Skip to main content

Full text of "Podkarpatská Rus : obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových"

See other formats




PODKARPATSKÁ RUS 



PODKARPATSKÁ 

RUS 

OBRAZ POMĚRŮ PŘÍRODNÍCH, 
HOSPODÁŘSKÝCH, POLITICKÝCH, CÍRKEVNÍCH, 
JAZYKOVÝCH A OSVĚTOVÝCH 

S 53 ilustracemi a 2 mapami 

REDIGOVALI 



J os. Chmelař - Slaň. Jílím a - jar. 2K eč as 




19 2 3 



NÁKLADEM „ORBIS 



A. 



s. 



PRAHA 



fé 38 7 
. 99/ ' 

'253 



Veškerá práva, i pokud se týče otiskování 



jednotlivých částí, vyhrazena. 



PŘEDMLU VA. 



1N 

4 

%> 



V české literatuře neměli jsme dosud encyklopedického spisu o Pod- 
karpatské Rusi. 

Poměry nejvýchodnější části naší republiky byly naší veřejnosti úplně 
neznámy. 

Učitelé ve škole měli o ní učiti a neměli z čeho, žurnalisté měli o tamních po- 
měrech psáti a marně sháněli potřebné správné informace. Ministerský předseda 
dr. Beneš správně pravil po svém návratu z Podkarpatské Rusi v Bratislavě 
3. ledna 1922: »Histone Podkarpatské Rusi jest ještě nedostatečně zpracována a 
u nás ji neznáme. Proto zůstává v naší veřejnosti nesprávná představa o Pod- 
karpatské Rusi, a to nejen v kruzích vědeckých a v kruzích politiků z profese, 
ale zejména v kruzích naší žurnalistiky, následkem toho i v naší veřejnosti a do 
značné míry i v našich úřadech.<< 

Ale ani v kruzích, které měli a mají co dělat v Podkarpatské Rusi, nebylo 
a není vždy správné a dostatečně široké a objektivní orientace. Podkar- 
patská Rus je obyčejně posuzována v těchto kruzích jednostranně. Jsou 
lidé, kteří se domnívají, že otázka Podkarpatské Rusi je jenom problémem 
řádné administrativy. Lidé cítící silně nacionálně považují zavedení určitého 
jazyka (buď místního nářečí nebo spisovného jazyka ukrajinského nebo velko- 
ruského) za první otázku Podkarpatské Rusi a druhým otázkám přikládají 
význam jen druhořadý. Nábožensky založení lidé zdůrazňují potřebu rozšíření 
a uplatnění svých náboženství a církví na Podkarpatské Rusi. Někteří z nich hle- 
dají spásu v rychlém zavedení pravoslaví, jiní v církvi řeckokatolické. Protože 
je na Podkarpatské Rusi silná a hospodářsky i kulturně významná menšina ži- 
dovská, věnují jednotlivci velkou pozornost židovské otázce na Podkarpatské 
Rusi a považují podle svého politického přesvědčení — za nejdůležitější 
problém Podkarpatské Rusi buď získání Židů pro republiku nebo odžidovštění 
Podkarpatské Rusi, t. j. pokud možno největší zbavení Židů veškeré moci. Lidé 
zabývající se hospodářskými otázkami prohlašují za první a hlavní úkol na 
Podkarpatské Rusi její hospodářské povznesení na poli zemědělském nebo prů- 
myslovém. Kulturní pracovníci na Podkarpatské Rusi tvrdí, že je především 



potřeba zbaviti Podkarpatskou Rus analfabetů a povznésti kulturní úroveň lidu 
aspoň na výši lidu v okolních zemích. Před touto otázkou ustupují u nich 
všechny druhé problémy do pozadí. Lidé pracující politicky podávají opět řadu 
jiných řešení — podle toho, ku které straně právě náležejí nebo podle ducha 
prostředí, v němž žijí. Někteří vidí rozřešení otázky Podkarpatské Rusi v okam- 
žitém zavedení plné autonomie, jiní v ponenáhlém vybudování autonomie a 
v zjednávání předpokladů pro ni; najdou se i lidé, kteří vidí ozdravění poměrů 
podkarpatských v tuhé a osvícené centralisaci atd. 

Každá z těchto otázek je ovšem ien otázkou specielní a nelze naprosto posu- 
zovati podle ní celý problém Podkarpatské Rusi. Redaktoři tohoto sborníku sna- 
žili se proto předvésti čtenářstvu pokud možno úplný a nestranný obraz Pod- 
karpatské Rusi jednak tím, že se dotýkají všech hlavních otázek z přírodního, 
hospodářského, politického a kulturního života Podkarpatské Rusi, jednak také 
tím, že získali jako spolupracovníky příslušníky všech hlavních směrů na 
Podkarpatské Rusi v otázkách sporných, t. j. jazykových a náboženských. 

Je tedy v celku úkolem našeho sborníku přiblížiti Podkarpatskou Rus česko- 
slovenské veřejnosti ve všech projevech jejího života a ve všech prqblémech, 
kterými se interesuje naše veřejné mínění. Jsme si vědomi toho, že není to úkol 
snadný a nemůže býti publikace naše celým a dokonalým jeho provedením, 
doufáme však, že bude znamenati aspoň kus jeho splnění. 

Na konec považujeme za svou povinnost poděkovati všem, kteří se o vydání 
sborníku přičinili. Obrázky k reprodukci zapůjčil nám nezištně pan Jos. Bouda, 
inspektor čs. drah v Plzni a čs. cizinecký úřad v Užhorodě. 



3osef Chmelař. Stanislav JUima. Jaromír Nečas. 




O PRÁVNÍ POVAZE POMĚRU PODKARPATSKÉ RUSI 
K REPUBLICE ČESKOSLOVENSKÉ. 



Existence Podkarpatské Rusi jako zvláštního politického tělesa právě tak 
jako existence státu československého jest výsledkem světové vojny, a proto na 
politickou její subjektivitu — podobně jako na politické postavení jiných ujař- 
mených národů — měly větší vliv vítězné mocnosti než jiní činitelé, mezi nimi 
vůle vlastního národa. 

Nejen mezinárodní, nýbrž do značné míry i vnitrostátní poměry našeho státu 
a ovšem i politické postavení Podkarpatské Rusi, vše to upraveno bylo co do 
základů hlavně v mírové smlouvě mezi mocnostmi spojenými i sdruženými 
a Československem podepsané v Saint-Germain- en- Laye dne 10. září 1919. 
Tak stanoví se hned ve čl. 10.: »Československo se zavazuje, že zřídí území 
Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a 
sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která 
bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu česko slo- 
venského^ A za čl. 10. následují jiné, zabývající se vesměs poměrem Podkarpat- 
ské Rusi k československému státu 

Ve spojení s naším státem dostal se tento severovýchodní kout bývalých 
Uher nikoli snad nějakými výbojnými choutkami našeho národa, nýbrž z vlast- 
ního svého rozhodnutí. Těm, kdo jsou do dějin podkarpatských Rusínů zasvě- 
ceni, je známo, že po shroucení habsburské monarchie vznikla koncem r. 1918 
mezi samými Rusíny po obou bocích Karpat myšlenka, aby nejen uherští Rusíni, 
nýbrž i haličtí Lemkové se připojili k naší republice. Jménem obou těchto větví 
rusínských odebral se Dr. Antonín Beskid, předseda Karpatoruské Národní radv 
v Prešově, v lednu r. 1919 na mírovou konferenci do Paříže, aby se tam společně 
s naší delegací československou přimlouval za spojení Podkarpatské Rusi s naší 
republikou, jak se o tom usnesla Národní rada v Prešově dne 7. ledna 1919 
a jak žádalo memorandum svaljavské Národní rady ze 16. prosince 1918. 
Do Paříže přijeli dne 13. února 1919 také zástupci amerických vystěhovalcú 
z Podkarpatské Rusi, Dr. Řehoř Žatkovič a Julius Gardoš, kteří rovněž 
vyslovili přání, aby Podkarpatská Rus byla připojena k našemu státu. Tato 
americká delegace měla vlastně rozhodující význam. Vůdce její Dr. Žatkovič 



9 



smluvil již před tím s potomním presidentem naší republiky celou věc. Dne 
26. října 1918, tedy dva dny před vyhlášením Československé republiky v Praze, 
podepsali Dr. Masaryk a Dr. Žatkovič ve Filadelfii ve Dvoraně nezávislosti 
jménem Čechoslováků a Rusínů prohlášení o nezávislosti utlačovaných středo- 
evropských národů. Dne 12. listopadu 1918 přijala americká Národní rada 
Rusínů v městě Scrantoně v Pennsylvanii resoluci, podle níž se uherští Rusíni 
s nejobsáhlejšími právy na federačním základě připojují k československé demo- 
kratické republice. Ještě téhož měsíce uspořádali pak rusínští emigranti z Uher 
v Americe plebiscit o sjednocení Podkarpatské Rusi s československou re- 
publikou. Celé dvě třetiny jejich delegátů vyslovily se pro připojení Rusínů 
k Československu, a jen něco málo přes čtvrtinu delegátů (28%) přálo si 
spojení s velikou Ukrajinou (pro úplnou nezávislost hlasovala jen 2%, pro 
unii s Ruskem, Maďarskefn a Haliči po 1%).*) 

Ve smyslu plebiscitu amerických Rusínů uznala mírová konference v Paříži 
jihokarpatskou Rus za součást naši republiky. Padla myšlenka Karpatoruské 
národní rady v Prešově, aby také haličtí Lemkové byli připojeni k našemu státu. 

Že takovýmto způsobem byla rozřešena otázka sebeu rčení bývalých uherských 
Rusínů, způsobila vojenská a politická situace Maďarů a Ukrajinců čili Rusínů 
mimouherských. Není nejmenší pochybnosti o tom, že by se Podkarpatská Rus 
nebyla stala součástí naší republiky, kdyby Maďaři nebo Ukrajinci byli měli 
možnost území to udržeti, pokud se týče zabrati pro sebe. Nároky na Pod- 
karpatskou Rus činili si totiž také Ukrajinci, ale mezi rusínským lidem bývalých 
Uher nalézali oporu jen na východě. Část inteligence, která viděla spásu rusín- 
ského lidu jen v přiklonění se k Rusům, t. j. Velkorusům, čili t. zv. strana 
moskalofilská, hledala naopak spojení s Československou republikou. Ve státě 
našem spatřovala pro nejbližší dobu nejlepší záruku šťastné budoucnosti svého 
národa. Do polovice devadesátých let 19. stol. neměl uherskoruský nacionalism 
vůbec jiné formy než tuto, moskalofilskou. Dost bylo však mezi podkarpatskými 
Rusy i maďaronů, kterým nic nevadil staletý útisk se strany panujícího národa 
maďarského, a kteří nechtěli trhati starých politických svazků. Jim stačila 
autonomie v rámci dosavadního, třebas již okleštěného státu uherského. 

Maďaroni a jejich protektoři, Maďaři, jednali velmi rychle. Již dne 10. pro- 
since 1918 bylo svoláno do Budapešti »Uherskoruské národní shromážděnk, 
jehož se účastnilo asi 150 osob. Bylo usneseno, aby Podkarpatská Rus setrvala 
při Maďarsku, ovšem s podmínkou, že jí bude přiznána autonomie. Maďarská 
vláda s radostí to přijala a zřídila hned »Ruskou krajinu« s ministrem Orestem 
Szabó v Budapešti. Nový politický útvar byl také zaručen ve formě legislativní. 
Jako X. lidový zákon vydány byly ve sbírce maďarských zákonů z r. 1918 

*) Pro úplnost sdělujeme na základě brožury Dr. Žatkoviče, vydané jako čfs. 6. knížek rusínské 
informační kanceláře (Homestead Pennsylvania, 1921), že tužby amerických Rusínů nesly se původně 
výše. Přijali totiž tamní Rusíni, kteří se sešli 23. července 1918 v Homesteadu, resoluci, podle níž 
podkarpatští Rusíni měli dostati úplnou nezávislost. Kdyby to však bylo nemožným, měli se spojití se 
svými soukmenovci haličskými a bukovinskými. A kdyby ani toho nemohli dosíci, měli dostati autonomii. 
Ve smyslu tom předložily pak dne 21. října 1918 presidentu Wilsonovi pamětní spis. President Wilson 
odvětil jim, že prvá dvě přání jsou nepraktická a že by jistě nebyla přijata příznivě spojenými mocnostmi. 
Teprve potom soustředil Žatkovič podle vlastního svého doznáni veškeré úsilí k tomu, aby se podkarpatským 
Rusínům dostalo aspoň autonomie. Přiznání toto má veliký význam, poněvadž staví do podivného světla 
celou další činnost Žatkovičovu po jeho odstoupení z místa gubernátora Podkarpatské Rusi. V řadě brožur, 
vydávaných zmíněnou rusínskou informační kanceláří v Homesteadu, dožaduje se Žatkovič proti jasnému 
znění mírové smlouvy saint-germainské ve prospěch podkarpatských Rusínů přímé státní subjektivity, 
nechtěje se spokojiti pouhou autonomií. 



(Az 1918.évi tórvények gyújteménye) předpisy o autonomii rusínského národa, 
žijícího v Maďarsku. Zákon je datován v Budapešti 21. prosince 1918 a byl 
publikován ve sbírce Országos Tórvénytár dne 25. prosince 1918. Území 
rusínskému dává se tam název Ruszka Krajna. 

Menšina Uherskoruského národního shromáždění s Drem. Braščajkem a 
knězem Dolinajem v čele upírala však budapešťskému sjezdu právo rozhodovali 
o osudu národa a vindikovala je sjezdu domácímu. Nyní pustili se zase do 
práce »Ukrajinck bývalého Uherska. Podkarpatská Rus měla být spojena se 
západní ukrajinskou republikou, a sice ve smyslu usnesení ukrajinského sjezdu, 
konaného dne 3. ledna 1919 ve Stanislavově, nejdříve podle předběžné porady 
v Marmarošské Sihoti a pak podle resoluce přijaté Národním shromážděním 
v Hustu dne 21. ledna 1919. Zvláštní delegace měla o tom zpraviti kijevskou 
vládu. Zároveň s tím vysláno z Haliče na jihokarpatské území ukrajinské vojsko, 
aby krajinu tu zabralo. Na neštěstí pro jihokarpatskou ukrajinskou stranu 
musila ukrajinská vláda před bolševickým náporem opustiti Kijev, a ukrajinské 
vojsko z Haliče bylo nuceno na kvap odejiti z Podkarpatské Rusi, aby hájilo 
Halič před Poláky. 

Rozdílné nazírání na rusínskou otázku jevilo se také ve třech Národních 
radách, povstalých na rusínském území bývalých Uher. Všechny tyto tři rady 
byly pro autonomii svého národa, ale prešovská hledala spojení š Českosloven- 
skem, užhorodská s Maďarskem a hustská s Ukrajinou. Pro nemohoucnost Ma- 
ďarů i Ukrajinců zůstalo však při americkém ujednání i plebiscitu a při usnesení 
mírové konference. Působením americké delegace rusínské (Dra. Žatkoviče a 
Jul. Gardoše), která se z Paříže odebrala v březnu r. 1919 nejprve do Prahy 
k presidentu Masarykovi, pak do Bratislavy, aby konferovala s ministrem 
Drem. Šrobárem, a konečně na Podkarpatskou Rus, byly všechny tři uvedené 
Národní rady rusínské spojeny v jednu (dne 8. května 1919 v Užhorodě), 
v t. zv. Ústřední národní radu rusínskou. 

Rusíni stali se tedy příslušníky našeho státu, a to z dobrovolného svého 
rozhodnutí. Podnět ke spojení s námi vyšel od Rusínův amerických. V Pod- 
karpatské Rusi samé nebylo sice s počátku co do příštích osudů tohoto území 
žádoucí jednoty, ale konečně došlo i tu k dohodě. Povolaní zástupci národa 
vyslovili se opětovně, že Podkarpatská Rus si přeje být spojena s republikou 
československou. (Mimo jiné dlužno uvésti zejména projev shromáždění z 8. 
května 1919, na němž všechny existující do té doby Národní rady byly spojeny 
v jednu Ústřední národní radu ruskou, dále prohlášení této Ústřední rady 
z 9. května 1919, z 9. října 1919 atd., i projev delegace vyslané do Prahy 
ze dne 23. května 1919.) 

Běží nyní o to, jakou formu spojení se státem československým si Rusíni 
podkarpatští představovali, a jaká jim byla mírovou smlouvou saint-germain- 
skou přiznána. Neboť spojení zemí může být různé povahy. Země může být 
pouhou provincií, částí, byť i autonomní, země jiné, mající povahu státu. 
Dr. Žatkovič odvolává se*) na protokol schůze Ústřední ruské národní rady 
z 15. května 1919, v němž se vypočítává 14 požadavků podkarpatských Rusínů 
a o jejich území se mluví opětovně jako o »ruském státě«. Protokol ten byl 
předložen nejen presidentu Masarykovi, a to rusínskou 112člennou deputací 
dne 23. května 1919, nýbrž i mírové konferenci v Paříži (prostřednictvím 
ministra Dra. Beneše). 



*) Viz zmíněné jeho Exposé, str. 1 1 . a nás). 



Že kvalifikace jihokarpatského území jakožto »ruského státu« nemohla se 
ve zmíněném protokole bráti v přesném (právnicky správném) slova smyslu, 
vidno nejen ze zprávy Národních listů ze dne 26. května 1919, referující 
o audienci dotčené deputace u presidenta republiky, nýbrž i z rozhodnutí samé 
mírové konference. President podle zprávy té mluví o »autonomii«, kterou 
si Rusíni vymínili a podotýká, že »spojenci v Paříži uznali požadavek karpato- 
ruských Rusů a přiřkli jim právo přičlenit se jako autonomní část k česko- 
slovenskému státu«. Nejinak se na poměr Podkarpatské Rusi k našemu státu 
dívala mírová konference. Názor její došel výrazu ve shora citovaném čl. 10. 
saint-germainské smlouvy, kde se praví, že území Rusínů jihokarpatských tvořiti 
bude samosprávnou jednotku v rámci státu českoslo- 
venského (une unité autonome a Tintérieur de 1’État tchéco-slovaque), 
kterážto slova přiznávají zřejmě povahu státu jen Československu a teprv 
uvnitř něho připouštějí autonomní tvar rusínský. 

Střízlivého posuzovatele poměrů nemohlo zajisté rozhodnutí mírové konfe- 
rence o Podkarpatské Rusi nijak překvapiti. Povahu státu nemohla přece mírová 
konference přiznati území a obyvatelstvu tak malému ve srovnání s ostatním 
teritoriem republiky československé a při tom ještě kulturně tak zanedbanému 
a hospodářsky — aspoň pro počátek — tak chudému. Chce-li lid jistého 
území být státem, musí přece být způsobilý, a to jak po stránce personální, 
tak věcné (hmotné), aby se jako stát vlastní svou silou udržel. Lid takový musí 
mít především svou inteligenci, která by dovedla vykonávati státní moc, ale 
musí mít i hmotné prostředky, aby jimi hradil náklady státní správy. Nebylo 
žádnou tajností, že všechno to scházelo Podkarpatské Rusi, a proto mírová 
konference zajisté správně oceňovala síly obyvatelstva jejího území a vrchovatě 
spravedlivě rozhodla o politických požadavcích jihokarpatských Rusínů, po- 
volivši jim obsáhlou autonomii, »slučitelnou s jednotností státu českosloven- 
ského. « 

Poměru Podkarpatské Rusi k Československu týkají se vedle citovaného již 
čl. 10. saint-germainské smlouvy ještě čl. 11., 12. a 13. Ve čl. 11. se ustanovuje: 
»Území Rusínů jihokarpatských bude míti samosprávný sněm. Tento sněm 
bude míti zákonodárnou moc ve věcech jazykových, vyučovacích a nábožen- 
ských jakož i v otázkách místní správy a ve všech ostatních otázkách, které mu 
zákony státu československého přidělí. Guvernér území rusínského bude jme- 
nován presidentem republiky československé a bude odpověden sněmu rusín- 
skému.« — Čl. 12. zní: »Československo souhlasí, aby úředníci na území rusín- 
ském byli vybíráni, pokud možno, z obyvatelů tohoto území.« — Čl. 13. má 
toto ustanovení: »Československo zaručuje území Rusínů spravedlivé zastou- 
pení v zákonodárném sboru republiky československé, do něhož bude toto 
území vysílati poslance zvolené podle ústavy republiky československé. Tito 
poslanci nebudou však míti práva hlasovati ve sněmu československém v žád- 
ných otázkách zákonodárných, které jsou přikázány sněmu rusínskému.« 

Podkarpatské Rusi stejně jako ostatního území československého dotýká se 
mimo to ještě čl. 14. saint-germainské smlouvy tohoto znění: »Československo 
souhlasí s tím, že předpisy hlav I. a II., pakud se týkají příslušníků menšiny 
rasové, náboženské nebo jazykové, zakládají závazkv zájmu mezinárodního a 
budou požívati záruky Společnosti národů. Nesmějí býti měněny bez souhlasu 

většiny v Radě společnosti národů « Necitujeme dalšího tekstu tohoto 

článku, poněvadž se v něm neupravuje již poměr Podkarpatské Rusi k Česko- 
slovensku, nýbrž celému Československu ukládá se zachovávání jistých právních 



principů a zachovávání to staví se pod mezinárodní ochranu. Ze čl. 14. vyplývá 
zároveň, že poměr mezi Podkarpatskou Rusí a Československem, upravený ve 
čl. 10. — 13. saint-germainské smlouvy, není záležitostí mezinárodní, nýbrž 
jen vnitrostátní, a že tedy Společnost národů nemá práva do poměru toho 
zasáhovati. V citovaných čtyřech článcích položeny jsou arci ve formě mezi- 
národní smlouvy základy organisace Podkarpatské Rusi, ale ve formě té upra- 
veny jsou leckteré základní otázky státu československého vůbec. 

Direktivy, které byly dány v saint-germainské smlouvě československé ústavě 
co do organisace Podkarpatské Rusi, jsou tyto: 

1. Území Rusínů jihokarpatských, zřízené v hranicích určených čelnými 
mocnostmi spojenými a sdruženými, bude samosprávnou (autonomní) jed- 
notkou uvnitř státu československého, 

2. území tomu dostane se nejširší samosprávy slučitelné s jednotností státu 
československého, 

3. území to bude míti především svůj vlastní autonomní sněm s kompetencí 
(ve čl. 11.) přesně vyměřenou, 

4. pro Podkarpatskou Rus bude zřízen guvernér, zvláštní správní úředník 
jmenovaný presidentem republiky československé, který bude odpověden rusín- 
skému sněmu, 

5. úředníci na území rusínském budou vybíráni, pokud možno, z obyvatelů 
tohoto území, 

6. Podkarpatská Rus bude spravedlivě zastoupena v zákonodárném sboru 
republiky československé, její poslanci nebudou však míti práva hlasovati 
v československém parlamentu v otázkách vyhražených sněmu rusínskému. 

Je nyní otázka, jak Československo vtělilo tyto organisační zásady do své 
ústavy. Ústavní listina naší republiky ze dne 29. února 1920 čís. 121. Sb. z. a n. 
má v § 3. tato ustanovení: 

Území československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice 
mohou býti měněny jen ústavním zákonem (čl. 1. úvoz. zák.). 

Nedílnou součástí tohoto celku jest, a to na základě dobrovolného 
připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a Česko- 
slovenskou republikou v Saint Germain-en-Laye ze dne 10. září 1919 samo 
správné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno nejširší autonomií, 
slučitelnou s jednotností republiky československé. 

Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí předsednictvo. 

Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech 
jazykových, vyučovacích, náboženských, místní správy jakož i v jiných věcech, 
které by naň přenesly zákony československé republiky. Zákony usne- 
sené sněmem Podkarpatské Rusi, projeví-li president 
s nimi souhlas svým podpisem, vyhlašují se ve zvláštní 
sbírce a podepisuje je také guvernér. 

Podkarpatská Rus budiž v Národním shromáždění československé republiky 
zastoupena přiměřeným počtem poslanců (senátorů) podle příslušných řádů 
československých. 

V čele Podkarpatské Rusi je guvernér, jmenovaný presidentem Československé 
republiky k návrhu vlády a odpovědný také sněmu Podkarpatské Rusi. 



Funkcionáři Podkarpatské Rusi budou podle možnosti vybíráni z jejího 
obyvatelstva. 

Podrobnosti, zvláště o právu voliti a o volitelnosti 
do sněmu upravují zvláštní ustanovení. 

Zákon Národního shromáždění, který určí hranice 
Podkarpatské Rusi, tvoří součást ústavní listiny. 

Důležitý pro poměr Podkarpatské Rusi k republice československé jest ještě 
§ 4. ústavní listiny, a sice prvý jeho odstavec: »Státní občanství v Českosloven- 
ské republice je jediné a jednotné.« Poněvadž tedy Podkarpatská Rus nemá 
zvláštního svého státního občanství, není státem. 

Ustanovení pátého odstavce § 3. ústavní listiny provedeno jest ve dvou 
zákonech ze 29. února 1920, a sice ve čl. I. volebního řádu pro poslaneckou 
sněmovnu č. 123. Sb. z. a n. a ve čl. I. § 9. zák. o složení a pravomoci senátu 
č. 124. Sb. z. a n., podle nichž Podkarpatská Rus volí do poslanecké sněmovny 
9 poslanců a do senátu 4 senátory. 

Základy ústavy Podkarpatské Rusi obsaženy jsou ve shora uvedeném § 3. 
ústavní listiny. Srovnáme-li jeho znění s tekstem citovaných čl. 10. — 13. saint- 
germainské smlouvy, vidíme, že ustanovení mírové smlouvy jsou téměř do- 
slovně převzata do § 3. ústavní listiny. Tekstové úchylky jsou zcela nepatrné. 
K snazší orientaci jsou shora otištěny proloženým tiskem. Úchylky tyto nejsou 
však nějakou změnou ustanovení mírové smlouvy, nýbrž obsahují jen několik 
málo doplňků, odpovídajících vesměs duchu řečené smlouvy. Vysvitne to 
z následujících výkladů. 

Podkarpatská Rus označuje se v § 3. ústavní listiny především za nedíl- 
nou součást naší republiky. Je to důsledek první věty uvedeného para- 
grafu, podle níž území našeho státu se prohlašuje zajednotnýanedílný 
celek. Autonomní jednotka, kterou je podle mírové smlouvy Podkarpatská 
Rus, není přece samostatným státem, a proto je případně zvoleno označení, 
že je to součástka jiného státu. Mluví se o součásti nedílné. Přesněji 
mělo by být řečeno součást neoddělitelná anebo ještě lépe n e o d 1 u- 
čitelná, poněvadž se národ jihokarpatských Rusínů dobrovolně připojil 
k trvalému našemu spolku československému, jak se o tom činí výslovná zmínka 
v úvodní části mírové smlouvy. Slovo nedílná, i když není zvoleno zcela 
případně, nemůže však Podkarpatským Rusům škoditi, nýbrž naopak dává jim 
ústavní záruku, že území jejich nebude rozkouskováno. 

Dodatkem nezávadným jsou dále slova, že sněm Podkarpatské Rusi sám 
si zvolí své předsednictvo. Naopak, ustanovení to znemožňuje, aby president 
republiky jmenoval presidium řečeného sněmu. 

Co se týče kompetence podkarpatského sněmu, převzat byl ve čtvrtém od- 
stavci § 3. úst. list skoro doslovně tekst čl. 11. mírové smlouvy. Další do- 
datek, že president republiky má právo sankcionovati zákony usnesené sněmem 
Podkarpatské Rusi, že je kontrasignuje guvernér a že budou vyhlašovány ve 
zvláštní sbírce zákonů, nemůže přece rusínskými autonomisty shledán býti 
závadným. I když podle § 47. úst. list. nemá president republiky co do zákonů 
usnesených Národním shromážděním právo sankce, nýbrž jen suspensivní veto, 
je p?ece podstatným znakem autonomie, že je kontrolována státní mocí. A po- 
něvadž Podkarpatská Rus není státem, nýbrž jen autonomní jednotkou, je zcela 
přirozeno, že president republiky vykonává nad zákonodárnými usneseními 
sněmu Podkarpatské Rusi kontrolní právo státu ve formě sankce zákonů. Není 



také na újmu autonomie Podkarpatské Rusi, nýbrž naopak v její prospěch, 
kontrasignuje-li guvernér místní zákony. Lépe je zajisté, přejímá-li před sněmem 
odpovědnost za místní zákony náčelník místní správy, než aby některý z mi- 
i.i>tťů spolupodpisoval zákony, za něž by nebyl místnímu sněmu odpověden 
(jako to bylo na př. za Rakouska co do zemských zákonů) 

V odstavci šestém § 3. je malý dodatek, podle něhož guvernéra jmenuje 
president republiky k návrhu vlády, a vsunuto je slovo také. Ani nad 
těmito dodatky nemůže se nikdo právem pozastavovati. Je-li president podle 
§ 64. čís. 8. a § 81. c) úst. listiny při jmenování vyšších státních funkcionářů 
(od VI. hodnostní třídy) obmezen návrhem vlády a nemůže-li na př. presidenta 
nejv. účetního a kontrolního úřadu jmenovali bez návrhu vlády, je zcela při- 
rozeno, je-li tomu tak i při náčelníkovi místní správy Podkarpatské Rusi, při 
guvernérovi. Tento guvernér má být podle čl. 11. mírové smlouvy odpověden 
rusínskému sněmu. Vloženo-li jest do 6. odst. § 3. úst. list. slovo také, 
znamená to, že stát náš zamýšlí učiniti guvernéra Podkarpatské Rusi odpověd- 
ným ještě jinak, totiž vzhledem k Národnímu shromáždění. Příčí se tato další 
odpovědnost duchu mírové smlouvy? Zajisté že ne. Guvernér je státním úřed- 
níkem, a to nejen místním, nýbrž i ústředním, exponovaným pouze do auto- 
nomní provincie státu. Obojí jeho činnost, ve správě místní i ústřední, bude 
nutno podrobně upraviti, jakmile bude zřízen místní sněm. (Jen mimochodem 
podotýkáme, že pokládáme za nedostatečnou úpravu působnosti guvernérovy, 
tak jak byla stanovena v nařízení vlády ze dne 26. dubna 1920 čís. 356. Sb. z. 
a n.). Poněvadž guvernér má státi v čele veškeré správy Podkarpatské Rusi, 
nejen v čele správy místní, je zcela přirozeno, že zásady o ministerské odpověd- 
nosti vůči celostátnímu parlamentu (třeba jen vůči jedné jeho sněmovně) musí 
se vztahovati i na něho. 

Ani odstavec osmý § 3. úst. list. není v odporu s mírovou smlouvou. V § 3. 
jsou vytčeny jen hlavní zásady pro organisaci Podkarpatské Rusi. Oprava 
podrobná je v osmém odstavci vyhražena » zvláštním ustanovením«. Nepraví se, 
kdo ustanovení ta vydá, zda Národní shromáždění či vláda. Příslušnost k tomu 
nebude zajisté nikdo vážně Národnímu shromáždění upírati. Že podobná 
úprava poměru Podkarpatské Rusi k celé republice nemůže již dle povahy věci 
náležeti rusínskému sněmu, o tom nebude zajisté nikdo pochybovati. Ostatně, 
kompetence sněmu toho je přesně vyměřena jak v mírové smlouvě, tak v ústavní 
listině. Bude tedy organisace Podkarpatské Rusi podrobně upravena buď vý- 
hradně Národním shromážděním anebo Národní shromáždění zmocní k tomu 
vládu. Rusíni zastoupení v obou sněmovnách našeho parlamentu budou míti 
příležitost při úpravě té spolupůsobiti. 

Ani 9. odstavec § 3. úst. list. není porušením mírové smlouvy. Naopak, 
hranice Podkarpatské Rusi dávají se pod ochranu ústavy. To znamená, že ke 
změně zákona Národního shromáždění, kterým budou určeny hranice Pod- 
karpatské Rusi, je podle § 33. úst. list. třeba třípětinové většiny všech členů 
v každé sněmovně Národního shromáždění. 

Dru. Žatkovičovi v jeho polemikách proti ústavě naší republiky neběží však 
při této otázce jen o stránku formální, nýbrž i věcnou. On domáhá se přede- 
vším toho, aby hranice mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí určeny byly 
formální dohodou mezi Československem a Podkarpatskou Rusí. Chce dále, 
aby vláda naše úředně prohlásila, že nynější ruskoslovenská hranice jest jen 
prozatímní. Dříve ještě než vzájemnou dohodou bude stanovena hranice de- 



finitivní, má podle jeho přání připojena býti k Podkarpatské Rusi t. zv. Mako- 
vica v župě šarišské, celá župa zemplínská a ty části župy užhorodské, které se 
ještě dnes nenalézají v Podkarpatské Rusi. 

Na to dlužno však odvětiti, že hranice určeny byly území rusínskému samými 
čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (čl. 10. mírové smlouvy), a korek- 
tura jejich nemůže být v demokratickém státé provedena způsobem jiným než 
ústavním, dokonce ne jednotlivci, třebas i vybranými z obou sporných stran, 
slovenské a rusínské. Ostatně, k dohodě mezi Slováky a Rusíny sotva by došlo, 
poněvadž obě strany mají stanovisko nesmiřitelné. 

Dr. Žatkovič dává také zvláštní smysl slovům čl. 10. mírové smlouvy »nej- 
širší samospráva«. Kdyby záleželo jen na něm, měla by Podkarpatská Rus 
s Československou republikou společné jen věci zahraniční, železniční, telegrafní, 
telefonní, poštovní, valutu a tarify, kdežto všechno ostatní náleželo by do místní 
autonomie. Že tomu tak není, je vidno z téhož čl. 10. mírové smlouvy, kde 
se přiznává Podkarpatské Rusi sice nejširší samospráva, ale slučitelná 
s jednotností státu československého. Dru. Žatkovičovi tanou 
na mysli patrně státoprávní poměry ve Spojených státech amerických. Ale tam 
běží o spolkový stát, složený ze mnoha států členských, kdežto v případě našem 
stojí proti sobě jen dvě jednotky, z nichž jedna je státem (Československo) a 
druhá (Podkarpatská Rus) pouze autonomní součástí státu prvého, jednotného. 

Podkarpatskou Rus nemůžeme dobře kvaliíikovati ani jako státní frag- 
ment (podle Jellinka), totiž politický útvar s částečnou povahou státní. Ne- 
mohli by se tento státní fragment pokládati za dost intensivní. Schází mu přede- 
vším pevný podklad teritoriální. Hranice jsou mu arci vytčeny, ale jejich vnitro- 
státní změna nezávisí na obyvatelstvu Podkarpatské Rusi, nýbrž na usnesení 
parlamentu celé republiky. Schází mu dále podklad personální. Neexistuje 
zvláštní státní občanství Podkarpatské Rusi, nýbrž jediné a jednotné státní 
občanství Československé republiky. Vvkonává-Ii lid Podkarpatské Rusi v jistých 
oborech státní moc, a má-li zejména svůj místní sněm, nevykonává tuto moc 
z vlastního svého práva, nýbrž jen jako moc delegovanou, odvozenou ze samo- 
statné moci státního lidu československého. (Srov. § 1. úst. list.: Lid je jediný 
zdroj veškeré státní moci v republice československé.) Proto se iak v mírové 
smlouvě, tak v ústavní listině mluví o »samosprávě« (autonomii) Podkarpatské 
Rusi, proto ona samospráva (autonomie) podléhá dozoru státní moci česko- 
slovenského státu. 

Ale nezáleží tu na právních formulkách, které mají význam jen theoretický. 
Pro zdárný rozvoj Podkarpatské Rusi důležitější jest to, že se jí dostalo 
obsáhlé autonomie, která bude uvedena v život, jakmile to dovolí kulturní a 
hospodářský stav zanedbaného dosud rusínského národa. Že československá 
republika má při správě tohoto území nejlepší úmysly, toho důkazem je její 
kulturní práce, až dosud vykonaná. 




POLONINA ROVNA. 



STANISLAV KLÍMA: 



ZEMĚPISNÝ OBRAZ PODKARPATSKÉ RUSI. 



Podkarpatská Rus je nejvýchodnější částí Československé republiky. Rozkládá 
se mezi 22° 15’ a 24° 34’ východně od Grenwiche. Je to řada hlubokých, pří- 
rodně krásných dolin, od severu k jihu se sklánějících, kterými z Poloninských 
Karpat stékají přítoky horního toku řeky Tisy. Doliny ty se všech stran se- 
vřeny jsou příkrými, lesnatými vrchy, které dávají Podkarpatské Rusi ráz kraje 
horského a lesnatého, a proto i málo obydleného. Rovina prostírá se jenom 
v jihozápadní části země mezi městy Užhorodem, Mukačevem a Sevljuší. 

Horní tok Tisy, náležející Československé republice, je dlouhý 260 km 
a udává zhruba i šířku Podkarpatské Rusi od východu na západ. Tisa 
vzniká ze dvou pramenů: z Bílé Tisy, pramenící se pod Stohem (1655 m) 
a z Černé Tisy, pramenící na severních svazích Čorné Hory, pod Hoverlou 
(2058 m). Do Tisy vlévají se na pravém břehu tyto přítoky (od východu na 
západ) : Sopurka, Apša, Teresva (s Besťankou, Terešulem a Lužan- 
kou), T e r e b 1 j a (s Ozerankou a Uholkou), H u s t i c a, R i k a (s Repinkou 
a Lipčou), Berežava (s Iršavou), L a t o r i c a (se Žděňavkou, Večou a 
Svaljavkou) a U ž (s Uličou, Ublou, Ljutou a Turjou). Sopurka vzniká pod 
vrchem Svidovcem (1764 m) a u Bočkova vlévá se do Tisy. Apša protéká 
třemi obcemi stejného jména. Teresva vzniká pod Popadjí (1742 m) a u Te- 
resvy vlévá se do Tisy. Tereblja vzniká pod Gorganem Vyškovským (1448 m) 
a u Buštiny vlévá se do Tisy. Rika vzniká pod Černou Ripou (1288 m) a nedaleko 
Hustu vlévá se do Tisy. Berežava vzniká pod Stojem (1679 m) a u Varu 

1 7 



2 




se vlévá do Tisy. Latorica vzniká pod Huslou (1405), protéká Mukačevem, 
na Slovensku pod Vajany spojuje se s Laborcem a Užem a pod jménem 
Bodrog vlévá se v. Maďarsku do Tisy. Už vzniká u Užoku v Užockém 
průsmyku. 

Hlavním horstvem Podkarpatské Rusi jsou Poloninské Karpaty, 
které na severu ji oddělují od Haliče. Pásmo jejich přerváno je pěti průsmyky 
a sice: Užockým (859 m), kterým jde silnice i železnice, Vereckým (841 m), 
kterým jde silnice, Voloveckým (1014 m), kterým jde silnice i želez- 
nice, Toruňským (941 m) kterým jde pouze silnice, a Jasinským čili Jablonec- 
kým (913 m), kterým jde silnice i železnice. 

V geologickém ohledu složeny jsou Poloninské Karpaty z pískovců a břidlic 
třetihorních. Od západu na východ přibývá jim na výšce. Bránu Užockého prů- 
smyku tvoří Opolonek (1028 m) a Beskyd (1212 m), hned dále na počátku 
rozhráni župy užhorodské a berežské vypíná se Starostyna do výše 1229 .n 
a dále Ruský put do výše 1311 m a konečně Husla do výše 1405 m. Potom 
u Vereckého a Volockého průsmyku hřeben Karpat se poněkud snižuje a zvy- 
šuje ho zase Čorna Ripa (1288 m) a Gorgan Vyškovský (1448 m), Popadja 
(= Popova žena) (1742 m), Sivula (1818 m), Bratkonská (1792 m), Čorna 
Kieva (1723 m). Nejvyšší výše dostupují Poloninské Karpaty na nejzazším vý- 
chodě Podkarpatské Rusi hřebenem Čorné Hory a sice vrch Hoverla zvedá se 
do výše 2058 m, Pop Ivan 2036 m. Nedaleký vrch Stoh (1655 m), tvoří mezník 
Československa, Polska a Rumunska. Všechny tyto vrchy mají krásné vlnité 
tvary, příznačné pro pískovcové Karpaty. Hojnost balvanů vyskytuje se mezi 
lesy . Z nerostů vyškytá se tu čirá odrůda drobných krystalů křemene, t. zv. 
marmarošský diamant. 

I mezi jednotlivými řekami vystupují výběžky Poloninských Karpat do značné 
výše. Tak mezi Černou Tisou a Teresvou táhne se hřeben Svidovce s nejvyšším 
vrchem Bližnicou (1883 m) Mezi Teresvou a Terebljou zdvihá se Něhrovec 
(1712 m), jižněji Dovha (1723 m) a Polonina Krásná, kterou tvoří vrchy Topa> 
(1552 m) a Gropa (1568 m). Mezi Terebljou a Rikou na jih od Gorganu Vyš- 
kovského rozkládá se Ozirnja (1500 m) a Kamjonka (1519 m). Mezi Rikou, 
přítokem Latorice Večou a prameny Berežavy zvedá se Stoj (1679 m) a Veliký 
vrch (1508 m). Mezi Zděnavkou, přítokem Latorice a mezi přítoky Uže Ljutou 
a Turjou zvedá se Polonina Rovna (1482 m). 

Rovnoběžně s Poloninskými Karpatami severně od Užhorodu příčně přes 
dolinu řeky Uže táhne se pásmo vyvřelého horstva Vyhorlatu. Je složeno pře- 
vahou z andesitu a z andesitových tufů. Nejvyšší z něho jsou na pravém břehu 
Uže Holica (986 m) a Popričný vrch (1020 m) na levém břehu Makovica 
(978 rn) a v pohoří Velkém Dilu Bužora (1086 m). Půda nížiny mezi Užho- 
rodem, Mukačevem a Sevljuší je úrodná, stráně k jihu nakloněné jsou víno- 
rodé. Někde ještě ovšem je půda nedostatečně odvodněna. Tak severně od 
Berehova je velký Černý močál. Rovina tato jest také velmi nízká. Čop na ohbu 
Tisy má nadmořskou výšku jen 103 m. 

Ňa horách podkarpatských je nesmírné bohatství lesů. Lesy pokrývají přes 
polovinu půdy Podkarpatské Rusi. Rostou tu buky, duby a jedle i smrky. Tyto 
rozsáhlé lesy daly horám i název Lesních Karpat. Mezi lesy leží horské louky 
a pastviny, nazvané poloniny (slovenský poťany), jež daly horám název Polo- 
ninských Karpat. 

V lesích jest hojnost zvěře, zvláště medvědů, rysů, kun, lasic, tchořů. Liška 
a vlk je tu zvířetem všedním. Podobně i divoký vepř, jelen a srnec. 




Na Poloninských Karpatech zvláště na Čorné Hoře, vyskytují se některé 
druhy rostlin, jež jinde v naší republice nerostou, za to však jsou domovem 
v Sedmihradsku nebo i v Rusku. 

Teplé podnebí, časté deště, zvětraliny pískovců a břidlic, zúrodnělé hnijícím 
dřívím a listím pralesů, vyvolává vegetaci vzrůstem a hojností téměř tropickou. 
Rostliny, pěstěné u nás v zahradách a sklenících, jako růžová a zlatá lilie, 
zahradnická chrpa, náprstníky, krokus, mečík, klematis rostou tu pod širým 
nebem. Lísky a vrbiny, maliníky a ostružiníky tvoří neproniknutelná houští, 



UŽOCKÝ PRŮSMYK. 



kapradí dosahuje obrovské velikosti. Při potocích v údolích roste na příklad 
devětsil o listech metrových rozměrů, na poloninách roste hořec, protěž, alpská 
růže, divoké rhododendron myrtiíolium. V rovinách daří se jižní ovoce, jedlý 
kaštan a fík, pěstuje se tu kukuřice, slunečnice, konopí atd. 

Řeky a potoky podkarpatské mají značný spád a mnoho vody. Jejich energie 
mohlo by se výhodně užiti k pohonu průmyslových závodů anebo ku výrobě 
elektřiny. Nejlépe by se k tomu hodila Rika a Tereblja. Na projektu této elektri- 
sace odborné kruhy již pracují. 

Území Podkarpatské Rusi měří 12.694 km 2 . 

Ohraničeno jest na severu starou hranicí uherskohaličskou, vedoucí po hře- 
benu Poloninských Karpat. Jižní hranice proti Rumunsku ustanovena byla roz- 

1 9 




hodnutím Nejvyšší rady mocností spojeneckých a sdružených ze dne 7. srpna 
1919. Hranice začíná od vrchu Stohu, vysokého 1655 m (47°58” severně 
a 24°34’ východně od Greenwiche), který jest styčným bodem tří států: Rumun- 
ska, Československa a Polska (Haliče). Odtud jde na jihozápad a dosahuje řeky 
Tisy severně od vtoku řeky Vyšova a sleduje potom tok řeky Tisy na západ až 
k Teresvě, takže ponechává železnici Vvšov-Marmarošská Sihof na území ru- 
munském. Od Teresvy jde hranice obloukem jižně od Tisy po hranici župy 
marmarošské, která tu tvoří rozvodí mezi Tisou a Turou až k bodu asi tři km 
jižně od Širokého vrchu (805) odkud jde jihozápadně k bodu 3 km severně od 
stanice Halmei a dále severozápadně obloukem k Vuloku na Tise. Na tomto 
úseku je styčný bod tří států: Československa, Rumunska a Maďarska. Od Vu- 
loku je hranice stanovena rozhodnutím Nejvyšší rady ze dne 12. června 1919 
a jde podél Tisy až k Badalovu, odkud jde severozápadně, ponechávajíc Šurany, 
Darovce a Barabaš v Maďarsku, ku stoku Černé vody s říčkou Csarondou, od 
níž odbočuje po hranicích župy sabolčské na západ a pod Salovkou dosahuje 
opět Tisy, po které jde až k bodu 2 km východně od Čopu. Hranici Podkarpat- 
ské Rusi se Slovenskem tvoří řeka Už a od Užhorodu k Čopu tvoří hranice že- 
leznice tak, že železniční uzel Čop je na území slovenském. Rozhraničení řekou 
Užem nebylo však provedeno, takže Civilní správě Podkarpatské Rusi jsou pod- 
řízeny celé okresy Užhorod, Perečín a Veliké Berezné. Okresu užhorod- 
skému je takto přiděleno 5 slovenských obcí, na pravém břehu řeky Uže leží- 
cích: Domanince, Hutá, Kamenica, Lekart a Onakovce. 

Podkarpatská Rus nebyla převzata do správy Československé republiky celá 
najednou. Od září 1919 do konce května 1920 byla převzata pouze župa užho- 
rodská, berežská a okres Volovoje ze župy marmarošské, ostatní část župy mar- 
marošské a župa ugočská převzata byla od Rumunů v červnu 1920. 

Správní rozdělení Podkarpatské Rusi od 15. října 1921 je toto: 

1. Župa užhorodská se sídlem v Užhorodě (město Užhorod, okresy: V. Be- 
reznoje, Perečín, Serednoje a Užhorod). 

2. Župa berežská se sídlem v Mukačevě (města Mukačevo a Berehovo, 
okresy: Berehovo, Iršava, Kosinovo, Rozvihovo, Svaljava a Nižné Verecky). 

3. Župa marmarošská se sídlem ve Velké Sevljuši (později v Hustu) 
s okresy: Dolhoje, Hust, Rahovo, Sevljuš, Tiačevo, Teresva, Volovoje 
(okres Velký Bočkov, byl zrušen 30. června 1922). 

Ze 482 obcí podkarpatských má 418 obcí méně než 2000 obyvatel, 52 obcí více 
než 2000, avšak méně než 5000 obyvatel, 8 obcí více než 5000, avšak méně než 
10.000 obyvatel a 2 města více než 10.000, avšak méně než 20.000 obyvatel 
a konečně 2 města více než 20.000 obyvatel. 

Největší obce a města Podkarpatské Rusi jsou: 

Město Mukačevo 20.794 obyvatel 

» Užhorod 20.213 » . 

» Berehovo ...... 14.061 » 

» Hust 11.854 » 



20 




Obec 


Apša Dolní 


» 


Apša Horní 


» 


Bilky . . 


» 


Bočkov Velký 


» 


Jasiňa . . . 


» 


Rahovo . . 


» 


Sevljuš Velká 


» 


Tiačevo . . 



. . . 5.947 obyvatel 

. . . 5.186 

. . . 5.119 » 

. . . 5.567 » 

. . . 9.370 

. . . 6.875 » 

. . . 9.187 » 

. . . 5.416 » 



PEKA TEREBLJA. 



Domy v Podkarpatské Rusi jsou velikou většinou dřevěné. V bývalých župách 
Bereg, Ugoča a Marmaroš byly celkem 101.842 dřevěné domy, kdežto kamenný 
nebo cihlový pouze 5421. 

V horách mají rusínské chaloupky velice příkré a vysoké střechy a sice za tím 
účelem, aby v zimě sníh po příkré střeše snáze se svezl a neprolomil slabou kon- 
strukci krovu. Zvláštností Podkarpatské Rusi jsou její dřevěné řecko-katolické 
kostelíky, z nichž nejcharakterističtější jsou kostely s trojvěžovitoju střechou (na 
př. Suchoje, Užok, Kostriny a Ploské). 

Podlé národnosti je obyvatelstvo Podkarpatské Rusi takto rozděleno: 
370.368 Rusínů a Rusů, 21.853 Čechoslováků, 103.791 Maďarů,! 

79.715 Židů, 10.348 Němců, 11.724 jiných (Rumunů), 

6.871 cizinců. 



Podle náboženství je v Podkarpatské Rusi: 

329.698 řeckokatolíků, 

60.599 pravoslavných, 

55.001 římských katolíků, 

64.699 evangelíků (hlavně reformovaných), 

93.008 židů. 

O jménu Rusů a Rusínů je třeba poznamenati toto: Samo Czambel, znalec 
východoslovenských a podkarpatských poměrů ve své knize »Slovenská reč« na 
str. 76 vyslovuje se o názvu Podkarpatských Rusínů: »Uhorskí Rusi menujú seba 
bez výjimky a navěky Ruskými, pokial’ sú medzi sebou alebo s takými 1’udmi, ku 
ktorým májů dóveru; svoj jazyk ruským. Nikdy seba nemenujú Rusíni, ani svoj 
jazyk rusínskym »Rusnák« znamená člověka ruskej viery.« Naproti tomu jest 
jisto, že jméno Rusín je obecné v literatuře podkarpatskoruské již od dob Duchno- 
vičových od let padesátých. Také je jisto, že místní názvy Podkarpatské Rusi 
mají ovšem přívlastek »Ruský« (Ruskije Komarovce, Ruska Mokra atd.). 

Avšak toto přídavné jméno ruský (pycbKnn) vyslovuje se ruškv a znamená 
něco jiného než přídavné jméno ruský ^ c i hu) vztahující se k pojmu národa 
a říše ruské a jmenovitě k pojmu Velikorusů. 

Proto pro větší určitost je na místě název podkarpatskoruský, utvořený od 
úředního názvu země »Podkarpatská Rus« anebo rusínský od druhého úředního 
názvu »Rusínsko«. 

Národnostní hranice rusínsko-maďarská podle Niederleho »Slovanského 
světa« str. 16., který se přidržuje Etnografické karty Uherské Rusi vydané To- 
máši vským roku 1906 v Akademii věd v Petrohradě, počíná u Užhorodu a běží 
dále přes osady: Radvanka, Dravce, Korytňany, Heďfarok, Hlubokoje, Kcma- 
rovce, Dubrovka, Lučky, Podhorod, Rozvihovo u Mukačeva, Kenderemov, 
Kuštanovica, Dilok, Lalovo, Fogaraš, Pistrjalovo, Barbovo, Makarjovo, Šarkad, 
Remeta, Kvasovo, Kumjata, Egreš, Karačfalva, šašvar, Čoma, Homlovce, 
Sasfalu, Sevljuš, Kiralhaza, Dubovinka, (kde počíná hranice rusínsko-rumun- 
ská u Ternavky), Veljatin, Buština, Remeta, Bedevlja, Hrušovo, Vyšná Apša 
(vedle maďarského Sigetu), Bočkov, Mikova, Kročunov, V. Runa, Krásná, 
Ruskovo až k Vyšovu na stejnojmenné řece, kde však jsou už Rusíni v menšině. 
Odtud přechází podél pravého břehu říčky Vesiru do Bukoviny. 

Změnila se tato národnostní hranice rusínsko-maďarská během let na úkor 
Rusínů čili nic? Na tuto otázku odpovědí nám maďarské sbory kalvínské, které 
již od doby svého vzniku, od konce 16. století jsou ryze maďarské a jež v župě 
užhorodské, berežské a ugočské vidíme rozsety právě na národnostní hranici. 
Jsou to počínaje od Užhorodu: Koncháza, Malé a Velké Gejovce, Chomec. 
Malé a Velké Dobroňovo, Comoňa, Serneje, Barkasovo, Rafajna Novojeselo, 
Malý a Velký Gút, Haf, Derceň, Fornoš a Bereg-Novojeselo, Břehy, Bene, Četfal- 
va, Tisa-Kerestúr, Verbovce, Čornvj potok, Tisa-Peterfalva, Tivadar, Forgolaň, 
Tisa-Sirma a Čornyj Ardov. Spojíme-li tyto nejzazší kalvínské sbory maďarské 
dostaneme národnostní hranici maďarsko-ruskou v 16. století a vidíme, že se 
na ní od šestnáctého století do dnešního dne v podstatě mnoho nezměnilo. 
Okres Kosinovo a Berehovo jest tudíž čistě maďarský (s výjimkou rusínské obce 
Ruskoje a s výjimkou maďarských obcí Derceň a Fornoš v okresu Rozvihovo); 
v župě ugočské není národnostní hranice tak ostře vyhraněna. 



22 




Rusíni v Podkarpatské Rusi dělí se na tři národní kmeny a sice Lemky^ Bójky 
a Huculy. Lemkové jsou Rusíni ze Slovenska. Jméno své mají odtud, žé místo 
našeho jen a slovenského len říkají lem, kdežto ostatní Rusíni říkají liš. Bojkové 
jsou jádrem Podkarpatských Rusínů a sídlí v župě užhorodské, v župě berež- 
ské a v okresích Volovoje, Hustoje a Tiačevo v župě marmarošské. Huculové 
konečně sídlí v nejvýchodnější části Podkarpatské Rusi kolem Jasině a Rahova 
a nosí nejkrásnější kroje a ženy jejich zhotovují nejkrásnější výšivky. Vedle to- 
hoto rozdělení Rusínů užívá se však ještě rozdílů podle kraje, jejž obývají. Tak 



RÍKA U MAJDANU. 



v horách pod Karpatami obývají Verchovinci, v okolí Hustu a Sevljuše Nižňané 
čili Dohnané. 

V Americe je podkarpatských Rusínů na 300.000 duší (někteří počítají do- 
konce půl milionu), tedy tolik, co ve staré vlasti. Jsou organisováni v několika 
organisacích : 1. »S o j e d i n e n i j e greko-kat. russkich bratstv« má 46.436 
členů. Orgánem jeho jest »Amerikansko-russky viestnik«, redaktor Rev. Jiří 
Thegza. 2. Sobranije greko-kat. cerk. bratstv« má 4100 členů. Orgánem 
jeho jest »Prosvita«, redaktor Rev. Valentin Gorzo. 3. »Amerikanske r u s s k e 
b ratstvo« má 1200 členů. Orgánem jeho byla zaniklá »Narodna oborona«. 
4. »Greko-kat. pravoslavné sojedinenije russkich bratstv« má asi 
1500 členů. Orgánem jeho jest »Russkij viestnik«, redaktor Nik. Pačuta. 



23 



Asi 15.000 Rusínů amerických jest kromě toho v maďarských organisacích 
a piávě tolik ve slovenských organisacích, zejména v »Pensylvánsko-slovenské 
rimsko a grécko katolické jednotě*. Ruský »Sckol« při Sojedinení čítá 4000 
členů. 

Rusíny podkarpatské charakterisuje hlavně nedostatek vzdělanosti. Egan, 
vyslaný roku 1899 maďarskou vládou ke studiu podkarpatských poměrů, napsal 
ve svém pamětním spise: »Člověka se zmocňuje zoufalství při pohledu na tento 
hynoucí lid. Už dnes možno napřed určití den, kdy poslední Rusín uteče z této 
země.« 

Díky světové válce, která přinesla Podkarpatské Rusi osvobození a připojení 
k republice Československé, se Eganovo proroctví nesplnilo. Avšak vzdělanost 
je tu dosud velmi nízká. 

V Užhorodě bylo roku 1910 53 % osob, starých přes 6 let, znalých čtení a 
psaní, v Beregu 57%, v Ugoči 48% ale za to v Marmaroši pouze 27°/o! ! 

Průměr celé Podkarpatské Rusi činí 40% gramotných. Dokladem nízké 
úrovně vzdělanosti lidu jsou výroky některých návštěvníků lidových přednášek 
roku 1921, podle zprávy osvětového referenta Kochaného-Goralčuka v Užho- 
rodě. Tak pravil jeden občan (v Dravcích): »My potřebujeme ovos, aby naho- 
dovati konej a konej, aby mali sme komu ovos dati, a prosviščenije (vzdělání) 
toho nám netřeba. « Jiný občan ve Velké Kopanji pravil: »Chočeme obrazová 
tisja jak sljiduje a potom my sami vyženeme sych popov.« 

To je ovoce maďarské školy a nebude lépe, než rusínská škola vychová nové 
pokolení. V oboru školství stal se od té doby, co byla Podkarpatská Rus osvo- 
bozena, značný pokrok, jak o tom svědčí článek o školství z péra zemského škol. 
inspektora Josefa Peška. Leč naskytují se tu obtíže nesmírné. A největší obtíže 
jsou rozbité školní budovy, zničené za války. Podle dopisu školního inspektora 
Hrycyny z Volového z 21. června 1922 působí v jeho školním okresu místo 
58 učitelů pouze 18, poněvadž ostatní mají školy rozbité. 

Nehledě však k výroku občana z Velké Kopanji charakterisuje Rusína po- 
dobně jako Slováka veliká zbožnost. S láskou lne k slovanským bohoslužbám 
své církve, která od roku 1649 je řeckokatolická. V nové době přestupuje lid 
i k církvi pravoslavné hlavně z důvodů sociálních, poněvadž ho někteří zmaďa- 
risovaní duchovní poplatky příliš utlačovali. Tak roku 1904 přestoupily celé obce 
Velké Lučky v župě berežské a Iza v župě marmarošské, což bylo příčinou 
známého politického procesu v Marmarošské Sihoti. 

Židů je v Podkarpatské Rusi 15% (93.008) a tvoří značné menšiny nejen ve 
městech, ale i po vesnicích. 

Prof. dr. Kadlec uvádí Eganovu charakteristiku Židů v Podkarpatské Rusi ve 
své knížce »Podkarpatská Rus« na str. 20.: »Židé, od sedmdesátých let, když na 
Rusi byli utiskováni, válem se hrnuli do ciziny, zejména do Haliče a odtud do 
Uher. Mezi Rusíny tamními bylo jich ode dávna mnoho, ale nebezpečnými stali 
se teprve od tohoto novodobého přívalu. 

Jako cizopasníci vrhli se na prosté, naivní obyvatelstvo uherské Rusi a lich- 
vářstvím tak je vyssáli, že z něho učinili pravé otroky, pracující jen na své židov- 
ské pány. Zmocnili se veškerého hospodářského života. Pachtují skoro všechny 
poloniny (horské pastviny) a trávníky velkostatků a dávají je pak do podpachtu 
selskému lidu. Drží ve svých rukou veškeré krčmy, kde opíjejí venkovany rusín- 
ské a tím podrývají jejich morální i hmotnou existenci. I dovoz dříví, obilí a 
jiných věcí je vesměs v jejich rukou. 




Prostředkují při všech obchodech. Prodávají výhradně potraviny, šatstvo, 
rolnické nářadí, stavební materiál, zkrátka všechno. Majíce ve svých rukou vše- 
liký obchod, ovládají celý hospodářský život rusínského venkovana. V každé 
sebe menší vesnici je jistý počet Židů, kteří lenoší a žijí jen z potu Rusínů. 
O prostý vesnický lid se rozdělili, takže každý Žid má své chlopy, každý chlop 
má svého Žida, bez něho nemůže nic koupiti ani prodati.« 

Tento úsudek Eganův je ovšem z roku 1899. My doufáme, že v nových po- 
měrech, najdou i Židé v Podkarpatské Rusi své správné místo jako rovnoprávní 
občané Československé republiky vedle původního obyvatelstva rusínského. 



ŘEKA UŽ U HRADU NEVICKÉHO. 



Z jiných národních menšin kromě Maďarů a Židů jsou na prvém místě 
Čechoslováci. Slováci obývají v 5 obcích okresu užhorodského (Domanince, 
Hutá, Kamenica, Lekart a Onakovce) a Nové Klenovce v okrese rozvihovském, 
kromě jiných menšin. Češi jsou hlavně ve městech. 

Rumuni obývají ve 4 obcích v okresu teresvanském v župě marmarošské 
{Nižná a Šeredná Apša, Bila Cerkov a Solotvina Selo). 

Němci tvoří kolonie hlavně na bývalém panství schonbornském a sice v okre- 
se Iršava (Duby) v okrese Mukačevo (Koropec a Novojeselo), v okrese Svaljava 
(Siňak) a v okrese Teresva (Ustčorna a Německa Mokra) kromě jiných menších. 

Kde sídlí národní menšiny v Podkarpatské Rusi, výborně nás poučuje seznam 
jejich škol. Slováci sídlí podle toho v Užhorodě, Velkém Berezném, Zábr>dě, 
Perečíně, Turja Remetách a Nových Klenovcích, Němci sídlí v Palankách u Mu- 



25 



kačeva, v Podhorodě, Žofii, Lalově, Německé Kučové, Barbově, Koropci, Novém 
Sele (Schonborn) a Paušině. V okrese svaljavském sídlí v Siňaku, Dračíně 
a Novém Sele (Erwinsdorf), v okrese teresvanském v Německá Mokré a v Ust- 
čcrné, celkem ve 14 obcích. 

Poštovních úřadů je v Podkarpatské Rusi 86, z nichž jsou 3 větší pošty státní 
(Užhorod, Mukačevo a Berehovo). Z ostatních jsou největší pošty v Hustu, 
Sevljuši a Jasině. Do Rumunska jde poštovní styk z Kiralhazy do pohraniční 
rumunské stanice Halmei. V horách jsou poštovní úřady řídké, od sebe vzdá- 
lené. Tak na př. je poštovní úřad ve Volovém vzdálen od Volovců 45 km. 

Železnice jsou také řídké. Celé území Podkarpatské Rusi, veliké 12.000 km 2 
má asi 600 km železnic, čili 1 km na 20 km 2 (v Čechách na 8.28 km 2 ). 

Hlavní trať vedoucí z Prahy a Košic od západu k východu spojuje tato místa: 
Čop, Baťu, Berehovo, Sevljuš, Hust, Teresvu, Marmarošskou Sihoť, Boč- 
kovo, Rahovo a Jasiňu, odkud jde Jablonickým průsmykem na Stanislavov a do 
Lvova. 

Od Teresvy jde tato trať přes Marmarošskou Sihoť (Camara la Sighet) a Vy- 
šovo (Valea Visaului) po rumunském území, celkem 47 km. Od této hlavní 
trati odbočují k severu údolím řek do Haliče ještě dvě trati: Z Copu přes Užho- 
rod a podél Uže, průsmykem Užockým na Sambor a Lvov a z Baťu přes Muka- 
čevo, údolím Latorice a průsmykem Voloveckým na Stryj a Lvov. Trati Podkar- 
patské Rusi jsou jednokolejné a mají na krátké vzdálenosti značné stoupání, 
takže ve východní části je nutno ke každému vlaku připínati dvě lokomotivy 
Nevýhodou hlavní trati je, že je příliš blízko hranic a že část její prochází ru- 
munským územím. Proto jest projektována nová trať železniční, která stejným 
směrem od západu na východ povede z Košic do Užhorodu, (hotova jest již 
část Bánovce nad Ondavou-Vajany-Užhorod a Užhorod-Serednoje) Mukačevo 
a Hust. 

Do Rumunska jde trať z Kiralhazy přes Halmei do Satmáru (Satumare). 
Stanic je v Podkarpatské Rusi 87 (kromě toho 6 dopravních úřadů: Baťu, Bere- 
hovo, Kiralhaza, Hust, Mukačevo, Užhorod). 

Ani silnic ani cest není dostatek. Všecky státní, župní i obecní silnice měří 
úhrnem 2000 km, takže na 100 km* připadají asi 2 km (v Čechách 8 km, na Mo- 
ravě 5 km, ve Slezsku 9 km, na Slovensku 4 km). 

Zamýšlí proto stát vystavěti nové dvě hlavní cesty tak zvané »magistrá!y« ve 
směru od západu na východ. 

Jedna z nich půjde přes Perečín, Verecky, Volovec, Volovoje, Koločavu, 
Ustčornu do jasině. Druhá půjde přes Užhorod, Mukačevo, Hust, Tiačevo, 
Solotvinu a Bočkov do Jasině. 

Četnické stanice jsou v Podkarpatské Rusi 102, pohraniční finanční stráž je 
v 72 místech. 




26 




CELKOVÝ POHLED NA HUST. 



GEOLOGICKÉ POMĚRY PODKARPATSKÉ RUSI. 



Podkarpatská Rus má podobnou geologickou stavbu jako Slovensko, neboť 
ji celou od západu k východu prostupují taktéž Karpaty. Jejich východní část 
tak zv. Lesní či Poloninské Karpaty táhnou se hlavním svým hřbetem na roz- 
hraní Haliče a Podkarpatské Rusi a vysílají četné rozsochy na jihovýchod hlu- 
boko dovnitř země. 

Obě západnější župy užhorodská a berežská od pásma pohraničního na jih 
jsou proniknuty třetihorními sopečnými vyvřelinami andesitovými, trachyto- 
vými a jich tufy. Kupovité tyto vrchy jsou částmi sopečného Vyhorlatu, jenž se 
počíná v nejvýchcdnějším Slovensku v župě zemplínské a postupuje k západu 
na půdě Podkarpatské Rusi mezi Perečínem a Užhorodem župou užhorodskou, 
kdež dosahuje výšky 978 m (Makovica), směrem jihovýchodním do župy muka- 
čevské, v níž zaujímá pruh mezi Svaljavou, Mukačevem a Berehovem a proniká 
jihozápadním cípem župy marmarošské k Hustu a Tiačevu (nejvýše pne se 
Bužora (1080). Tam přibližuje se řece Tise, přes niž přechází na levý její 



27 



břeh, náležející již Rumunsku a pokračuje za hranicí směrem jihovýchodním 
jako pohoří Gutinské. Zbývající jihozápadní část Podkarpatské Rusi jest rovina 
řeky Tisy a dolního toku řeky Berežavy a Latorice, na jih od Berehova a Copu 
přechází již za Tisou v severní cíp velké nížiny uherské. 

Všecky řeky stékají od severu k jihu a vlévají se do pohraniční Tisy. Svými 
koryty a údolími usnadňují přístup ke hranici haličské, jejímiž průsmyky: 
Užockým, Voloveckým a Jasiňským procházejí železniční trati do Haliče. 

Celková geologická stavba Podkarpatské Rusi, nepřihlížíme-li k složitějším 
ojedinělým vápencovým útesům, jest dosti jednoduchá. Oblouk karpatský 
skládá se tu z týchž pásem jako na Slovensku, takže i v této nejvýchcdnější jeho 
části lze sledovati: 

a) pásmo krystalických břidlic, b) pásmo vápencových útesů, c) pásmo 
karpatských pískovců, d) pásmo sopečné. 

a) Pásmo krystalických břidlic: 

jest nejstarším členem oblouku karpatského Podkarpatské Rusi, právě tak jako 
na Slovensku, kdež tvoří jádro Malých Karpat, Vysokých a Nízkých Tater a jiných 
pohoří. Značné díly krystalických břidlic se však propadly, mizí u Hornadského 
zlomu na Slovensku a jsou pokryty karpatskými pískovci, objevují se na Pod- 
karpatské Rusi teprve v nejvýchodnějším cípu župy marmarošské, kdež si jimi 
prořezávají cestu prameny Tisy. Odtud objímají obloukem Sedmihrady a pokra- 
čují přes Dunaj na půdu srbskou až k řece Timoku. 

Horniny je tvořící jsou jednak tlakem změněné horniny sopečné, jednak pře- 
měněné usazeniny stáří předpermského. Ze sericitických, chloritických, graíi- 
tických, amíibolických a křemitých břidlic, svorů a rul i jiných vynikají pruhy 
krystalických vápenců. V těchto břidlicích jsou uloženy na straně rumunské 
četná rudní ložiska, na půdě Podkarpatské Rusi dobývala se z nich železná 
ruda jen u Kobylecké Poljany, kdež se zpracovala v primitivní železárně. Mimo 
to u Kobylecké Poljany jest i ložisko tuhy. 

b) Pásmo vápencových útesů: 

postupuje na Podkarpatskou Rus rovněž ze Slovenska, kdež na východě mo- 
hutnější útesy se ještě objevují u Sabinova v župě šarišské. Pak jich ubývá a 
řetěz jich se opět navazuje u Humenného v župě zemplínské, až přechází na Pod- 
karpatskou Rus severně od Perečína v župě užhorodské a pokračuje jižně od 
Svaljavy v župě mukačevské a zejména hojněji se objevuje u Dovhého a ve vý- 
chodní části župy marmarošské. 

Geologickým stářím vápencové útesy náležejí triasu, juře a křídě. Spodní 
i vrchní útvar křídový mimo to jest vyvinut v souvislém pruhu mezi Jasinou a 
Rahovem na východě Podkarpatské Rusi. — Z hornin účastní se na stavbě 
útesů v první řadě vápenec, vedle něho vyškytá se však také dolomit, slin, sle- 
penec i lupky. Místy obsahuje vápenec hojně zkamenělin, jež usnadňují přesné 
určení geologického stáří jeho vrstev. 

c) Pásmo karpatských pískovců: 

pokrývá od hranice haličské směrem jihovýchodním největší část území 
Podkarpatské Rusi a jest tudíž nejdůležitějším útvarem jejím. Tvoří nejvyšší 
horské hřbety a vrcholy Poloninských Karpat. Tvrdé pískovce, jež je skládají, 
nesnadno zvětrávají a dodávají horám zaobleného tvaru, příznačného pro 
pískovcové Karpaty. 

Na stavbě pískovcového pásma se zúčastňuje jak palaeogen, starší útvar 
třetihorní, tak také neogen, mladší útvar třetihorní. Palaeogenu náležejí pestré 



28 




sliny se zelenavými tvrdými pískovci nummulitovými, šedivé a zelené břidlice, 
hlinité a písčité, tvrdé pískovce magurské, menilitové břidlice a šedivé pískovce, 
jež se střídají s břidlicemi a jsou obdobné alpskému flyši. Neogen jest tvořen 
šedivými jíly, písky a měkkými pískovci, jež obnaženy velmi rychle se porušují 
vlivem povětrnosti; i odpovídají alpskému šlíru. 



ŽELEZNIČNÍ TRAŤ U UŽOKU. 

(V pozadí zaoblené tvary pískovcových Karpat.) 



d) Pásmo sopečných vyvřelin: 

jest rovněž stáří mladších třetihor (miocenu) a táhne se kupovitými vrchy a 
hřbety na vnitřní straně karpatského pásma pískovcového. Skládá se z tmavých 
andesitů, světlejších trachytů, místy rhyolitů, dacitů a sopečných tufů, které 
v mohutných vrstvách široce lemují výlevy těchto hornin. 

V technické praxi na Podkarpatské Rusi užívá se všeobecně pro tmavé třetř- 
horní sopečné horniny názvu »andesity«, pro světlé »trachyty«, ač pojmeno- 
vání se nekryje přesně s petrografickým jich složením. Všechny tyto sopečné 
horniny rozpadají se v hranaté balvany nebo nepravidelné tlusté sloupy, místy 
však lze pozorovati zřetelnou vrstevnatost a hornina se láme v nepravidelných 
deskovitých kusech. Na mnohých místech nalezneme pevnou horninu, přikrytou 
struskovitou hmotou nebo sopečnými tufy, celistvými i úlomkovými, jež se 
časem pevně stmelily. V nich bývají uloženy i sopečné bomby a kusy utuhlé 
těst ovité lávy. 



29 




Výskyt prakticky důležitých nerostů a hornin. 

1. Petrolej. 

V mladším stupni útvaru křídového v tak zv. vrstvách ropiankových a ve star- 
ším útvaru třetihorním pod spodními pískovci magurskými nacházejí se analo- 
gicky jako v sousední Haliči u Borislavi a Drohobyče ložiska petrolejová. Pro- 
zrazují se občasně se objevujícími mastnými povlaky na vodě horských potoků 
na několika místech Podkarpatské Rusi a na řece Uži nad Užhorodem i v Užho- 
rodě samém. 

Pórovité pískovce karpatské jsou proniknuty petrolejem, jehož odtoku zabra- 
ňují vložky nepropustných hlinitých břidlic. Tento spodní petrolejový horizont 
shoduje se svojí lehkou naftou s ložisky haličskými jen asi 50 km vzdálenými, 
ale nápadně se liší od hustého zemního oleje mladších vrstev sarmatských, jak 
jej známe z gbelského okrsku ze západního Slovenska při hranici moravské. 

Na Podkarpatské Rusi jsou 2 petrolejonosné okrsky, v nichž vrtáním přítom- 
nost lehké nafty byla zjištěna. Nedaleko průsmyku Užoekého vrtal na petrolej 
maďarský stát u vsi Luhu v letech 1870 — 1874. Bylo navrtáno ručně 5 vrteb do 
hloubky 19 — 70 m a vytěžilo se z nich celkem 120 q nafty. — Roku 1881 ame- 
rická společnost provedla 2 vrtby do hloubky 80 — 180 m a když zlomením 
vrtáků byly vrtby znehodnoceny, ustala od dalšího vrtání. — V létech 1896 a 
1898 až 1902 vrtala perečínská továrna Bantlinova v Luhu na 4 místech. Vrtba 
Anna 420 m hluboká dávala denně 5 sudů nafty, které celkem vyčerpáno 
1100 q. Vrtba Tórók v hloubce 453 m dávala denně 4 hl nafty, vrtáno bylo až 
do hloubky 725 m, pro malý průměr vrtné díry další vrtání bylo zastaveno. 
Vrtba Lydíe dávala ve hloubce 230 m 5 hl nafty denně, vrtání zastaveno ve 
hloubce 425 m. Ve vrtbě Akna objevila se nafta již ve hloubce 215 m a dala 
286.5 hl nafty, vrtalo se do hloubky 725 m. 

Sporem s Kreditní bankou uherskou další slibné práce vrtací byly zastaveny 
a dodnes nebyly obnoveny, třebaže všichni naši geologové, kteří tyto končiny 
prozkoumali, vyslovují naději, že vrtáním až do hloubky 1.500 m budou 
otevřena bohatá ložiska petrolejová na Podkarpatské Rusi, podobně jako na 
vnější straně Karpat v Haliči. 

Druhý okrsek, v němž již také navrtán petrolej, jest u Jasiny v župě marma- 
rošské. Bylo tu od r. 1878 — 1890 vrtáno na různých místech do malých hloubek 
různými společnostmi vládnoucími jen nepatrným kapitálem. Prvých 27 vrteb 
dosáhlo většinou jen 10, 20, 60 m hloubky. Pouze 2 vrtby zasahují do hloubky 
157 a 234 m. Petrolej v nich zjištěn jen v malém množství. Když v hlubší vrtbě 
výstřelem dynamitové patrony, kterým měla býti vrtba dole rozšířena, aby se 
umožnil přítok petroleje, byl vrtný otvor ucpán a další pokusy uvolniti ho byly 
bezvýsledné, byly další práce zastaveny. Mimo to mnozí podnikatelé vrtali tu 
pouze k vůli prémiím, jež vyplácela maďarská vláda za každou vrtbu, která do- 
sáhla určité hloubky, proto většina vrtných děr dostihla jen hloubky zákonem 
požadované. 

Na výskyt petroleje poukazují i některé přirozené výrony naftové na jiných 
místech. Nafta uniká z hlubin podél trhlin prostupujících vrstvy starších třeťihor 
a dostává se až na povrch země. — Jiný zjev potvrzující domněnku o výskytu 
petroleje jsou methanové plyny, které vystupují ze studně se slanou vodou 
u Dorobratova asi 20 km severně od Berehova a podobně v okolí Hustu. Po- 
kusným vrtáním bude třeba zjistiti, zda tyto domněnky jsou správné. 



30 



2. Ložiska kamenné soli. 

Prakticky dnes nejdůležitějším nerostem na Podkarpatské Rusi jest kamenná 
sůl. Dobývá se od pradávna v župě marmarošské jak o tom svědčí kamenné a 
bronzové nástroje z dob praehistorických nalezené poblíže dnešních dolů 
i nálezy různých předmětů v zavalených jamách starých dolů z dob římských a 
pozdějších. — - Na Podkarpatské Rusi těží se sůl v československých státních 
dolech v Marmarošské Solotvině (Akna Slatině) na pravém břehu řeky Tisy 




DOLOVÁNÍ SOLI V MARMAROŠSKÉ SOLOTVINĚ. 



pioti bývalému župnímu městu Marmarošské Sihoti, jež však, ležíc na levém * 
břehu Tisy, náleží Rumunsku. Mimo to ložiska kamenné soli v naší republice 
jsou otevřena ve východním Slovensku u Prešova v župě šarišské. Ale jsou od 
r. 1752 zatopena vodou, takže se tu čerpá jen slaná voda s obsahem 25.5% 
soli, z níž v tamnějších státních solivarech se denně dobývají asi 3 vagony čisté 
soli varné. 

Solná ložiska se táhnou od Prešova, jak z četných slaných pramenů lze sou- 
diti, na východ do Podkarpatské Rusi přes Hust a Marmarošskou Solotvinu a 
postupují do Sedmihradska, kdež za Tisou na půdě rumunské jsou otevřena ve 
velikých dolech, v nichž vrstvy kamenné soli v podobě mohutné skály vycházejí 
až na povrch zemský. 

Sůl je tu všude uložena ve vrstvách mladšího útvaru třetihorního podobně 
jako v sousední Haliči. Starší útvar třetihorní (palaeogen) tvořící její podloží 



jest silně zvrásněn, na něm spočívají méně zvrásněné vrstvy mladších třetihor 
(neogenu), jež v celé oblasti karpatské jsou zastoupeny miocenovým I. a II. 
stupněm středomořským (mediterranním), stupněm sarmatským a z pliocenu 
stupněm pontickým a thráckým. Solná ložiska jsou uložena ve vrstvách II. 
stupně středomořského. Vrstvy soli nejsou vodorovné, sklánějí se pod úhlem 
30—80 stupňů. Sůl jest jemně až hrubě zrnitá, velmi čistá, obsahuje průměrně 
jen 0.2 — 0.4% přimísenin. Pouze při povrchu bývá znečistěná jílem (pallagem), 
který vrstvou 15 — 17 m mocnou ji přikrývá a chrání před vodou, jež prosakuje 
s povrchu diluvialními a alluvialními štěrky, písky a hlínami uloženými nad ní 
v mocnosti 15 — 38 m. 

Soustavné dobýváni soli v těchto místech započalo teprve ve středověku. Sůl 
se dobývá ve velikých zvonovitých komorách spojených šachtou s povrchem 
země. Komory do hloubky se znenáhla rozšiřují a vytěžením vznikající dutina 
nabývá podoby lodi gotického chrámu. Sůl se láme na dně komor primitivním 
ručním způsobem ve velikých kvádrech, jež se pomocí klínů případně i odstře- 
lováním rozbíjejí na menší kusy, které se nakládají na vozíky a vyvážejí na 
povrch. 

V nynějších dolech v Marmarošské Solotvině byla r. 1778 otevřena první 
jáma Christina, r. 1781 jáma Vojtěch, r. 1789 jáma Mikuláš, jež byla spojena 
s jámou Kunigundou, která zatopena vodou se zřítila r. 1906. Nyní na jejím 
místě se otevírá kotlovitá propadlina o průměru asi 100 m a hloubce asi 60 m. 
Na dně propadliny se leskne zelenavé jezírko pokryté plovoucími trámci dříví, 
uvolněného ze šachetního pažení. Na okraji vyčnívají z modrozelené vody 
skaliska bílé i zašpiněné soli. 

Dnes těží se sůl na dvou jamách: Ludvíkově otevřené roku 1804 a Františkově 
založené r. 1808. První jáma dosahuje hloubky 115 m. Vylámaná dutina směřu- 
jící od východu k západu měří 300 m délky a 20 m šířky, z ní odbočují po- 
stranní rubací komory. Na šachtě Františkově se nyní pracuje ve hloubce 128 m, 
prostor těžením uvolněný podobá se obrovskému dómu, na jehož dně se pokra- 
čuje v lámání do hloubky a na strany se ženou postranní komory, oddělené sol- 
nými pilíři 10 — 15 m širokými. 

V nejvyšším patře, téměř u samého stropu v obou jamách kolem dokola stěn 
dutiny jsou zřízeny dřevěné galerie starší visuté a novější zapuštěné do stěn 
k pozorování stropu, jímž často proniká voda, ohrožující doly. Z galerií ženou 
se šachtice a vodorovné štoly, aby se zachytila voda prosakující se pravděpo- 
dobně z Tisy trhlinami v nadložním jílu. Voda se svádí do nádrží, z nichž se 
elektrickými pumpami čerpá na povrch. 

P( hled s galerií do dómu elektricky osvětleného, na jehož dně se hemží pra- 
cující horníci se světélky kahanů, jest úchvatný. Na třpytících se čerstvě ote- 
saných plochách solných stěn je viděti uvrstvení soli. Mocnost solného ložiska 
v Marmarošské Solotvině není dosud přesně stanovena, ale předpokládá se, že 
jde do hloubky 300 m a rozkládá se na ploše 3,672.000 m*. Představuje tudíž 
obrovskou zásobu soli, jejíž dobývání může býti libovolně zvýšeno. Před 
válkou těžilo tu Maďarsko až 40 vagonů soli denně a zaměstnávalo kolem 
800 dělníků Solné doly v Marmarošské Solotvině přešly do našich rukou zá- 
roveň s východní částí župy marmarošské teprve v červnu r. 1920, do té doby 
tyto končiny byly obsazeny Rumuny. Tehdy se dobývalo jenom 6 vagonů 
denně; za naší správy těžba rychle stoupala a o prázdninách r. 1921 dosáhla 
již 45 vagonů denně Až bude v dolech zavedeno moderní strojové těžení. 




budou moci tyto jediné československé státní doly při stejném a snad i menším 
počtu zaměstnaného dělnictva úplně zásobiti celou naši republiku kamennou 
solí. Dnes sice železniční dopravou do západní části republiky se sůl velmi 
zdražuje, ale bude-li lacino vytěžena, snese její cena i dosti vysoký náklad 
za dopravu. 



Od dolů vede asi 4 km dlouhá železniční trať přes Tisu do Siget Camary, 
(Marmarošské Sihoti), kdež se připojuje na hlavní trať Čop — Jasina, jež od 
Teresvy přes Marmarošskou Sihoť až sem (celkem 47 km) jde po území rumun- 
ském. V Siget Camaře jsou také mlýny, v nichž dobytá sůl se mělnila, ty však 
připadly Rumunsku. Nové mlýny na sůl v Marmarošské Solotvině dosud nejsou 
postaveny a kusová sůl se odváží až do Olomouce, kdež se mele a v pytlích 
dává do obchodu. 



PROPADLÁ ŠACHTA KUN1GUNDA V MARMAROŠSKÉ SOLOTVINĚ. 



3 



3. U h 1 í. 



Slovensko černého uhlí kamenného vůbec nemá a hnědé uhlí těží se jen 
v jediné vydatné pánvi u Handlové v severním výběžku župy nitranské, ač 
výskyt uhlí tohoto horizontu byl v nepatrném množství zjištěn i na jiných 
místech (na příklad u Báňské šťávnice, u Lučence, v okolí Prešova a jinde). 

• Stopy hnědého lesklého uhlí téhož stáří jako u Handlové lze nalézti i v Pod- 
karpatské Rusi na různých místech, ale mocnějších ložisk, schopných těžení, 
dosud tu nalezeno nebylo. Jest však pravděpodobno, že soustavným prozkou- 
máním Podkarpatské Rusi a provedením pokusných vrteb tam, kde lesklé hnědé 
uhlí se objevuje v zářezech potoků a strží, se nalezne vydatnější ložisko uhelné, 
jež prakticky se dá vykořistiti. 

Bylo by si to tím více přáti, poněvadž uhlí pro Podkarpatskou Rus potřebné 
k rozvoji průmyslu se musí dovážet až z pánve ostravské. V průmyslových 
podnicích tamějšich i domácnostech topí se vesměs dřevem neb dřevěným 
uhlím. 

Hnědé uhlí jest stáří II. stupně středozemního (miocenního) jako u Handlové, 
bývá velmi často pokryto sopečnými tufy. V jeho podloží se nalézají pískovce 
a lupky Vychází na den u Lachovce v župě užhorodské, na některých místech 
v župě mukačevské, u Bilek, Dovhého a Žádného v župě marmarošské, kdež 
r. 1920 bylo státem provedeno pokusné vrtání, jež však se nepotkalo s kýženým 
výsledkem. 

Lignit (nejmladší hnědé uhlí se zřetelnou strukturou dřeva) jest geolo- 
gicky mladší než právě popsané drobivé lesklé uhlí hnědé. Ve východním Slo- 
vensku a Podkarpatské Rusi objevuje se lignit v malých pánvičkách mezi sopeč- 
nými vrchy. Jest uložen ve vrstvách nejmladších třetihor (pliocenu), náleží 
tak zv. stupni pontickému, ale dosud nikde se nedobývá. Flece jeho místy vy- 
cházejí na den v mocnosti 1 — 2 m, jsou však porušeny četnými zlomy, dle 
nichž se buď propadly do větších hloubek, nebo byly vyzvednuty k povrchu 
a jsou už dávno rozrušeny a vodou odneseny. Proto, jak při pokusných 
těženích zjištěno, dobyvatelná vrstva náhle mizí a další dobývání lignitu po- 
tkává se s obtížemi. 

Vzhledem svým, geologickým stářím a jistě i výhřevností rovnají se lignity 
podkarpato-ruské lignitům pánve kyjovsko-hodonské na Moravě. Na mnohých 
místech jsou proniknuty hmotou opálovitou, vznikající rozkladem sopečných 
hornin a tufů, jež obyčejně nad vrstvami lignitovými v mohutných pokrovech 
jsou nakupeny. U Vyš. Německé, asi 7 km západně od Užhorodu, zjistilo ředi- 
telství státních lesů zkušebním kopáním vrstvu lignitu 4 — 5 m mocnou. Jiná 
náleziště lignitu jsou: Lachovce, východně od Užhorodu (u Šeredného), v župě 
užhorodské, u Břehů, Rokosova, Křivé, Bukovinkv, Skotarské, Nehrové a jinde 
v župě berežske. 

4. Železné rudy. 

Ještě menšího hospodářského významu než ložiska uhelná jest na Podkarpat- 
ské Rusi výskyt železných rud ocelkových a hnědelových. Ložiska jich jsou ne- 
patrných rozměrů a jsou velmi nepravidelná. V jihozápadní Podkarpatské Rusi 
jsou uložena v sopečných tufech andesitových a trachytových, obsahují jen 
15 — 20% železa a ve většině jich už dávno těžba byla zastavena. Opuštěné 
železné doly nalézají se u Andrašovců, Čertěže, Antalovců, Turjanských Remet 



34 



a Poroškova v župě užhorodské. Pracuje dosud primitivně malá železná huť 
v Dovhém, jež k tavení používá laciného dřevěného uhlí z vlastních rozsáhlých 
lesů. Vyrábí většinou hrubou litinu, z níž leje kotlíky, hojně obyvatelstvem 
používané k vaření. Přes to vydobytá ruda nestačí spotřebě a závod používá 
k výrobě i litiny cizí a starého železa. 

Na území krystalických břidlic byla dobývána železná ruda u Kobylecké Poljany 
severně od Velkého Bočkova v údolí řeky Sopurky. Ložisko tamější obsahuje 
také ocelek, přecházející k povrchu ve hnědel. Dnes se tam ruda již netěží 3 
v malé železárně hotoví se lité výrobky denní potřeby pro venkovské obyvatel- 
stvo jako v Dovhém (kotlíky, pláty na plotny, železná kamínka a j.) z litiny 
odjinud přivezené. 

5. Stavební kameny. 

Pískovec: 

Pevné pískovce karpatské pro své veliké rozšíření jsou nej důležitějším i staveb- 
ními a technickými kameny Podkarpatské Rusi. Tam, kde procházejí trati železné 
dráhy jich území, jsou v nich otevřeny lomy, jež skytají stavební materiál na 
stavbu mostů, tunelů a ostatních objektů železné dráhy. Místním kameníkům 
dává karpatský pískovec dobrý materiál na práce kamenické, na ozdoby stavi- 
telské pro význačnější budovy ve městech i na práce sochařské. Návštěva hřbi- 
tovů v Užhorodě, Berehově a Mukačevě i ojediněle při cestách stojící sochy a 
boží muka nás nejlépe přesvědčí o kvalitě tohoto kamene. 

Karpatský pískovec jest drobno až jemnozrnný, čerstvý barvy namodralé neb 
nazelenale šedé, ovětralý nabývá hnědého zbarvení. Převládající součástkou jeho 
jsou zrnka křemene, mezi nimiž na čerstvém lomu se lesknou lupénky slídy. 
Pevnost jeho řídí se dle tmele, jenž bývá křemitý, vápenitý nebo hlinitý. Nej- 
pevnější a nejtrvanlivější jest ovšem pískovec s tmelem křemitým, nejméně vzdo- 
ruje vlivům povětrnosti pískovec hlinitý. Obyčejně pevnější a mocnější lavice 
pískovcové se střídají s vložkami písčité neb hlinité břidlice, jež usnadňují 
jeho dobývání v kvádrech přiměřených rozměrů. Za vlhka se dá snadno opraco- 
vávati a proto je hojně používán. Na vodní stavby se dobře nehodí, větrá, roz- 
padává se a jeho kvádry se brzo musejí vyměňovati. Také na obyčejné stavby se 
ho používá jako laciného staviva. V horských krajích vzdálených od dráhy 
z nouze se tluče i na silniční štěrk. 

Andesit a příbuzné horniny: 

Velké lomy na andesit a trachyt a jich tufv jsou otevřeny poblíže předních 
měst Podkarpatské Rusi, ležících vesměs na jihu při přechodu sopečných okrsků 
do roviny. Otevření některých těchto lomů umožnila hlavní železniční trať Čop- 
Kiralhaza-Marmarošská Sihoť, použivší pevných kvádrů andesitových na stavbu 
svých objektů. Z nich kryje i dnes spotřebu štěrku na své trati i na tratích po- 
bočných. Také silnice státní, župní i obecní zásobují se stavebním, štětovým 
i štěrkovacím kamenem a ochrannými sloupy na pokrajích násypů po většině 
z lomů andesitových. Štěrk z čerstvého andesitu vyniká náležitou pevností a pod 
koly vozů nedrtí se na jemný prach, nýbrž tříští se na drobné zrno. Proto silnice 
jím řádně štěrkované dobrým stavem nápadně se liší od silnic v území pískov- 
covém, kde je o dobrý štěrk veliká nouze. 



Největší lom andesitový je otevřen u vsi Radvanky 2 H km jihovýchodně od 
Užhorodu akc. společností Granitwerke v Užhorodě. Již před válkou byl 
opatřen strojním drtičem a třídičem štěrku a stroji na řezání, broušení a leštění 
kamene. Vyrábí v prvé řadě leštěné náhrobní kameny. Kámen jest černý andesit 
pyroxenický středního až jemného zrna. Z drobnějšího materiálu přitloukají 
se kostky dlažební malé i velké, z hrubšího se přitesávají kvádry na stavby že- 
lezničních mostů a tunelů. Odpadky se drtí na štěrk silniční a železniční. Firma 
zaměstnává za normálních poměrů na 300 dělníků, z nichž odborní kameníci a 
brusiči byli přivezeni ze Slezska. Hlavním odbytištěm pro leštěné zboží jest Ma- 
ďarsko, s nímž firma navázala již obchodní styky. 

Vyleštěný kámen připomíná černou barvou a leskem švédský syenit ale ne- 
vyrovná se mu úplně. Uvádí se do obchodu pode jménem »černý granit«. Jeho 
černá barva má sotva znatelné šedé zkalení, jež patrně vynikne, pozorujeme-li 
jej v sousedství pravého švédského syenitu, jak je to možno vidět na užhorod- 
ských hřbitovech i v menších dílnách kamenických v Užhorodě. 

Závod firmy Granitwerke jest podnikem toho druhu na Podkarpatské Rusi 
jediným a náleží zajisté k předním závodům na dobývání a zpracování kamene 
v celé republice. 

Velké lomy na andesit a příbuzné horniny nalézáme v Podkarpatské Rusi 
kromě měst Užhorodu, Mukačeva, Berehova, Sevljuše a Hustého při železnič- 
ních tratích, z nichž některé jsou opatřeny strojním zařízením a před válkou vy- 
vážely výrobky všeho druhu do Maďarska; lze očekávati, že také brzy naváží 
obchody s Maďarskem. 

Sopečné tu fy: 

Obyčejně v lomech andesitových a trachytových neb na blízku nich na úpatí 
sopečných vrchů lámou se zároveň sopečné tufy. Poskytují výborný stavební 
materiál, který, když ztratil přirozenou vlhkost, stává se pórovitým, lehkým a 
pevným kamenem Severně od Užhorodu mezi Kamenicí nad Užem a zastávkou 
Voročovem jsou otevřeny několik metrů mocné vrstvy tufů. Lámou se na stavby 
selských chalup pro okolní vesnice, ale používá se jich, zvláště ozdobných 
kvádrů, tesaných z hrubozrnné brekčie tufové i na přední stavby v Užhorodě na 
př. kvádrové hrubé zdivo nové budovy civilní správy i sokly mnohých soukro- 
mých domů. 

Jest s podivením, jak tento měkký kámen, který po dobytí v lomu se dá neoby- 
čejně snadno opracovati, po staletí neomítnut odolává rušivým vlivům povětr- 
nosti. O tom se můžeme přesvědčiti na hradbách a zdech užhorodského hradu, 
jež jsou kryty deskami z tohoto tuíu. Jemný tuf dá se za vlhka řezati pilou na 
pravidelné kvádry nebo cihlv. Cenný tento materiál bylo by možno technicky 
využiti k nejrozmanitějším účelům (cement, ohnivzdorné cihly, umělé kameny). 

Vápenec: 

Jen tam, kde dráha nebo aspoň silnice se přibližuje pásmu vápencových útesů, 
jsou v nich otevřeny menší lomy. Z vápence se pálí vápno pro místní potřebu, 
používá se ho jako kamene stavebního i na silniční štěrk. Pálení vápna ve větších 
rozměrech jest znemožněno jednak nedostatkem paliva, jednak není na vápno 
odbytu, leda příležitostně při provádění větších staveb. 



36 



Říční štěrk: 

Téměř všechny silnice a železné dráhy v místech, kde nemají po ruce štěrku 
z hornin sopečných, používají laciného štěrku říčního. Ovšem, že tento štěrk 
nezvyšuje nikterak dobrý stav silnic, ba ani pro železniční trati není vhodný. 
Vždyť oblázky a valounky jeho povstaly z karpatského pískovce a měkkých 
břidlic, jejich větrání transportem v řekách ještě více se urychluje. Proto silnice 
takto štěrkované za sucha jsou pokryty mohutnou vrstvou prachu, který za 
deštivého počasí na frekventovanějších silnicích se mění v bezedné bláto. Na že- 
lezničních tratích pak pražce obložené říčním štěrkem, rozpadávají se rychle 
v hlinito-pisčitou drť, brzy zahnívají. 

Všechny řeky v Podkarpatské Rusi tekou od severu k jihu, z území karpatských 
pískovců do oblasti sopečných vyvřelin a v rovině se vlévají do řeky Tisy. Cestou 
dostávají se do nich tudíž i baívany a úlomky pevných hornin sopečných, jež 
v létě za nízkého stavu vodního na mnohých místech jsou vybírány a tlučeny na 
štěrk. Ani tento štěrk není dobrý, ale přece jen svojí kvalitou se vyrovná oby- 
čejnému štěrku říčnímu. 

* 



Primitivní život nenutil obyvatelstvo Podkarpatské Rusi k využitkování pří- 
rodního bohatství uloženého v hojné míře v prakticky důležitých horninách. 
Obyvatelé Podkarpatské Rusi staví dosud většinou své příbytky ze dřeva, jehož 
jim štědrá příroda poskytuje nadbytek. A tak i kostely a veřejné budovy jsou 
stavěny ze dřeva. K výzdobě pak význačnějších budov, jež Maďaři stavěli ve 
městech, přiváželi ozdobné kameny z bohatých lomů vnitřních Uher, často z ve- 
liké dálky 

Majitelé lomů na Podkarpatské Rusi jsou velcí držitelé půdy: stát (státní 
správa lesní), velkostatky a obce, které je pronajímají skoro výlučně židům. 
Lomy nejsou, až na několik největších odborně vedeny, lámou mnohdy kámen 
nevhodný, ač na blízku by bylo možno otevřití lom v kameni dobrém a trpí 
ponejvíce špatnými přírodními cestami, takže mnohé jsou přístupny jen za su- 
chého počasí. 

Už nyní bylo by dobře zříditi na Podkarpatské Rusi řádnou státní dílnu pro 
zpracování kamene, jež by vyučila ruské mladíky tomuto řemeslu. Později by 
mohla býti přeměněna na kamenickou školu, která by se zabývala nejen zkou- 
šením kamenů, pokud se dají k různému účelu zpracovati, ale přispěla by za- 
jisté k vytvoření nového odvětví obživy pro chudý podkarpatský lid. 

6. A 1 u n i t. 

Zmínky zasluhují ložiska alunitová rozkládající se v trachytových vyvřelinách 
jižní části župy mukačevské. Mezi Berehovem a zastávkou Bene na trati Čop- 
Kiralhaza jest několik důležitých výskytů tohoto nerostu. Alunit tu vznikl půso- 
bením solfatar, jež jako dozvuk někdejší činnosti sopečné působily na trachy- 
tové horniny. Alunit se dobývá v lomech u Bene a Velkého Mužiova pro che- 
mickou továrnu ve Velkém Bočkově k výrobě kamence. Mimo to lámou ho jako 
stavební kámen a vyrábějí z něho i mlýnské kameny. Také u Kováče a Pusty 
Kerepec mezi Berehovem a Mukačevem se vyškytá. 

37 



7. Kaolin. 

Známé ložisko kaolinu se nalézá v župě užhorodské u Dubriničů při trati 
Užhorod-Užok. Před válkou se tu dobýval a vyvážel do Maďarska. Mimo to 
vyškytá se kaolin zároveň s alunitem u Velkého Mužiova, kdež jest otevřen 
v lomu zvaném Kuklabáňa. Vznikl působením par vycházejících z chladnoucího 
magmatu, které trachytové horniny přeměnily částečně v kaolin. 

8. H 1 í n y. 

Na mnohých místech Podkarpatské Rusi jsou mocná ložiska výborné ohni- 
vzdorné hlíny. Povstala vyplavením kaolinu ze sopečných tuíů a zvětrávajících 
sopečných hornin. Její výskyt je základem domácí hrnčířské výroby na Pod- 
karpatské Rusi. Hlíny hrnčířské se dobývají v okolí Hustu, Mukačeva, Užho- 
rodu, ale nejlepší jsou v okolí Berehova. Časem mohly by býti podkladem roz- 
voje šamotového a keramického průmyslu. Také o hlíny cihlářské v Podkarpat- 
ské Rusi není nouze, jak tomu nasvědčují cihelny v mohutných svahových na- 
kupeninách lóssu v okolí důležitějších měst v nížině užhorodsko-tisské. Sopečné 
tufy, šedé jíly, vápenec, písek a štěrk říční byly by výborným materiálem na 
cement a umělé kameny; je třeba Jen zkušeného podnikatele, který by svým 
důmyslem a kapitálem umožnil zpeněžení tohoto přírodního bohatství. 

9. M i n e r á 1 n í v o d y a 1 á z n ě. 

Podkarpatská Rus stejně jako Slovensko má velmi mnoho minerálních pra- 
menů, jichž valná většina dosud nijak není využitkována. A pokud jsou u nich 
zřízeny lázně, jsou vždy velmi primitivní. Válka většinu jich zničila úplně, nebo 
aspoň způsobila, že byly tak zanedbány, že dnes jejich obnovení bude vyžado- 
vati velikého nákladu. 

Minerální prameny objevují se tu na obvodě sopečných vyvřelin jako poslední 
známky někdejší mohutné činnosti vulkanické a v pásmu karpatském pronikají 
podél trhlin vzniklých při vrásnění Karpat. Jsou to jednak železité kyselky, vody 
sirné i slané i prameny jodové. Nejbohatší minerálními vodami je župa 
marmarošská. V 98 obcích jsou tu známy 234 minerální prameny, z nichž 
některé ležící při železničně trati Kiralhaza-Jasina daly původ malým lázním na 
př. Kvasy, jižně od Jasiny a ještě jižněji Rahovo. Asi 12 km severně od Velkého 
Bočkova 500 m nad mořem jsou lázně Kobylecká Poljana v neobvčejně krásném 
přírodním zákoutí Několik jejich pěkných pavilonů válkou bylo hrozně zpusto- 
šeno. Obrovské lesy bukové pokrývající celý kraj splývají s velikým parkem pro- 
mísenv i stromy jehličnatými a zabíhají až k samým lázeňským budovám. Touto 
svojí polohou mezi lesy připomínají nám Luhačovice na počátku jejich rozvoje, 
ač klimatické poměry mají výhodnější než Luhačovice. Lázně ještě roku 1921 

0 prázdninách byly opuštěny. 

Snad během války zporáženo bylo stromořadí obrovských staletých jasanů, 
jež vroubily cestu odbočující od hlavní silnice k lázním. Jejich úctyhodné pařezy 

1 dosud neodstraněné kmeny vedle nich ležící jsou dokladem nerozumného 
pustošení přírodních krás. Lázně mají pramen železité kyselky a pramen sirný. 
Byly hojně navštěvovány lázeňskými hosty z Uher a Haliče. Počítaly se k nej- 
zdravějším klimatickým lázním uherským. 



38 




39 



Při státních solných dolech v Marmarošské Solctvině jsou dvoje malé primi- 
tivní lázně, v nichž připravují se slané koupele. Jedny jsou u samých dolů v obci, 
druhé níže asi 2 km jihozápadně na okraji údolí Tisy. 

V župě berežské je známo asi 40 léčivých pramenů, z nich nejdůle- 
žitější jest alkalicko-železitá kyselka v Poljaně, 9 km severozápadně od Svaljavy, 
jež se správou statků býv. hraběte Schonborna uvádí do obchodu v lahvích pod 
názvem »Pol janská kvasná voda«. Názvem »kvasná voda« označují se na Pod- 
karpatské Rusi kyselky a minerální vody vůbec. Na schónbornských statcích jest 
ještě řada minerálních pramenů. Při některých z nich jsou primitivní lázně, vy- 
hledávané hlavně židovským obyvatelstvem domácím. 

V župě užhorodské jest celkem 10 důležitějších pramenů minerálních 
V samém Užhorodě jsou zanedbané lázně »Kvasná voda« se železitou kyselkou. 
Před válkou velké návštěvě z Haliče těšily se útulné lázně v Užoku při samé 
hranici haličské. Dnes po nich zbyly jen rozvaliny, zpustošený lázeňský park a 
prameny železité kyselky. Na úpatí Poloniny Rovné vyvěrají sirné prameny; 
koupele nemocným se připravují jen v prkenné boudě. 

Slané prameny vyvěrají u zastávky Sóla při trati k Užoku. Nejlepší lázně 
v župě užhorodské, jež se uchránily přes válku, jsou Sobrance, ale ty jsou při- 
pojeny k župě zemplínské na Slovensku. 

K doplnění obrazu o nerostném bohatství Podkarpatské Rusi musíme připo- 
menouti, že v dávných dobách na horní Tise a na potocích a horských říčkách, 
stékajících z území krystalických břidlic se rýžovalo zlato. V těch místech na- 
lézáme dodnes stopy rýžování v podobě hald písku a oblázkového štěrku. 

Jak už učiněna zmínka při popise lignitu, nalézají se místy v jeho vrstvách 
shluky žlutohnědého opálu, kterého by bylo možno použiti k výrobě ozdob- 
ných předmětů. Mimo to v župě marmarošské u lázní Kobylecké Poljany ale 
i jinde v karpatech vyškytají se drobné, na obou pólech pěkně vyvinuté krystalky 
křišťálu, tak zv. marmarošské d i a m a n t y, jež se z rozvětralé drti 
hlavně po dešti sbírají. Cení se jako polodrahokamy. 

Z celkového přehledu je patrno, že ač Podkarpatská Rus má velmi mnoho 
cenných nerostů, jichž zužitkování časem poskytne práce rukám chudobného 
lidu rusínského, přece jen tvrzení o neobyčejném bohatství nerostném jsou 
upřílišněna. Podkarpatská Rus má nevyčerpatelné ložisko kamenné soli, její 
okrsky petrolejonosné oprávňují k slibným nadějím, snad i uhlí při soustavném 
prozkoumání země bude nalezeno, ale postrádá dle dosavadních výzkumů vy- 
datnějšího ložiska kovů obecných i drahých. 

Těžba přírodnin uložených v nitru zemském s hlediska národohospodářského 
má na Podkarpatské Rusi význam druhořadý, tato přírodní bohatství dají se 
ovšem uvolniti jedině rozumnou a vytrvalou prací. 




40 




ŠTĚPNÍ DOBYTEK. 



VÁCLAV DRAHNÝ: 



ZEMĚDĚLSTVÍ V PODKARPATSKÉ RUSI. 



Úvod: 

Moderní zemědělství vyžaduje všestranně vzdělaného zemědělce. Umění 
hospodařit nedostaví se' samo sebou. Nestačí učit se svnu od. otce a tomu od 
děda. Zastaralý tento názor vymizel v řemesle a průmyslu, avšak na Pod- 
karpatské Rusi je ještě dodnes zakořeněn v zemědělství. 

V kďždé zemi, kde všeobecné vzdělání — o odborném nemluvě — .stojí 
nízko, i když ostatní podmínky jsou pro zemědělství dobré, hospodaří se 
extensivně. Intensivně a racionelně vedené zemědělství vyžaduje vyšší úrovně 
všeobecného vzdělání. 

Ve státě, kde jest lid ujařmen, nevěnuje se vzdělání jeho žádoucí péče a 
proto zemědělství v takové zemi je v plénkách. 

V Podkarpatské Rusí lid nalézal se po celé tisíciletí v otroctví. V poslední 
době před válkou neměl vůbec škol ve svém mateřském jazyku, neměl proto 
ani nejnižšího vzdělání. Vtisknut výbojnými Mongoly v úzká údolí lesnatých 
Karpat, nemilosrdně obejmut surovou pro zemědělce přírodou, byl nucen 
po staletí zápolit! s divokou zvěří o skývu ovesného chleba neb o suchý 
brambor. Nesměl se ozvat proti útisku maďarských pánů. V úrodné rovině 
maďarské byl Rusín trpěn pouze jako sezónní dělník. Na dlouhou zimu vracel 
se do svých hor. 



Nechtěl li otročit! maďarskému pánu, prchal do Ameriky, kde za pár dolarů 
prodal svá nejlepší léta, své zdraví a vracel se do chudobného svého domova 
zklamán prožiti v bídě a útisku poslední léta svého lopotného života. 

Po celá staletí neprokmitla rusínskému lidu světlejší budoucnost a proto 
jakoby ze zoufalství hledal zapomenutí v kořalce a tabáku. Jen po dobu opojení 
cítil se šťastným. 

lak žily celé generace rusínského lidu a jen přírodou daná zdatnost zachrá- 
nila ho od úplného zdegenerování. 

Ujařmený nevzdělaný lid, uštvaný maďarskými žandarmi, obklopený divo- 
kou přírodou, bál se styku s lidmi a stal se nedůvěřivým. Šizen na každém 
kroku židovským krčmářem, stal se falešným a úskočným. Žil ve svém kraji 
životem trpitelským. Jen tak vysvětlíme si poustevnický způsob života pod- 
karpatských horalů, tak zvaných Verchovinců. Jejich životní potřeby jsou 
velmi malé. Rozhled mají nepatrný. Vedou chmurný, jednotvárný, pověrčivý a 
nedůvěřivý život. 

Nepatrná životní úroveň nevyžaduje velké námahy k uhájení existence a 
proto výkonnost lidu je též minimální. Jakási nechuť k životu je vidná na 
každém kroku. Podvýživou trpí celá Verchovina; velký počet tělesně i duševně 
zakrnělých lidí, s nimiž se často v horách setkáváme, jest důsledkem alkoho- 
lismu a špatné výživy. 

V této stati nemíním se rozepisovati o sociálních poměrech na Podkarpatské 
Rusi, ale jsem nucen předeslati těchto několik vět, aby jasně vynikla příčina 
zaostalosti v zemědělství na Podkarpatské Rusi a neobyčejně malá jeho pro- 
duktivnost i tam, kde přirozené podmínky pro zemědělství jsou výhodné. 

Zemědělec: 

Rolník na Podkarpatské Rusi používá do dnes k obdělání půdy nejprimitiv- 
nějšího nářadí. Do lesa vychází se sekyrou, do pole s motykou. Brány hotoví 
si dřevěné, často však používá jen z trní spleteného smyku; rovněž dřevěné 
jest ruchadlo a vůz často na dřevěných nápravách. Ano uvidíme i vůz o plných 
dřevěných kolech z pařezu vydlabaných. Postroj volský je dřevěné dvojité 
jařmo, na koni jen náprsník. 

Rusín na Podkarpatské Rusi přidržuje se prvotního způsobu pastev- 
n i c t v í, při čemž les mu je překážkou a proto ho na každém kroku ničí. 
Pastviny jsou neupravené, křovím a trním zarostlé. 

Polní hospodářství je v prvním stadiu vývoje. Je to v mnohých místech 
přechod od lesů k pastvě a orné půdě. Často na strmých horských stráních sc- 
sekává zemědělec les, pálí haluze a mezi pařezy skopává zem, aby ji 3 — 4 roky 
oséval a pak užíval dočasně za pastvu, dokud nezaroste křovím tak, že se 
opět odhodlá zajiti v ta místa se sekyrou. Tento způsob hospodaření je znám 
pod názvem »ž ď á r«, místní název »p á 1 e n i š t ě«. Pole se popelem pohnojí 
a rodí opět několik let bez hnoje. 

Druhý obvykly způsob pclaření je tak zv. d i v o k é t r a v o p o 1 n í hospo- 
daření. Celá obec má rozděleny horské pozemky na dvě části. Jednu část 
oře a obdělává, druhou polovinu užívá za pastvu. Po několika letech bez 
hnojení a řádného obdělávání přestane pole roditi. Ponechá se tudíž na 
pastvu, aniž by se podsela dříve tráva neb pícnina a druhá polovina, t. j. 
pastvina, se zoře. 



42 




V některých obcích došlo se tak daleko, že divoké travopolní hospodaření 
přešlo v úhoření resp. dvoj polní hospodaření. Totiž jedna 
polovina pozemků se ponechá rok odpočinout, aniž by se čím osela a slouží 
za pastvu, druhá se oře a osévá ovsem. Tak.se postupuje již po 40 — 50 roků. 
Prvý rok úhor — pastva, druhý rok oves. Přirozeně pastva není žádná a oves 
je ubohý. Proto se Verchovinec snaží obdělati co nejvíce nové půdy »noviny«, 
lesní půdy často na tak strmých stráních, že rolníci jsou nuceni v létě svážeti 
odtud úrodu na saních. S vozem by se dolů nedostali. Často takové stráně 
se obdělávají ručně, motykou a nejednou zdravý horal vynáší brány na stráň 
na svých plecích a slabý koníček horský táhne je pouze s kopce dolů. 



PASTÝŘ TROMPETA NA TROMPETU V KELEČANECH U VOLOVÉHO. 



V údolích a rovině s aluviálním náplavem možno již mluviti o země- 
dělství. V horách žije vlastně pastevec, který obdělává a hnojí jen nepatrné 
políčko v údolí neb obražené u chaty proti svému dobytku či v lesích proti 
divoké zvěři (vepřům, jelenům). Políčka taková zvlášť u lesů hlídá ve dne 
v noci proti útoku divokých vepřů, kteří jsou s to během několika hodin 
zpustošit mu celé bramborové, ovesné neb kukuřičné pole. Zemědělec jest 
nucen své políčko po celé léto hlídati jako pastevec své stádo. Hlídá pole 
se psem, který zahání drzou zvěř. Hlídač v noci ohněm a klepáním, křikem 
i výstřely hájí si úrodu. Boudu staví si na 4 asi 1 m vysokých kůlech, aby 
ve spánku nebyl přepaden zvěří a aby měl přehled přes celé pole. 



43 



Zvlášť za podzimních večerů před sklizní bramborů upoutají zrak cizincův 
četné ohníčky roztroušené po svazích strání, kam jen oko dohlédne. Od nich 
ozývá se zpév hochů a děvčat, rozléhají se lahodné zvuky fujary pastevcovy, 
klepání klapaček, křik a štěkot psů. Vše to prozrazuje, že horalé střehou svoji 
úrodu proti dotěrné zvěři. 

V údolích a rovině hospodaří se lépe. Hnojení polí věnuje se už jistá péče. 
Pro ozim oře se nejčastěji dvakrát aneb se seje ozim po bramborách a kukuřici, 
tedy po hnojených okopaninách. 

O správném postupu osevním ani zde nemůžeme hovořiti. V některých 
obcích se úhoří. Úhoru užívá se jako pastvy pro dobytek. Po žních se dvakrát 
oře, pohnojí chlévskou mrvou a zaseje se ozim. Tento způsob hospodaření je 
zvlášť v rovině rozšířen. V údolích a těch obcích, kde je dobré půdy nedostatek, 
seje se červený jetel, který se ponechává 3 — 4 roky. Vyúhořené takto pole 
se hnojí chlévskou mrvou a osévá ozimem. Nejčastěji se však ozim seje po 
okopaninách, t. j. po hnojených bramborách a kukuřici. V horských údolích, 
kde kukuřice později dozrává a zima se brzy dostavuje, takováto pozdní setba 
v letech, kdy je málo sněhu, selhává, za to je-li silný pokrov sněhový, osvědčuje 
se lépe než setba ianná. 

Na velkostatcích, zvlášť kde je hospodářský lihovar, přidržují se následují- 
cího postupu osevného: 1. ozim, 2. okopaniny, 3. oves; u rolníků: 1. okopa- 
nina, 2. ozim, 3. oves. 

Ve skutečnosti význam postupu osevního, jako i ostatní osnovné zákony, 
jimiž se výroba zemědělství řídí, nejsou zdejšímu zemědělci známy. 

Často hospodaří se loupežným způsobem. Seje se jedna a táž plodina ně- 
kolik let po sobě na jednom místě, půda se vymrskává, správně nehnojí, racio- 
nelně neobdělává; přestane li rodit, ponechá se sama sobě. 

Zemědělec podkarpatoruský nezná podmítkv strnišť, orby na zimu, užívání 
umělých hnojiv, setí řádkového, užívání moderních strojů, zušlechtěného osiva, 
neumí zacházeti s mrvou chlévskou, nemá řádných hnojišť, chlévů, odpadů a 
jímek na močůvku, nemá stodol, sýpek, nezná odvodnění pozemků, meliorací 
pastvin, zavodnění luk a pod. Proto mu také jeho pole nedává ani poloviční 
úrodu, na jakou jsme zvyklí v Čechách. 

Stodoly a senníky zaměňuje stříška na 4 sloupech postavená, která se dle 
potřeby zvyšuje neb snižuje. 

Louky se často používají za pastviny. Nehnojí se a bývají obyčejně posety 
prastarými mechem a křovím obrostlými krtinami. 

Les z větší části slouží za pastvinu. V létě vypásají se horské pastviny, t. zv. 
»poloniny« a po žních veškerá půda v údolí i v rovině. Pastva vyžaduje nej- 
méně práce. Pastevec hájí si své právo a pase dle starého zvyku všady. Proto 
často je těžko uchránit pokročilejšímu rolníku ranní posev od spasení, proto 
nenajdeme podél silnic jediného stromku, proto sady a ovocné stromy vůbec 
se vysazují jen zřídka. Vinice a sady tvoří zvláštní po většině oplocené rayonv. 

Extensivní polaření a racionelní pastevnictví je důsledek malé vzdělanosti 
a ujařmení lidu. Vždyť do r. 1020 uchovala se robota v podobě desátků od- 
váděných kněžím a učitelům pod místními názvy: »rokovina« a »koblina«. 
Stát, velkostatkáři a Židé otročili lid pronajímáním půdy na polovinu, třetinu a 
čtvrtinu úrody. Při tom často majitel pňdv dal pouze nezoranou a nehnojenou 
půdu, osivo, hnojivo a veškerou práci musel vvkonati nájemce, chudý malo- 
rolník, jenž o úrodu musel se děliti na polovinu s majitelem půdy. Na polovinu 
se dával též dobytek, při čemž vynalézavost kapitálově silnějšího, po většině 



44 




statkáře, obchodníka neb krčmáře šla do krajnosti. Ubohý malorolník dostal 
ku př. od žida ovce, krávu neb telata na 3 roky na krmení. Veškeré risiko nesl 
a po třech letech polovinu odvedl Židovi. Často statkáři v župě užhorodské 
brali si na zimu ovce na krmení od rolníků až ze župy marmarošské. Za pře- 
zimování ponechali si polovinu stáda. Židé v tomto směru docílili vrcholu 
vynalézavosti. Šidili Rusína při koupi, vydržování i prodeji. 

Nevzdělaný lid, opovrhovaný, dřel se na druhé dle místního názvu »pány« 
maďarské a židovské. Sám třel v horách bídu s nouzí. V jeho krásných horách 
domovinou jsou stálé infekční nemoci (tyf skvrnitý, břišní i j.). 



SELSKÝ DVŮR Z OKOLÍ JAS1NĚ ZE PŘEDU. 



Půda: 

Geologický útvar Podkarpatské Rusi je trojí: Při hranici Haliče táhne se 
mocný pás hlinitého pískovce karpatského, který zabírá % celého území. Pás 
tento je kraj hornatý, porostlý lesy bukovými, proto se jmenuje Lesní čili Polo- 
ninské Karpaty. Lesy v těchto horských okresech zabírají kol 70% veškeré 
rozlohy. Políčka jsou jen v údolí řek a potoků v nižších nadmořských výškách 
Vrcholky nejvyšších hor (Rovná, Stoj, Hoverla a j.) jsou bezlesé poloniny, 
skýtající výbornou letní pastvu. Hlinitý pískovec lehko větrá a dává dosti 
dobrou ornici. 

Středem Podkarpatské Rusi od Perečína přes Mukačevo a Iršavu k Hustu 
táhne se pás vyvřelin andesitových a trachytových, které větrají pomalu, avšak 
skýtají zvlášť zvětráním sopečných tufů těchto hornin výbornou ornici. 



45 




Jihozápadní rovina zabíhající na sever do hor, údolí, řek, je bohatý aluviální 
a diluviální štěrkový i hlinitý náplav. Zabahněné okrsky odvodněním by se staly 
nejúrodnější ornou půdou Podkarpatské Rusi. Dnes však jsou to jen močály, 
kyselé pastviny a louky. Posev v rovině při řekách trpí jarními rozlivy a bývá 
často zničen. 

Půda je tedy úrodná, v rovině a údolích bohatá. Stráně a hory jsou rayonem 
pastevců a lesníků. 

Podnebí: 

Podnebí je v Podkarpatské Rusi pro vegetaci příznivější než na západě re- 
publiky. Průměrný počet srážek vodních v rovině pohybuje se kol 700 — 800 mm, 
v horách jde přes 1000 mm. Rovina je tedy příznivější polaření, hory pastev- 
nictví a lesnímu hospodaření, čemuž odpovídá též v horách delší zima. 

Srážky vodní jsou příznivě pro zemědělce rozděleny (asi na 150 dní). Bouří 
je málo (asi 20 za rok). Větry nejsou silné (1.6 — 2.3 m). Ze severu, východu a 
západu je území proti větrům chráněno, na jih je otevřeno teplému vánku. 

Maximální teplota činí v rovině + 35° C, minimální — 22.1° C, průměrná 
roční ■= + 9.3° C. Vyrovná se tudíž Podkarpatská Rus svým podnebím rovině 
podunajské. Proto zrají tu výtečná vína (tokajské, seredňanské, berehovské), 
proto setkáváme se v údolích řek s kukuřicí ještě nedaleko hranic Haliče 
(Kostriny). 

Vegetační doba je dlouhá (v rovině 240 dní), v horách je kratší. V rovině 
jarní setba začíná se začátkem března, v horách začátkem dubna, podzimní 
spadá v rovině i v horách na říjen, ač setkáváme se i v horách s pozdní listo- 
padovou setbou. 

Rozdělení půdy. 

Dle zpráv odbočky státního účetnicko-spravovědného úřadu v Užhorodě činí 
veškerá rozloha Podkarpatské Rusi 2,189.615 kat. jiter = 100. — %. 

Z toho je: 

orné půdy .... 424.545 kat. jiter - 19.4% 

zahrad 24.142 » » = 1.4% 

luk 297.245 » » = 13.6% 

vinic ....... 5.699 » » — 0.3% 

pastvin 275.980 » » = 12.6% 

lesů 1,100.200 » » = 50.2% 

neplodné půdy 61.804 » » “ 2.8% 

V severní a severovýchodní polovině Podkarpatské Rusi převládají lesy. Jižní 
rovina a údolí je orná půda ( l U). Více než V* zaujímají pastviny a luka. 

Příčinu, proč tak malé procento je orné půdy, musíme hledati: 1. v hornatém 
terénu; 2 v malém zalidnění tohoto území; 3. v systému maďarském, t. j ve 
snaze ponechali lid v prvotním stadiu kultury, aby velkostatkáři mohli do bo- 
haté maďarské roviny mobil isovat z horských krajů rusínských laciné dělníky; 
4. utiskování rusínského rolníka, kterému stát odbíral půdu a zalesňoval ji. 
Maďarský stát nedíval se na zdejšího Verchovince jako na svého občana, nýbrž 
jako na cizí, slovanský živel, vklínivší se mu do latifundií lesních, kde mu tvořil 
enklávy. 



46 




Rozdělení osevné plochy: 

Okolo K orné půdy zabírá úhor, který je příznakem extensivního polaření. 

Z osevné půdy připadá první místo kukuřici = 50.000 ha (asi 20%), druhé 
ovsu = 40.000 ha (15 — 17%), třetí pšenici 39.000 ha (15 — 17°/o), čtvrté 
bramborám — 30.000 ha (10 — 14%). 

Pšenice a kukuřice pěstuje se hlavně v rovině, ač brambory i oves tam zaují- 
mají též význačné místo. V horách pěstuje se oves a brambory. Ozimy a kukuřice 
se ve vyšších horských polohách vůbec nepěstují. 



ŽNĚ V PODKARPATSKÉ RUSI. — SVÁZANÉ SNOPY NABODÁVAJÍ SE NA KŮLY. 



Ostatní plodiny jdou v sestupném pořádku za sebou: oz. žito 5.2%, jeteliny 
5.1%, vikev 1.8%, konopí 1%. 

Dále přijde na řadu jarní ječmen, jarní pšenice, jarní žito, krmná řepa, tabák, 
bob, ozimý ječmen, fazole, slunečnice, proso, tykev, len, mák i j. 

Na 1 osobu připadne v Podkarpatské Rusi 2.09 ha půdy (průměr v celé re- 
publice činí 1.03 ha). Orné půdy však připadá na jednoho obyvatele pouze 
0.40 ha, t. j. právě tolik, kolik připadá v zemích českých. 

Rolník v Podkarpatské Rusi na své dobré půdě, za dobrých klimatických 
poměrů, nevyrobí z 1 ha orné půdy ani polovinu toho, co vyrobí zemědělec 
v zemích českých. 





Předválečný výnos činí z 1 ha v q: 





v zemích českých 


v P. Rusi 


u kukuřice 


1.9 q 


9.— q 


u pšenice 


15.7 » 


5. — » 


u žita 


16.4 » 


5. — » 


u ovsa 


16.2 » 


7.— » 


u brambor 


97.8 » 


60.— » 



Poněvadž zemědělec v Podkarpatské Rusi obdělává poměrně stejné množství 
orné půdy na 1 obyvatele jako zemědělec český, poněvadž však vyrobí z této 
půdy pouze třetinu, nanejvýš polovinu co rolník český, nestačí ovšem výroba 
zemědělská k výživě místního lidu , a kraj byl a ještě dlouhá léta bude odkázán 
na dovoz. 

Příčinu nízkého průměrného výnosu nutno hledati mimo výše uvedené, též ve 
vázaném společném obhospodařování půdy, připomínajícím ruskou »občinu«, 
o kterémžto způsobu polaření výstižně se rozepisuje dr. Kramář v »Ruské 
krisi.«. Částečně napomáhá občinu divoké travopolní hospodaření v někte- 
rých horských obcích, kde jednotlivec je vázán ostatními občany ponechati svůj 
díl na pastvu chtěj nechtěj a osévati neb kositi svou parcelu, jen když mu to obec 
dovolí. 

Další příčinou je pronajímání půdy af už podílové či peněžní, avšak jedině 
z roku na rok. V tomto případě rolník hledí půdu co nejvíce vymrskat a nestará 
se o to, zda příští rok dá nějaký výnos. Páleniště, hospodaření na půdě pronají- 
mané pouze na rok a divoké travopolní hospodaření a většinou podílový pacht 
je loupežný způsob hospodaření, kdy rolník macešsky zachází s půdou a v bu- 
doucnu bude úkolem zemědělských inspektorů omeziti tyto způsoby, případně 
bude vyžadován zákonitý zákaz, jaký příklad toho máme při podílových 
pachtech (na polovinu). 



Zásobování: 

Veškerá úroda v Podkarpatské Rusi činí okrouhle: kukuřice 5.000 vagonů, 
ovsa 2.800 vagonů, pšenice 2000 vagonů, žita 750 vagonů, bramborů 18.000 
vagonů. Odpočítáme-li výsevek a onu část, která se zkrmí (oves koňmi, ku- 
kuřice a brambory vepři), připadne na 1 osobu na týden % kg chleba, kg 

kaše (fasole, proso, hrách, čočka a j.) a 3!^ kg brambor. Z toho vidíme, že 
chleboviny nedostačují a proto při normální úrodě musí se do Podkarpatské 
Rusi za dnešního extensivního způsobu polaření dovážet okrouhle 3.000 va- 
gonů obilí. 

V produkci masa, vína, lihovin, ovoce a dříví je nadvýroba a tyto plodiny se 
vyvážejí. 

Domácí výrobou plátna a sukna se venkovský lid zásobuje vlastnoručními 
výrobky. Ostatní průmyslové výrobky (oděv, obuv, hosp. stroje atd.) se dovážejí 
ze západní části republiky. 

Zásobování nejvíce pokulhává v produkci rostlinné, t. j. chlebovin. Uvážíme-li 
však, že během 30 — 50 roků výroba z 1 ha může se zdvojnásobiti, mimo to 
20 — 30% půdy lesní a pastvin může býti přeměněno v půdu zemědělskou, čímž 
osevná plocha se zvýší, a zajisté že v té době se zvýší i duševní úroveň země- 
dělce, pak určitě lze předpokládati, že Podkarpatská Rus se bude moci státi 
soběstačnou. V každém případě nepociťoval by se ve zdejším kraji hlad, který 
za války i před válkou nebyl tu sice vítaným, za to častým hostem. 



48 



Vinařství: 



Vinice zaujímají bezmála 0.3% veškeré půdy, t. j. 3.492 ba. Průměrná úroda 
z 1 ha pohybuje se kol 20 hl moštu, čili celková výroba roční činí 50 — 70 tisíc hl 
v ceně okrouhle 100 milionů korun čs. 

Vinice převládají v okrese berehovském (beregsáském), po něm na řadu při- 
chází okr. sered.nianský, rozvihovský, sevljušský, užhorodský, mukacevský, kosi- 
novský a poslední místo zaujímá okres iršavský. 




MLETÍ OVSA NA RUČNÍM MLÝNKU V UŽOKU. 



Pěstují se hlavně vína bílá, moštová, t. j. asi 80%. Z moštových vin připadá 
60% na brecador, 20% na ostatní, a to: rýzlink, furmit (tokaj), muškátové, 
dívčí hrozen a j. Obchod vínem, jako vůbec obchod a většina vinic jest v rukách 
židovských, částečně maďarských, a jen výjimečně náleží vinice také Rusínu. 

Ovocné zahrady — slivovice. 

Zahrady jsou v týchž okresích jako vinice, zabíhají však i do druhých, ano 
i do horských okresů, údolí i řek. Ovocnému stromoví daří se výtečně a osaze- 
ním často holých stráni zpestřila by se celá zem. Příjem nemalý byl by vítanou 
pomocí chudobnému obyvatelstvu. Ku podivu tomuto odvětví věnuje se nepa- 



4 



49 



trná péče. Několik školek založených před válkou jest v ubohém stavu. Za války 
spustly školky úplně a teď jen zvolna je bude možno doplniti a nové založití. 
Dnes, chce-li si rolník koupiti stromek, musí proň jeti 100 i více km. 

Hlavní však vadou rozšíření ovocného stromoví, nehledě na vhodné pod- 
mínky půdní a klimatické, je pastva. Každý sad, každé stromořadí musí býti 
ohraženo, jinak je pasoucím se dobytkem zničeno. Podél cest a silnic neuvidíte 
až na nepatrné výjimky, ovocného stromu. 

U lidu není ani pěstována láska k ovocnému stromoví. Jako v lese počíná si 
barbarsky vůči stromoví, tak i macešsky chová se k ovocnému stromoví i na 
své vlastní zahrádce. Nové generace musí dostati jiné vychování ve školách, 
chceme-li pozvednouti ovocnictví v Podkarpatské Rusi. K tomu by zajisté dobře 
posloužily ovocné školky při školách, kde by se mládež učila pěstování stromů 
a kde by se pěstila v mladých duších láska ke stromoví. 

Nejrozšířenějšími ovocnými stromy v celé Podkarpatské Rusi jsou slívky, 
švestky užívané k pálení slivovice a jabloně. Avšak i hrušky se v celé zemi dobře 
daří. Třešně, broskve, meruňky, vlašské a lískové ořechy i jedlé kaštany nejsou 
vzácností. Zřídka setkáváme se s fíky. 

Slívky všeho druhu, jež nehodí se na výrobu povidel, zpracují se na slivovici 
v t. zv. pálenicích Pálenice zpracují 1—2 tisíce vagonů slívek ročně, čili vyrobí 
4—8.000 hl slivovice 100%, t. j. obnos 24 — 30 mil. Kč. Rolníkům předloni pla- 
tilo se za 1 q slívek ca 45 Kč. Z 1 litru 100% obdržel stát 22 Kč daně. Jeden litr 
prodává se kol 00 Kč. Z 1 q slívek uvaří se 4 — 4 % litrů 100% slivovice. Výroba 
je primitivní a vyžaduje nepatrného výrobního nákladu. Hlavní zisk plyne ma- 
jitelům pálenic, povětšině Židům. 

Úroda jablek dosahuje též asi 2000 vagonů. Velkoobchodníci z Hustu, Tia- 
čeva, Vyšova a Marm. Sihoti vyváželi ovoce před válkou do Haliče a Polska. 

Továrny na zpracování ovoce, sušárny a pod. v Podkarpatské Rusi nejsou a 
proto r. 1920, kdy byla báječná úroda, kdy však hranice byly ještě uzavřeny a 
doprava do Čech byla příliš drahá, většina úrody přišla na zmar. 

Úkolem zdejší zemské družstevní jednoty bude vvvolati v život družstevní 
balírny ovoce, aby prostřednictvím jich již letos, kdy jest opět veliká 
úroda a kdy hranice do Polska bude otevřena, zisk plynul přímo majitelům sadů. 
Kromě toho nutno v budoucnu zřídit sušírny a továrny na zpracování ovoce, 
které by bohatou zdejší úrodu zpracovaly. 

Pastviny: 

Dle výpisu z pozemkových knih činí pastviny 12.6%. Ve skutečnosti vypásá se 
však daleko větší plocha, která v letech poválečných odhaduje se na 300.000 ha, 
t. j. přes % veškeré rozlohy. 

Pastviny zanesené do pozemkových knih jsou většinou stálé pastviny ve spo- 
lečném urbariálním užívání. Ostatní půda užívaná jako pastva jsou ve skuteč- 
nosti lesy, luka a orná půda. 

Pastevci za války opanovali celý katastr. Vypásali lesy, kde natropili mnoho 
škod v mladých kulturách, páslo se po lukách, které neměl kdo kosit i po polích 
ležících ladem. Ježto za Maďarska neprováděly se v těchto krajích časté rekvisice 
dobytka, stoupl následkem rozšíření pastvy stav dobytka během války. 

Stav tento potrval i v prvních letech poválečných. Vracející se ze zajetí a 
z Ameriky rolníci chápali se však pluhu a tak začali omezovat pastvu. Přišel 
český lesník a počal hájiti mladé kultůry lesní. Pastevci byli omezováni ve vol- 



50 




íiosti pastvy. Ceny dobytka v letech IQ 19 — 20 a částečně i v 1921 byly nepo- 
měrně vyšší než ceny chlebovin, které byly rekvirovány za nízkou cenu. Hodnota 
koruny tehdy klesala. Jak pastevec, tak i rolník hleděl veškeré své jmění vložiti 
do dobytka, čímž stav dobytka byl uměle zvyšován. Pastviny nestačily ani v létě 
vyživiti takový počet dobytka. Proto ta touha na Slovensku a v Podkarpatské 
Kuši po pastvinách, která vyvolala se strany vlády zvláštní nařízení a konečně 
zákon, jímž přiděluje se obcím veškerá půda, kterou možno užít za pastvinu. 



NÍŽINA POTISSKÁ. — NAPAJEDLO DOBYTKA. 



Stav tento je jistě nezdravým, jak ukázal suchý rok 1921 a zima 1921/22, kdy 
v létě nebylo na čem tak veliký počet dobytka pásti a v zimě nebylo sena, ježto se 
ho urodilo málo a mnohá louka byla spasena, tak že nebylo čím dobytek přezi- 
movati. Dobytek v zimě 1921/22 byl prodáván za bezcenu. Stav dobytka se sice 
snížil, avšak přesahuje ještě stav předválečný. 

V Podkarpatské Rusi máme pastviny: 

1. Nížinné. Tyto rozkládají se většinou v rovině podél řek (Latorice). 
Jsou každoročně zaplavovány a prstí spláchnutou s hor pohnojeny. Následkem 
vysoké úrovně spodní vody jsou to pastviny kyselé, které v letech suchých jsou 
záchranou chovatelů dobytka. V letech mokrých však jsou pastvou špatnou, 
hodící se dobře pro bůvoly, ač i zdejší skot jim přivykl. Český dobytek by se 
s takovou pastvou nespokojil. Na tyto pastviny vyhání se dobytek kol 15. dubna 
a pase se do zimy. Pro jeden ^vzrostlý kus počítá se rozloha 1000 sáhů □. 




Nížinné pastviny jsou infikovány snětí slezinnou, na kteroužto nemoc každo- 
ročně hyne v Podkarpatské Rusi mnoho dobytka. Boj s touto nemocí se strany 
zvěrolékařů očkováním zabírá mnoho práce, ale potkává se s dobrým výsledkem. 
Očkování však není povinné a jest obvyklé jen u větších chovatelů dobytka. Obce 
dobytek neočkují a proto malí chovatelé trpí nejvíce ztrát. Odpomoc přinesla by 
regulace řek spojená s odvodněním roviny, čímž by byl získán velice úrodný 
kraj. Tehdy kyselé pastviny, skýtající dnes nepatrného zisku, mohly by býti pře- 
měněny v uměle zavodňované louky neb role. 

2. H o r s k é p o 1 o n i n y též »alpy« zvané. Tyto pastviny zaujímají vrcholky 
a hřbety nejvyšších hor, nacházejících se většinou v pásmu karpatských pískovců. 
Počínají se ve výšce kol 1200 m, t. j. tam, kde přestává bukový les. Pastviny tyto 
jsou bohatou letní pastvou. Dobytek vyhání se na ně koncem května a shání se 
dolů koncem srpna. Pastviny tyto, kde není příkrého svahu, následkem rychlého 
větrání karpatského pískovce, jsou bohaté s prstí až 50 cm mocnou. Ježto hory 
jsou pokryty v zimě vrstvou sněhu až 2 m vysokou, vystačí vláha přes celé léto. 
Kromě toho nacházejí se v rayonu deštivém. Tráva na nich v letních měsících 
roste bujně a místy mohla by býti výbornou jednosečnou loukou. 

Nejzriámější z těchto pastvin je Stoj v župě berežské, Polonina Rovná 
v župě užhorodské, Petroš i j. v župě marmarošské. 

Ještě za Maďarska byly činěny první pokusy úpravy těchto polonin. Tak na 
některých byly zřízeny vodovody, aby mohly být vypásány i ty hory, kde nebylo 
potůčků neb pramenů, jež by sloužily za vodopoj dobytku. Byly postaveny 
chlévy na několik set kusů dobytka, aby za letní bouře, nejednou doprovázené 
sněhovou vánicí mohl být aspoň mladý dobytek ukryt pod střechu. Vichřice 
sněhové bývají někdy tak silné (ku př. r. 1921), že pastýři jsou nuceni dobytek 
sehnat dolů do lesů, ano vůbec do údolí. Poloniny pokryjí se vrstvou sněhu tak, 
že teprve za několik dní může být dobytek vyhnán na pastvu. To se stává pravi- 
delně v květnu, nebo na podzim. Plné tři měsíce se vypásá dobytek nepřetržité 
ve dne i v noci. 

Dobytek se na noc nezavírá. Chovatelé dobytka nemají rádi na pastvinách 
chlévy, ani výběhy, ve kterých by dobytek nocoval, ježto by pastýři z pohodlí 
zaháněli brzy dobytek z pastvy a takto lehne si dobytek, jen když se do sytá na- 
pásl a napil. Snad jenom z té příčiny na př. na Polonině Rovné nově vystavené 
chlévy před vojnou, sotva dokončené shořely a dnešní se neopravují na žádné 
polonině, nebéřu-li v úvahu práce, jež provádí expositura, resp. ministerstvo 
zemědělství. Rolníci pro své pastýře staví malé přístřeší a výminečně salaš, nej- 
primitivnějším způsobem. Za Maďarska byly činěny pokusy s pěstováním travin 
na semeno v těchto vysokých polohách, podséváním ano i úpravou polonin 
(vláčení, hnojení) a přeměnou jich na louky, které byly oploceny. Na Polonině 
Rovné viděl jsem pokusy s vysazováním jedle. 

Na poloniny vyhání se většinou mladý dobytek, voli, koně a ovce. Ovce dojí 
pastýři a připravují ovčí sýr. Krávy pasou se na poloninách jen výminečně. Ma- 
ďarská vláda a státní lesní správa Jilavně v marmarošské župě hleděla umožniti 
vypásání polonin též dojnicemi a zřizovala k tomu účelu poloninské mlékárny, 
ve kterých zpracovala mléko. Lesní správy najímaly na výpas od rolníků stádo 
dojnic, platily od kusu, po odečtení výloh za pastvu a zpracování mléka, dle 
dojivosti krav a cen produktů mléčných. Ve většině případů způsob tento se 
zvrhl ve vydírání, tak že rolníci nechtějí dojnice pronajímat na pastvu a vyhání 
na poloniny, jak již uvedeno, dobytek mladý, voly a koně. Mlékárny a sýrárny se 




během války, podobně jako i chlévy rozvalily, vodovody jsou porouchány, tak 
že přivedení poloninských zařízení do pořádku a udržování jich přišlo by státu 
v Podkarpatské Rusi na ohromné sumy, ježto rolníci sami nebudou chtít věno- 
vat k tomuto účelu žádných peněz. Bylo by potřebí upravit aspoň vodovody. 

3. Pastviny horské. Jsou v kraji horském, pokrývají nevysoké kopce, 
bývají často užívány též střídavě za pole neb louku. Většinou jsou to pastviny 
stálé ve společném užívání. 



TRHÁNÍ LNU V PODKARPATSKÉ RUSI. 



4. Pastviny lesní. Každý les hodí se zdejšímu pastýři za pastvu. Zvlášť 
v suchá léta uchyluje se pastýř rád do lesa, kde následkem vláhy udržuje se 
pastva. Pastýři vepřů na podzim pasou rádi v bukových lesích neb dubových, 
kde urodila-li se bukvice neb žalud, vvtučňují se výtečně vepři. Pastýři koz 
i proti zákazu zvlášť v zimě za největšího sněhu táhnou do lesa, kde koza oku- 
suje nejlepší vršky stromků, čímž z lesníka si dělá největšího nepřítele. Podobně 
postupují ovčáři ano i pastýři hovězího dobytka a koní. Za války a po převratě 
páslo se všady. Ničily se mladé kultury ano i lesní školky. Dnes se pastva v lesích 
omezuje, čímž lesníci se stali největšími nepřáteli pastýřů, kteří často ze msty 
sesekávají les a podpalují ho. 

5. Pastvinyúhorové. Jak jsem se již zmínil, úhoří se dosud v Podkar- 
patské Rusi a úhor ať už víceletý, jednoletý či dočasný (do žní) slouží za 
pastvinu. Ježto se úhor ničím nepodsévá, je pastva taková ubohá. 





- 









ó. Pastviny strniskové. Strniště po žních se neoře a slouží za past- 
vinu. Ježto se však do obilí nepodsévá žádná travina, jetelina ani seradella, jest 
taková pastva jen na zapleveleném poli ve vlhčí léta pastvou. Jinak dobytek 
chodí po holém strništi o hladu. Tento způsob pastvy zabraňuje rolníku správné 
obdělání půdy a proto úroda s polí je tak nízká. I ozimy jsou podzimní pastvou 
ničeny a jednotlivec, třeba pokrokovější je vázán společným vypásáním a ne- 
může obdělávat! lépe než druzí. 

Proti tomuto společnému vázanému vypásání staví se dnes jednotlivci, zvláště 
v obcích, kde praktikuje se způsob divokého travopolného obhospodařování a 
chtějí vyděliti se ze společné pastvy, aby svůj pozemek mohli užívati jako louku 
nebo role, což však nedovoluje zákon o společných a urbarialních pastvinácft, 
který v takovém případě vyžaduje souhlasu všech členů a ministerstva země- 
dělství. 

7. Pastva na lukách a orné půdě. Dvousečné louky kosí se často jen 
jedenkráte, aby potom se vypásaly. Orná půda ponechává se často na pastvu 
i na velkostatcích snad z toho důvodu, že pastvina nevyžaduje tolik námahy, 
práce, investice a kapitálu. Snad toho byla příčina vázaného hospodaření obilni- 
nami a rekvisice jich za nízkých cen a volný obchod dobytkem, který se cenil 
výše. Čili s menší námahou při chovu dobytka dociloval zemědělec většího 
zisku než při pěstování polních plodin a proto půdu ornou měnil na pastviny. 
Dnes již jest viděti pochod zpětný. Doufejme tedy, že nezdravý tento zjev 
v brzku zmizí. 

Pastviny možno rozděliti též dle druhu paseného dobytka. Pase se totiž 
zvláště dobytek hovězí mladý, tažný, zvláště krávy, ovce, kozy, koně i vepři. 
Každé stádo má svého zodpovědného pastýře, ač jsou též obce, které nedrží sí 
pastýře. Dobytek pasou proto děti školou povinné. V letech suchých, kdy třeba 
vypásti každou mez pasou též děti. Pastva je tedy překážkou školní výchově a už 
z toho důvodu vyžaduje podrobného prostudování a omezení. 

Pastviny pro dojnice, které honí se každodenně i dvakrát domů, jsou poblíže 
vesnic a často některé obce ponechávají ornou půdu k tomuto účelu na pastvu, 
resp. na úhor. 

Vepři pasou se většinou po bažinách, močálech a na podzim po lesích. 

Kozy se pasou po křovinách. Ovce po stráních, nížinách i poloninách ve dne 
i v noci. Podobně i dobytek mladý, voli a koně. 

Mimo krávy a vepře se v době pastvy nepřikrmuje doma žádný dobytek. Kozy 
často ani v zimě za největšího sněhu se nepřikrmují, jsou odkázány na pastvu. 
Ostatní dobytek vyhání se v zimě (zvláště vepři a ovce) »vyvetrif« a jest s podi- 
vením s jakou vytrvalostí za sychravého počasí rozrývá vepř pýřavkové pole, 
aby si pochutnal na pýřavce anebo na ponravách. 

Dle majitelů možno rozděliti pastviny na 1. státní, 2., velkostatkářské, 
3. pastviny drobných rolníků (zemanů) a 4. pastviny společné, urbarialní. 

Státní a urbarialní pastviny jsou v nejhorším stavu. První se většinou prona- 
jímají obcím, které je nijak neupravují. Urbarialní jsou ve společném užívání a 
nehledě na pěkné zákony maďarské, jimiž se upravuje obhospodařování těchto 
pastvin přímo ideálně, jsou pastviny tyto přímo v úžasném stavu. Zarostly trním, 
keři a olší, tak že nevíš opravdu nemá-li to být zpustlý les. Pastviny tyto jsou 
poseté padesátiletými krtinami a mraveništi dosahujícími i výše 1 m, neupravené, 
nepodseté, nepohnojené. Příčinu dlužno hledati jedině ve společném obhospo- 
dařování a nízké úrovni lidu, 



54 




Kde urbarialní anebo společná pastvina má aspoň vyznačené dílce každého 
jednotlivce, nebo kde se užívá občasně jako louka či pole, je v stavu daleko 
lepším. Nenajdeme aspoň tolik keřů a krtin. 

Otázky pastvin vůbec a urbarialních zvlášť bude nutno si lépe povšimnouti, 
ježto mnohé z nich bude možno s výhodou poorati a naopak pastviny s výhodou 
v některých místech rozšířiti na úkor půdy lesní. 



PASTVA BŮVOLÚ V NIŽNÉ APŠE. 



Louky. 

Podobně jako pastviny možno rozděliti i louky na: 1. rovinné, 2. horské, 
3. poloninské. První jsou jedno i dvousečné, druhé a třetí jednosečné. Louky 
v rovině jsou většinou kyselé, porostlé ostřicí a sítinou a vyžadují odvodnění. 
Horské louky jsou dobré, sladké, vyžadují však hnojení, což se děje jen výji- 
mečně u luk nacházejících se v blízkosti chaty. Jinak louky jsou v právě tak 
ubohém stavu, jako pastviny. 

Chov dobytka. 

Zemědělec v Podkarpatské Rusi se vyrovná chovem hospodářského zvířectva, 
pokud se množství týče, rolníku českému, avšak nedá dobytku té obsluhy, 
ošetření a zvláště krmení, jako rolník český, proto dostává od něho užitek jen 
nepatrný. Dobytek má však z pastvy otužilý a vytrvalý v tahu. 




Hovězí dobytek. První místo zaujímá dobytek hovězí. Celkový stav 
dle statistické příručky z r. 1920 a sčítání dobytka z r. 1911 činil 218.641 
kusů, dle sčítání z r. 1920 provedeného zvěrolékařským odborem zeměděl- 
ského referátu poválečný stav dobytka vzrostl na 236.824 kusy. Ve skutečnosti 
poválečný stav je ještě vyšší a snad nedostatkem krmivá, následkem sucha 
roku 1921 klesl na tuto normu. 

Dle maďarských ustanovení bylo území nynější Podkarpatské Rusi roz- 
děleno na 3 rayony: 1. S dobytkem stepním (67.000 kusů) na jihu. 2. S červeno- 
strakatým pincgavským a simenským (34.000 kusů) na severozápadě v župě 
užhorodské. 3. S hovězím dobytkem šedé rasy: montafonským, algavským a 
inthalským (45.000 kusů) na severovýchodě, župa berežská a marmarošská. 

U hovězího dobytka najdou se pěkné exempláře. Ještě však bude třeba 
mnoho práce, než dochováme se takového materiálu, který bychom mohli 
vyvážeti, jako chovný. Dnes je zdejší chovatel odkázán prodávati hovězí do- 
bytek na místních trzích na maso. 

K zlepšení ras a dochování se chovného materiálu, který bychom mohli 
exportovati dovedla by nás během 1 — 2 desítiletí přísná licence býků, případný 
import čistokrevných plemenníků, přehlídky obecní, výstavky okresní, spojené 
s odměnami a prémiováním. Později zavádění kontroly chlévní, zakládáním 
mlékáren, úpravou odbytiště lépe placeného plemenného materiálu a produktů 
mléčných. 

Dnes nemáme žádných větších mlékáren, sýráren, ani význačnějších chovů 
hovězího dobytka u rolníků, velkostatkářů, ani státu. 

Chovem hovězího dobytka zabývá se jak rolník v rovině, tak i v horách 
Verchovinec má vlastně jediný příjem z chovu dobytka. Zabývá se hlavně 
odchovem dobytka tažného a jatečného. 

Koně. V Podkarpatské Rusi se chovají dva druhy koní. V horách malý, 
zavalitý a vytrvalý koník huculský, pomísený s lehčím a slabším polským (čisto- 
krevného hucula je těžko nalézti); v rovině teplokrevný kůň, kříženec uher- 
ského s lipicanským, arabským i anglickým. 

V Turjanských Remetách féupa užhorodská) je státní hřebčinec, jemuž je 
přiděleno nepatrné množství půdy, jen něco přes 20 kat. jiter v údolí říčky 
Turje pod Poloninou Rovnou, odkud na čas připouštění rozesílají se hřebci 
ne zrovna prvotřídní na připouštěcí stanice Podkarpatské Rusi, kterých je na 
celém území letos 25 asi o 80 hřebcích. 

R. 1911 napočítáno v Podkarpatské Rusi 92.996 kusů, v r. 1920 pouze 
23.149 kusů. Z čísel těchto je viděti vliv války. Dnešní stav koní se pravdě- 
podobně vyrovná předválečnému. 

Kůň chová se hlavně v rovině. 

Ovce. Stejně špatný vliv měla válka na chov ovcí a vepřů. Tak r. 1911 na- 
počítáno 143.613 kusů a r. 1920 pouze 108.218 kusů ovcí. 

Ovce chová se hlavně dojná, cápovitá s hrubou vlnou, bílá racha a s černou 
vlnou cigaja. V rovině, hlavně na velkostatcích, chová se merinová vlnařka. 

Chovem ovcí zabývají se převážně v horské části župy marmarošské. Z mléka 
ovčího připravují známým způsobem bryndzu. 

Zdejší ovce se stříhá jednou ročně a dá průměrně 2 kg hrubé vlny. Dojí se 
od května do konce srpna a nedá ani 10 kg bryndzy. 



56 




Vepři. V Podkarpatské Rusi chová se pozdního vývoje sádelná mongolice. 
Je to kudrnaté prase, velice otužilé, kladoucí malý nárok na potravu, poměrně 
málo plodné (jedenkrát ročně 5—6 podsyinčat), spokojí se však celý rok pře- 
vážně jen pastvou. Přikrmuje se pouze v zimě, v čase vysoké březosti a ssání 
mláďat. Prasátka přikrmují se pouze syrovým ječmenem, po 6 — 8 nedělích se 
odstavují a jsou odkázána na pastvu. Krmí se jen za útlého mládí a vytučňují 
se ve stáří 2 let kukuřicí a bramborami. Na pastvu vyhánějí se i v zimě. 



LESY PŘI ŘECE LJUTĚ. 

Vepřový brav chová se hlavně v rovině a je udržován poměrně v čisto- 
krevném stavu. Pouze v horách při hranici haličské je pomísen s haličským 
vepřem. V případě znovuvybudování Ruska mohla by se zajisté zdejší mon- 
golice z Podkarpatské Rusi a Slovenska vyvážet jako chovný materiál do Ruska, 
kde zajisté by se osvědčila, jak pokusy v jižním Rusku v tom směru před 
válkou činěné nasvědčovaly. Získáním odbytiště na plemenný materiál 
byl by vzbuzen ve zdejším chovateli větší zájem o chov, který by 'se jistě rozšířil. 

R. 1911 napočítáno 70.955 kusů a r. 1920 pouze 51.311 kusů. 

Bůvoli. Zvláštností Podkarpatské Rusi je chov bůvolů, rozšířený hlavně 
v rumunských obcích v župě marmarošské (Apša) a v kraji kol Ruštiny. 
Bůvoli jsou neocenitelnými tahouny na blátivých cestách. Dají mléka přibližně 
tolik, jako štěpní kráva. Mléko je tučné a dává dobré máslo bílé barvy. Maso 
bůvoli je méně chutné. 



Kozy. Chovem koz se zabývají hlavně chudobní horalé. Koza zdejší je 
místního plemene, otužilá, nekladoucí velkých nároků na krmení. Pase se 
v zimě i za největšího sněhu. Koz bylo napočítáno r. 1911 celkem 19.295 kusů 
* ar. 1920 — 19.806 kusů. Koza je úplně bílá nebo úplně černá, pak směs 
obojích. 

Včelařství. Zmínky zaslouží si podkarpatoruské včelařství, které, pokud 
se počtu úlů a chovatelů včel týče, jest hojně rozšířeno, ale jest vedeno zcela 
primitivně ve slaměných úlech, ve kterých se včely na podzim vysiřují, ničí. 
Nápravu v tomto směru učiní zajisté včelařské spolky, nyní hojně zakládané, a 
svaz včelařský v Užhorodě. 

Chov drůbeže, králíků, ryb, raků a bource morušového je významu pod- 
řadného. 

Lesy. 

Lesní půda zaujímá přes polovinu veškeré rozlohy. V horách jsou mnohdy 
značné plochy porostlé skutečnými pralesy. Velká část zdejších lesů nepři- 
pomíná nám lesy na jaké jsme zvyklí ze zemí českých, kde jsou lesy po většině 
pěstěné, uměle vysazované. 

Lesy v Podkarpatské Rusi jsou ponechány samy sobě. Vysazovaných kultur 
je malé množství. Les zabírá půdu pastevci i rolníkovi a proto vidíme na každém 
kroku jejich boj proti lesu. Ničí ho dobytkem, sesekávají a činí »páleniště«, ano 
zakládají i umělé požáry lesní. 

V zájmu lesního hospodářství bude nutno nové vyhranění lesního katastru, 
při čemž půda hodící se pod pluh, za senokos nebo pastvinu, musí býti vy- 
dělena a předána do vlastnictví místního obyvatelstva. Sami lesníci odhadují, 
že 20 — 30% lesní půdy mělo by býti přeměněno na půdu zemědělskou. Zbytek 
lesní půdy 70 — 80% mohl by býti řádně obhospodařován a při racionelním 
lesním hospodaření přinesl by zajisté nemenší zisk, než přináší veškeré 
dnešní lesy. 

Lesy v Podkarpatské Rusi jsou většinou listnaté. Převládá hlavně buk, na 
nějž připadá 06%, na lesy jehličnaté 23% a dubové 10°/o. 

Dubové lesy rozkládají se hlavně v rovině. Karpaty jsou porostlé po většině 
bukem. Ve vyšších polohách, zejména v župě marmarošské, nabývá převahy nad 
bukem porost jehličnatý. 

Dle majitelů jsou lesy rozděleny takto: 56% je lesů státních, 15% komunál- 
ních, 10% obecních a župních, 18% statků svěřeneckých, církevních a 
nepatrná část akcionářských. 

Z veškerých lesů připadá 5.28% na les obranný, 9.34% nalézá se na půdě 
podmíněně lesní a 85.78% na absolutní půdě lesní. 

84% veškerých lesů spadá pod § 17. čl. XXXI. z roku 1879 a způsob hospo- 
daření v těchto lesích je řízen lesním oddělením zemědělského referátu, které má 
své župní úřady lesní, okresní, lesníky, horáry (= hajné) a dozorce lesní. 

Státní lesy v jednotlivých župách spravují mimo to tři ředitelství: v Užho- 
rodě, Buštině á Rahově, jim jsou podřízeny lesní správy s celou řadou lesníků 
a hajných. 

Školství a úřady. 

Na Podkarpatské Rusi nebylo za doby správy maďarské vůbec žádných 
odborných škol zemědělských a lesnických, vyjma pro výchovu sklepního per- 
sonálu vinařského ve Svaljave. 



58 



S příchodem Čechů byla založena dvouletá rolnická škola v Domboku, 
hospodyňská v Rozvihově a okolo 15 lidových hospodářských škol. Pořádají 
se každoročně kuisy pro výchovu učitelů lidových škol, kursy a přednášky pro 
vzrostlé i dorost zemědělský personálem zemědělského referátu a župního 
inspektorátu. Zakládá se hájenská škola a zimní hospodářská škola ve Svaljavě 
a konají se přípravné práce k založení vinařské školy v Berehově. 

Ministerstvo zemědělství zřídilo pro Podkarpatskou Rus při civilní správě 
zemědělský referát a převzalo do své správy tři župní zemědělské inspektoráty, 
které postupně doplňuje vybudováním okresní agronomické sítě spolu s dů- 
věrníky obvodními pro chov dobytka a polní hospodářství. Dále převzalo 
v zbědovaném stavu exposituru ministerstva zemědělství, kterou bude nutno 
zlikvidovati nebo přeměniti v pokusný ústav, ač pro úspěšné pokusnictví není 
zde půda ještě zralá. 

Zemědělský referát sestává z odboru: 1. zemědělského, 2. lesního, 3. zvěro- 
lékařského, 4. kulturně technického. Kromě toho je tu zřízen úřad práce. Země- 
dělský referát založil družstevní jednotu, družstvo pro zpeněžení dobytka a 
zakládá Zemědělskou radu pro Podkarpatskou Rus. 

Rozpočet. 

Ministerstvo zemědělství nelituje nákladu a je opravdu viděti dobrou vůli jak 
vlády, tak i zákonodárných sborů povznésti blahobyt ubohého, po většině země- 
dělského lidu v Podkarpatské Rusi. 

Již r. 1920 byla do rozpočtu na přímé zvelebování hospodářství polního a 
lesního zahrnuta suma 1,301.500 Kč. Roku 1921 byla tato suma čtyřnásobná, 
t. j. 5,376.635 Kč, mimo ostatní vydání a náklady, dosahující r. 1921 úhrnné 
výše 54,489.370 Kč. Suma tato pro rok 1922 je zvýšena na 97,480.607 Kč. 

Vydání na zvelebování zemědělství činí ročně asi i /e veškerého vydání pro Pod- 
karpatskou Rus a příjem z Podkarpatské Rusi činí přibližně polovinu veškerého 
nákladu. Z toho je jasně viděti pomoc, kterou český národ dává nejubožejší 
ratolesti slovanské v době, kdy nemůže jí podati pomocnou ruku veliký národ 
ruský. 




59 




SELSKÝ DVŮR Z OKOLÍ JAS1NĚ ZE ZADU. 



VÁCLAV MELMUKA: 



POZEMKOVÁ REFORMA V PODKARPATSKÉ RUSI. 



Úvod: Poloha — rozdělení. 

Území Podkarpatské Rusi, dřívější revoluční Ruská Krajina, patřící za bý- 
valé maďarské vlády do rámce koruny svatoštěpánské, pozůstává z jižní rovinaté 
části podél horního toku řeky Tisv se rozkládající a Maďary obydlené, ze 
střední — částečně též rovinaté, většinou však pahorkaté krajiny, hlavně 
Rusíny obývané a hustě zalidněné, a severní a východní hornaté části, většinou 
lesy pokryté, t. zv. Verchoviny a řídce obydlené výhradně Rusíny — Vercho- 
vinci a Huculy. 

Jest rozděleno ve 3 župy: 

nejmenší užhorodskou, prostírající se n& západní straně Pod- 
karpatské Rusi a tvořící hranici na severu s Polskem, na západě se Slovenskem. 
V ní je hlavní město Podkarpatské Rusi Užhorod a okresy: Užhorod, Šeredné, 
Perečín a Velké Berezné; 

poněkud větší berežskou, nalézající se uprostřed Podkarpatské 
Rusi, vklíněnou mezi ostatní župy a hraničící na severu s Polskem, na jihu 
s Maďarskem. Hlavní město je Mukačevo a okresy: Rozvihovo, Kosino, Bere- 
hovo, Mukačevo, Svaljava a Nižní Verecky, 



60 




a nej rozsáhlejší marmarošskou, vyplňující částečně severní, 
celou východní a částečně jižní část Podkarpatské Rusi. Hlavním městem této 
župy je prozatím Velikij Sevljuš, později má se jím stati Hust. Tato župa 
zaujímá okresy: Vel. Sevljuš, Iršava, Hust, Dovhoje, Voíovoje, Tiačevo, Tre- 
buša a Rahovo. 

Zemědělské poměry rusínské v 17. a 18. století. 

Dr. Hodinka ve svém spise »Nejvěrnější národ«, sepsaném roku 1916, líčí 
bohatství Rusínů v Podkarpatské Rusi v XVI. a XVII. století a jak postupně 
válkou a vpádem habsburských vojsk byli ochuzováni, posléze Schónbornem 
o majetek připraveni a uvrženi v porobu. 




CHATA VE LJUTÉ. 



V létech 1644 pod vládou dobrých knížat Rákovců až do vojny s Austrij- 
skými roku 1711 bylo na 128 ruských obcí v župě berežské. Od r. 1673 až 
do roku 1711 byla Podkarpatská Rus jevištěm válek. 

V roce 1644 bylo v těchto 128 ruských obcích župy berežské napočítáno 
10.490 ovcí a 12.885 kusů vepřového bravu. 

V jednotlivých osadách této župy byli gazdové, kteří chovali po 20 — 30 
kusech hovězího dobytka, 16—24 kusech koní, 60 — 180 kusech ovcí, 20 — 80 
kusech vepřového bravu, 4 — 14 úlů včel. 

6 1 



Byli to rolníci z Dorobratové, Kajdanova, Luček, Vižnice a j., kteří však již 
tehdy robili »panščinu«, platili daně a byli třídou poddaných. 

Roku 1692 bylo v celé župě berežské jen 792 ovcí, jichž počet vzrostl do 
roku 1704 na 3834 kusů. 

Od té doby začíná pak zase úpadek Rusínů v Podkarpatské Rusi. V letech 
1711 nenajde se více, než 1 gazda s 8 kusy hovězího dobytka, 2 gazdové s 6 kusy 
hovězího dobytka, oba v Čerlenově, 1 gazda s 5 kusy hovězího dobytka, 8 gazdů 
se 4 kusy hovězího dobytka, a v 50 obcích nenašlo se ani jednoho kusu hově- 
zího dobytka. 

Celá berežská župa propadá v tu dobu v nebývalou porobu hrabat Schón- 
bornů, kterým habsburský císař dává odměnou za prokázané služby proti 
Rákovcům celé bývalé panství těchto knížat. 

Mnoho lidu padlo ve válce, mnoho jich uteklo ze strachu před císařskými 
hordami, jiní byli žalařováni a majetek všech těchto ubožáků dostává se do 
rukou Schonbornů. 

Ve Fogaraši zpustlo 25 statků, v Dorobratové ze 42 statků zbylo jen 7, 
v Lálově jen 2, v Záhatě z 65 gazdů zbylo 11, v Kerepci ze 24 gazdů zůstali 
jen 4 atd. 

A tak ve 128 selách berežské župy (osadách), z 1178 statků zbylo 334, ostatní 
zpustly a dostaly se do rukou panstva, neboť císařským nařízením byly všecky 
opuštěné majetky převzaty do správy císařského domu a potom dány rovněž 
Schónbornům. 

Příčiny úpadku podkarpatského zemědělce. 

Příčiny všeobecné zaostalosti rusínského obyvatelstva v Podkarpatské Rusi 
spočívají jednak v nevzdělanosti a v útlaku býv. maďarským režimem, Židy a 
velkostatkáři, především ale dlužno je hledati ve vysoce nespravedli- 
vém rozvrstvení pozemkového vlastnictví i nezdravém 
poměru ve výměře jednotlivých zemědělských kultur. 

Formy pozemkové držby v Podkarpatské Rusi. 

Uvážíme-li, že na nynější výměře Podkarpatské Rusi, která se jeví dle po- 
sledního zjištění ve 12.670 km 2 (1,267.243 ha) čili 2 , 192.367 kat. jiter, parti- 
cipuje téměř 29% sám stát, jehož pozemkové vlastnictví v Podkarpatské Rusi 
činí 629.390 kat. jiter (t. j. 362.197 ha, čili 50% veškerého státního majetku 
pozemkového v čsl. republice) a že výměra velkostatkářského a zabraného 
majetku pozemkového nalézajícího se v rukách asi 130 majitelů, obnáší okrouhle 
450.000 kat. jiter (t. j. 260.115 ha) čili asi 20% celkové výměry Podkarpatské 
Rusi, seznáme, že na ostatní příslušníky stavu zemědělského, jichž se čítá 
v Podkarpatské Rusi na 400.000 duší, zbývá jenom 51% celkové výměry Pod- 
karpatské Rusi, čili 1,112.367 kat. jiter (642.986 ha). 

Na 1 zemědělského obyvatele by připadlo dle toho asi 2.78 kat. jit. půdy 
(1.60 ha). To by bylo ovšem ještě poměrně dosti příznivým poměrem. Avšak 
vzhledem k tomu, že v oněch 400.000 zemědělských příslušníků zdrcující vět- 
šinu tvoří malozemědělci, zbývá nám pak ještě odečísti výměru půdy větších 
hospodářství statkových, nezabraných od 50 — 260 kat. jiter (150 ha), která se 
odhaduje na 250.000 kat. jiter (144.513 ha). 



62 



Rovněž nemůžeme počítati za vlastnictví jednotlivců pozemkový majetek 
obecní, urbariální a komposesorátní (lesní a pastevní), jehož výměra v Pod- 
karpatské Rusi činí okrouhle 400.000 kat. jiter (231.213 ha). 1 tuto musíme 
tedy odečísti. 




CHATA VE VERCHOVINSKE BYSTRÉ. 



V číslech pod sebou znázorněna vypadala by tedy pozemková držba v Pod- 
karpatské Rusi takto: 

Výměra Podkarpatské Rusi . 2,192.367 k. j. (1,267.263 ha) 

Výměra státního majetku pozemkového . . . 629.390 k. j. ( 362.197 ha) 

Výměra zabraného majetku poz. (výše 260 k. j.) 450.000 k. j. ( 260.115 ha) 

Výměra hospodářství statkových 50 — 260 k. j. 250.000 k. j. ( 144.513 ha) 

Výměra obecního, urbariál. a komposesorát- 

ního majetku (lesů a pastvin) . . . 400.000 k. j. ( 231.213 ha) 

Zbývá na 400,000 zemědělských příslušníků 

Podkarpatské Rusi výměra vlastní půdy 462.977 k. j. ( 269.225 ha) 

Tedy vypadá průměrná výměra vlastní půdy pro 1 zemědělského příslušníka 
pouze 1.16 kat. jit. čili 0.67 ha. 



63 



Ovšem ani tato výměra nemůže býti ještě považována za výměru čisté země- 
dělské půdy, neboť je v ní zahrnuta též půda neplodná, stavební, močálovitá a 
jiná, která činí dle posledního zjištění v r. 1921 3.55% veškeré výměry Pod- 
karpatské Rusi. Tedy i tuto si musíme odmysleti. 

K těmto číslům pak nepotřebujeme již dalších vysvětlivek. 

Poměrný vztah zemědělských kultur. 

Rovněž přihlédneme-li k procent, vztahu jednotlivých pozemkových kultur, 
seznáme, že i tento nezdravý poměr nese též značnou vinu na bídném sociálním 
postavení podkarpatoruského venkovana. 

Z celkového výměru Podkarpatské Rusi připadá totiž na: 



1. půdu ornou 19.4% 

2. louky 13.6% 

3. zahrady 1.1% 

4. vinice 0.3% 

zemědělskou 34.4% 

5. pastviny 12.6% 

6. lesy 50.2% 



7. močály a neplodnou půdu . . 2.8% 

nezemědělskou 65.6% 

K tomu sluší podotknouti, že větší část zemědělské půdy a to právě nej- 
úrodnější, rozprostírá se v jižní části Podkarpatské Rusi, obývané obyvatelstvem 
maďarským, kdežto severní polovina země s obyvatelstvem rusínským jest na 
půdu ornou nepoměrně chudší, jak rozlohou, tak i jakostí. 

Tato fakta dostatečně osvětlují hlavní původce nynější bídy v rusínských 
částech Podkarpatské Rusi. 

Vývoj zemědělských poměrů v Podkarpatské Rusi. 

Dříve ovšem bylo jinak, dokud území resp. vesnice Podkarpatské Rusi byly 
řídce obydleny. Na každého obyvatele vždycky se dostalo potřebné výměry 
půdy k zaopatření nejnutnějších potravin a potřeb životních a poloniny a 
pastviny podkarpatské skýtaly nadbytek pastvy pro nepříliš četná stáda dobytčí, 
náležející rusínskému pastevci-zemědělci. 

Avšak se vzrůstajícím počtem obyvatelstva i dobytka stoupala rapidně též 
poptávka po půdě zemědělské i pastevní, výměra jejíž ovšem zůstávala ne- 
změnitelnou. Rusín zemědělec nemohl ani neznal zaopatřiti svému četnému 
potomstvu jiného než zemědělského zaměstnání, on však se ani nesnažil vy- 
chovat i ze svých dětí něco jiného než zemědělce. Tak se stávalo a stává po- 
většině až dosud, že všechno, co se v obci narodí, z pravidla tam i umírá. 

Přeli dňování obcí. 

Takovým způsobem se podkarpatské obce přelidňovaly. Chudobný lid pod- 
karpatský byl nucen dožadovati se pomoci u velkostatkářů, kteří vládli ohrom- 
nými latifundiemi, kalými i nekalými způsoby získanými. 

Vznik urbariálních majetků pozemkových. 

Vznikaly různé právní poměry vlastnictví i užívání pozemků. Velkostatkáři, 
aby si zajistili zemědělské dělnictvo pro obdělávání svých pozemků, dovolovali 
užívati skupině zemědělců jistou výměru své půdy, která pak později přecházela 



64 




do jich společného vlastnictví (urbariální majetek). Nebo dovolovali 
užívati část svých pozemků jednotlivcům za robotování po určitý počet dní 
v roce na panském. Při tom jim též dovolovali stavěti i chýše na užívané půdě. 
(Poměr željarský — panščina.) 



Nejvíce však rozšířil se zde poměr, kterým byla velkostatkářská půda ob- 
dělávána zemědělci za podíl na sklizni. 



MLÝN VE VYŠŠÍ BYSTRÉ. 



Velkostatkář nebo velkonájemce získával tímto způsobem, jestliže půdu svými 
potahy též zoral a pohnojil s malým nákladem, %, %, ano i 5 /e sklizně obilí, 
kukuřice, brambor nebo sena. Robotníkovi pak zbyla pouze % nebo Ve 
sklizně. Tímto způsobem zaopatřovali si velkostatkáři sezónní dělníky. 

Pouze v případě, když zemědělec půdu sám zoral a pohnojil, mohl si po- 
nechati celou % úrody plodiny. Poměru tomu říkalo se obdělávání »na spol«. 
Tento poměr — v pravém slova smyslu nájem půdy — byl nejnespravedlivějším 
vykořisťováním rusínského zemědělce. Kdežto u nás za pronájem půdy platí 
se přiměřený peněžní obnos, obyčejně poměrně nízký proti výtěžku ze sklizně, 
musil platiti zdejší polovinář téměř jen za pouhé přenechání pole v užívání 
(tedy též za nájem) nájemné ve výši celé K ze sklizně plodin. 



5 




Že to příliš nesloužilo zlepšení sociálního postavení zemědělcova resp. že 
nezbohatl, nýbrž stále více upadal, jest na bíledni. Jak již zprvu uvedeno, trpěl 
lid rusínský nedostatkem výživy, nemocemi, lehce se odnárodňoval, degeneroval, 
ztrácel chuť k práci i ke všemu svému duševnímu povznesení, stal se apatickým 
a nedůvěřivým. Jediným východiskem z této žalostné situace bylo Rusínovi 
vystěhovalectví většinou do Ameriky, které zvláště bujelo na konci 19. a na 
začátku 20. století. Ovšem nemalou vinu na tomto stavu měl též a má dosud 
onen extensivní způsob málo výnosného zdejšího hospodaření trojhonného 
(úhor, ozim, jař), špatné obdělávání a hnojení půdy a jmenovitě všeobecně roz- 
šířený směr pastvinářský. Ani však zdejší velkostatky — na rozdíl od našich, 
jakožto průkopníků zemědělského pokroku — nehospodařily lépe. 

Pozemková reforma za bývalé maďarské vlády. 

Bývalá uherská vláda zřídila z územích obývaných nemaďarským lidem 
»Kirendelčeky«, t. j. expositurv ministerstva orby, jichž účelem bylo prováděti 
agrární reformu, opatřovati zemědělcům dobrá plemena dobytka k chovu, na- 
kupovati stroje hospodářské, umělá hnojivá a přidělovati jednotlivým země- 
dělcům půdu do nájmu z velkonájmů, které si opatřovala u velkostatkářů 

Takový úřad byl v Podkarpatské Rusi se sídlem v Mukačevě. 

Činnost expositury býv. maď. min. orby v Mukačevě: 

a) na výstavách a v diagramech. 

K disposici měl na 20.000 kat. jit. půdy, jednak vlastní, ale většinou najaté 
od Schonborna. Pronajímal ji Rusínům po 1 K až 10 K z 1 kat. jitra, tedy za 
velice nízké nájemné. Ve Vereckách a Svaljavě zřídil mlékařsko-lukařské školy, 
upravil pastvinu »Stoj«, založil vrbové prutníky v několika osadách Podkarpat- 
ské Rusi, proutí zpracovával na koše, košíky a luxusní košíkářský nábytek ve 
zvláštních kursech, zaváděl alpský plemenný dobytek, ovocné a vinařské školy 
atd. Program jeho nebyl malý a jeho činnost v Podkarpatské Rusi byla zcela 
na místě, zejména co se týče pastvin a chovu dobytka. Expositura tato s úřed- 
nickým aparátem o 30 úřednících rozeslala své odborníky na různá místa 
Podkarpatské Rusi. Z různých diagramů, grafických plánů a projektů, vysta- 
vovaných na všech možných výstavách, i cizozemských, je patrna skvělá jejich 
činnost a nejlepší docílené výsledky. 

b) ve skutečnosti. 

Po převratu převzetím expositury ministerstva zemědělství do správy čs. 
vládou, bylo však bližším prozkoumáním shledáno, že činnost Maďarů neměla 
v Podkarpatské Rusi valné ceny, a jevila se právě jen hlavně v těch diagramech, 
na výstavách. Půda přidělená lidem do nájmu, před tím nejlepší orná země, 
byla proměněna v pastviny a i tyto úplně zanedbány, plny krtin, křovin a mechu 
s porostem divokých travin a plevele, na nichž po celý čas nebylo toho nej- 
menšího upraveno. Na jednotlivých od Schonborna najatých dvorech zpustly 
budovy hospodářské i stavení obytná tou měrou, že jsou to dnes nepotřebné 
zříceniny. Takové jsou dvory ve Fogaraši, Remetách, Vereckách a Ivanovcích. 
Některé dvorce úplně zmizely s povrchu a jenom podle ovocných zahrad, arciť 
zpustlých, je vidět, že tam kdysi bývaly lepší časy, na př. v Kamjonce, Voroš- 
čance, Dubrovce a j. v. Srdcervoucí pohled skýtají planiny u těchto dvorů, kde 
se před 30 lety vlnily lány pšenice. Rusínské národní jmění bylo tím ochuzeno 



66 



o statisícové obnosy. Nám však ty ruiny jsou výstrahou, jak se pozemková 
reforma prováděti nesmí a že pouhým přídělem půdy do obhospodařování lidem 
nebylo by docíleno účelu, sledovaného pozemkovou reformou. Jisto však je, 
že přání lidu bylo vyhověno; bylo dost pastvy pro dobytek. Že tato pastva 
nestála za mnoho, bylo věcí vedlejší. 

Ve Vereckách byly letošního jara konány schůze žadatelů o půdu ze schon- 
bornských dvorů, kteréžto jsou zařazeny do I. pracovního období parcelačního. 
Poradní sbor vyslovil se jednomyslně i s největší rozhořčeností proti po- 




CHATA V PODUBCI U VOLOVÉHO. 



nechání pastvin a pozemků vůbec v režijním hospodářství ministerstva země- 
dělství, a to hlavně pro špatné hospodaření na těchto »vzorných« statcích, ma- 
ďarskou vládou zřízených. 

Špatné hospodářství na statcích »Kirendelčeků« sloužilo za vzor rusínským 
zemědělcům a tak místo kýženého zlepšení jejich hospodářstvíček působili tito 
nositelé kultury demoralisujícím způsobem na negramotné Rusíny. 

Jinak byly »Kirendelčeky« ústavy maďarisujícími, ačkoliv v Podkarpatské Rusi 
valně Maďarorságu neprospěly. 

Státní lesní majetek v Podkarpatské Rusi. 

Výměra státního majetku v Podkarpatské Rusi obnáší 629.390 kat. jit., t. j. 
362.214 ha, což u porovnání k celkové ploše státních lesů v Československé 
republice činí bezmála 50%. Z kultur lesních jest v užhorodské župě na prvním 
místě buk, který zaujímá 78%, dub 9%, jehličí rovněž 9°/o, zbytek 4°/o jest 
ostatní porost, paseka a mýtina. 



67 



V marmaiošské župě jest: 

jehličnatého porostu . . . .66%, 

buku 31%, 

dubu 3%. 

Z celkové výměry státních statků v Podkarpatské Rusi připadá: 
na lesy 309.500 ha, 

půdy zeměděl. 

pole, zahrady a louky . 33.731 ha, 

pastviny 16.769 ha, 

a j 2.197 ha, 

362.197 ha. 

Z těchto čísel možno konstatovat, jak velkou důležitost mělo by pro Pod- 
karpatskou Rus racionelní využitkování lesního bohatství. Za maďarské éry 
bylo však hospodaření v státních a soukromých lesích na docela nízkém stupni, 
velké bohatství uložené v lesích Podkarpatské Rusi nepřinášelo užitku ani státu, 
ani obyvatelstvu. Bližší o tom ve stati o průmyslu Podkarpatské Rusi, kde je 
také naznačeno, jaký velký význam měla by industrialisace Podkarpatské Rusi 
pro celou republiku a pro lid Podkarpatské Rusi zvláště v tamních lesnatých 
krajích. 



Obecní a urbariální lesy. 

Ještě horší hospodářství nežli na těchto velkostatcích jest hospodářství na 
pozemcích obecních, urbariálních a komposesorátních. U těchto pozemků neví 
se obyčejně, jsou-li to lesy nebo louky anebo pastviny. Několik o samotě stojí- 
cích stromů, tu a tam nějaké to křoví; jinak půda jako u pastvin poseta krti- 
nami, zarostlá plevelem nebo slabým porostem divokých travin, kde se v létě 
pase dobytek. 

Tak vypadají zdejší obecní a urbariální lesy. Společné jich užívání, zrovna 
tak jako pastvin, zavinuje u nich tento špatný stav. Tato země jest způsobilá 
po většině k proměně v půdu ornou. 

Obecní a urbariální pastviny. 

Vedle urbariálních lesů jsou v Podkarpatské Rusi nejrozšířenějším zjevem 
urbariální pastviny, jejichž výměra se odhaduje na 400.000 kat. jit. Po válce 
pastvin přibylo ještě o 2% a jest jejich výměra jenom o 2% menší nežli celková 
výměra orné země v Podkarpatské Rusi. Připočteme-li k stávajícím pastvinám 
ať již urbariálním nebo velkostatkářským a privátním vůbec, ještě onu výměru 
orné země, která leží úhorem následkem zastaralého způsobu obhospodařování 
půdy na tři hony, t. j. úhor, ozim, jař, můžeme směle počítati, že 20% po- 
zemků schopných polaření, leží ladem resp. využitkuje se jen co pastva pro 
dobytek, což při jinak dobré jakosti této půdy jest užitek jen nepatrný. 

Při velikém nedostatku půdy orné a stále stoupajícím počtu obyvatelstva jevSt 
to nezdravým zjevem v Podkarpatské Rusi, který především vyžaduje důkladné 
reformy. 

Veliká plocha této jinak ze % orné půdy spotřebuje se k výpasu dobytka, 
ježto pěstování pícnin a krmení dobytka ve stájích jest zde až na malé výjimky 
takřka neznámo. Dobytek se pase v létě i v zimě. 1 pod sněhem si vyhrabávají 



68 



ovce a prasata chudičkou potravu. Seno z luk je špatné, zatvrdlé, neboť usýchá 
na stojato; louky se po první seči také spásají. Louky i pastviny jsou zarostlé 
mechem a křovím; jsou to divočiny, pozůstávající z plevele a kyselých trav. 
Nijaká péče se jim nevěnuje. 

Způsob pastvy dobytka. 

Pase se zvlášť hovězí dobytek, ovce, koně; zvlášť krávy, mladý dobytek i voli. 
Při tom se spásá celá plocha pastvin najednou, kdežto na př. na Balkáně, 
specielně v Bosně (a též na našem Slovensku — »košarování«) rozdělují si 
pastevci ohradami své pastviny na díly, které pak postupně spásají podle toho, 
jak tráva na nich dorůstá. Při tom se zároveň řádně pohnojí. 

To jsou pastviny v nížinách Podkarpatské Rusi. Jiné jsou pastviny horské, 
Alpy nebo Poloniny. Zde jsou sladké dobré druhy přírodních travin. Potřebují 
také úpravy, vyčistění z mechu, křovin, rozházení krtin, přisetí jetelů a kultur- 
ních travin a pak by mohly podobně jako ve Švýcarech uživiti zvětšený počet 
dobytka všeho druhu. 

Poměrný stav dobytka. 

V normálním českém hospodářství počítá se pětkrát tolik dobytka užitkového 
co tažného. 

Při vysokém stavu dobytka a v intensivním řepařském hospodářství počítá se 
na 10 ha 1 pár tahounů. Jsou to však často krávy dojnice, které malý náš 
hospodář zapřahá, aby neživil zbytečně voly nebo koně, kteří by zatížili 
značnou měrou jeho rozpočet. 

Tento poměr v Podkarpatské Rusi nenacházíme. Naopak zcela malí, nepatrní 
parceláři, 2—3 — 5jitroví, dovolují si v pravdě luxus chovati 2 — 3 — 4 voly a 
často 2 — 3 volská odstávčata — ročáky — běhouny. A je ku podivu, jak si 
na svých volcích zakládají; jsouť poměrně tlustí a udržovaní v čistotě. Naproti 
tomu krávy se nečistí ani když se ženou na trh; uboze vypadají a sotva 
nohama pletou. 

Takové kravičky nemohou přirozeně skýtati valného užitku a proto jest 
v celé Podkarpatské Rusi mléko ještě dražší nežli v českých zemích, ačkoliv 
zde máme pastevní hospodářství a dobytka značný počet. Proč zdejší gazda 
chová tak vysoký stav dobytka tažného vysvětluje se tím, že orba ve zdejší 
uléhavé- k tomu po pastvě ušlapané země jest neobyčejně těžká, takže se musí 
orati ve čtyřspřeží, a dále, že až dosud musel pracovali »na spol« a potřeboval 
k tomu i tahouny. 

Zákonitá úprava otázky pastvin. 

Účelné provedení pozemkové reformy v Podkarpatské Rusi vyžaduje, aby 
společně s ní byla vyřešena i otázka pastvin. Vládním nařízením z května 
r. 1921 resp. obnovením téhož z března roku 1922 udílí se právo přidělovali 
pastviny pastevním výborům, zřízeným u jednotlivých hlavnoslužnovských 
úřadů. Jsou to nutná opatření přechodná, která jednou musí ustoupiti definitiv- 
nímu vyřešení. Stane-li se tak roku 1923 či ještě později, ukáže se snad již 
v letošním roce. Jisto však jest, že stálé odkládání definitivního řešení nemůže 
býti věci na prospěch. 



69 



Již loňského roku udály se na velkostatku Telekiho v Dolhém, dále v obcích 
Žukovu, Čapovcích, Kalníku, Ardanově, různé násilnosti, které zakončily 
krvavě Mladé lesní kultury v Dolhém ve výměře několika tisíc jiter byly při tom 
úplně zničeny a řešení této palčivé otázky nechtěl žádný úřad na se převzíti. 
Pastevní výbory nemohly býti ani ustaveny, protože členství v nich bylo krajně 
nebezpečným pro teror a násilnosti tamních lidí 

Technická úprava pastvin. 

Pastviny v Podkarpatské Rusi mohou a musí vyživiti několikanásobný stav 
dobytka, budou-li jen poněkud upraveny, vyčištěny z mechu, krtiny rozvláčeny, 
křoví vysekáno atd. V tomto směru jest hledati nápravu. Nepokládám za správné 
naléhati příliš na zdejší zemědělský lid, aby se věnoval jedině polnímu hospo- 
dářství a veškeré pastviny pooral. 

Pastevnictví může býti zcela výnosným odvětvím hospodářským, ovšem 
bude-li racionelné prováděno. Tento směr rozhodně vyhovuje zdejším poměrům 
hospodářským i klimatickým (časté vodní srážky) a také zvyklostem rusínského 
lidu. Vodní toky v Podkarpatské Rusi umožňují tu event. zavlažování a tak by 
vlastně přebytečná voda resp. odvodnění takových ploch jako je Černý Močál, 
nejen muselo býti provedeno, nýbrž voda by se zužitkovala k závlahám. 

Oprava vodních poměrů. 

Důležitým momentem při provádění pozemkové reformy bude uspořádání 
vodních poměrů v Podkarpatské Rusi. 

Maďarská vláda provedla v tomto směru v létech 1880 — 1903 některé od- 
vodňovací práce, jako v Černém močálu a založila vodní družstva v Berehovu 
a Tisa Sámoši. 

Novou hranicí t. j. utvořením Podkarpatské Rusi byla vodní družstva roz- 
dělena a bude třeba v tomto směru podniknouti nutnou úpravu vodních toků, 
jakož i doplnění již stávajících odvodňovacích zařízení, která nevyhovují. 

Černý močál. 

Týká se to zejména Černého močálu, kde stoupá voda po každém větším 
dešti a zaplavuje široké okolí. 

Záplavě v této oblasti podléhá asi 9.000 ha. K zamezení této záplavy jest 
nutno především regulovati Latoricu v délce asi 20 km od železničního mostu 
trati Čop — Užhorod u Čopu až k ústí vysokobřežného kanálu tamže (Černý 
močál) a rozšířiti tento kanál v délce asi 29 km. Dále jest potřeba regulovati 
3 potoky, jež svádějí hlavní vody horské do Černého močálu (Fornoš, Kiďoš, 
Merce). Tylo práce musely by současně postupovati dle úsudku zemědělsko- 
technického úřadu v Užhorodě s kolonisováním, po kterém by se přistoupilo 
k detailní melioraci celého území. 

Celkový náklad činil by až 120 mil. Kč, čítaje v to regulace, meliorace, 
kolonisaci, komunikace, skupinové vodovody, jakož i veškeré náklady jak investi- 
ční, tak spojené s průvodním řízením právním. 

Při intensivní práci a úsporném systému, jakož i při vedení technickém, mohly 
by tyto práce býti skončeny během 10 let. 



70 




V programu zemědělsko- technického referátu v Užhorodě v nejbližším období 
melioračních prací Podkarpatské Rusi jest zmíněné již zmeliorování Černého 
močálu, regulace řeky Berežavy, meliorace v území od Hustu do Buštiny v roz- 
loze asi 3000 ha, kromě menších meliorací menšího významu. 

Kultury v Černém močálu trpí pozdními mrazy, které znemožňují jakékoliv 
racionelní hospodaření. Velkonájem Kohnerův docílil v posledních desíti letech 
polního hospodaření pouze 2 dobrých sklizní. Mohutná vrstva humusu a 
rašeliny, která pokrývá % plochy v síle až na 80 cm, nasákne totiž přes zimu 



RUMUNSKÁ OBEC NIŽNÁ APŠA. 



vodou jako houba. V létě pak, když přijdou velká vedra, země hluboko roz- 
praská, voda se přes noc a z rána rychle vypařuje a způsobuje náhlé mrazy. 

Černý močál jest naplaveninou nejlepší prsti a přírodní tamní louky skýtají 
nevídané sklizně sena. 

V případě, kdyby se povedlo Černý močál odvodniti, komu by se mohl 
přiděliti? Zase jen zdejšímu lidu, nebo alespoň z větší části a ten by hospo- 
dařil tak, jak umí dnes, t. j. úhořil by. Nákladná meliorace by se nevyplatila 
a stát by utrpěl velkou škodu. Kolonisovati sem hospodáře odjinud nelze 
doporučiti pro nevraživost proti přistěhovalcům a velkou poptávku podkarpat- 
ského lidu po půdě. Černý močál byl již od pradávna spásán dobytkem oby- 
vatelů okolních obcí. Státní pozemkový úřad pak přidělil z něho cca 8000 jiter 
27 obcím, později 34 a letos 66 obcím z části jako pastviny pro jejich stáda, 
z části co louky a orná pole a nemůže se z těchto důvodů v dohledné době po- 
čítati s jeho odvodněním. Kdežto zavodněním a zavedením tekoucí živé vody 




z okolních potoku, kteréžto práce by nevyžadovaly velkého nákladu peněz a 
času, mohlo by se velice prospěti zdejšímu hospodářství a bylo by zároveň 
nejúčelnějším vyřešením této otázky, při dobrém využitkování velkých ploch 
pastvin, trpících v létě suchem, v zimě mokrem, kde by se docílilo až trojí seče 
sladkých travin a pícnin vůbec a tím znamenitě posloužilo chovu mléčného 
dobytka, zde tak zanedbávaného. Zároveň by se začlo s odbouráváním velké 
výměry pastvin v Podkarpatské Rusi a zavedlo se potřebné luční hospodářství 
a pěstování pícnin, resp. začlo by se se stájovým chovem dobytka, především 
dojnic. 

Zkušenosti z přídělu zabrané půdy do vnuceného 
pachtu v Podkarpatské Rusi. 

Cenné zkušenosti pro příští definitivní příděl půdy byly získány prováděním 
přechodných opati ení § 63. zákona přídělového. 

Při projednávání přídělu půdy do vnuceného pachtu podle § 63. zákona pří- 
dělového, bylo podáno na 78% přihlášek o pastviny, 10% o louky a zbytek 
12% tvořily žádosti o ornou zemi. 

Poděleno bylo pak do konce roku 1921 na 29.000 uchazečů o příděl půdy do 
vnuceného pachtu okrouhle 12.000 kat. jitry orných polí, 8.100 kat. jitry luk a 
60.000 kat jitry pastvin. Celkem 80.000 kat. jiter, tedy z celkové výměry zabrané 
půdy v Podkarpatské Rusi (která činí kolem 450.000 kat. jit.), 17.80%. 

Ze zkušeností získaných při revisích přidělená a obhospodařené půdy orné 
vnucenými pachtýři, možno souditi, že příští nabyvatelé teto půdy do vlastnictví 
budou obhospodařovati jim přidělenou výměru poměrně dobře. 

Z přidělených pozemků orných bylo obděláno: 



s výsledkem velmi dobrým 12.72% 

s výsledkem dobrým 72.40% 

s výsledkem špatným 13.18% 

a neobděláno bvlo 1.70% 



Již dnes jeví se mezi podkarpatskými zemědělci snaha, své dosud zanedbá- 
vané hospodářství zlepšovati a dobrá vůle říditi se dle rad zdejšího úřednictva 
k zvelebování zemědělství směřujících. Vidíme je již dnes ovšem na nátlak stát- 
ního pozemkového úřadu zorávati nevýnosné a nadbytečné pastviny, omezovati 
tak jejich výměru, osévati motýlokvětými rostlinami pícními a tak pod. Jsou to 
jmenovitě obce: Vel. Lučky, Žukovo, Čapovce, Strabičovo a j. Největší poptávka 
jevila se tudíž po pastvinách. Bylo též pastvin přiděleno největší procento. 

O odstranění veškerého hospodářství pastvinářského, které je za zdejších 
okolností hospodářskou nutností a hlavním směrem zemědělství podkarpat- 
ského, nemůže býti ani řeči. 

Cíle naše i orgánů ministerstva zemědělství musí směřovati především ku zve- 
lebení dosavadních a nezbytných pastvin. 

Jsou však na severu Podkarpatské Rusi nezbytnými i pastviny lesní, které ne- 
mohou býti obyvatelstvu zakazovány, neboť by jinak se úplně znemožnila již 
beztak trudná existence tamnímu zemědělskému obyvatelstvu. Tyto pastviny též 
tvoří největší % přidělených pastvin dle § 63. zákona přídělového. 



Příděl zabrané půdy pro stavební účely. 



Velikého významu má rovněž pro Podkarpatskou Rus příděl půdy k postavení 
obydlí i hospodářských budov zdejšího obyvatelstva hospodářského, které na- 
mnoze se tísní v malých a nezdravých chatách po několika rodinách. Tato okol- 
nost byla jednou z nejvážnějších příčin vystěhovalectví venkovského obyvatel- 
stva. 

Žel, že vyhlášená přídělová akce půdy stavební, zv. akce »S« nesplnila svůj 
úkol tak, jak by bylo žádoucno. 

Hlavní vinu na tom nesla dosud neupravenost zákonitých předpisů v této 
záležitosti. 

Přece však bylo docíleno jistých úspěchů i zde. Příděl půdy stavební nesl se 
v obvodu Obvodové úřadovny státního pozemkového úřadu pro Podkarpatskou 
Rus dosud ve znamení dohody dle § 7. zákona záborového. 

Největší poptávka po půdě stavební v obvodu komisariátu státního pozemko- 
vého úřadu v Mukačevě byla tímto způsobem odstraněna. Ostatní příděl půdy 
stavební bude proveden hlavně až při definitivním, programovém přídělu půdy 
do vlastnictví. 

Celkem bylo podáno přihlášek o půdu stavební 2969 od 9 velkostatků a 23 
dvorů. Z nich muselo býti zamítnuto jakožto neoprávněných 252. Dohod dle 
§ 7. záborového zákona učiněno 1020. Zbývá tedy k vyřízení do definitivního 
přídělu do vlastnictví 1697 přihlášek. 

Definitivnípříděl zabrané půdy v PodkarpaiskéRusi. 

Nejlépe můžeme posouditi naléhavost provedení pozemkové reformy v Podkar- 
patské Rusi ze statistických dat, získaných při provádění definitivního řízení pří- 
dělového, na př. u komisariátu Obvodové úřadovny státního pozemkového 
úřadu v Mukačevě. 



O příděl zabrané půdy, které je k disposici v obvodu tohoto komisariátu 
pouze asi 6640 kat. jiter, přihlásilo se celkem 5826 žadatelů, kteří žádají o příděl 
28.300 kat jiter, veškeré půdy. Z toho je vidno, že tyto massy uchazečů ne- 
mohou býti přídělem ani z daleka uspokojeny. 

Zemědělců-uchazečů jest z tohoto počtu žadatelů 5187, dělníků asi 388, 
ostatní kategorii uchazečskou tvoří zaměstnanci velkostatků, jichž mimochodem 
řečeno jest nepoměrně málo (57), státní, řemeslníci a veřejné korporace. 

Nej zajímavější jsou však data o rozvrstvení vlastní půdy mezi zemědělci- 
uchazečí, kteří jsou vlastně veškerým zemědělským obyvatelstvem jednotlivých 
obcí. 

Z celkového počtu zemědělců 5187 jest 1835 úplných bezzemků. 



Poptávka. 



Uchazeči s výměrou do 1 kat. jitra 



1647 

1014 

582 

317 

174 

93 

52 




7 3 



Uchazeči 


s výměrou 


do 


8 


kat. 


jitra 


44 




yy 


yy 


10 


yy 


yy 


31 


» 


yy 


yy 


12 


yy 


yy 


10 


yy 


yy 


yy 


14 


yy 


yy 


8 


yy 


yy 


yy 


16 


yy 


yy 


7 


fy 


yy 


yy 


18 


ff 


fy 


1 


7> 


yy 


yy 


20 


yy 


yy 


3 




a výše 


než 


20 


yy 


yy 


2 



Podobné poměry jsou více méně i u všech přídělových komisariátů v Podkar- 
patské Rusi ze kterých 4 jsou již v plné činnosti Jsou to komisariáty v Mukačevě, 
Berehově, Svaljavé a Tisa Šalamonu. 

Tato fakta musí nám býti jedině vodítkem dle něhož se musíme při provádění 
pozemkové reformy v Podkarpatské Rusi říditi a přizpůsobiti, neboť poměry 
zdejší nelze nikterak aplikovati na poměry v zemích českých a naopak. 

1. pracovní program. 

V I. roce definitivního přídělu v Podkarpatské Rusi bude převzato a dle 
možnosti též přiděleno na 41.000 kat. jiter zabrané půdy velkostatkářské. 

Do programu 1. pracovního období pro rok 1922 zahrnuto jest celkem 40 
objektů a schónboinské poloniny (pastviny-alpy) o výměře 5467 kat. jiter. 

Z toho připadá samotnému Schónbomovi celkem asi 21. 415 kat. jiter. Na 
přídělu súčastněno jest přibližně asi 110 obcí. 

Značné procento zabraných a přejímaných objektů nalézá se na jižních hra- 
nicích Podkarpatské Rusi československo-maďarských, kdežto objekty určeny 
jsou především ku kolonisaci, neboť zde se nejeví taková poptávka po půdě, jako 
při objektech ve středu Podkarpatské Rusi ležících, kde jest příděl půdy místnímu 
obyvatelstvu nejvýš naléhavým. Veškeré přípravné práce jsou již téměř skončeny, 
čeká se pouze na personál technický, který by započal s vyměřováním přiděle- 
ných pozemků dle číselných přídělů. 

Současné scelování pozemků. 

Ke konci dlužno se zmíniti ještě o naléhavé a důležité složce pozemkové re- 
formy v Podkarpatské Rusi, která musí býti současně s touto v Podkarpatské 
Rusi řešena ej to otázka té úžasné roztříštěnosti selské půdy, která se vyskytuje 
v katastrech většiny obcí podkarpatských a která seelováním, současně provádě- 
ným s pozemkou reformou musí býti odstraněna. Tak na př. v župě užhorodské 
napočítáno bylo 22.000 majitelů půdy a 461.438 parcel, čili na 1 majitele při- 
padá 21 parcel. Odpočítáme-li však půdu státní, velkostatkářskou a urbariální, 
uvidíme jak silně je rozdrobena půda selská. Domkáři a ehalupníci mající 2 — 4 
jitra půdy, mají ji v 20 — 30 kouscích. 

Hlavní úkol pozemkové reformy v Podkarpatské Rusi. 

Jaké hlavní úkoly tedy očekávají pozemkovou reformu 
v Podkarpatské Rusi. Vzhledem k té obrovské zdejší poptávce po 
půdě a poměrném jejím nedostatku jest již předem vyloučena možnost, že 
bychom, byť i sebe radikálnější pozemkovou reformou úplně uspokojili ony 
masy uchazečů k přídělu zabraných pozemků většinou zákonitě oprávněných. 



Bude tedy nutno spokojiti se alespoň se zmírněním onoho křiklavého a ne- 
spravedlivého rozdělení pozemkového vlastnictví, částečným ozdravěním po- 
měru jednotlivých kultur hlavně proměnou mnohých »také lesních kultur« 
v pole a louky a dohledem a nabádáním zdejšího zemědělce k lepšímu způsobu 
hospodaření jak na půdě, která mu bude přidělena do vlastnictví, tak i na po- 
zemcích vlastních, obecních, urbariálních, komposesorátních. Neméně důle- 
žitými úkoly pak bude sceloyání a řádná meliorace současně prováděná. 

Předpokladem ovšem bude též spolupráce orgánů ministerstva zemědělství. 

Hlavnícíl pozemkové reformyv PodkarpatskéRusi. 

Přídělem byť malé výměry zabrané, event. státní půdy do vlastnictví země- 
dělce podkarpatského, zlepší se přece podstatně jeho sociální postavení a po- 
může se mu hmotně; pak teprve můžeme od něho též očekávati nějaký smysl pro 
jiné zájmy nežli pouze o každodenní skývu chleba, mezi jiným též především 
zájem na zvelebování svého hospodářstvíčka, a pro ostatní své kulturní a du- 
ševní potřeby. 

Přídělovéformy. Rolnické nedíly. 

V jaké uživatelské formy se bude půda přidělovati? Při- 
dělovati v Podkarpatské Rusi zemědělskou půdu jinak nežli do soukromého 
vlastnictví jednotlivců narazilo by zde na nepřekonatelný odpor a nemělo by 
žádného uspokojivého výsledku. Rozhodně však nebude možno říditi se při pří- 
dělu zemědělské půdy našimi poměry v historických zemích se objevujícími a 
dle směrnic, dle nichž mají býti především tvořeny rolnické nedíly. Tím bychom 
si jenom popudili proti sobě celou zdejší zemědělskou veřejnost, neboť tako- 
výmto způsobem mohl by se zde uspokojiti pouze nepatrný zlomek veškerého 
uchazečstva. 

Zbytkové statky. 

Tím méně dá se očekávati, že bychom mohli vytvářeti na přidělované zabrané 
půdě nějaké větší zbytkové statky. Ostatně nebude toho zde ani zapotřebí, ježto 
velkostatky zdejší, ani jiné okolnosti, které by vyžadovaly ponechávání zbytko- 
vých statků z přidělovaných zdejších objektů, nezavdávají žádných důvodů 
k těmto opatřením. 

Podmínky při přídělu zabrané půdy. 

Málo který zdejší velkostatek spojen jest s nějakým průmyslovým závodem vy- 
žadujícím ponechání zbytkového statku (kde tomu tak ale přec jest [hlavně 
u hosp. lihovarů] > bude nutno ponechati větší výměru půdy). Zdejších zaměst- 
nanců velkostatkářských jest poměrně velmi málo, takže se snadno zajistí přídě- 
lem půdy; otázka zužitkování zdejších budov nepadá vůbec na váhu, neboť se 
nalézají většinou ve stavu schátralém a na spadnutí a hospodaření na zdej- 
ších velkostatcích pak nejméně mluví pro ponechání větší výměry při zbytkovém 
statku. 

Může se zde jednati jedině o menší názorná hospodářstvíčka o výměře 20 až 
40 kat. jiter za účelem demonstrování zemědělského pokroku, která bude zá- 
hodno svěřit našim osvědčeným rolníkům nebo hospodářským odborníkům, aby 
učili zdejší lid správně hospodařit. 



První podmínkou, která se uloží přídělencům, kde toho bude zapo- 
třebí, bude závazek, že přistoupí za členy vodního družstva. 

Úkolem pak ministerstva zemědělství resp. zemědělské rady bude napomáhati 
přídělencům ku zřizování strojních družstev, spolků pro nákup umělých hnojiv 
a pod Zkrátka napomáhati zemědělskému pokroku v Podkarpatské Rusi všemi 
prostředky. 

Příděl pastvin a lesů. 

Pastviny bude nutno dávati do vlastnictví hlavně obcím, ovšem bude zapo- 
třebí pak stálého dohledu nad zlepšováním jich jakosti a řádným udržováním. 
Příděl lesů do vlastnictví nesmí se díti jinak než jednotlivým okresům, které by 
pak spravedlivěji díe potřeby podělovaly dřívím jednotlivé obce svého obvodu. 
Příděl lesů jednotlivým obcím se nedoporučuje. 

Poradní sbor pro pozemkovou reformu 
v Podkarpatské Rusi. 

Při řešení zásadních otázek souvisejících s pozemkovou reformou spolu- 
působí poradní sbor pro pozemkovou reformu v Podkarpatské Rusi, který jest 
občas svoláván do Užhorodu. Tak zamítl povoliti projekt industrialisace Schón- 
bornského panství, které si vyhražovalo jakožto rekompensaci za to velkou část 
zabrané půdy orné pro své účely, spoluřešil otázku pastvin a naturálních pachtů 
a usiluje o to, aby pozemková reforma vztahovala se též na státní majetek po- 
zemkový v Podkarpatské Rusi. 

Překážky v provádění pozemkové reformy 
v Podkarpatské Rusi. 

Ovšem naráží se při provádění přídělových prací na různé překážky. Tak leso- 
politické úřady brání se kategoricky, aby v katastru zanesené lesní parcely, byť 
již dříve užívané co půda orná jako taková byly přiděleny a nařizují je nově 
zalesniti, nikterak nehledíc k elementární poptávce po půdě místního obyva- 
telstva. 

Zemědělský i lesní referát opět žádá o příděly větších zbytkových statků právě 
v místech, kde jest poptávka nejnaléhavější. Státní pozemkový úřad pak nalézá 
se ve velmi nepříjemné situaci při rozhodování podobných případů. 

Nedostatkypozemkovýchknih. 

Největší potíže pak spočívají ve zdejších pozemkových knihách a katastrálních 
elaborátech. Při provádění příprav k definitivnímu přídělu půdy v Podkarpatské 
Rusi bylo při prohlídce knih pozemkových shledáno, že souhlas mezi nimi, ka- 
tastrem a skutečným stavem není udržován a to již po dlouhá léta. Podle těchto 
záznamů jsou pozemky celých obcí zaneseny ještě jako lesy, kdežto ve skuteč- 
nosti již před 30 — 60 lety byly přeměněny v ornou zemi. 

Následkem toho jest v Podkarpatské Rusi možno, že u více jak 30 velkostat- 
kářů neví se s určitostí jsou-li majetkem zabraným či nikoliv, nebof mezi země- 
dělské kultury podle § 2. zákona záborového nepočítají se též pastviny V Pod- 
karpatské Rusi je pak velmi snadnou věcí, aby podle potřeby byly louky považo- 
vány za pastviny a tím jest k záboru potřeba místo 150 ha zemědělské půdy — 
250 ha půdy vůbec, t. j. lesů a pastvin. 



Novela tohoto zákonného ustanovení jest v Podkarpatské Rusi nutnou. Po- 
zemkové knihy z některých přejímaných objektů pak nalézají se dosud mimo 
území čs. republiky (v Maďarsku). 

Nesplněnásoupisovápovinnost. 

Práce při pozemkové reformě v Podkarpatské Rusi jsou též velmi stěžovány 
nesplněním soupisové povinnosti zdejšími zabranými velkostatkáři. 

Přes veškeré zákonné předpisy, které byly vydány dosud za účelem provedení 
soupisu zabraného majetku pozemkového v čs. republice, jakož i přes trestní 
zákroky Státního pozemkového úřadu v příčině nesplnění této povinnosti, ne- 
bylo dosud nařízení o soupisu v Podkarpatské Rusi četnými velkomajiteli vy- 
hověno 

Administrativní a p o 1 i t i c k o-a gitační překážky. 

Uvážíme-li pak konečně ony závažné potíže administrativní se kterými se 
setkáváme v Podkarpatské Rusi hlavně ve styku s notářskými úřady, dále pak 
překážky vyvolané nezřízenou politickou agitací mezi zdejším negramotným a 
lehce vznětlivým lidem, využívající nejchoulostivějších bolestí jeho za svým 
osobním prospěchem, seznáme, že práce v pozemkové reformě v Podkarpatské 
Rusi není snadnou. 

Všeobecně se má za to, že pozemkovou reformu v Podkarpatské Rusi provádí 
jedině Státní pozemkový úřad. 

Kompetenčně sporné otázky. 

Četné žádosti o příděl půdy státní, o pastviny, o naturální pachty, dále stíž- 
nosti týkající se provádění pozemkové reformy na majetku státním docházejí 
také většinou jen na Státní pozemkový úřad, ačkoliv kompetence Státního po- 
zemkového úřadu vztahuje se jen na půdu zabranou, která v Podkarpatské Rusi 
daleko ještě nedosahuje onu plochu zemědělskou a lesní, na kterou zdejší země- 
dělci si činí nárok u vědomí svých práv ve smyslu všech zákonů o pozemkové 
reformě. 

Pastviny. 

Poptávka po pastvinách representuje 75% veškerých žádostí o příděl půdy, 
k tomu dalších 10% žádostí týkajících se přídělu luk jest dohromady 85% a 
teprve 15% žádostí o půdu ornou. Z toho je vidět, že úprava pastvin v Podkar- 
patské Rusi jest daleko naléhavější nežli příděl půdy orné. 

A příděl pastvin v Podkarpatské Rusi vymyká se prozatím úplně kompetenci 
státního pozemkového úřadu, neboť vládním nařízením byla v r. 1921 a 1922 
pravomoc přidělovati veškery pastviny v Podkarpatské Rusi, tedy i z majetku 
zabraného, přenesena na pastevní výbory zřízené u hlavnoslužnovských úřadů, 
při čemž odvolací instancí jest referát ministerstva zemědělství. 

Naturální pachty. 

Řešení naturálních pachtů v Podkarpatské Rusi bylo zákonem ze dne 17. /II. 
1922 č 68 Sb. z. a n. přeneseno rovněž na zmíněné pastevní výbory, resp. 
okresní soudy. 



77 



Zemědělsko-technický referát řeší rovněž zcela samostatně otázky týkající se 
meliorací, kolonisace, odvodnění zabraného i nezabraného majetku v Podkarpat- 
ské Rusi (příkladně Schónbornského Černého Močálu). 

Pozemková reforma na státním majetku 
vPodkarpatsKé Rusi. 

Zákony o pozemkové reformě nevztahují se na půdu státní vůbec. Při výměře 
velkého majetku pozemkového v Podkarpatské Rusi jež činí 1,080.000 kat. jiter, 
uchází tím na 60% velkého majetku pozemkového kompetenci Státního pozem- 
kového úřadu, resp. pozemkové reformě a to právě v území obývaném rusín- 
ským živlem. Proto snaží se vláda čs. republiky zjednati t. zv. »komisemi pro 
urychlení pozemkové reformy« předpoklady pro to, aby se lidu Podkarpatské 
Rusi dostalo v nejnutnějších případech přídělu i ze státní a lesní půdy (vzhledem 
k specielnímu poměru Podkarpatské Rusi). 

* 

P. r.: Nutno podotknout, že pro velké klesnutí cen zemědělských produktů 
v roce 1922 zmíinil se v Podkarpatské Rusi značně hlad po půdě. Pozemková 
reforma zůstává ovšem na Podkarpatské Rusi i dále problémem nanejvýš 
nutným a vyžadujícím rychlého řešení — není však přece již tak palčivým jako 
těsně po převratu. 




7 8 



INŽ. JAROMÍR NEČAS: 



PRŮMYSL PODKARPATSKÉ RUSI. 



Podkarpatská Rus je dnes zemí agrární s primitivním extensivním způsobem 
hospodaření. Přes poměrně velká přírodní bohatství a přes příznivé okolnosti 
svědčící pro rozvoj průmyslu, je země v průmyslovém ohledu úplně zanedbána. 
Je proto vedle povznesení zemědělství nejdůležitějším problémem Podkarpatské 
Rusi v hospodářském ohledu zprůmyslnění země. 

V zemědělství bude třeba k přeměně nynějšího hospodaření v hospodářství 
racionelní řady let, protože je nutná výchova lidu a zmodernisování výroby dnes 
docela primitivní. Lze tu postupovat jen vývojově, krok za krokem. Naproti 
tomu zprůmyslnění (industrialisace) Podkarpatské Rusi dá se provést rychleji 
a při energickém postupu lze vybudovat — ovšem při zachovávání nutné opa- 
nosti a přihlížení k specielním poměrům podkarpatským — v krátké době řadu 
odvětví průmyslových. Novinářské zprávy, které mluví dnes o Podkarpatské 
Rusi jako o nové Americe s nesmírným dosud nezužitkovaným bohatstvím a 
jako o zemi velkých možností po otevření všech pokladů uložených v zemi, jsou 
však přehnány. Hlavní bohatství Podkarpatské Rusi spočívá v jejích lesích a 
v jejím zemědělství. Podkarpatská Rus je a zůstane vždy zemí převážně agrární. 
Přes to však nutno oceňovat náležitě i geologické bohatství uložené v zemi a 
těžit z něho, neboť stejně jako přeměna extensivního způsobu hospodářství 
v moderní intensivní může učinit ze země zemědělsky dosud pasivní v budou- 
cnosti zemi s ročním přebytkem 10.000 vagonů obilnin vedle nadprodukce 
dřeva, tabáku, vína, ovoce atd. — stejně tak dá se učinit z Podkarpatské Rusi 
v průmyslovém ohledu země velmi aktivní a přispívající republice. Jsou pro to 
všechny nutné předpoklady a podmínky. 

Výhody a nevýhody průmyslu Podkarpatské Rusi proti ostatním krajům 

republiky. 

Výhodami průmyslu Podkarpatské Rusi jsou: 

1. Velké lesní a nerostné bohatství Podkarpatské Rusi. (Podrobný jeho popis 
najde čtenář v kapitolách o zemědělských a geologických poměrech Podkarpat- 
ské Rusi.) 

2. Nadbytek pracovních sil na Podkarpatské Rusi, zvláště v karpatských 
horách mez ; Verchovinci. Za nerozvinutého průmyslu na Podkarpatské Rusi 



79 



trpěl lid nedostatkem zaměstnání a stěhoval se hromadně do Ameriky, kde dnes 
existuje vlastně druhá Podkarpatská Rus, nebo odcházel za saisonní zeměděl- 
skou prací do maďarské nížiny. 

3. Poměrně velke množství nezužitkované vodní síly, která může být Podkar- 
patské Rusi »bílým uhlím«. 

4. Příznivé podmínky pro rozvoj domácího, zvláště uměleckého průmyslu 
(zpracování dřeva, keramiky, výšivky, košikářství atd.), a sice jak dostatek po- 
třebného materiálu, tak i přirozené nadání lidu pro tato odvětví průmyslová. 

5. Předpoklady pro vybudování zemědělského průmyslu (lihovary, cukrovar- 
nictví, škrobárnv, pálenice na slivovici, továrny na zpracování ovoce, hedbáv- 
nictví atd.). 

Proti ostatním krajům čs. republiky má však Podkarpatská Rus řadu nevýhod 
a potíží, jež překážejí slibnému jinak rozvoji industrialisace a jejichž odstranění 
náleží k předním úkolům průmyslu Podkarpatské Rusi a z části i vlády čs. re- 
publiky. 

Jsou to především: 

1. Podkarpatská Rus má obchodně spád do Rumunska, Polska a Maďarska. 
Znehodnocená valuta těchto států a jejich špatné hospodářské poměry vůbec, 
dopravní potíže v Rumunsku a Polsku, neuzavření obchodní smlouvy naší 
republiky s Maďarskem, potíže při provádění obchodní smlouvy s Rumunskem 
a Polskem — zabraňují obchodování Podkarpatské Rusi s těmito jejími nej- 
bližšími sousedy. Export průmyslových výrobků Podkarpatské Rusi — dřevař- 
ského a chemických produktů dřeva — děl se také do Německa, Rakouska a do 
Itálie. Za nynějších poměrů znemožňuje velká vzdálenost rovněž export do 
těchto zemí. (Německo, jež bylo důležitým konsumentem surovin a polosurovin 
dřevoprůmyslu, bylo vyřazeno vedle toho z počátku pro svoji dumpingovou 
politiku, nyní pro znehodnocení své valuty.) 

2. Vysoké železniční tarify v československé republice, jejich^ sazbami trpí 
Podkarpatská Rus při své poloze přirozeně mnohem více než všechny ostatní 
kraje republiky. 

3. Všeobecrá zaostalost Podkarpatské Rusi. Tato jeví se především v nedo- 
statečné železniční a silniční, jakož i poštovní, telegrafní a telefonní síti; dále 
v nízkém kulturním stavu obyvatelstva a hlavně dělnictva Podkarpatské Rusi, 
jež od staletí bylo zanedbáváno a udržováno dokonce i uměle v hmotné a mo- 
rální bídě. Celkový hospodářský docela primitivní stav Podkarpatské Rusi činí 
vůbec rozvoj průmyslu velmi obtížným, protože se všude naráží na otázku 
rentability podniků. Těžko je začínat s průmyslem za nynějších poválečných 
krisí i tam, kde jindy bývalo hodně odbytu — tím obtížněji jde to pak v zemi 
hospodářsky tak zubožené a nízko stojící jako je Podkarpatská Rus v době 
jejího přechodu z maďarských rukou. 

4. Politické poměry v Podkarpatské Rusi, jež způsobily, že v malé zemi je 
vše přepolitisováno a že tu panují prudké národnostní, jazykové i náboženské 
spory. Maďarské a židovské obyvatelstvo, jež na Podkarpatské Rusi vlastně 
jediné se dříve zabývalo obchodem a průmyslem, nechtělo se také po převratu 
dlouho smířit s tím, že Podkarpatská Rus je připojena k Československé re- 
publice a provozovalo passivní resistenci. Následkem toho bylo, že se na Pod- 
karpatské Rusi plýtvalo dosud energií na řešení různých otázek politických, ná- 
rodnostních a jazykových místo toho, aby se jí využilo k plodné práci hospo- 



80 



dářské. Rozháranost a neskonsol idovanost Podkarpatské Rusi způsobila též, že 
na ^příklad naše banky nerady investovaly kapitál do podniků Podkarpatské 
Rusi. 

5. Poválečné poměry, hospodářské krise, zvláště pak znehodnocení Valuty 
v okolních státech dotklo se Podkarpatské Rusi daleko více než ostatních 
zemí Dřevařsko-chemické továrny, jejichž výrobky tvoří hlavní exportní předmět 
Podkarpatské Rusi, odbyly na příklad dříve v republice z chemických pro- 
duktů jen 5%, ostatní musí jít do ciziny. 

Jak hluboce zasáhly nynější hospodářské krise průmysl Podkarpatské Rusi a 
jak je vůbec průmysl Podkarpatské Rusi ještě slabý a nevyvinutý, dokazuje 
nejlépe malý počet dělnictva, zaměstnaného v podnicích Podkarpatské Rusi. 
Dne 1. července 1922, tedy ještě v době před náhlým vzestupem naší koruny, 
jenž vyvolal těžké hospodářské krise v celé republice, činil počet dělnictva 
ve větších pracujících průmyslových podnicích Podkarpatské Rusi dle udání 
sekretariátu Svazu čs. průmyslníků v Užhorodě: 



1. Dřevařský průmysl: 

Bantlinovy továrny v Perečíně 285 dělníků 

»Szolyva« ve Svaljave 660 „ 

(Pila dne 1. Vil. 1922 zastavena, dělnictvu poukázána práce . 
v jiných oborech.) 

»Klotilda« ve V. Bočkově 338 

Eisler a synové v Zábrodě 250 

Státní pily v Perečíně a v Užhorodě 145 

Parní pila v Ose 40 

Parní pila v Pasece* 40 

Parní pila Orúnberg ve Volovci . . 25 

Parní pila Reisman — Žděnová 80 

Parní pila Kraus — Buština 80 

Richard Freyer a spek v Činaděvě 35 — 45 

(sirkárna) 

Parní pila Szanto v Tiché . 54 

Továrna na nábytek užhorodské elektrárny . . . . . . . 180 

Kúmel a spol. v Berehově . 30 

Hustská továrna na nábytek .... 40 

Továrna ma nábytek Blum v Mukačevě 20 



2. Železářský průmysl: 

Železárna ve Frydešově 

Železárna Bratman v. Kobylecké Poljaně . . . 

Železárna v Dolhém (2 dny v týdnu) . . . . 

Strojírna Kozák v Užhorodě ....... 

3 Cihelny, cihlářský průmysl: 

Berehovská akc. spol. na výrobu cihel a tašek . 

Cont, cihelna v Berehově 

Winkler, cihelna* v Berehově ....... 

Sajovič, cihelna v Mukačevě 

Užhorodská cihelna 



100 

80 

60 

30 



n 



77 

17 

11 



224 

300 

75 

60 

100 



17 

11 

11 

17 

11 



8 I 



6 



4. Kamenný a stav. průmysl: 

Fa. Granit v Užhorodě 200 dělníků 

5. Pivovarský průmysl: 

Pivovar v Podhorjanech 90 „ 

6. Libovarsťví: 

Lihovar v Užhorodě 29 ,, 



Hlavní odvětví průmyslová v Podkarpatské Rusi. 

A. Dřevařský průmysl. 

Z celkové výměry Podkarpatské Rusi připadá plných 48% na lesy, jež tvoří 
hlavní bohatství Podkarpatské Rusi. Dosud jich však — bohužel — nebylo ra- 
cionelně využito. Z ročního etatu ředitelství užhorodského, jenž činí 261.000 nť 
(t. j. z množství dřeva, které při racionelním hospodářství má být toho kterého 
roku vykáceno), zpracují se sotva 3 A ; lesní ředitelství v Buštině zpracuje z roč- 
ního etatu 104.000 m 3 (přibližně 50%, v rahovském ředitelství při ročním etatu 
359.000 nť percentuálně ještě méně. Tím, že správa státních lesů v Podkarpatské 
Rusi není s to zpracovati ani svůj roční etat, vznikají ovšem Podkarpatské Rusi 
i republice ohromné národohospodářské škody. Hospodaření v státních i sou- 
kromých lesích Podkarpatské Rusi bylo za dřívější maďarské éry naprosto ne- 
racicnelní a následkem toho ovšem také passivní. Československá 
vláda nemůže napravit za 3 léta těžké chyby maďar- 
ského extensivního hospodářství. Dnes leží proto v lesích 
Podkarpatské Rusi statisíce pevných metrů dřeva nezužitkovány. 

Za maďarské éry byly lesy na přístupných místech přímo pustošeny, káceny 
a ničeny, a o nové zalesnění se nikdo nestaral. Zejména ve vyšších nepřístup- 
nějších polohách, kde právě najdeme lepší druhy dřeva, zňstaio lesní bohatství 
nejen naprosto nevyužito, ale celé lesní komplexy tu propadaly a propadají 
stále ještě zkáze a hnijí. Sněhové závěje a větrné smrště ničí vedle živočišných 
škůdců lesy Podkarpatské Rusi ve velkých rozměrech. Maďaři ponechávali si 
nepřístupné karpatské pralesy hlavně jen jako honební revíry a jako reservy 
pro budoucnost. Pronajímali lesy na stojato jednotlivým firmám za nepatrný, 
přímo směšný pronájem. Toho nejlepším příkladem je Schónbornův revírní 
okres ve Svaljavě se lOOletým dobrým bukovým lesem v rozloze 20.000 kat. 
jiter. Tento les pronajat byl na stojato maďarské společnosti »Szolyva« na 40 let 
(až do roku 1942) za pouhých 180 K z 1 katastrálního jitra. Přijde tedy společ- 
nosti 1 metr na 52 haléře, ač společnost sama prodává 1 m 3 tvrdého 
dřeva za 100 Kč. Tak je tomu i všude jinde: Buď jsou lesy Podkarpatské Rusi 
pronajaty za směšný obnos jednotlivcům, kteří jich neracionelně využívají, 
anebo propadají zkáze a hnijí. 

V poměru k lesnímu bohatství je dnes dřevoprůmysl na Podkarpatské Rusi 
nepatrný a nemůže stačit k zpracování dřeva. Dochází přímo k paradoxnímu 
zjevu, že na Podkarpatské Rusi, kde lesy zaujímají téměř 50% a lesní plochy 
téměř 70% vší půdy, nemohly pracovat některé podniky pro nedostatek topiva 



82 



a v městech Podkarpatské Rusi je nedostatek paliva. Při tom nuceni jsou oby- 
vatelé severní poloviny Podkarpatské Rusi buď bídně vegetovat nebo odcházet 
do ciziny za výdělkem, ač se vyznají v dřevařských pracích. 

Velké továrny na chemické zpracování dřeva jsou v Podkar- 
patské Rusi čtyři: Továrna akciové společnosti »Szolyva« (Svaljava) ve Svaljavě, 
továrny Bantlinovy akciové společnosti v Perečíně a Turja Bystré a továrna akc. 
spol. »Klotilda« ve Vel. Bočkově. Všechny tyto továrny vyrábějí vzácné produkty 
chemického průmyslu, zvláště aceton a součásti třaskavin a vyvážely za normál- 
ních poměrů své výrobky daleko do ciziny. Do Německa byly vyváženy polo- 
tovary. Je to jedinečný průmysl v republice a za krátko bude jím v celé střední 
Evropě, protože podniky toho druhu v Jugoslávii a v Německu jsou znenáhla 
likvidovány (pro nedostatek vhodného dřeva atd.). 

Vlastní průmysl dřevařský zastoupen je především státními i sou- 
kromými pilami, jež za války svoji činnost značně omezily, a jejichž počet je 
k množství dřeva v Podkarpatské Rusi nepatrný. Na státních lesích Podkarpat- 
ské Rusi je 15 větších a menších pil, z nich největší jsou pily ředitelství státních 
lesů v Užhorodě a v Perečíně. Továrny na řezivo všeho druhu a pily jsou 
ve Žděnově (Kisvarda), pila Reismanna Herrinanna, pila a továrna na nábytek 
z ohýbaného dřeva fy. Eisler v Zabrodě, pila Szanto Herrmanna v Tiché, 
továrna Saje Grúnberga ve Volovém na stavební dříví, šindele atd. pily v Mu- 
kačevě, Ose, Dráhově, Volovoje, Šalankách a Buštině, továrna fy. Glúck, Eis- 
dorfer a Stern v Pasece, sirkárna v Činaděvě, »Mundus«, akc. továrna na výrobu 
nábytku v Užhorodě, továrna nábytku v Hustu, továrna na nábytek firmy 
J. Blum v Mukačevě, akciová společnost firmy Kronberger ve Vyškově, továrna 
na sudy fy. S. Reissmann a J. Gottesmann v Mukačevě, sudárna Adolfa Frieda 
v Mukačevě, státní dřevařské podniky v Antalovcích atd. Chemickým zpraco- 
váním dřeva a vedle toho výrobou řeziva všeho druhu zabývá se velká firma 
»Dřevařsko- a chemicko-průmyslová akc. spol.« v Dolze. 

Tím jsou uvedeny všechny větší podniky dřevařského průmyslu v Podkarpat- 
ské Rusi. Nestačí zdaleka zpracovat ani sečný etat státních lesů. 

Na Podkarpatské Rusi uvažuje se o možnosti využití cizího kapitálu při 
industrialisaci. Někteří odborníci (Opletal, Kaisler) staví se ostře proti exploi- 
taci státních lesů soukromými podnikateli, jiní odborníci doporučují naproti 
tomu typ smíšených společností, ve kterých by byl zastoupen i stát i soukromý 
kapitál. Soukromý — a zvláště cizí, ne domácí — kapitál mohl by býti ovšem 
připuštěn jen za určitých, předem stanovených a pevných podmínek. Vedle vše- 
obecných podmínek platných pro investování cizího kapitálu v podnicích Česko- 
slovenské republiky musila by se účast cizího kapitálu v Podkarpatské Rusi 
vázat za tamních specielních poměrů ještě na tyto podmínky: 

1 . Očast výhradně cizího kapitálu je vyloučena a musí být přibrán též kapitál 
domácí, a to československý, tak i místní rusínský, tak, aby zástupci domácího 
kapitálu a vlády měli ve správních radách podniků převahu třeba sebe menší. 

2. Zamýšlená industrialisace neměla by nijak zdržeti, ani jakýmkoliv způsobem 
skřížit už provedenou, aneb i projektovanou pozemkovou reformu. Otázka 
industrialisace musela by býti naopak s otázkou pozemkové reformy spojena 
a řešena v souhlase s ní. 

3. Kapitál by musil býti upozorněn na to, že se bude dozírati na nejpřísnější 
provádění racionelního hospodaření, že bude vykonávána kontrola a že v pří 
pádě jakéhokoliv přestupku neracionelního využití lesního bohatství dojde k po- 



83 



trestání podnikatele. Právem jest se třeba obávati toho, že anonymní kapitál 
mohl by vykořistit veliké lesní bohatství a že by mohlo dojít v případě ne dost 
ostré kontroly ke zpustošení lesů, jak se to stalo na příklad na našem Pobečví 
na Moravě za hospodářství Popperova. Techničtí a národohospodářští znalci 
musili by napřed stanoviti v tomto ohledu program exploatace lesů i všecky 
garancie a dozírat přesně na jich dodržování. Záleželo by tu též na tom, aby 
se velký cizí kapitál pustil do pralesů a nepřístupných míst, kde jest třeba 
velkých investic na stavbu vlečných a lesních železnic, vodních smyků atd. 
Dnes je v Podkarpatské Rusi mnoho přezrálého dřeva a vzácnější dřevo, kte- 
rému se daří právě ve vyšších polohách (na př. fládrový javor), hnije často pro 
nepřístupnost. V nižších polohách a přístupných místech může se dnes uplatnit 
dobře bez velkých investicí i kapitál náš nebo rusínský, kterému vždy musíme 
dáti přednost. 

4. V zájmu místního rusínského obyvatelstva jest stanoviti podmínky, že 
z Podkarpatské Rusi nesmí býti vyváženo nezpracované dřevo, ale jen hotový 
tovar, anebo aspoň polotovar (fošny, pražce atd.). Dobrá by byla nadhozená 
myšlenka o výrobě dřevěných koster pro vybudování zničených krajů za světové 
války. Huculové a Verchovino jsou z velké části dřevorubci a zapracovali by se 
lehce i do prostých tesařských prací a mohli by tak najiti dobrou obživu. 

5. Velký zřetel a zvláštní opatrnost třeba by bylo věnovati průmyslu na 
destilaci suchého dřeva, který je pro nás velmi důležitý proto, že jest svým 
druhem jedinečný. 

6. Vymožení maximálních výhod pro dělnictvo a jeho přísnější ochrana než 
v druhých krajích republiky (vzhledem k jeho nynějšímu stavu) podle mož- 
nosti i zabezpečení účasti na zisku. 

B. Průmysl kamenné soli. 

Z prakticky významných nerostů a hornin v Podkarpatské Rusi je nejdůleži- 
tější sůl kamenná. Největší jsou solné doly v Solotvině (Akna-Slatina), jediné 
toho druhu v Československé republice. Jejich podrobné popsání, jakož i údaje 
o jiných solných ložiskách v Podkarpatské Rusi, je obsaženo podrobně v ka- 
pitole »Geologické poměry Podkarpatské Rusi« v části druhé pod titulem 
»Ložiska kamenné soli«. Dodati jen možno, že Československá republika po- 
třebuje denně 80 vagonů soli, které možno lehce získat při stejně dnes už 
nutném zmodernisování výroby (z ruční ve strojní) v samotných dolech solo- 
tvinských. Podkarpatská Rus přispěla tedy k tomu, že Československá republika 
bude — co se týče soli — za nedlouho soběstačná. Z geologického bohatství 
Podkarpatské Rusi je tento zisk pro naši republiku nejcennější. 

C. Petrolej v Podkarpatské Rusi. 

Analogicky jako v sousední Haliči nacházejí se v Podkarpatské Rusi ložiska 
petrolejová. V kapitole »Geologické poměry Podkarpatské Rusi« jest probrána 
pod titulem »Petrolej« historie dosavadních vrtacích pokusů na petrolej v Pod- 
karpatské Rusi a vyslovena se stanoviska geologického velmi slibná naděje 
do budoucnosti Velmi optimistické zprávy o petroleji v Podkarpatské Rusi a 
o »Drohobyči a Boryslavi« v Podkarpatské Rusi dlužno však brát vždy s re- 
servou. Třebaže geologické složení karpatských hor na naší straně Karpat 



84 



odpovídá složení hor haličských s druhé strany, naráží se při pokusných 
vrtech na velké potíže, protože uložení vrstev je v Podkarpatské Rusi jiné 
a daleko méně příznivé než v Haliči. Za velkých investicí může se ovšem podařit 
i v Podkarpatské Rusi objevení velkých a výnosných ložisk petrolejových. V tom 
ohledu je důležitá smlouva, která byla uzavřena se »Standard Oil Company«, 
i v níž se dává této společnosti právo na těžení nafty a minerálních produktů 
živičných v naší republice. Z důvodů národohospodářských i z důvodů specielně 
podkarpatských bylo by žádoucno, aby geologická misse společnosti »Standard 
Oil Company« obrátila především pozornost k Podkarpatské Rusi. Mohlo by 
tak být po příznivých resultátech vrtání docíleno rychlého zprůmyslnění re- 
publiky právě v té části, kde je toho nejvíc třeba. 

Z továren, které se dnes zabývají v Podkarpatské Rusi zpracováním naftových 
produktů, dlužno uvést Einweigovu továrnu v Mukačevě, raffinerii firmy »Kar- 
pathia« v Mukačevě a firmy Ringel & Halpera tamže, svíčkárny v Užhorodě 
a v Mukačevě. 

D. Průmysl železárenský, sklářský; kamenné lomy a uhlí 

Podkarpatské Rusi. 

Průmyslové využitkování ostatního geologického bohatství Podkarpatské Rusi 
je malé; prakticky padají dnes na váhu vlastně jen železárny a kamenné lomy. 
V kapitole o geologických poměrech v Podkarpatské Rusi probrána jsou s geo- 
logického i hospodářského stanoviska náleziště uhlí, železných rud, stavebních 
kamenů, alunitu, kaolinu, hlín a minerálních vod v Podkarpatské Rusi. Proti 
soli a petroleji má všechno ostatní nerostné bohatství 
v Podkarpatské Rusi a jeho využitkování význam jen 
druhořadý, třebaže nemožno podceňovat různé možno- 
sti v budoucnosti. 

Ze železáren pracuje dnes v Podkarpatské Rusi slévárna a továrna bratří 
Melchnerů na železné zboží v Dolhém, dále železárna a továrna na hospodářské 
stroje ve Fridešově, Bratmannova železárna a továrna na hospodářské stroje 
v Kobylecké Poljaně a strojírna Kozákova v Užhorodě. Jsou to vesměs podniky 
menších rozměrů. 

Cihelny v Podkrpatské Rusi mají dobré podmínky k rozvoji, neboť je tu 
dosti výborné cihlářské hlíny. V průmyslu cihlářském (výroba cihel, tašek atd.) 
pracuje dnes v Podkarpatské Rusi ve větších rozměrech »Berehovská akc. spo- 
lečnost na výrobu cihel a tašek«, cihelna Kontová v Berehově, cihelna Winkle- 
rova tamže, cihelna Sajovičova v Mukačevě, cihelna užhorodská, sevljušská a 
hustská. 

Kamenoprůmysl v Podkarpatské Rusi popsán je zevrubně v kapitole 
o geologických poměrech. V Podkarpatské Rusi je mnoho velmi dobrých lomů 
— největší podnik toho druhu má v Užhorodě firma »Granit«, jenž se řadí 
k nejlepším závodům v republice. 

Sklárny v Podkarpatské Rusi jsou jen docela malé v Trebuši, Svaljavě 
(Nussbaumova) a v Hrabovnici. 

S praktickým využitkováním uhlí v Podkarpatské Rusi nelze v dohledné 
době přes četné menší jeho výskyty počítat. 



E. Domácí průmysl v Podkarpatské Rusi. 

Projekt Křižkův, mlýny a elektrárny. 

Reky Podkarpatské Rusi mají mnoho energie, jež není využita. Dosud pů- 
sobily řeky Podkarpatské Rusi jen škody při povodních a nebylo jich využito 
ani v průmyslu, ani v zemědělství. 

Při industrialisaci Podkarpatské Rusi budou vodní síly a jejich vhodné 
využití hrát důležitou úlohu. V Národním shromáždění byl již přijat návrh 
zákona, kterým má být docíleno realisování t. zv. projektu Křižkova v Pod- 
karpatské Rusi. Tento projekt má v sobě něco amerického; spočívá ve spojení 
řek Tereblji a Velké Riky průplavem, při čemž by se získalo 208 metrů spádu. 
Vyrábělo by se tu podle původního plánu 80,000.000 KW hodin ročně. 
Uskutečnění tohoto projektu mělo by beze sporu pro Podkarpatskou Rus 
velký význam národohospodářský a přispělo by se jím především k povznesení 
dosavadní industrie v Podkarpatské Rusi i k vybudování nových odvětví prů- 
myslových. Uskutečnění projektu naráží však na potíže finanční, otázka renta- 
bility padá tu zvláště na váhu. Jde tu o začarovaný kruh, který bude třeba 
jednou prorazit. Lesní a jiné bohatství Podkarpatské Rusi zůstává nevyužitko- 
váno a lid Podkarpatské Rusi žije stále v primitivně agrárních bídných pomě- 
rech, protože tu není sil, jež by bohatství využitkovaly — a na druhé straně 
ukazuje se stále na to, že není možno postavit podniky velkých rozměrů, 
protože je země průmyslově nerozvita a protože by nebylo dostatečného od- 
bytu a tím i zajištěné rentability. Návrh zákona, jejž podal v Národním shro- 
máždění poslanec Igor Hrušovský, stanovil účast i garancii státu na projektu 
Křižkově. Věc však dosud není definitivně vyřízena. 

Vodních sil v Podkarpatské Rusi užívá se v malém rozsahu k pohonu řady 
mlýnů. V Berehově je parní válcový mlýn fy Weiss. — 

V Podkarpatské Rusi jsou dosud 4 elektrárny: v Užhorodě, Mukačevě, Bere- 
hově a Sevljuši. 

F. Zemědělský průmysl v Podkarpatské Rusi. 

Zemědělský průmysl Podkarpatské Rusi je dosud v počátcích, protože jeho 
rozvoj souvisí s rozvojem zemědělství v Podkarpatské Rusi. Dosud zaujímá 
v zemědělském průmyslu první místo 1 i h o v a r n i c t v í, ač i to je skromné. 
Nařízením z roku 1921 byl hospodářským lihovarům Podkarpatské Rusi při- 
znán kontingent 5000 hl lihu. 

Velmi nutné je vybudování podniků na zpracování ovoce, jehož se 
daří velké množství dobré kvality zvláště v župě marmarošské. Dosavadní 
pálenice na slivovici a menší závody na likéry nestačí; letos na př. hrozí 
nebezpečí, že v Podkarpatské Rusi zůstane nezužitkováno a shnije na 400 
vagonů švestek. 

V jižní polovině Podkarpatské Rusi je několik malých lisoven, které lisují 
olej ze semen konopných, lněných a slunečnicových. 

Velká státní továrna na tabák v Mukačevě zpracuje tabák Podkarpatské 
Rusi, jenž se v Podkarpatské Rusi dobře daří. 

Pivovarský průmysl zastoupen je pivovarem v Mukačevě a v Pod- 
horanech (hraběte Schónborna). 

V Užhorodě je rituelní továrna na výrobu kávové náhražky. 



86 



Město Užhorod schválilo již projekt na zřízení velkých moderních jatek 
v Užhorodě s chladírnami. Užhorod stane se po jejich zřízení centrem dobyt- 
kářského obchodu celé Podkarpatské Rusi i nejvýchodnější části Slovenska. 
Pro Podkarpatskou Rus bude mít vybudování užhorodských jatek velký vý- 
znam, protože je tu chov dobytka silně vyvinut. 

Zemědělskému průmyslu Podkarpatské Rusi soházejí však v Podkarpatské 
Rusi dvě důležitá odvětví, pro něž jsou tu všechny předpoklady: cukrová r- 
n i c tví a h e d v á b n i c t v í. Přes to, že cukrovka vykazuje v Podkarpatské 
Rusi vysokou cukeroatost, nepěstuje se tu a proto také není v Podkarpatské 
Rusi ani jeden cukrovar. Hedvábnictví mohlo by se v Podkarpatské Rusi pěstovat 
ve větších rozměrech proto, že se tu v jižní části východní Podkarpatské Rusi 
daří dobře bourci morušovému. — 

Zemědělský průmysl bude zaujímat v Podkarpatské Rusi po zvelebení země- 
dělství přední místo hned za průmyslem dřevařským a solným. 

G. V y u ž i t k o v á n í vodních sil v Podkarpatské Rusi. 

Pro okamžité zvýšení hmotné i duševní úrovně Podkarpatské Rusi mělo by 
velký význam pozdvižení domácího průmyslu. V referátu o osvětové činnosti 
v Podkarpatské Rusi vylíčeno je v kapitole p. ref. Peška, jaké úsilí vynakládá 
vláda Československé republiky na vybudování odborných škol, cvičných dílen 
a kursů pro řezbáře, truhláře, košíkáře, pro práce keramické, textilní (z vlny, 
linu i konopí), a vůbec pro všechna odvětví, jimiž se snaží nynější režim zvelebit 
lidovou výrobu Podkarpatské Rusi. Z domácího průmyslu Podkarpatské Rusi 
padá na váhu především řezbářství a dřevařské práce v karpatských horách, 
v němž vynikají Huculové. Textilnictví v primitivních formách, výroba originel- 
ních krojů, kožichů a výšivek je rozšířeno rovněž nejvíce v karpatských lesích 
a zvláště mezi Huculy. Košikářství pěstuje se kolem Užhorodu, Mukačeva, 
Kcpinovců, Ivanovců a Silců; při velkém množství lesních a zemědělsky jinak 
neprochiktivních ploch bude mít košikářství v Podkarpatské Rusi i větší význam 
národohospodářský a ne jen lokální, až budou zřízeny ve všech vhodných 
místech košíkářské dílny a až se lid naučí i jemnějším práčem. Vrbové kultuře 
daří se v Podkarpatské Rusi velmi dobře. — Keramika v Podkarpatské Rusi 
pěstuje se v okolí Užhorodu, Mukačeva a Berehova a pak mezi Huculy u Ja- 
sině. Keramická škola v Užhorodě pečuje intensivně o povznesení keramiky. 

Pěkné ukázky lidové výroby v Podkarpatské Rusi a domácího umění byly 
vystaveny v září 1922 na pražském vzorkovém veletrhu. Bylo v nich mnoho 
krásy a originality při vší skromnosti a prostotě; jsou světlou stránkou mužické 
duše v Podkarpatské Rusi. 




UŽHOROD PODLE STARÉ RYTINY. 



DR. E. PERFECKIJ: 

PŘEHLED DĚJIN PODKARPATSKÉ RUSI. 

„Historia etiamsi obscurae gentis, 

tamen lumen acidit cl ar i oři nati oni . . 

Michael Lucskay. 

Jihoruský (neb ukrajinsko- ruský, maloruský) kmen, jehož částí jsou právě 
Podkarpatcrusové, dle svého jazyka dělí se na dvě části, a sice severo- a jiho- 
maloruský, neb ukrajinský. Podkarpatští Rusíni patří ke skupině severo ukrajin- 
ské (severo-maloruské). Do této skupiny náleží také obyvatelstvo Polesja a Pod- 
lasja. obyvatelstvo severní části Cholmské, Volyňské, Kijevské, Černihovské gu- 
bernie a jižní části Hrodenské a Minské gubernie. 

Pozoruhodno jest, že jedno a totéž nářečí severo-ukrajinské (severo-malo- 
iruské) roztrženo jest ve dvě části, ve dvou zcela různých krajích (Podlasje, 
Polesje a Karpaty, Podkarpaty). To nám dokazuje zřetelně kolonisační pohyb. 
Vpád Turků do střední části Jižní Rusi (X. — XII. stol.), který vedl k ústupu oby- 
vatelstva na západ, měl veliký vliv na jiho-ruskou kolonisaci. Nejdůležitější 
příčinou tohoto roztržení severo-uikrajinského kmene byl vpád Tatarů v polo- 
vině XIII. stol., kteří táhli tudy do Uher a Polska. Tato tatarská invase byla 
příčinou, proč Rusové počali ustupovati zpět za Pripet, řeku Sulu a Děsnu, a 
také za karpatské hory i do jižního Podkarpatská. 

Nyní je zřejmo, proč maďarské historické prameny praví, že Rusové přišli do 
Podkarpatská několikrát během dvou století. 

Kladu tedy počátky ruské kolcmisace v Podkarpatské Rusi na dobu pozdějšího 
rozvoje ruské kolonisace na západě a jihu. Myslím, že Podkarpatská Rus kolo- 
nisovala se Rusy znenáhla, hlavně během XI. — XIII. stol.*) 

*) V IX. st. tento podkarpatský kraj patřil částečně k říši Velkomoravské, částečně Bulharské. K říši 
Velkomoravské příslušela nejspíše západní část Podkarpatí, kdežto východní a jižní část příslušela k říši 
Bulharské. To je viděti z toho, že solné doly v Marmaroši byly r. 892 v rukou Bulharů („Annales 
Fulden“). V nich se praví, že král, totiž německý, vypravil poselství ku knížeti bulharskému, chtěje ho 
odvrátiti od přátelství s Moravany a přemluviti, aby těmto soli neprodávali. V této době, totiž před ru- 
sínskou kolonisaci, Podkarpatská Rus byla zalidněna slovenskými kmeny, nejspíše Bulhary. Příchod Macfarů 
do Pannonie znenáhla vytlačil tyto slovanské kmeny z Podkarpatí a jejich místo znenáhla počali zaujímati 



88 




Profesor Lubor Niederle na základě důkladných statistických a historických 
dokladů, také na základě statistického materiálu, jejž nalezl u Czambela ^Slo- 
venská reč«, Í90Ó) a Tomašivského („ETHorpa^iuHa Mana YropCRoi Pycu“ 1906) 
označuje ethnografickou hranici Podkarpatské Rusi ve své „Oóospbme co- 
BpeMeHHaro cjiaBHHCTBa“ a ve své » Národopisné mapě« : Na rozloze Spiše a 
Šariše tato hranice jde, počínaje vedle Lipníka, skrze Kamenku kolem staré 
Lubovně do Jakubjan, odtud Rusíni v celku obsadili vrchní poříčí Torysy do 
Hodermarku a Štelbachu, pokračujíce dále od břehu Torysy ku Sabinovu do 



UŽHORODSKÝ HRAD. 

samých Žatkovců. Odtud jde zpět velikými oblouky k severu okolo Bardiova 
do slovenského lioboltova a Zborova při řece Jaruha, přiteku Toply do Pet- 
kovců. Potom novým obloukem přechází řeku Ondavku, vedle Valkova řeku 
Latoricu, vedle Berestova Cir oku nad Sninou. Na území zemplínské a užhorod- 
ské župy běží přes Valaškovce, Porubu, Hlivišče, Konjuš, od Nevického po 
řece Už ku bráně Užhorodu. Za Užhorodem Podkarpatští Rusíni hraničí s Ma- 
ďary; hranice ta jde přes vsi: Radvanku, Dravce, Korytňany, Heďfark, 

Rusíni, přicházející z Halné. . . Prvou ověřenou zprávu o tendenci uherských králů směřujících k opanování 
ruských zemí a tedy i Podkarpatí máme z r. 1031. Mluvě o smrti syna krále Štěpána uherského, 
Jindřicha, německý kronkář nazývá ho , .knížetem ruským“, — ,,Heinriens Stephani regis filius, dux 
Ruizorum invenatioňi al apro discissus perit flebitur“ („Annales Hildesheimenses“ v Monumenta Germ. 
hist. ser. III. c. 98). Význam tohoto titulu není dosti jasný, ale interpretovat to místo možná jen jako 
tendenci uherských králů vládnouti na východě, a i tak, že nejspíše, nějaká část Rusů byla v jakési 
závislosti na Uhrách. . . Ale závislost ruského Podkarpatí na uherských králech dosvědčena je až od XII. stol. 



89 




Hluboké, Komáravce, Dubrovku, Lučky, Horond, Klučarky, Podhorod, Rozvi- 
kovo, pod Mukačevem. Podle Dubovinky, podle maďarské Ternavky, Velatina, 
Veliké Apši, podle maďarské Sihoti, Bočkova, Ruskova do Vyšova, na řece 
téhož jména; ale Rusíni zde jsou v menšině. Odsud hranice přechází podle 
pravého břehu říčky Vašira do Bukoviny. 

Ruský živel Podkarpatské Rusi udržoval se velmi silně tam, kde sídlil v mas- 
sách, a mohutněl, ačkoli ekonomické a kulturní poměry jeho byly velmi neutě- 
šené a emigrace velmi značná. Ale v místech, kde Rusíni smíšeni jsou s jiným 
cizím eleméntem, maďarským, rumunským a slovenským, vzrůst rusínského 
obyvatelstva znenáhla klesá. 

Tato kolonisace jako vůbec na periferii byla asi dosti řídká. Zde je to zvlášf 
patrno, protože kolonisace podkarpatská byla oddělena od zdroje ostatní kolo- 
nisace ruské mimo jiné též Karpatskými horami. Proto v nížinách tato kolo- 
misace skoro zaniká, udržuje se jen v podhoří, jehož chudá půda málo lákala 
maďarské a jiné výsadní vrstvy. A když později výsadní vrstvy pronikají do 
podhoří (XIII. — XIV. stol.), ruské zalidnění bylo již tak silné a tak kompaktní, 
že udrželo svou etnografickou převahu dosud. 

Vlastní hory byly méně vábné pro osadníky, proto hned od počátku byly 
velmi málo zalidněny, zvláště v severní a východní části marmarošské župy. 
Můžeme tedy s určitostí tvrditi, že rusínská kolonisace na jižní straně Karpat 
zaujal* území mezi poříčím Tisy a hřebenem karpatským: na Horní Tise, její 
pramenech, Bílé a černé Tise, a na jejích přítocích: Latorici a Laborci. V těch 
místech se v Xí. — XIII. stol. podkarpatoruský lid udržel a organisoval nejlépe. 

Tento kraj jest pro podkarpatské Rusy v XI. — XIII. stol. historicky doložen. 

Podkarpatská Rus byla vždy politicky oddělena od ostatní Rusi. Jen některé 
části nynější Podkarpatské Rusi někdy patřily starému, Haličskému knížectví. 
Avšak hranice mezi říší Haličsko-Volyriskou a Uherskem v této staré době 
dlouho nejsou ustáleny. Ještě v době vpádu Batuova do Uher hranice probíhala 
jižněji, než nyní: totiž přes Vereckv v berežské župě. Najisto však Verecký 
průsmyk, zvaný »Ruská Brána« (»Porta Rusciae« — Rogerius »Carmen 
miserabiíe« č. XX.) byl v moci Haliče. Je též možno, že hranice tu za- 
sahovala hluboko na jih, do Marmaroše, jak svědčí nejasná zmínka z konce 
XIII. stol., z doby panování haličského knížete Lva Damiloviče. 

Proto, že Podkarpatská Rus byla politicky oddělena od ostatní Rusi, měla 
zvláštní ráz: její historické podmínky byly jiné, než ostatního Jižního Ruska, 
s nímž byla kulturně a národně spojena. Byla ve velmi blízkých kulturních 
a náboženských stycích s Jižní Rusí, ale sociální a ekonomické zřízení její 
záviselo na západní Evropě, hlavně na Uhersku, s nímž byla politicky spojena. 

Uherské historické prameny pro XI. — XII. stol. jsou velmi chudé. Od polo- 
viny XIII. stol. jsou již bohatší. Ve Xlll. století poskytují velmi důležité zprávy 
pro historii kolonisace Podkarpatská — ale týkají se většinou výsadních vrstev 
stále četnějších a četnějších v Podkarpatské Rusi. 

To vlastně souviselo s faktem, že v té době uherští králové štědře udělovali 
donace svým manům, t. j. docela cizímu pro Podkarpatskou Rus elementu, la- 
tinským klášterům a německým kolonistům v samé Podkarpatské Rusi. 

Současně s ingerencí maďarských privilegovaných vrstev pro Podkarpatskou 
Rus a rozšířením práv šlechty (Zlatá bulla r. 1222, a rozšíření jejich práv r. 
1267) postupuje rozptýlení rusínského obyvatelstva na Podkarpatské Rusi a 
omezování jeho práv. Mezi nejvyššími vrstvami magnátskými a nejnižšími ne- 



90 




volnickými vidíme v té době na Podkarpatské Rusi všechny přechodní sociální 
vrstvy (svobodných, polosvobodných a nesvobodných), které rozeznávalo uher- 
ské právo, t. j. jobagyones, udvornici, castrenses atd. 

Rusíni Podkarpatské Rusi většinou patřili do těchto sociálních vrstev. Tyto 
vrstvy, skládající se z Rusínů, později splynuli s nevolníky, kteří se povznesli 
následkem zlepšení svého postavení, kdežto ony svobodné vrstvy upadly násled- 
kem znenáhlého omezení jejich práv. 

Takovým způsobem obyvatelstvo Podkarpatské Rusi v této době uherské inge- 
rence v podstatě rozdělilo se na dvě vrstvy. Daleko nejčetnější vrstvou byl živel 
rusínský, tvořící širokou masu národa, ale politicky bezvýznamný a hospodář- 
sky znamenající pracovní základnu, na niž spočívala vrstva privilegovaná, 



HRAD HUSTSKÝ. 



počtem nečetná, ale politicky a sociálně rozhodující. Tuto privilegovanou vrstvu 
tvořili Maďaři a cizinci, šlechta a latinské duchovenstvo, řádové a světské. Jen 
tu a tam podařilo se jednotlivcům ruského původu vyšinouti se mezi ony privi- 
legované stavy. 

Vlivem uhersko-maďarské ingerence ztrácí tento, původně zcela svobodný 
ruský živel, svoji svobodu a následkem kolonisace maďarsko-německé — tvořící 
větší neb menší agrární velkokapitál — dochází konečně ve XV. — XVI. stol. 
k úplnému hospodářskému a sociálnímu rozkladu ruského elementu a z úpadku 
toho podkarpatští Rusíni se dosud zcela nevzpamatovali. 

Duchovní život podkarpatských Rusínů projevuje se hlavně jejich životem 
církevním Tu vidíme těsné vztahy s ostatní jižní Rusí (Ukrajinou), především 
s Haliči a Ki jevem Tam hledají a čerpají hlavní zdroj své kultury. Proto lze si 
duchovní život Podkarpatorusů správně představiti jen v souvislosti s Výcho- 
dem, s Jižní Rusí a na základě hlubokého studia východní církve. — Utlačen 
sociálně a osobně nesvoboden, věnuje se podkarpatoruský národ s celou duší 
svému pravoslavnému a později řecko-katolickému náboženství. 




Do devadesátých let XV. st. v Podkarpatské Rusi samostatných biskupů ne- 
bylo. Z listiny cařihradského patriarchy z r. 1391 pro klášter sv. Michala v Hru- 
ševě, v marmarošské župě vidíme, že Podkarpatská Rus byla pravoslavnou ode- 
dávna. Podkarpatská Rus v této nejstarší době dělila se na samostatná opatství: 
Mukačevské, Hruševsko-Marmarošské a pravděpodobně opatství na západě. 
Tato opatství měla zvláštní práva, potestates jurisdictionis, nad svým duchoven- 
stvem a věřícím.*) 

Protestanti a římští katolíci, bojujíce mezi sebou (XVI. — XVII., st.) utiskovali 
piavoslavné Podkarpatorusy. Aby vyrovnal v právech s latinským, římsko- 
katolickým duchovenstvem podkarpatoruské duchovenstvo východní církve a 
povznesl je na lepší stupeň blahobytu a vzdělání, biskup mukačevský B a s i- 
lius Tarasovičv čtyřicátých letech XVII. st. sloučil podkarpatoruskou vý- 
chodní církev s Římem. 

Přijetí unie biskupem Tarasovičem nemělo významnějších následků — nebof 
se omezovalo jen na biskupa a část kněží. Ostatně podmínky pro přijetí nebyly 
v té době valně příznivé. Kníže Jiří Rákóczy — v ten čas všemocný vládce Pod- 
karpatské Rusi — a evangeličtí magnáti byli rozhodně proti unii podkarpato- 
ruské církve s Římem, spatřujíce v ní falešné zrcadlo římského katolictví, s kte- 
rým oni bojovali. I byli nuceni katolíci na Podkarpatské Rusi převzíti všechny 
akcie unie. Později, na konci XVII. st. nový plán podkarpatoruské církve s Ří- 
mem vypracován byl uherským primasem, arcibiskupem ostřihomským, hrabě- 
tem Leopoldem Koloničem, a provedením jeho byl pověřen JosefdeKame- 
1 i s, rodem Řek z Chiosu, kterého arcibiskup Kolonič posvětil na biskupa muka- 
čevské diecese a poslal na Podkarpatskou Rus r. 1690. V tomto díle, díle unie na 
Podkarpatské Rusi, pokračovali nástupci Josefa de Kamelisa a nejvíce ji upevnil 
mukačevský biskup Manuel Olšavskij (f 1767), který má též velké zá- 
sluhy o povznesení školství a vzdělání duchovenstva na Podkarpatské Rusi. Ale 
mukačevská diecese od této doby (od konce XVII. st.) byla podřízena jurisdikci 
jágerských latinských biskupů, což mělo velmi špatný účinek pro Podkarpatskou 
Rus nejen v náboženském nýbrž i kulturním životě. Asi sto let podkarpatoruské 
duchovenstvo vede boj s uherskými jágerskými biskupy-latinisatory. 

Roku 1771 podkarpatoruská církev, mukačevská diecése se osamostatnila. Od 
té doby počíná kulturní obrození Podkarpatské Rusi. Svornost a styky, hlavně 
ve Vídni, v »Barbareum« (theologický ústav), Podkarpatorusů s jinými Slovany 
podporovali hnutí obrczcnské. Mnoho se staral a udělal pro toto obrození slav- 
ný mukačevský biskup Ondřej B a č i n s k i j (f r. 1809). Mukačevský biskup 
Ondřej Bačinskij věnoval mnoho práce pro vzdělání svého kléru a pro založení 
nových národních škol pro Podkarpatskou Rus. Velkým jeho dílem je také za- 
ložení a organisace theologického ústavu (semináře) v Úžhorodě a založení 
velké »eparchiální« knihovny v Úžhorodě. 

Tato doba Ondřeje 3ačinského vychovala řadu nejlepších pracovníků pod- 
karpatoruských, k nimž patří nejhorlivější spolupracovník Ondřejův J o a n- 
niciusBazilovič, protohigumen všech podkarpatoruských klášterů, velmi 
plodný spisovatel podkarpatoruský a autor díla o dějinách Podkarpatské Rusi, 
které obdrželo název »Brevis notitia fundations Theodoři Koriatovits, olim dux 
de Munkach« (vyd. r. 1799 — 1805). Kromě toho v této době a škole Bačinského 



*) V tuto souvislost mohla by býti vsunuta zmínka o F. Koriatovičovi. Ale celá episoda Koriatovičova 
i jeho osoba mají v dějinách Podk. Rusi málo významu, takže stačí odkázati na můj článek. („Kníže 
F. Koriatovič") ve „Sborníku filos. fak. univer. Komenského v Bratislavě", sv. I. 



92 



byli vychováni Orla y, autcr r Korna npnuum pyccKie sa KapnaibF (vyd. r. 1804), 
který se později vystěhoval do Ruska, kde mnoho vědecky pracoval a stal se čle- 
nem petrohradské Akademie věd, — L o d i j, profesor university lvovské. 
Z mladší generace patří sem Michal Lucskay, autor díla »Historia Car- 
patho-Ruthenorum« a »Grammatica Slav-o-Ruthena « (vyd. roku 1830), — vý- 
znamný profesor Jiří Hucz a-V e n e 1 1 n, — B a 1 u ď a n s k i j, profesor a 
první rektor university petrohradské a jiní. 

V těchto létech vyšlo z Podkarpatské Rusi též několik profesorů universitních, 
kteří svou činnost věnovali Jižní Rusi, především universitě charkovské a histo* 
ricko-filologickému institutu v Něžině. (D. J. Bagalej „McTOpm XapKOBCK. ymi- 
BepCHTeTa u .) 

Když vypukla roku 1848 revoluce, nebyla Podkarpatská Rus překvapena je- 
jími moderními ideami. Starší i mladší generace byla myšlenkově dosti připra- 
vena, aby pochopila snahy doby. Jako jiní národové rakouští i Podkarpato- 
rusové vytkli si za úkol obrození své vlasti. To projevovalo se snahou spojití 
jednotlivé župy v jeden administrativně autonomní celek s právem svobodného 
vývoje v mateřském jazyku. 

Mlavním tvůrcem tohoto plánu byl Adolf D o b r j a n s k i j, muž hrající 
v oné době nejvýznačnější roli v národní politice slovanské a říšsko-rakousko- 
uherské. Zástupcové podkarpatoruských autonomistů byli i na všeslovanském 
sjezdu v Praze r. 1848 a seznámili se svými plány Františka Palackého a Riegra. 
Mezi jiným v plánech Podkarpatorusů bylo, aby Podkarpatská Rus snažila se 
spojití v jeden celek s Haliči a Bukovinou. 

Doba revoluce r. 1848 dala Podkarpatské Rusi nejen znamenitého palatina, 
jakým byl právě Adolf Dobrjanský, nýbrž i talentované básníky, jako byli 
Alexander Duchňovič a Alexander Pavlovič a místního 
učence, historika a ethnografa Podkarpatské Rusi AnatoliaKralického, 
a o něco později historika Ivana Duliškoviče, autora „IdcTopnuecKia 
nepTbi vrpopyccKHXb a . 

Politická unie ministra Beusta (r. 1867), která utvořila dualistické Rakousko- 
Uhersko, přivedla Podkarpatskou Rus ke kulturnímu úpadku, k úplné hegemo- 
nii cizích kulturních vlivů na Podkarpatské Rusi a k úpadku národního citu. 

Jako v době svého obrození (na konci XVII. st. a v prvé polovině XIX. st.), 
tak i dříve a nyní žila a žije Podkarpatská Rus kulturním životem východu — 
Hahče a Bukoviny, které ji vždycky spojovaly i s Jižní Rusí — cítíc se vždy jejich 
kulturní částí, jak patrno na literatuře i politické orientaci posledního stopade- 
sátiletí. 




93 




BOŽÍ MUKA U SALDOBÓŠE. 



DR. E. PERFECKIJ: 



VÝCHODNÍ CÍRKEV 

PODKARPATSKÉ RUSI V NEJSTARŠÍ DOBĚ. 



Podkarpatští Rusové přišedše do Podkarpatské Rusi na konci pokřestění Slo- 
vanstva, přinesli s sebou i svůj řecko-východní obřad a svou pravoslavnou víru. 
(Rozšířivše se po své nynější vlasti, setkali se tu se Slovany jiné víry a obřadu.) 
Když po tatarském vpádu (v polovině XIII. st.) počala kolonisace Podkarpatské 
Rusi a sice po vzoru německém, to jest šoltysstvím a kenezstvím, bylo dovoleno 
obyvatelstvu na základě německého práva míti v obcích kněze svého obřadu. To 
bvlo příčinou, ,že organisace pravoslavných obcí a pravoslavné církve vůbec po- 
kračuje systematicky i v době uherské ingerence (XIII. — XIV. st.) a její admini- 
strační i státně-organisační převahy v tomto kraji ve XIII. — XIV. st. 

Listina cařihradského patriarchy Antonia ze 14. srpna r. 1391 vydaná Hru- 
ševskcmu klášteru sv. Michala v Marmaroši (Kertvélyes) dokazuje, že Podkar- 



94 




patská Rus patřila církevně k Cařihradu nejen v té době (r. 1391), nýbrž ode 
dávna.*) Stejně dávného data je východní obřad ve Spiši, ležícím hluboko na 
západě. Již v XIII. stol. nalézáme tam pravoslavného představeného a máme 
zachovánu zprávu o konání bohoslužby, liturgie, šesti knězi slovanským ja- 
zykem. 



HRAD PALANKY U MUKAČEVA. 



O po stavení východní církve v Podkarpatské Rusi máme ze staré doby málo 
zpráv, protože naše prameny málo zajímal náboženský život pravoslavný, spíše 
najdeme zprávy o římsko-katolických kostelíeh a klášterech, o založení římsko- 
katolického klášterního majetku, tím spíše, že založení klášterů bylo provázeno 
různými dotacemi a darováním statků. Rozličné listiny a testamenty, jimiž 
soukromníci i králové činili odkazy latinským klášterům, zapisují kronikáři 
s velkým zájmem do svých annálů. Pravoslavné kláštery a kostely nebyly pod- 
porovány panovníky, neměly, nebo jen málo zámožných a významných doná- 
torů, žily ze svých chudých prostředků osaměle a skromně a proto nepoutaly 
pozornosti uherských letopisem 

Až do třetí čtvrti XV. stol. nemáme zpráv o pravoslavných biskupech na Pod- 
karpatské Rusi. Poprvé zmiňuje se o takovém samostatném biskupu listina z r. 
1491, vydaná uherským králem Vladislavem na jméno Joánna, biskupa Muka- 

*) Hodinka Antal, prof., „A Munkácsi goróg katholikus,'' puspokség tortenete“ lap. 147. — O staré 
době dějin Hruševského kláštera také u Cziple, ,,A maramorosi puspokség kérdése“, 1. I — 8. 



95 



čevského.*) Tato listina vypočítává rozličné důchody darované kadedře Muka- 
čevské. Ale až do té doby nepatřila Podkarpatská Rus k žádné diecesi, a jen ne- 
přímo podléhala Cařihradu. Přece však jakousi péči o duchovní život (potestas 
ordinis) Podkarpatské Rusi měli — ve východní části — pravoslavný biskup 
sučavský (moldavský), v západní části podle všeho pravoslavný biskup přemyšl- 
ský. Tito pravoslavní biskupové vykonávali podle všeho jisté ordinační funkce, 
jako bylo na příklad svěcení kněží pro Podkarpatskou Rus. Naproti tomu 
veškeru jurisdikci církevní (potestas jurisdictionis), církevní soud, dosazování 
kněží, výměnu kněží na farách vykonávala místní církevní vláda. Ta- 
kováto samostatná církevní vláda s mocí jurisdikční byla na Podkar- 
patské Rusi již ode dávna. V praksi pravoslavné církve se často stávalo, 
že v nepřítomnosti biskupově vykonávali církevní jurisdikci higumeni místních 
klášterů. (V římsko-katolické církvi vyvinul se z této prakse zvláštní institut 
církevní a sice archidiakonát, když totiž probošt s duchovní vládou kněží vyko- 
návali potestas jurisdictionis, nemajíce však potestatem ordinis.) 

Jurisdikce těchto pravoslavných opatů (higumenů) hruševského kláštera 
v Marmaroši byla velmi veliká, jak patrno z listiny cařihradského patriarchy pro 
klášter hruševský, o níž výše jsme mluvili. Též z listin krále Vladislava II. ze 
14. května r. 1494 a z 29. listopadu r. 1498 je zřejmo, že opatové byli samostatní 
a měli jurisdikci ve svém okresu.**) Kromě této jurisdikce cařihradský patri- 
archa propučoval opatovi ještě zvláštní pravomoc, tak zvaná stavropigiálná 
práva ***) 

Těmito stavropigiálnými právy nadaný opat byl úplně samostatný a na 
biskupu nezávislý. Podřízen byl nepřímo pouze patriarchovi cařihradskému. 
Z listiny krále Matyáše Korvína z r. 1458 a jiných, daných Lukášovi, higumenu 
kláštera sv. Mikuláše v Mukačevě vidíme, že i on měl zvláštní práva, potestatem 
jurisdictionis, nad duchovenstvem svého okresu. f) Těchto svých práv drží se 
tito představení (prepositi) klášterů velmi houževnatě, ač se jim to ne vždy da- 
řilo, jak vidíme na příklad z listiny téhož krále Matyáše z r. 1488, vydané zmíně- 
nému již mukačevskému higumenu Lukášovi, jemuž dostalo se namnoze i urážek 
od kněží. tt) O tom, ja íc houževnatě snažili se zachovati svá práva oproti po- 
kusům protivných, svědčí listina krále Vladislava II. z r. 1498. Tehdá totiž 
vznikl spor o poddanském poměru hruševského higumena k biskupovi sedmi- 
hradskému, a tu hruševský higumen Hilarius velmi důrazně se bránil a pro- 
testoval proti jakékoli podřízenosti svého kláštera. Stejně odporovali hruševští 
higumeni, když biskup ustanovený pro celou Podkarpatskou Rus, pokusil se 
sáhnouti na jejich práva, ftt) 

Spor inukačevského biskupa s higumenem hruševského kláštera o výsady 
hospodářské v Marmaroši příslušející dosud klášteru hruševskému, byl zdá se, 
tuhý a komplikovaný, zvláště když biskup učinil pokus zmocniti se důchodu a 
jmění kláštera z moci své biskupské jurisdikce. To vedlo ke vzniku interpolace 
listiny krále Vladislava II. z r. 1491, která dávala mukačevskému biskupovi práva 
na důchody, jichž se proti klášteru hruševskému domáhaLvŤvv) 

*) Bazilovits, ,,Brevis notitia fundationis Th. Koriathovits** t. I. pag. 21. 

**) Duliškovič, „Istorič. čerty uhrorus.**, II. 68., — Hodinka A., ,,A Munkácsi gór. szert. piisp. 
okmanán**, 9 — 10. 

***) Hodinka A., ,,A Munkácsi góróg-katholikus piispókség tórténete“, lap. 26 etsqq. 

Bazilovits, ,,Brevis notitia**. I., pag. 16 etsqq. 

Ibidem, I. p. 19 — 20. Hodinka, „A Munkácsi gor. szert. piispókség okmánytára**, 1. 2 — 5. 

~H*v) Hodinka, ,,A Munkácsi gor. szerf. piipókség okmánytára**. I. 9 — 10. 

V*!*vT) Lucskay, „Historia Carpatho-Ruthenorum**, II. pag. 173. 



96 




Když byl ustanoven biskup pro celou Podkarpatskou Rus a jeho residencí 
stalo se Mukačevo, spojil se svým biskupským též úřad mukačevských higumenů. 
Toto spojení dvou hodností: biskupa mukačevského a higumena mukačevského 
lze míti za jisté, neboť od dob samostatného biskupství v Mukačevě není již 
zmínek o mukačevských higumenech a to až do stol. XVIII. Eo ipso přišla na 
mukačevské biskupy i všechna práva mukačevských higumenů. 



HRAD PALANKY U MUKAČEVA. 

Štefan Mišík podává zprávu v níž se praví, že ve XIII. stol. sloužila se ve Sv. 
Martině mše jazykem slovanským a obřadem východocírkevním.*) Tato zpráva 
nijak nepřekvapuje. Dle toho obřad východní církve zasahoval hluboko do Slo- 
venska až k Sv. Martinu, ba možno, že i ještě dále na západ. Ingerence pravo- 
slavné církve zasahovala hluboko nejen na západ, ale i na jih. Župy sabolčská a 
satmárská byly asi ode dávna pravoslavné, což potvrzuje fakt, že v těchto žu- 
pách, nyní většinou maďarských, dodnes se udržel obřad východocírkevní 
(řecko-katolický). 

V staré době měla pravoslavná církev na Podkarpatské Rusi možnost se vy- 
vinovati Za dynastie Arpádovské nebyly jí činěny překážky, — naopak pravo- 
slaví požívalo jisté přednosti a bylo protěžováno uherskými panovníky. Ano 
některé velmi důležité prameny vypravují, že v Uhrách v staré době vesměs 
ovládl církevní obřad východní a že církev pravoslavná fakticky v Uhrách pře- 
vládala. To arci nebylo vhod kurii římské, i počala proti tomu vystupovali. 
Papežové římští věnují poměrům uherským zvláštní pozornost již ve XIII. stol. 

■*) Stefan Mišík, ,,Akej viery sú Slováci", „Slovenské Poklady", 1895. 



7 



97 



Papež lnnocenc III. píše r. 1204 biskupu varadínskému Simeonovi a opatu de 
Bélovi, že je mu »známo, že v Uhrách mezi mnichy řeckého obřadu vloudilo se 
velmi mnoho bludů a neřestk, pročež se táže Simeona a Bela, zda by neměli 
být pro vymýcení těchto bludů východní církve ustanoveni zvláštní biskupové — 
»Vicarii Apostolici« — závislí přímo na papeži. O takovýchto opatřeních římské 
kurie na vyhlazení »bludů« náboženských dovídáme se ve více případech.*) 

V jiné listině z téhož roku, adresované uherskému králi Emerichovi,**) vytýká 
papež, jak málo stará se o to, že jsou v Uhrách samé řecké kláštery a latinský 
jen jeden. Dále pozorujeme usilování kurie o unii pravoslavné církve s římskou 
a výslovnou snahu papežů v tomto směru. Papež Řehoř IX. píše v dopise z r. 
1229, adresovaném Sgidiovi, svému legátu v Uhrách, že »čest apoštolské stolice 
vyžaduje obrácení Řeků a Slovanů na obřad latinský«.***) 

Z toho všeho lze usuzovati na silné postavení a značný vliv pravoslavné 
církve v Uhrách za Arpádovců, jakož i na velmi tolerantní chování uherských 
králů. Teprve za dynastie Anjou od nastoupení Ludvíka I. změnily se poměry. 

V době Ludvíka z Anjou (1342 — 1382) vyhlásila kurie boj proti pravoslavným 
schismatikům v Uhrách. Celý tento boj obracel se především proti statkům a 
jmění pravoslavných klášterů. 

Vidíme to i na Podkarpatské Rusi. Dle těch nemnohých listin, které se zacho- 
valy, lze souditi o akci latiníků proti pravoslaví. Z listiny palatina Hederváryho 
z r. 1438 a listiny krále Ladislava z r. 1455 vidíme na příklad jak tuhý byl spor 
mezi lantinskými mnichy kláštera leleského a pravoslavnými mnichy kláštera 
hruševského, kdy Leleští pokoušeli se odejmouti klášteru hruševskému část 
statků. Král Ladislav bráni hruševské mnichy proti těmto nárokům latinských 
leleských mnichů. Listina jeho za tím účelem vydaná stanoví, že Leleští mni- 
chové nemají práva něčeho hruševským mnichům odejmouti. Tyto poměry měly 
za následek velký materiální úpadek pravoslavných klášterů a duchovenstva a 
přivodili demoralisaci věřících, takže poddaní klášterů hruševského a muka- 
čevského nechtěli vykonávati svých povinností kněžím.f) 

Příčiny rozvratu vidíme však nejen v poměru latinského panujícího ducho- 
venstva k pravoslavnému, nýbrž ve veškerém materiálním a hospodářském životě 
rusínského národa na Podkarpatské Rusi. Století XIV. — XV. bylo dobou největ- 
šího rozvoje výsadní ingerence uherské na Podkarpatské Rusi. Tato ingerence 
provázena byla uvedením rusínského obyvatelstva v poddanství. Tento fakt 
způsobil úpadek nejen místního národního elementu, nýbrž i jejího pravoslav- 
ného duchovenstva, které postrádajíc oněch výsad, jimiž nadáno bylo ducho- 
venstvo latinské, dostává se do stejného hospodářského materielního i morál- 
ního úpadku jako jeho věřící — pravoslavní podkarpatoruští sedláci a měšťané. 
Tím pravoslavné duchovenstvo upadalo většinou v tutéž závislost poddanskou, 
jako i sedláci, t. j. bývaly případy, že synové kněží bývali prodáváni do otroctví. 

Ani ustanovením samostatného podkarpatoruského biskupa v Mukačevě, který 
spojil všechna tato samostatná opatství (marmarošské, mukačevské a pravdě- 
podobně i opatství na západě) v jeden celek, se postavení pravoslavného ducho- 
venstva na Podkarpatské Rusi nezlepšilo. 

*) Balugyánszky, ,,Hist. Ec-ca“, II., 23. 

**) Katona, „Histor. Critic". IV., p. 733. 

***) Katona, „Histor. Critic“, t. V., p. 545: — ,,Ad honorem sedis apostolicae pertinere, ut Graeci 
et Slavi ad ritům latinům traducantur. 

Í") O tomto svědčí řada listin u Baziloviče, „Brevis notitia . . .", I., pag. 1 6 etseqq. ; — Lucskaya, 
.Historia Carpatho-Ruth", II.; — Hodinka, „A Munkácsi gór. szert. piispókség okmánytára", XV. század. 



98 




CERKOV V KOSTRINÁCH U UŽOKU. 



AUG. VOLOŠIN: 

ŘECKO -KATOLICKÁ 
CÍRKEV V PODKARPATSKÉ RUSI. 

í. Rozvoj křesťanstva v Podkarpatské Rusi. 

Na území Podkarpatské Rusi (nejen pod Karpatami, ale i dále za řekou Tisou 
až po Dunaj), ještě před příchodem Maďarů žil rusínský, slovanský národ, který 
posunul se od Černého moře a z Balkánu do Pannonie až pod Karpaty a přinesl 
sebou kulturu řeckou a víru křesťanskou. Etnografické zvláštnosti Čechů, 
blízkost fonetiky české a maloruské, množství staroslovanských slov v českém 
jazyce a jiné ukazují na společnou kulturní kolébku cyrilometodějských časů, do 
kterých sahá i počátek křesťanství v Podkarpatské Rusi. 

Mezi Rusíny koluje podání, že pro Rusíny v Pannonii již sv. Metoděj usta- 
novil prvé biskupství. Počátek písemných zpráv spadá však teprve do XIV. stol. 
Tehdy všichni Rusíni uherští měli jedno biskupství, totiž v Mukačevě, z kterého 
potom vyrostla další biskupství. 



99 




První biskupové pocházeli ze řádu sv. Basila Velikého. Již král Ondřej I. 
(1046 — 1061) založil pro rusínské mnichy klášter v okolí Mukačeva. Ve XIV. st. 
kníže Fedor Korjatovič dal zbudovati klášter na hoře Černecké u Mukačeva a 
na jeho vydržování určil velký zemědělský majetek. Jeho nadání i pozdější 
uherští králové potvrdili. 

V tomto klášteru žili první biskupové Podkarpatské Rusi. 

Veliký rozkol řecké církve od Říma dlouho nezanesl ducha rozbroje do naší 
církve, takže u nás formálně rozkol ani proveden nebyl. Národ náš vždy držel se 
té v pravdě pravoslavné církve, jejíž světly byli slavní církevní otcové jako sv. 
Mikuláš, sv. Basil Velký, sv. Jan Zlatoústý, sv. Atanasius Velký, sv. Jan Dama- 
skin, sv. Cyril, sv. Metoděj a j. Od západní církve rozděloval nás toliko obřad 
a náleželi jsme k té » jediné, svaté, obecné a apoštolské církvi« celého světa, 
kterou Kristus založil na skále sv. Petra. Biskupové, kněží i věřící východní 
církve vyznávali jednotu církve a prvenství římského biskupa právě tak, jako 
západní křesťané. Na důkaz toho bychom mohli uvésti mnoho výrazů z obřad- 
ních knih těch století. 

Jak v řecké říši hlavní příčinou církevního rozbroje byl cesaro-papism, tak 
i mezi Rusíny formálně jenom císařské poručníkování přivedlo k rozervání 
svazků věřících slovanského obřadu s církví katolickou. 

Tento rozbroj za Karpatami se stal roku 1450 Fotiem Kijevským a k nám při- 
kradl se, možno říci bez překážky. Udržel se však u nás jen krátko, neboť již 
za času reformace Rusíni žádali pomoci u římské stolice. 

Jak v řecké církvi duchovní i kulturní život kvetl jenom, dokud byla sjedno- 
cena s Římem, tak i ruská církev začala upadati od té doby, od které se odtrhla 
od živého stromu církve obecné. 

Na Podkarpatské Rusi první byl biskup Basil Tarasovič, vyvolený roku 1633 , 
který usiloval obnoviti církevní jednotu s Římem, začež sedmihradský kníže 
Jiří Rákóczy ho dal roku 1640 zatknouti (od oltáře ho odvedli v biskupském 
církevním rouchu) a v mukačevském zámku zavřití, kde proseděl 2 roky. 

Formální prohlášení Unie stalo se 24. dubna 1649 v Užhorodě v zámku, kde 
bylo složeno vyznání víry a přijaty tři podmínky Unie: 

1. Mohou zůstati při řecko-slovanském obřadu. 

2. Duchovenstvo bude voliti biskupa, kterého potvrdí apoštolská stolice. 

3. Rusínské duchovenstvo bude požívati týchž práv, jaké má duchovenstvo 
obřadu latinského. 

Na tomtéž sněmu vyvolili za biskupa Petra P a r t e n i a, mnicha řádu sv. 
Basilia Velikého, kterouž volbu potvrdil papež Alexandr Vil. 

Tehdy mukačevské biskupství prostíralo se na území 13 žup a zaujímalo 
823 čistě rusínských míst, 499 smíšených. Církví (farností) mělo 858 a farářů 
690. 

Následníkem Parteniovým byl Josef de Kamelis, původem Řek z Chiosu. Přišel 
z Říma na vyzvání Leonida Koloniče, ostřihomského arcibiskupa, kardinála. 
De Kamelis byl jedním z nejlepších biskupů a kulturních pracovníků Podkar- 
patské Rusi. Roku 1089 začal svoji biskupskou službu. Velmi mnoho staral se 
o šíření zbožnosti, mravnosti a vzdělanosti. Často navštěvoval své farnosti, 
svolával sněmy, organisoval školy, vydával slabikáře a jiné učebné a modlitební 
knihy. » 

V tom čase mukačevské biskupství podřízeno bylo jágerskému (Eger) římsko- 
katolickému arcibiskupovi. Za osamostatnění biskupství začal pracovati již v 18. 
století biskup Michael Olšavskij (173S — 1742), ale úspěchu došla tato snaha 




teprve za času biskupa Ivana Bradáče, kdy na intervenci císařovny Marie Tere- 
zie papež Kliment XIV. vydal k veliké radosti duchovenstva i věřících bullu ze 
dne 19. září 1771, ve které prohlásil kanonisaci biskupství mukačevského. 

Zároveň s tím organisována byla kapitula se 7 tak zvanými konsistoriálními 
(kanovníky), pro něž vláda ustanovila 300 zlatých platu. 



CERKOV V SUCHÉM U UŽOKU. 



Roku 1772 stal se biskupem Ondřej B a č i n sk i j, jeden z největších dobro- 
dinců Podkarpatské Rusi. On přenesl sídlo biskupství mukačevského do Užho- 
rodu, tam otevřel duchovní seminář a učitelský ústav. 

Z původního biskupství mukačevského povstala potom novější. Tak r. 1777 
oddělili velkovaradínský (rumunský) vikariát, ze kterého utvořeno bylo řecko- 
katolické biskupství rumunské ve Velkém Varadíně. Že se rumunští řeckokato- 
líci tak dlouho drželi pod rusínským duchovním poručenstvím byl následek 
vyšší rusínské kultury za časů Arpádovců. 

Pro řeckokatolíky v Báčce, Chorvatsku a Srbsku zřízeno bylo roku 1777 
biskupství v Križevci. 

Roku 1818 bullou papeže Pia VII. zřízeno bylo biskupství prešovské, 
takže ze 742 far starému biskupství odňaty byly 192 fary na území župy 
Abauj, Turňa, Boršod, Gemer, Šariš, Spiš a z části i Zemplín. 



101 





Roku 1822 opět odděleno 72 far vikariátu satmarského a přiděleno biskupství 
velikovaradínskému a roku 1853 znovu 94 far přiděleno rumunským biskup- 
stvím v Lugoši a Samošujváru. To byly většinou rumunské fary. 

Tak zůstalo při mukačevském biskupství 384 far s 1261 filiálkami a 488.123 
věřícími v 8 župách (Marmaroš, Ugoča, Bereg, Satmár, Užhorod, Zemplín, 
Ha jdu a Sabolč). 

Poslední rozdělení biskupství mukačevského nastalo roku 1912, kdy papež 
Pius X. zřídil maďarské, t. zv. Hajdudorogské biskupství pro zmaďarisované 
řeckokatolíky s liturgií starořeckou. Toto ustanovení udrželo se však jen v té 
míře, že dvě, tři věty liturgie se zpívají starořecky a ostatní vše jde po maďarsku. 
K tomuto maďarskému biskupství přiděleno je 70, far od mukačevské (rusín- 
ské), 8 od prešovské (rusínské), 4 od samošujvárské (rumunské), 33 od veliko- 
varadínské (rumunské) a 35 od balažfalušské (rumunské) diecése. 

Tak zůstalo v mukačevském biskupství 320 far v župách Marmaroš, Ugoča, 
Bereg, Užhorod a Zemplín. Věřících bylo asi 450.000, samých Rusínů. 

Rusíni podkarpatoruští mají tedy dnes dvě biskupství: mukačevské a prešov- 
ské. Sama dnešní Podkarpatská Rus prostírá se na území biskupství mukačev- 
ského a z něho velká část (polovina užhorodské župy a zemplínská župa) pod- 
řízena je Slovensku. 

Náš národ silně se přidržuje své církve. Každý uvědomělý Rusín ví, že jenom 
náš slovanský obřad zachránil národ náš od záhuby. 

V dávných dobách žili Rusíni spokojeně s Maďary a netrpěli od nich žádné 
křivdy. Teprve v 16. století začíná se útisk Rusínů od živlu maďarského, útisk 
reformační, později latin isační a v 19. století maďarisační. 

Dokud byla latina jazykem vědy, dotud šířila se pokojně západní kultura 
mezi Rusíny. Dali jsme mnoho učenců i zakarpatským Rusínům i samé Rusi. 
Tehdy podkarpatští Rusíni navazovali těsnější styky s ostatními slovanskými 
národy. 

Avšak v 19. století začal brzy růsti maďarský národní živel, vytlačil latinu 
a v polovici 19. století stal se maďarský jazyk panujícím. 

Maďarisace sahala i do církevních i do bohoslužebních věcí a zvláště od 
roku 1867 silně vzrůstalo hnutí pro maďarskou liturgii. Římská stolice důsledně 
se protivila tomuto násilí maďarských šovinistů a rusínských odrodilců. 

Ještě silněji doléhal maďarisační tlak na rusínskou kulturu pomocí škol a 
úřadů. Hospodářsky byl rusínský lid vydán libovůli úředníků a vyssávání židov- 
ských krčmářů-lichvářů, kteří v masách přicházeli z Haliče. 

Z politického a hospodářského jařma hledali Rusíni spásu v Americe už od 
osmdesátých let 19. století. Dnes je jich tam přes půl milionu a krásně se tam 
rozvíjí jejich duchovní i národní život. Rusíni z Podkarpatské Rusi mají v Ame- 
rice přes 120 církví a škol, nad kterými je postaven apoštolský administrátor. 

Američtí Rusíni povznesli poprvé svůj hlas ve světové válce za osvobození 
svých bratří ve starém kraji a s pomocí jiných národů, bojujících za svobodu, 
zvláště presidenta Československé republiky T. G. Masaryka, dosáhli uznání 
svých práv a na mírové konferenci v Paříži i autonomie Podkarpatské Rusi. 

2. Kulturní práce řeckokatolické církve. 

Po ustavení církevní unie nastal v národě rusínském živější duchovní život 
a intensivnější kulturní ruch. Prvou věcí bylo postarati se o řádnou výchovu 
duchovenstva. Do toho času, dokud biskupové pocházeli ze středu mnichů řádu 



1 02 




sv. Basilia Velikého, v klášteře s noviciátem vychovávali se i klerikové, bu- 
doucí kněží. 

Po utvoření unie počalo biskupství vysílati bohoslovce i do západních se- 
minářů, na pí. do Trnavy a do Jágru. Biskup Olšavskij (1743 — 1767) byl prvý, 
který v Mukačevě dal ze svých prostředků zbudovali duchovní seminář, který 
roku 1747 otevřel. Stejně však i potom vysílali se kandidáti do Trnavy a ao 
Jágru. 



CERKOV V SALDOBOŠI. 



Když biskup přestěhoval se z Mukačeva do Užhorodu (roku 1777), císařovna 
Marie Terezie prodala pro účely semináře užhorodský zámek, který v něm dne 
3. prosince 1778 byl umístěn. Do tohoto semináře přijímali se klerikové nejen 
z biskupství mukačevského, ale i ze sousedních biskupství, jmenovitě rumun- 
ských. Téhož roku byl otevřen ústřední seminář rusínský ve Vídni, t. zv. » Bar- 
barem^, do kterého mukačevské biskupství vysílalo každoročně 13 kleriků. 
Ve Vídni mohli rusínští klerikové poslouchati nejlepší profesory, bráti živou 
účast na kulturním životě sídelního města, seznamovati se s jinými slovanskými 
národy, studovati jejich historii a tak rozšiřovati svůj obzor. Studium na vídeň- 
ské universitě dalo Podkarpatské Rusi celou řadu učenců, takže ku konci 18. a 
na počátku 19. století měli jsme dosti učených sil nejen doma, ale dávali jsme 



je i Haliči a Rusi. Tak prvým rektorem petrohradské university byl podkarpat- 
ský Rusín Michajlo Baluďanskij, Ivan Orlaj byl ředitelem Nižinského gymnasia, 
Jiří Huca Venelin napsal Bulharům první gramatiku, Ivan Zemančik a Petro 
Lodij byli profesory university ve Lvově atd. 

Od roku 1805 i do budapešťského ústředního semináře vysílalo biskupství 
mukačevské po 2 a potom od roku 1873 po 4 klericích a do Ostřihomu po 2, 
neboť od toho času maďarská vláda přeložila stipendia Barbarea do budapešť- 
ského a ostřihomského semináře. 

V užhorodském duchovním semináři vychovávali se i kněží biskupství prešov- 
ského až do roku 1881, kdy otevřen byl v Prešově zvláštní řeckokatolický 
duchovní seminář. 

Veliké zásluhy má řeckokatolická církev i o světské školství ru- 
sí n s k é. 

Prvními rozsévači kultury byly kláštery. Podle historických záznamů prvé 
stopy o zákládáni klášterů basilianských sahají až do X století. Za času krále 
Štefana svátého vzpomíná se již mužský klášter čanadský řeckého obřadu a 
ženský klášter vesprimský. Král Ondřej I. na Vyšehradě založil klášter. Ve XII. 
a XIII. století řecké kláštery velmi trpěly od třenic obřadových (násilí německých 
katolíků) a zvláště od tatarského vpádu. 

V Podkarpatské Rusi obnovil ve 14. století život klášterní kníže Fedor Kor- 
jatovič, který za Podolí dostal panství mukačevské a makovické. Korjatovič dal 
zbudovati klášter nedaleko Mukačeva na Cernecké hoře a jeho žena Dominika 
založiln ženský klášter na hoře u Podhorjan. 

Potom číslo klášterů postupně se zvětšovalo. V těchto klášteřích nevychovávali 
jen budoucí členy řádu, ale i světskou inteligenci. To byly klášterní školy. 

Kromě toho přepisovaly se v klášteřích i církevní knihy. První tiskárnu měli 
ze všech Rusínů nejdříve Podkarpatští Rusíni, a to v klášteře hruševském (Mar- 
maroš), jehož majetek zabrali roku 1690 reformovaní v době povstání Tókolyho. 

Mnoho škody utrpěly kláštery od Turků a později v rákoczovských povstá- 
ních. Tak na příklad je zaznamenáno v jedné knize evangelií černeckého (muka- 
čevského) kláštera, že listy chybějící vytrhali vojáci Montekukoliho r. 1703. 

Nyní má řád sv. Basilia Velkého v Podkarpatské Rusi kláštery: 1. v Muka- 
čevě, kde je noviciát pod vedením reformovaných otců Basiliánů z Haliče, 
2. v Užhorodě, zbudovaný roku 1912 s velikým středoškolským internátem pro 
100 žáků, 3. v Malém Berezném (župa užhorodská), 4. v Imstičově (župa 
Bereg), 5. v Boroňavě (Marmaroš), 6. v Bukovci a 7. v Krásném Brodě (Zem- 
plín), kteréžto dva poslední jsou v rozvalinách. 

Prvými národními školami byly v Podkarpatské Rusi nedělní školy nábožen- 
ské, k jichž zakládání vybízeli biskupové často své duchovní. Z nich vyrostly 
t. zv »farské školy«, v kterých knězi pomáhal již učitel a ve kterých nebylo vy- 
učováno pouze náboženství, ale i čtení církevních knih. Nejslavnější školou ele- 
mentární byla škola v Mukačevě, která se vzpomíná roku 1681 a kterou biskup 
Emanuel Olšavskij roku 1744 přetvořil na prvý učitelský ústav v Podkarpatské 
Rusi. Na vyšším oddíle jeho učil sám biskup Olšavskij, který napsal a v Kluži 
roku 1746 vydal i latinskou gramatiku. Pro učení čtení vydal biskup Josef 
De Kamelis roku 1699 v Trnavě slabikář »Bukvar jazyka slovenska« a kromě 
toho roku 1698 katechismus »Katechizis dl’a nauky uhroruskym l’udem«. Rozvoj 
národních škol v Podkarpatské Rusi počíná koncem 18. století, kdy roku 1794 
v Užhorodě založen byl učitelský ústav, kterého ředitel byl zpočátku i hlavním 



inspektorem všech rusínských škol. Počet škol rostl rychle a dopisy učitelů 
dokazují, že úroveň rusínských škol nestála níže nežli školy druhých národů. 

Střední školu (gymnasium) Rusíni podkarpatští nikdy neměli. Synové 
našeho národa navštěvovali zejména užhorodské gymnasium. Pro usnadnění 
této návštěvy synům rusínské inteligence zakládali biskupové internáty. Tak už 
v prvých letech 19. stol. vybudoval biskup Poči v Užhorodě Orphanotrciphium, 




CERKOV V REPENÉM. 



konvikt, do kterého byli sirotci po duchovních bezplatně přijímáni a mohli na- 
vštěvovati gymnasium. Synové z rodin kněžských a učitelských přijímáni byli 
za mírný plat. A co je hlavní, internát udržoval v žácích příchylnost ke slovan- 
skému obřadu a k rusínské národnosti. 

Užhorodské gymnasium založil hrabě Druget před 300 léty a až do zrušení 
řádu vedli ho jesuité. Po zrušení řádu přešlo gymnasium do t. zv. studijního 
fondu a tím pod správu maďarského ministerstva školství. Biskupové muka- 
čevští usilovali, aby užhorodské gymnasium bylo aspoň z části rusínské, to se 
jim však podařilo až po roce 1848, kdy v užhorodském gymnasiu několik 
předmětů přednášelo se po rusínsku (dějepis, zeměpis, ruština a náboženství). 
Avšak po vyrovnání Maďarů s Rakouskem roku 1867 rusínské profesory roz- 
prášili (někteří utekli do Ruska) a užhorodské gymnasium přetvořili na čistě 
maďarské. 



105 




Biskupové jenom to docílili u vlády, že rusínský jazyk se stal nepovinným 
předmětem a že náboženství mohli Rusíni se učiti i po rusínsku. Později stal se 
rusínský jazyk nepovinným i na gymnasiích v Prešově, Marmarošské Sihoti 
a v Mukačevě. 

V Prešově biskup Váli (1883 — 1912) založil internát pro žáky středních škol. 
Zbudoval řeckokatolický učitelský ústav prešovský a velkou budovu pro dívčí 
ústav, který už nemohl otevřití. 

V Užhorodu byl otevřen r. 1884 ještě jeden internát, t. zv. »Alumneum« pro 
syny duchovních. 

V Marmarošské Sihoti péčí tamního faráře-vikáře Michala Baloga v prvých 
letech 20. století otevřen byl internát sv. Michala, ve kterém byly vychovávány 
děti ruského lidu v Marmaroši, navštěvující střední školy sihofské i tamní práv- 
nickou akademii. 

Pro výchovu dívek péčí biskupa Basila Popoviče, Štěpána Pankoviče, kanov- 
níků Antonína Čopeje, Julia Fircaka (později biskupa), duchovenstvo sebralo 
kapitál a za biskupa Ivana Pastelia (1875 — 1891) roku 1875 v Užhorodě ve 
vlastní budově otevřelo národní i měšťanskou školu s internátem a školou žen- 
ských ručních prací. Při tomto ústavě biskup Julius Fircak (1892 — 1912) zřídil 
ženský učitelský ústav. 

Roka 190o založil biskup Julius Fircak dívčí sirotčinec pro dcery kantorů 
učitelů biskupství mukačevského a založil fond pro budoucí chlapecký internát 
učitelský. 

Pro lepší sebevzdělávání učitelstva biskup Fircak sorganisoval »Tovarystvo 
Pivco Učitelej« (jednotu kantorů učitelů), které pečovalo o výchovu sirotků 
po učitelích a zabývalo se podrobně věcmi školskými. 

Na poli literatury Podkarpatské Rusi nastal rozvoj také jen pomocí řecko- 
katolické církve. Téměř všichni spisovatelé a buditelé pocházeli ze stavu kněž- 
ského. Celé písemnictví Podkarpatské Rusi má proto ráz náboženský. První 
literární výtvory pocházely z klášterů basiliánských. Nejdávnějšími kultur- 
ními středisky byly zejména kláštery mukačevský a hruševský. Koncem 18. stol. 
stal se kulturním střediskem rusínského života Užhorod a zůstal jím až dosud. 

První literární díla, t. zv. »Učitelni« anebo »Tolkovi« evangelia, ve kterých 
národní jazyk dosáhl krásného rozvoje, prvé letopisy i prvé duchovní verše na- 
psali kněží řeckokatolické církve. První vědecké historické dílo o Podkarpatské 
Rusi, jako části kulturně sloučené s celou Rusí, napsal v létech 1779 — 1805 
mnich Joannikij Bazilovič latinsky (»Brevis notitio fundatiomis Theodoři Kori- 
atovits«). Tímto dílem přispěl Bazilovič velmi k rozvoji národního uvědomění. 

Taktéž prvým učeným filologem byl a prvou gramatiku literárního jazyka 
pro Rusíny napsal řeckokatolický kněz Mícha jlo Lučkaj roku 1830 (Grammatica 
Slavo-Ruthenorum). 

Kněží řeckokatolické církve byli i slavní spisovatelé: V. Dovhovič, AI. Duch- 
novič, AI. Pavlovič. Anatol Kraíickij, Ivan Silvaj, Eugen Fencik, Jurij Zatkovič 
a j. Kněží řeckokatoličtí psali prvé slabikáře a učebné knihy, prvé časopisy a 
osvětová díla. Kněží řeckokatolické církve založili první lidovýchovnou jed- 
notu »Obščestvo sv. Vasilia Velikoho« v Užhorodě roku 1865 a »Obščestvo 
sv. Joanna Krestiteťa« v Prešově a akciový knihtiskařský spolek »Unio« roku 
1900 v Užhorodě. 

Kněží řeckokatolické církve byli redaktory všech prvních časopisů rusínských, 
na př. »Cerk. Gazety« (J. Rakovskij), »Svita« (V. Geti), »Karpata« (Nik. 
Horničko), »Listka« (Eug. Fencik), »Nauky« (A. Vološin) a j. 



V posledních 20 letech před vojnou, ačkoliv byla maďarisace silnější, přece 
spolek »Unio«, založený řeckokatolickými kněžími, vydával kromě rusínských 
modlitebních knih i ruské učebné knihy a časopisy. Po celou tuto dobu byla 
»Nauka«, redigovaná rusínským knězem, jediným nezávislým orgánem Rusínů. 



Biskup Bačinskij založil první velkou knihovnu v Podkarpatské Rusi, knihovnu 
biskupskou v Užhorodě, která už za času Bačinského čítala 9000 svazků. 




CERKOV V LAZANSKÉM U VOLOVÉHO. 



Biskup Julius Fircak roku 1896 začal zakládati úvěrové pokladny a výrobní 
družstva, jmenovitě plétárny košů a tkalcovny, ve kterých lid si vydělával peníze. 
Pro tuto sociální akci podařilo se biskupu Fircakovi získati i vládu, která v čelo 
této t. zv. ruténské (později jenom »verchovinské«) akce postavila filantropa 
Edmunda Egana. V této práci na národohospodářském povznesení lidu po- 
máhal nejúspěšněji sihoťský farář a vikář Michal Balog. 

Slovem: rusínský lid v Podkarpatské Rusi všecek svůj kulturní rozvoj, svůj 
pokrok ve školství, literatuře i v hospodářském oboru děkuje své církvi, která 
v nejtěžších časech jako dobrá matka stála při svých věřících. 

I tehdy, kdy maďarisace hrozila pohltiti celý náš život, jenom církev a 
církevní školy poskytly útočiště rusínskému slovu a národnímu cítění. 



107 





To dobře zná každý uvědomělý Rusín a proto nejen z náboženských důvodů, 
ale i z kulturně národních, rozhodně odmítá úsilí haličských moskvofilských 
agitátorů za odtrhnutí naší církve od jednoty s obecnou katolickou církví. 
Na toto úsilí dívá se náš uvědomělý národ jako na zpátečnické a protinárodní 
snahy, které by náš národ vrhly na století zpět. 

3. Unie a »p r a v o s 1 a v í« v Podkarpatské Rusi. 

Centralistická politika carismu Ruska nejdříve pokořila si církev, kterou od- 
trhla od nezávislé obecné církve a to nejen od katolické, ale i od cařihradského 
patriarchátu a t. zv. svatýn; synodem (cberprokuratorem jeho) už od času 
Petra Velikého nadobro podřídila carské vládě. Jméno »pravoslavné« (ortho- 
doxní) církve užívala ruská církev i tehdy, když odříznuvši se od živého dřeva 
jediné církve Kristovy, přestala býti pravoslavnou. Jako úplně státní církev 
ruská stala se nástrojem carské politiky, střediskem imperialismu ruských carů. 
Proto ostře pronásledovala vždy církevní unii, která zachovavši neporušeně 
obřad staroslovanský, podávala nejpřirozenější způsob Slovanům západního 
obřadu připojiti se k apoštolské církvi Kristově celého světa. Neboť carští 
centralisté dobře znali, že svobodnější duch nezávislé církve přinese národu 
kulturu a demokracii. 

A u Rusínů čili Malorusů, carští imperialisté pomocí víry chtěli udusiti 
i národní uvědomělost. Proto vrhla se ruská politika tak ostře proti uniatské 
církvi v Ukrajině. Rusové zničili uniatské biskupství jedno za druhým a do- 
kázali, že okolo roku 1850 zaniklo poslední, totiž cholmské biskupství a že 
vesnický lid ukrajinský zapomněl na svoji národnost, neboť jestli jste se ze- 
ptali, jaké je národnosti, odpovídal: »Já pravoslavný!« 

Stejně touha po živějším duchovním životě tam neuhasla a když car Mi- 
kuláš II. vydal svůj úkaz o svobodě víry, bývalí uniati na Cholmsku, poněvadž 
uniatská víra ani tehdy dovolena nebyla, v počtu více než sto tisíc zapsali se 
do katolické církve latinského obřadu. 

Am národní ruch Rusínů nedovedla udusiti carská politika, neboť ačkoliv 
roku 1876 tisk maloruských knih v Ukrajině byl zakázán, přece za hranicemi 
Ruska, jmenovitě v Haliči, začala se rozvíjeti maloruská literatura. 

Ruští centralisté bděle pozorovali národní ruch zahraničních Rusínů a mnoho 
peněz vydávali na agitaci proti maloruské národní uvědomělosti a proti věrné 
sestře její — církevní unii. 

Tomuto cíli sloužila všeho druhu »blagotvoritel’ni obščestva«, která vycho- 
vávala janičáry ze synů rusínského národa, kteří potom vystupovali proti ná- 
rodní literatuře a proti katolicismu Rusínů. 

Ruská politika i v Podkarpatské Rusi jenom k tomu směřovala, aby zde 
nevzniklo národní uvědomění. 

Když Rusko utišilo maďarské povstání roku 1849, bylo by mohlo žádati od 
Habsburků autonomii anebo aspoň kulturní svobodu pro Rusíny haličské a 
podkarpatskoruské, ale absolutistická politika centralistů to nedopustila a jenom 
v tom smyslu podporovala národní snahy Rusínů, aby na místě lidového jazyka 
spisovného i v Podkarpatské Rusi zavedli všeruský literární jazyk. Roku 1867 
ohromná nenávist Maďarů proti všemu ruskému vrhla se vší silou na nevinné 
a nepřipravené Rusíny. 

Nerozumné, nebratrské politice ruských centralistů možno připsati rychlé 
úspěchy inaďarisace v Podkarpatské Rusi. Moskvofilští agitátoři netají se ani 




nyní svým míněním o kulturních snahách Rusínů, prohlašujíce: »Raději ztratiti 
rusínský národ za hranicemi, nežli dopřáti samosprávu Rusínů v Ukrajině « 
Takových agitátorů měla i Podkarpatská Rus mnoho. Velko ruský směr literatury 
druhé polovice XIX. století byl hluboko proniknut nejen jazykovým, ale i ná- 
boženským moskvofilstvem, duchem rozkolu. 



CERKOV V ČORNOHOLOVÉ 

Před světovou válkou okolo roku 1912 zájem carské politiky opět potřeboval 
oběť od našeho národa. Objevili se agitátoři, posílali z Bukoviny časopisy 
(Vira a cerkov), plné výpadů proti řeckokatolické církvi. Tyto agitace sloužily 
ovšem i probuzení národního cítění a to mnohé rusínské národovce zavedlo, 
takže se z počátku nestavěli ostře proti této agitaci, avšak tento národní směr 
nebyl čistě národním, ale moskvofilským, směřujícím proti našemu národnímu 
jazyku v zájmu všeruského, ačkoliv už roku 1905 sama Petrohradská akademie 
vyslovila vědeckou pravdu o samostatnosti málo ruského jazyka a nejlepší synové 
Ruska hlásali bratrské dorozumění Velkorusů a Malorusů pro společnou sílu 
a slávu. 

Konec této předválečné moskvofilské agitace byl takový, že v marmarošsko- 
sihoťském procesu, před kterým stál jako svědek i hrabě Bobrinskij z Ruska, 
maďarský šovinismus mnoho předvedených Rusínů posadil do žaláře a na 
začátku války byl podezřelým každý z nás, který jenom poněkud směleji 
promluvil. 





Roku 1918, kdy řešil se osud národností bývalé říše habsburské, opět ná- 
božensko-kulturní zájem našeho národa byl oním činitelem, který naši inteligenci 
i naše americké bratry přivedl na stranu Československa. 

Ale již s prvními hlasateli naší dávno toužené slovanské svobody zjevili se 
u nás i moskvofilští agitátoři, haličtí a bukovinští janičáři, kteří tak mnoho 
škody natropili nám v prvých letech národního probuzení. 

Podařilo se jim vykořistiti přirozené rusoíilství Čechů a přemluviti mnohé 
z hlavních představitelů pražské vlády v Podkarpatské Rusi, že jenom oni mohou 
zde rozvinouti čistě slovanského ducha a s pomocí vlády dali se do národa, 
jehož duch i válkou byl uvolněn. Jejich agitace brzy ukázala zuby bolševické 
anarchie a jak vláda uviděla, že tato agitace jde už proti občanskému pokoji, 
přestala je podporovat a naši »slovanští« agitátoři spojili se s maďarskými ko- 
munisty a s protičeskými Maďarony. 

Ve svých časopisech tito agitátoři tvrdí, že řeckokatolické duchovenstvo za- 
vinilo rozkol, neboť nestálo s národem, přijalo latinskou abecedu a nový 
kalendář. 

Kdo zná historii Podkarpatské Rusi, nepochybně obrání duchovenstvo od 
těchto výpadů. Pravda, že jak celý národ, tak i duchovenstvo žilo pod silným 
útiskem maďarské šovinistické politiky. Ve školách napájelo se duchovenstvo 
jenom maďarskou kulturou, stejně však už svým duchovním posláním byli kněží 
jedinými obránci ruského slova a kultury, jak to výše bylo podrobněji dokázáno. 

Sjednocení kalendáře, ačkoliv tato otázka je čistě vědecká a praktická, přece 
vzhledem na konservatismus lidu, duchovenstvo bránilo se již od roku 1875, 
a jenom za světové války, ale i tehdy jen po dlouhém boji podařilo se vládě 
zatímně provésti tuto reformu. 

Moskvofilští agitátoři obviňují naše duchovenstvo i tím, že roku 1916 
přijalo latinskou abecedu pro rusínské učebnice národních škol. Avšak o tom 
mlčí, že naše duchovenstvo biskupství mukačevského obrátilo se až k římské 
stolici za obranou cyriliky v církevních knihách, což se i podařilo, avšak ve 
školách nemohlo se protiviti ministerskému rozkazu. Vydávali jsme ovšem 
modlitební knihy, časopisy a jiné knihy latinkou i před tím, než bylo zakázáno 
ve školách učiti cyriliku, ve státních školách cyriliku vůbec neučili a většina 
národa uměla čisti jenom latinské písmo, tedy zájem kultury a zájem národní 

věci vyžadoval, aby duchovenstvo vydávalo pro lid časopisy a knížky, tištěné 

latinkou, jak činí ostatně i naši američtí bratři. 

Jenom zlá vůle může za to obviňovati právě ty, kterým šlo jen o kulturní 

povznesení lidu. 

Nejvíce užívanou pomluvou moskvofilských agitátorů proti řeckokatolickému 
duchovenstvu je: maďaronství. Moskvofilové často tvrdí, že »pravým ruským 
člověkem« může býti jenom »pravoslavný«. Prázdnotu tohoto agitačního slova 
dostatečně osvětluje fakt, že Poláci, Češi, Chorvati anebo Slovinci — ačkoliv 
jsou katolíci — přece mají své národovce a jsou takovými dobrými Slovany, 
jakými byli zastánci carismu. Tak i v Podkarpatské Rusi není možno považo- 
vati za horšího Slovana někoho jenom proto, že je řeckokatolík. 

Je pravda, že řeckokatolické duchovenstvo z počátku uvítalo nadšeněji slou- 
čení Podkarpatské Rusi s Československou republikou než nyní, všeobecně je 
známo, že jednohlasné usnesení našich národních rad 8. května 1919 v Užho- 
rodě pro připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice stalo se po 
přání duchovenstva a že lOOčlenná deputace, která v květnu 1919 v Praze 
ohlásila připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice, sestávala 



z celé třetiny z kněží. Je pravda, že toto nadšení brzy ochladlo, když vzrůstala 
rozkolnická agitace moskvofilů, podporovaná prvými exponenty vlády v Pod- 
karpatské Rusi, směřující proti morální pověsti a proti materiální existenci 
duchovenstva. 




iff 


A§ 






i j 


J“-| j |f| ' / 







CERKOV VE VYŠŠÍ BYSTRÉ U VOLOVÉHO. 



Z pověděného jest jasno, že ochladnutí duchovenstva k nové slovanské 
situaci je zaviněno rozkolnickou agitací. Najdou-li se mezi kněžími jednotlivci 
v národním ohledu slabší, kritisují-li a odsuzují-li situaci řeckokatolické církve 
v nových poměrech, jestliže, jsouce vychováni maďarskou kulturou, nemohou 
hned přeplouti v moře slovanské kultury, kterou bez své viny nemohli si 
osvojiti, přece není pravda, že by naše duchovenstvo seriosně žádalo náš 
národ vydati opět útisku maďarského šovinismu. Většina duchovenstva jako 
v minulých časech, tak i nyní věrně se přidržuje národních zájmů národa. 
Je to už důsledek duchovního povolání. 

Národovectví řeckokatolického duchovenstva dokazuje í^kt, že ve světové 
vojně na 30 kněží a 10 církevních učitelů byli jako podezřelí panslávové 
uvězněni, po vojenských soudech a vězeních vláčeni a internováni. 

Kdo pohlédne jen trochu blíže na rozkolnický ruch v Podkarpatské Rusi, 
přesvědčí se, že tento ruch nemá ani náboženských ani národních příčin. 
Ani hlavní hlasatelé rozkolnického ruchu neznají rozdílu mezi katolickou a 
rozkolnickou vírou. 



Koblina a jiné nespravedlivé a sociálně dnes už nepřípustné způsoby placení 
kněží jsou hlavními příčinami nedorozumění mezi věřícími a kněžími a to 
znají agitátoři úspěšně vykořistiti. Duchovenstvo řeckokatolické už dávno cítí 
potřebu změny těchto nespravedlivých pozůstatků feudálního života, která za- 
těžuje právě tak boháče jako malozemědělského chudáka, ale do této doby 
zvláště z příčin státně právních tato změna nemohla býti provedena. 

Agitace moskvofilská nemá ani národního charakteru (jako na př. auto- 
kefální pravoslavná církev v Ukrajině řídí se zvláště národními zájmy), neboť 
naši moskvofilové vždy ostře vystupují proti národnímu jazyku a všelijakými 
chytrostmi vnucují národu velkoruský jazyk. Rozbíjejí národně-kulturní práci 
»Prosvity«, divadla a j. Pronásledují každou národní, kulturní a hospodářskou 
práci, která nemá velkoruského a rozkolnického charakteru. A činí to chytře: 
Náš maloruský lid jmenuje se Rusínem a svůj jazyk ruškym (měkké s) a moskvo- 
filští agitátoři mluví i píší k lidu maloruský a na schůzích tážou se: »Jaké 
školy chcete?«, na což národ odpovídá, že »rušké« a proto píší agitátoři, že lid 
Podkarpatské Rusi protestuje proti ukrajinismu a chce ruský literární jazyk. 
A ubohý lid ani ponětí nemá, jak špatně zacházejí s jeho svátými zájmy nikým 
nevolaní lžiapoštolové. 

Násilný způsob zabírání církevního majetku řeckokatolíků, útoky s kameny 
a holemi, teroristický postup proti věrným synům řeckokatolické církve (pod- 
palování domů a úrody na poli atd.), vytlačení kněze z fary a vyprovázení jeho 
na hranici obce jako se stalo v Buštině a Nerešnici, přivítání kameny nového 
kněze, jako se stalo ve Velkých Lučkách s O. Kabaciem — to vše jasně dokazuje 
nízký a nenáboženský charakter tohoto ruchu. 

Ku chvále duchovenstva třeba připsati, že za nejtěžších poměrů, v boji za 
vezdejší chléb (neboť prvým krokem agitace bylo prohlásiti zrušení kobliny) 
i za náboženství, věrně i čestně stálo při pravdě. Jediný řeckokatolický kněz 
přestoupil ku pravoslaví, a sice Michael Mejgeš. 

Hnutí přežilo už svoji kritickou dobu a počalo upadati. Řeckokatolický lid 
začal se již organisovati na obranu své víry a svého církevního majetku. 

Agitace měla dvě střediska: lzu v Marmaroši a Veliké Lučky v Beregu. V okolí 
Izy zaujalo pravoslaví vesnice: Horinčovo, Lipšu, Nižné Bystroje, Nankovo, 
Selišče, Buštyn, Tereblju, Uhlju, Danilovo, Šandrovo, Dulovo, Kolodnoje, Co- 
maljovo, Vonjovo, Saldoboš a Kričovo. V okolí Velikých Luček vesnice: Ho- 
rondy, v části Bilok, Zadnjoje, Ruskovce, Capovce, část Rakošina. Kromě toho 
jsou přívrženci jeho ještě v Husti, Kopašném, v Strabičově, v Sokyrnici a j. 

Mnohé z převrácených vesnic vrátily se za krátký čas zpět, jako na př. 
v Nerešnici, v Kušnici, v Kereckách a j. Pravoslavní mají nyní 12 kněží a asi 
10% ruského obyvatelstva Podkarpatské Rusi. Přibližně poměr pravoslavných 
k řeckokatolíkům je takový jako v Cechách poměr československé církve k řím- 
ským katolíkům. Církevní organisace jejich je podřízena zahraniční srbské církvi 
pravoslavné. Kulminaci dosáhlo hnutí roku 1921. V českém tisku, když mluví 

0 boji řeckokatolické církve s mcskvofilskou agitací, často se setkáváme s po- 
mluvou klerikalismu řeckokatolického duchovenstva, které přece svojí ženitbou 

1 slovanským obřadem stojí blíže k lidu a k demokratickým směrům politiky 
nežli neženaté duchovenstvo katolické. Je si přáti, aby v zájmu slovanském i stát- 
ním Československá republika dívala se na tuto otázku objektivně a spravedlivě 
se znalostí minulosti a národního charakteru Rusína i se stanoviska západní 
civilisace, kterou jsme hledali a hledáme ve sloučení s Československem. 




VNITŘEK „CERKVr VE VYŠŠÍ BYSTRÉ. 



MICHA1L MEJGES: 

PRAVOSLAVNÉ HNUTÍ V PODKARPATSKÉ RUSI. 



Abychom pochopili podstatu a význam pravoslavného hnutí v Podkarpatské 
Rusi, musíme si především ujasniti roli a význam »unie« v životě této země. 

V podstatě unie podkarpatskoruské církve s Římem je jakýmsi druhem kom- 
promisu, s kterým souhlasila v polovici 17. století část karpatoruského ducho- 
venstva v čele s biskupem Parfeniem Petrovičem. Situace podkarpatoruského 
duchovenstva jak v poměru sociálním tak i hospodářském byla v té době 
krajně těžkou a téměř ničím se nelišila od situace rolnictva. Pravoslavní du- 
chovní této doby zabývali se selským hospodařením za stejných práv i situace, 
jako ostatní rolníci, kteří byli podřízeni patrimoniální vládě majitelů půdy 
a ovšem neměli práva na daň (desátky) ze své farnosti, která již existovala 
v církvi katolické. Vzdělání duchovenstva spočívalo v domácí výchově, s jejíž 
pomocí pak otec — kněz přenášel na svého syna neb několik synů znalosti 
v oboru gramoty, základů bohoslovecké nauky a vyřizování církevních potřeb, 
které on sám ovládal. Název kněze přenášel se takto z otce na syna, následkem 

1 1 3 



8 






čehož rychle rostl počet duchovenstva, zvětšovala se konkurence v něm a zá- 
roveň s tím i jeho bídné postavení. 

Situace pravoslavné církve byla rovněž výjimečně trudná. Pravoslavnými byli 
téměř vesměs rolníci, t. j. lidé sociálně úplně závislí, nemající žádných práv 
politických. Politická moc ve státě nacházela se v rukou šlechty, žárlivě pod- 
porující expansi římské nebo reformované církve. Proti této síle, nebo správněji 
proti těmto silám, které často za pomoci »bracchium seculare« se vrývaly a 
ovlivňovaly církevní život pravoslavné církve, byla pravoslavná církev téměř 
úplně bezmocnou. 

Takové výminečně smutné postavení podkarpato ruské církve a pravoslavného 
duchovenstva bylo pohádkou, která přiměla část duchovenstva hledati spojence 
a ochránce v mocné organisaci římské církve a sice uzavřením s ní církevní 
unie. Přívrženci unie mezi podkarpatoruským duchovenstvem čekali od ní po- 
sílení situace podkarpatoruské církve a s druhé strany vyrovnání svého hospo- 
dářského a sociálního postavení s postavením duchovenstva katolického. 

Unie byla uzavřena ovšem bez jakékoliv účasti zástupců širokých vrstev 
obyvatelstva. Značná část obyvatelstva rozhodně ničeho nevěděla o unii a 
nevěděla, že z pravoslaví přešla v lůno katolické církve. Je to úplně pochopi- 
telno, povážíme-li, že z vnější, liturgické stránky se nic nezměnilo po přijetí 
unie. Avšak to naprosto nebylo všude. Pravoslavná církevní organisace existo- 
vala dále a vedla ještě téměř 100 let boj s unií. Hlavní a nejsilnější oporu 
v tomto boji nacházela pravoslavná církev v rolnických vrstvách nynější be- 
režské a marmarošské župy, které nehledíce na rozhodné kroky světské moci, 
přidržovaly se své »staré víry«. 

Fakt, že v těchto župách boj za »starou víru« trval do polovice XVIII. století, 
do značné míry vysvětluje to, že začátkem XX. století právě v těchto župách 
s velkou silou obnovilo se pravoslavné hnutí. Zde byly tradice tohoto boje 
za víru nejsilnější a proto zde našlo pravoslavné hnutí nejlepší půdu pro své 
rozšíření. 

V nynějším pravoslavném hnutí v Podkarpatské Rusi projevuje se však nejen 
pouhá tradice, žijící v lidu. Ohromný význam mají i jiní činitelé, které nemů- 
žeme cbejíti mlčením. 

Unie rozhodně ulehčila a zlepšila postavení podkarpatoruské církve a pod- 
karpatoruského duchovenstva. Podpora Říma a katolické dynastie Habsburků 
projevovala se ve spořádání otázky o vzdělání duchovenstva, ve zřízení boho- 
sloveckých seminářů atd. Postupem času uniatské duchovenstvo Podkarpatské 
Rusi dosáhlo zlepšení svého sociálního postavení a přiznání práva na jisté 
daně od svých farníků. Tyto daně — »rokovina« a »koblina« — nehledíc na 
jejich odiosní charakter, připomínající starou »bárščinu« — udržely se až do 
poslední doby a byly odstraněny pod tlakem rolnických vrstev teprve po při- 
pojení Podkarpatské Rusi k republice. 

Možná, že unie, nehledíc na všechna smutná fakta spojená s jejím vznikem, 
byla by se upevnila v Podkarpatské Rusi, kdyby její uniatské duchovenstvo bylo 
zůstalo věrno svému lidu a kdyby byl tento lid naučil se viděti v něm své 
vůdce a přátele, k nimž by byl mohl míti důvěru. Vždyť podkarpatoruskou 
inteligenci tvořilo téměř bez výjimky duchovenstvo a v něm byla celá naděje 
podkarpatoruského lidu. 

Ale to se nestalo. Po několika záblescích, k nimž možno počítati epochu 
vynikajícího biskupa-patriota A. Bačinského na konci 18. a začátkem 19. stol. 
a pak epochu A. Dobrjanského, Duchnoviče a Pavloviče v 60. a 70. letech 



minulého století — následovala, začínajíc zejména biskupem Pankovičem, desíti- 
letí maďarisace a hospodářské exploatace podkarpatoruského obyvatelstva. 
Uniatské duchovenstvo bylo podrobeno téměř úplné maďarisaci a v kulturně- 
národnostním ohledu úplně se oddělilo od lidových mass. Duchovní stal se 
(o nepatrných výjimkách ovšem zde mluviti nemůžeme) vládním úředníkem, tak 
cizím lidu jako ostatní úředníci, kteří vykonávali své povinnosti podle instrukcí 
a vůle vlády. Jeho obcovací řeč, kultura i sympatie spojovaly jej nikoliv s míst- 
ním podkarpatoruským lidem, nýbrž s maďarskou a polomaďarskou městskou 
i vesnickou inteligencí. Vytvořila se taková situace, že jediným pojítkem du- 
chovenstva s lidem byla nešťastná »rokovina« a »koblina«, k jichž plnění 
duchovenstvo mohlo nutiti obyvatelstvo pomocí »bracchium seculare« ma- 
ďarské administrace. 

Ovšem možno říci, že při úplném nedostatku sociální diferenciace v pod- 
karpatoruském lidu, pouhé duchovenstvo nebylo s to uchrániti a přivésti k roz- 
voji nacionální život v Podkarpatské Rusi. Ale rozbírati tuto otázku v krátkém 
článku bylo by těžko, a ostatně to ani netvoří jeho thema. Je třeba konstatovati 
pouze fakt, že duchovenstvo Podkarpatské Rusi nesplnilo ani malou část 
velkého úkolu, neboť nemělo nacionálního cítění a demokratických snah i ideálů. 

Lid ovšem hluboce pociťoval propast, která jej dělila od duchovenstva. 
On pociťoval svoji osamělost ve svém těžkém boji proti útokům na jeho nacio- 
nální duši podnikaných maďarskou vládou a »patricijským« maďarsko-židov- 
ským obyvatelstvem Podkarpatské Rusi. On pociťoval zde, ve své rodné zemi, 
strašné ponížení své nacionální i lidské důstojnosti a viděl, že s jeho nepřáteli 
spojuje se i jeho duchovenstvo. Je pochopitelno, že během těch dlouhých desíti- 
letí rostly v něm pocity hluboké nedůvěry a nepřátelství k tomuto duchovenstvu. 
Zvykl si v něm viděti pouze svého exploatátora a nacionálně cizího, ba ne- 
přátelského člověka. 

Tento pocit se ospravedlnil v značné míře za války, když maďarská vláda 
a maďarská veřejnost začala zvláště pospíchali s vynalézáním plánů rychlejší 
maďarisace Podkarpatské Rusi. Jedním z podobných prostředků bylo roku 1916 
zavedení latinské abecedy do podkarpatoruské řeči a zavedení gregoriánského 
kalendáře do života podkarpatoruské církve. Toto poslední zavedení provedeno 
bylo nařízením biskupů mukačevského, prešovského a hajdudorožského (ma- 
ďarského) V duchovních kruzích tato nařízení nesetkala se téměř s žádným 
odporem. Ale mezi rolnictvem tyto okolnosti vyvolaly silné brojení, které pouze 
dík vojenskému režimu nevznítilo se ve velký plamen. Ale byly rovněž i takové 
osady, kde nehledíc na hrozící nebezpečí, obyvatelstvo začalo se protiviti pro- 
vádění biskupských nařízení. Stalo se tak na př. v lze, Neresnici i druhých 
místech marmarošské, berežské a šarišské župy, kde odpor byl potlačen velmi 
krutými prostředky maďarské vlády. 

Je pochopitelno, že toto ještě více musilo zvýšiti nedůvěru obyvatelstva 
k duchovenstvu, tím spíše, že se vědělo o mnohých jeho representantech, 
že jsou vlastními tvůrci různých plánů, směřujících k maďarisaci podkarpato- 
ruského obyvatelstva. 

V těchto okolnostech, vylíčených krátce a stručně, je třeba hledati příčiny 
pravoslavného hnutí v Podkarpatské Rusi. 

Jeho prameny jsou v staré tradici boje za pravoslavnou víru, která přece 
jen zůstává živou v lidu, zejména mezi obyvatelstvem berežské a marmarošské 
župy. Tuto tradici oživila a upevnila živelní reakce nejvíce uvědomělé části 
obyvatelstva proti nenacionálnímu duchovenstvu, které se oddělilo od lidu 



stěnou maďarské kultury a maďarské řeči. V tomto smyslu pravoslavné hnutí 
v Podkarpatské Rusi jeví se jako hnutí nacionální, směřující k obnově nacionál- 
ního charakteru místní církve. Konečně není možno upírati v tomto hnutí 
přítomnost jistých prvků sociálních, které zejména projevovaly se v počáteční 
periodě jako ostrý boj proti »rokovině« a »koblině«, která v očích lidu před- 
stavovala integrální součást uniatské církevní organisace. Nyní, když jsou tyto 
daně již odstraněny, nemůže tento prvek ovšem již hráti žádnou roli. 

Pravoslavná církev v Podkarpatské Rusi nachází se nyní ve stadiu své orga- 
nisace. Na základě dohody mezi vládou Jugoslávie a naší republiky a na žádost 
zástupců místních pravoslavných obcí, je podřízena srbské církvi. Návrh řádu 
církevního je vypracován, ale není ještě schválen ústřední vládou Záležitosti 
církve řídí »Ústřední pravoslavný výbor« (v Užhorodě), zvolený zástupci pravo- 
slavných obščin. V jednotlivých obščinách organisují se místní »pravoslavné 
výbory*. 

Nyní nachází se v Podkarpatské Rusi 76 pravoslavných obcí, v nichž počítá 
se víc než 70.000 duší. Duchovních je celkem pouze 12, z nich 6 mnichů, 
žijících v klášteře v lze. Každý z těchto duchovních musí míti ovšem na starosti 
několik, často velmi vzdálených vesnic. Tento nedostatek duchovních jest nejvíce 
bolavým místem pravoslavné církevní organisace Podkarpatské Rusi. 

Druhým neméně bolavým místem této organisace je otázka církevního majetku 
v obščinách, které přešly na pravoslaví. Obyvatelstvo obcí považuje ovšem 
církevní majetek a zejména církevní budovy za majetek obce a zabírá je pro 
sebe nebo žádá jejich odevzdání. Z toho vznikají boje s úřady a někdy i s obyva- 
telstvem, které zůstalo při unii. Soud stojí na stanovisku, že toto církevní jmění 
tvoří vesměs jmění uniatské církve (Proces Velké Lučky). Tato otázka může 
býti definitivně rozřešena ovšem pouze zákonodárnou cestou. 

V těchto několika řádcích pokusil jsem se skutečně »sine ira et studio« na- 
kresliti obraz pravoslavného hnutí v Podkarpatské Rusi. Toto hnutí representuje 
sílu, kterou nelze ignorovati. I vláda i místní inteligence mají se starati zavésti 
toto hnutí v zákonné řečiště a poskytnouti možnost každému obyvateli Pod- 
karpatské Rusi, aby vyznával víru, kterou vyznávati si přeje. Každé násilí, každé 
popuzování k nenávisti k »jinověrcům« vyvolá rozpory v lidu a věčnou nábožen- 
skou a kdož ví, snad i jakousi nacionální válku. Náboženská otázka hraje nyní 
v Podkarpatské Rusi výjimečnou roli. Je proto zapotřebí snažiti se, aby tato 
otázka ztratila co možno brzy podle intencí prostého lidu svoje ostří a za- 
ujala normální místo v životě podkarpatoruského národa. 




CERKOV V UŽOKU. 



FLORIAN ZAPLETAL: 



DŘEVĚNÉ CHRÁMY JIHO KARPATSKÝCH RUSÍNŮ. 

Území jihokarpatských Rusínů, prostírající se podél hranic při neveliké 
hloubce 20 — 50 km na značnou vzdálenost přes 300 km — od Popradu ve 
Spiši až po řeku Vyšovou v Marmaroši — zachovalo si dosud velikou skupinu 
svérázných dřevěných chrámů (»cerkví«), počtem okolo půldruhého sta, které 
mohou býti pýchou, hrdostí a radostí každého národa. A přece svět o těchto 
pokladech neví (nezná jich ani Grabarova veliká »Istorija russkago iskusstva«), 
a nynější Rusíni si jich většinou buď neváží nebo váží málo, nahrazujíce je, 
pokud je to jen trochu možno, novými, kamennými stavbami banálních tvarů. 

Území jihokarpatských Rusínů — od Spiše až po Marmaroš — leží na roz- 
hraní dvou různých výtvarných kultur, západní, postupující od jihozápadu, 
z veliké roviny středodunajské, a východní, šířící se přes Karpaty od severo- 
východu. Na tomto území se však obě kultury nesrážejí prudce, nýbrž se 
vzájemně prolínají, což je možno pozorovat nejlépe na architektuře dřevěných 
»cerkví«. Západní, kamenné stavitelství zastavilo se buď u podnoží Karpat 




anebo se dostalo nejvýš do karpatského podhoří. Hory ovládla téměř výhradně 
dřevěná rusínská architektura. Možno-li však mluvit o silném vlivu kamenného 
stavitelství na dřevěné, není příčiny — až na malé výjimky — konstatovat vliv 
opačný. 

Na území jihoknrpatských Rusínů existuje celá skupina dřevěných »církví«, 
jejíž vznik a tvary se nevyloží bez intensivního vlivu gotického slohu. Je také 
6kupina chrámů, na nichž jsou na prvý pohled patrny vlivy baroku. Ale jsou 
zase chrámy, které si zachovaly svéráznou východní podobu v čistotě, téměř 
neporušené vlivy západního umění. A v každé skupině je opět řada variantů, 
svědčících o veliké technické i stylistické pohotovosti lidových stavitelů. Není 
chrám, který by se podobal ve všem druhému. Zůstává povšechný typ, mění se 
však jako v kaleidoskopu detaily. Pro individuální sklony lidových mistrů bylo 
tu široké pole. 

Není správné třídit, typisovat dřevěné rusínské chrámy (nejstarší exempláře 
jsou na Podkarpatské Rusi ze XVII. věku) podle počtu »hlav«. Směrodatný je 
půdorys: 1. stejnoramenný řecký kříž (tedy centrální disposice); 2. tři nestejně 
veliké kvádry nebo obdélníky, seřazené k sobě na jedné linii od východu k zá- 
padu; 3. obdélná loď s oltářním prostorem na východní straně. To jsou základ- 
ní tři typy jihokarpatského rusínského dřevěného chrámu. V půdorysu, v kon- 
strukci i ve výzdobě »cerkvi« objevuje se ovšem řada variantů a přechodů 
z jednoho typu do druhého. 

Nejlepší, nejčistší je typ prvý a druhý. Na Huculštině (na horní Tise od Ja- 
siiía k Velikému Bočkovu) jsou centrální chrámy. Jéjich střed tvoří kvadrát, 
k němuž se pojí organicky a symetricky na všech čtyřech stranách pravoúhlé 
přístavby (z konstruktivních důvodů). Základní čtverec vystupuje i na zevnějšku 
stavby. Na základní kvadrát (četverik) je nasazen nízký oktogen (vosmerik), 
přecházející ve střechu pyramidální formy (šafor) s miniaturní hlavičkou. Stej- 
nou architektonickou myšlenku řešil v kamenném materiálu v prvé polovici XII. 
století stavitel románského kostelíka sv. Petra a Pavla v Reznovicích na Moravě. 
Pravoúhlé přístavby jasiňského chrámu jsou dvouposchoďové, kryté sedlo- 
vými střechami se štíty (nad každým štítem malá »hlavka«). Kolem celého 
chrámu vine se mohutná pultová střecha na pěkně profilovaných dřevěných 
krákor cích z přečnívajících trámů, která chrání dolní část stavby před vlivy ne- 
pohody a poskytuje také věřícím přístřeší. 

Svérázný, v konstrukci dětsky prostý, jen karpatským Rusínům vlastní je 
druhý typ — na Bojkovštině (severozápadní část Marmaroša, severní část 
Bcrežské a Užanské stolice). Jsou to vlastně tři stavby čtvercového nebo obdél- 
níkového půdorysu, seřazené jedna k druhé na linii od východu k západu. 
Tento typ odpovídá nejlépe pravoslavnému ritu Rusínů, který odděluje stěnou, 
zvanou »ikonostas«, oltářní prostor od chrámové lodi a zvláštní přehradou 
rozděluje při bohoslužbě věřící (muže od žen). Ve východní části, buď pravo- 
úhlé rebo polvgonní, je oltář (»pristol«), ve střední, centrální části chrámu stojí 
muži, v západní ženy (je to tak zvaný »babinec«). Trojdílný půdorys »cerkvi« 
je vyjádřen také v konstrukci chrámů, zúžujících se stupňovitě (terasovitě) do 
vrchu ve třech, zpravidla nestejně vysokých pyramidách. V této skupině je však 
mcžno pozorovat vývoj: od původní formy, v níž převládá horizontála nad 
vertikálou (cerkov na Užoku, v Suchém), ke tvarům, zdůrazňujícím pod vlivy 
barokového stavitelství vertikálu (cerkov v Ploském). Tyto »barokisující« 
chrámy jsou obepjatv kolem střední a západní dolní části malebnými ochozy 




na vyřezávaných sloupcích. Jejich barokové hlavy imponují složitostí a propra- 
covaností siluet. 

Třetí typ převládá v poříčí Tisy v Marmaroši, v Ugoči a v jižní části Berežské 
stolice a dále v jižní části Užanské stolice a na Lemkovštině (severní část 
Zemplína, Šariše a severovýchodní Spiš). Půdorys tvoří obdélná loď, krytá 
sedlovou střechou, k níž se druží na východní straně presbytář, ukončená 
rovně nebo polygonně (podle toho je i tvar střechy, někdy samostatné, jindy 



CERKOV V PLOSKÉM. 



spojené se sedlovou střechou lodi). Vliv katolického kostela je zřejmý. V Mar- 
maroši, Ugoči a Berežské stolici byl vliv gotické kamenné architektury na dře- 
věnou rusínskou tak silný, že tamější chrámy nepřejaly a nezpracovaly pouze 
jednotlivé konstruktivní a dekorativní detaily gotického slohu, nýbrž byly cele 
vytvořeny v duchu tohoto stylu (cerkov v Saldoboši). Je nesprávná domněnka, 
že »gotisující<' typ dřevěné rusínské »cerkvi« byl zanesen už hotový do těchto 
končin německými kolonisty. Celá řada příznaků (zejména půdorys, přizpůso- 
bený východnímu ritu) svědčí o vzniku tohoto typu na místě samém — ovšem 
pod vlivy gotické kamenné architektury, kterou tam skutečně zanesli němečtí 
emigranti. Štíhlé, elegantní věže těchto »gotisu jících cerkví« jsou pouze dekora- 
tivního rázu. Jsou nasazeny na západní konec strmé sedlové střechy. Jsou 
čtvercového půdorysu. Jejich otevřeně galerie a čtyři nárožní věžičky (jako na 



některých pražských věžích), které zprostředkují přechod od základního čtverce 
věže k jejímu kuželovému zavrcholení, jsou řešeny až rafinovaně. Efektní jsou 
u těchto chrámů také otevřené nízké galerie nad západním vchodem do 

»cerkvi«. 

V redukované, zjednodušené, dětsky milé formě dostal se tento »gotisující« 
typ rusínskébo dřevěného chrámu podél řek z Potisí na sever do severozápad- 
ního koutu Marmaroše (okres Voiovský) a do Svaljavského okresu Berežské 
stolice. 

V jižní části Užanské stolice a na Lemkovštině je zas patrný silný vliv baroku 
(hlavně ve formě věže, na př. v Čornoholově). 

Tyto tři základní typy rusínského dřevěného chrámu není však možno roz- 
hraničit teritoriálně, přesně lokalisovat. Na Huculštině jsou »cerkvi« lemkov- 
ského typu, na Lemkovštině zase chrámy bojkovské skupiny, na Bojkovštinu za- 
sahují z údolí Tisy »gotisující» chrámy. Třídíme-li však tyto dřevěné archi- 
tektury jen podle výtvarných kvalit, shledáme, že ukázky dokonalého centrál- 
ního typu najdeme pouze na Huculštině (v Jasiňu), že s nejlepšími exempláři 
trojdílné »cerkvi« se shledáme na Bojkovštině, že s »gotisujícími« chrámy do- 
konalých forem a techniky se setkáváme jen v Potisí (od Marmarošského Sihotu 
po Hust), a že »barokisující« rusínské chrámy nás vítají hlavně na Lemkovštině. 

Technicky nejlepší jsou ze všech dřevěných »cerkví« jihokarpatských Rusínů 
»gotisujícL< chrámy v okolí Hustu a Marmarošského Sihotu (z dubového dřeva), 
které jsou mimo to vyzdobeny uvnitř na stěnách i na dřevěných valených 
klenbách ornamentálními i figurálními malbami — buď přímo na stěnách nebo 
na nalepeném plátně. 

Dekorativní detaily nejsou na rusínské chrámy »nalepeny«, nýbrž většinou 
poctivě vtesány do dřeva. Je obdivuhodné, jakých efektů docilují stavitelé těchto 
chrámů v rozvrhu stavební hmoty, v siluetě stavby, ve vytváření a umístění 
dveří a oken, ve výzdobě chrámů přízemními otevřenými ochozy na vyřezáva- 
ných sloupcích, ornamenty na dveřích a kolem oken, galeriemi na štíhlých 
věžích, malebným seskupováním šindelové krytiny na nesčetných stříškách a 
fantastických »hlavách« a filigránskými stříškami na pyramidách chrámů (na 
Bojkovštině). 

Středem chrámového interieuru, jen slabě osvětleného malými okénky, je archi- 
tektonicky členěná stěna, zvaná »ikonostas«, oddělující podle ritu východní 
církve oltářní prostor od lodi, prolomená třemi vchody (uprostřed jsou »carská 
vrata«) a posetá v několika řadách svátými, na dřevě malovanými obrazy 
(ikonami), které zdobí často všechny chrámové stěny (bývají mezi nimi vzácné 
staré exempláře). Na oltářích, na trojích dveřích ikonostasu (zejména středních, 
»carských«), na svícnech před ikonostasem, na pultech pro bohoslužebné knihy, 
pokrytých často nejkrásnějšími ukázkami lidového vyšívání, na dřevěných 
kališích, na křížích, na dřevěných lustrech a na chrámových lavicích možno 
obdivovat jemnost řezbářské práce — jako nesčetné kované kříže nejrůznějších 
tvarů 11a »hlavách« chiámů svědčí zas o technické zdatnosti a uměleckém vkusu 
lidových kovářů 

Zvonice stojí obyčejně odděleně od »cerkvi« nebo se tyčí nad »babincem« 
chrámu. Samostatné zvonice dosahují někdy imposantní výše. Bývají to mnohdy 
stavby až monumentálních tvarů. Jasiňská zvonice (nedaleko hlavního nádraží) 
nemá sobě rovné na celé Podkarpatské Rusi. Dolní část tvoří krychle (četverik), 
na kterou nasazuje oktogon (vosmerik), uzavřený osmistěnnou pyramidální 
střechou. Horizontála a vertikála jsou v rytmické rovnováze. Poetické zvoničce 



v Obavě (mezi Mukačevem a Svaljavou), jedné z nejkrásnějších, hrozí akutní 
nebezpečí zkázy (jako celé »cerkvi«). Pozoruhodné jsou také dřevěné, orna- 
menty pokryté branky v ohradách, obklopujících »cerkov« se hřbitovem (Dolní 
a Střední Apša). 

Dřevěná »cerkov«, zbudovaná pravidelně na vyvýšeném místě nad celou 
osadou (blíž k Bohu a dál od všednosti života), uprostřed mohutných stromů, 
které ji chrání před ohněm a bouřemi, je pro jihokarpatského Rusína, držícího 
se pevně starých tradicí, nejen chrámem, v němž se modlí k svému Rohu, nýbrž 
je také cenným museem, v němž je uložen staletý umělecký odkaz jeho předků. 
Na principu krásy je založen starý dřevěný chrám jihokarpatského Rusína — 
jako jeho slovanský ritus, ale na principu krásy nikoli cizí, vypůjčené, nýbrž 
své vlastní, zvláštní krásy, intimní krásy. 

Mystické šero dřevěného chrámu, jen spoře osvětleného malými okénky, stří- 
brné zvuky zvonků, jírnavé bohoslužebné zpěvy, žluté, chvějící se plaménky 
svíček, pozlacené ikonostasy, přísné, jakoby zkamenělé obličeje svátých, díva- 
jících se z ikon, naprostá odevzdanost věřících osudu a Bohu — to všechno 
tvoří v dřevěné rusínské »cerkvi« atmosféru, nutící elementární silou sklonit 
koleno a poklonit se hluboce tvůrčímu geniu prostého Rusína, který stvořil sta- 
letou usilovnou prací celých generací tak vzácný, bohužel dosud nepoznaný a 
neoceněný poklad světové kultury — dřevěný chrám, »cerkov«. 




1 2 1 



Dr. JINDŘICH BRODY: 



ŽIDÉ V PODKARPATSKÉ RUSI. 



Lze míti za to se značnou jistotou, že část Židů, kteří nastěhovali se s Ma- 
ďary z Chazarska přes Karpaty do Uher, usadila se v dnešní Podkarpatské Rusi. 
Tito Židé hráli roli sprostředkovatele při doručení známého dopisu Chasdai-je 
ibu Sihapruta z Kordoby chazarskému králi (Khagan) a písemné odpovědi jeho 
Chasdai-jovi. Jich počet nebyl asi značný a nezvětšil se příliš v prvních stole- 
tích po nastěhování, jich hlavním zaměstnáním byl obchod a zvláště zpro- 
středkovali výměnu zboží jednak s Čechami, jednak s Haliči. Jinak sdíleli asi 
osud Židů v ostatních oblastech starých Uher. V pozdějším středověku rostlo 
stěhování Židů do Podkarpatské Rusi s pokračujícím zhoršováním situace Židů 
v Polsku a následkem surového pronásledování a ukrutných masakrů židov- 
ských, jež hromadily se na druhé straně Karpat. Ale ještě byl jejich počet tak 
nepatrný, a ještě byli tak rozptýleni, že nemohli utvořiti vlastní obce. Proto 
zůstali v náboženském ohledu odvislými od Haliče, k jejíž Židovstvu měli 
tito nově přistěhovalí silné vztahy, a jimž se svými obchodními styky blížili. 

V chledu kulturním zůstali za Židy v střední Evropě a přizpůsobili se více 
svému nežidovskému selskému okolí. Na počátku 18. století byla založena první 
židovská obec v Podkarpatské Rusi, a to v Užhorodě, kde již v roce 1575 lze kon- 
statovati z aktů přítomnost Židů. Trochu později, ale rovněž v 18. století, 
povstaly obce v Sevljuši, Mukačevu a Mar. Sihotu, jenž rovněž patří k Podkar- 
patské Rusi, byť byl dnes přičleněn k Rumunsku. Mladší, většinou do 19. století 
patřící, jsou jiné obce a několik se jich osamostatnilo teprve v poslední době. 

S přibývajícím počtem vyvinuli se Židé v Podkarpatské Rusi v kulturního faktora 
rozhodujícího významu. Tak značně přispěli k rozvoji všeobecného vzdělání 
zřizováním škol, jmenovitě v městech; přispěli k blahobytu v zemi svojí velmi 
čilou obchodní činností, jinak ale věnovali se všem zaměstnáním v zemi ob- 
vyklým a zvedli úroveň zemědělství, řemesel i obchodu. Avšak válka působila 
i zde — a zde do jisté míry více než jinde — ničivě a rozkladně a přivodila po- 
měry, jimiž Židovstvo v Podkarpatské Rusi tak těžce trpí. 

Počet Židů v Podkarpatské Rusi činí podle údajů státního statistického úřadu 
z 15. února 1921 podle náboženství 93.008, podle národnosti 79.715. Jaké jsou ' 
pak hospodářské poměry těchto Židů? Čím se zaměstnávají a z čeho jsou 
živi? V tom směru máme statistiku, jež v detailu snad potřebuje opravy, ale 



122 



v celku jest případnou, a za niž děkujeme neúnavné práci amerického Joint 
Distrib-Committee. Dle této statistiky bylo v roce 1921 mezi podkarpatskými 
Židy: 



Zaměstnání neb povolání: Rodiny Osoby 

Zemědělští dělníci, pasáci atd 2500 12500 

Vesničtí dělníci a různí nádeníci 2000 10000 

Vozkové 1200 6000 

Řemeslníci (krejčí, obuvníci, klempíři, kováři, truhláři) . 1280 6900 

Hostinští 1180 5900 

Kramáři 1500 7500 

Kupci 900 1500 

. Svobodná povolání (lékaři, advokáti atd.) 200 800 

Majitelé hospodářství a průmyslníci 100 400 

Řezníci 100 400 

Učitelé 800 4000 



Dohromady 



11760 55900 



To jest tedy sotva 60% židovského obyvatelstva, zbytek pozůstává z lidí bez 
určitého zaměstnání, jež z malé části příležitostně vykonávají nějakou práci a 
tak bídně živoří, většinou však jsou odkázáni na dobročinnost svých spolu- 
věrců a spolurodáků a tak jsou odsouzeni k žebrotě. 

Nahoře uvedená čísla přemístňují se však mimo to stále více v neprospěch 
Židů. Židé, kteří v lesnatých krajích (Marmaroš a jiné oblasti), hlavně živí se 
dřevařským průmyslem, utrpěli ohromné škody zničením hotových pražců, pro 
něž po válce nenalezli odběratelů a chudnou stále více, ježto dřevařský prů- 
mysl, hlavně následkem zmenšení odbytové možnosti, den ze dne ztrácí na roz- 
sahu a významu. Víno rodě krajiny (v berežské a z části v užhorodské župě) 
chudnou, ježto tam upadá obchod vína pod tlakem maďarské konkurence. Ku- 
pecký stav trpí všeobecnou stagnací, a jen málo příslušníků tohoto stavu bude 
moci vyvinouti potřebnou sílu, aby přetrvali — bude-li ještě dlouho trvati — 
tuto kritickou dobu. Tak přibývá nezadržitelně chudoby a bídy, a ti, kteří mají 
ještě jakousi možnost výdělku, vydělávají nejen pro sebe a své rodiny, ale i pro 
ony mnohé nezaměstnané a jsoucí bez výdělku, se kterými se musí děliti o výnos 
své práce, ježto jich nechtějí vydati v šanc bídě. Každá existence, jež dnes ná- 
sledkem nepříznivých poměrů v Podkarpatské Rusi zajde, znamená také kata- 
strofu pro mnohé, jež zdánlivě jsou nesúčastněni. Že za těchto okolností nouze 
nenabyla ještě hroznější tvářnosti, že nevedla dosud k hladové katastrofě, jest 
zásluhou — to třeba v této souvislosti s uznáním vytknouti — amerického Joint 
Distr. Com., který získal si neobyčejných zásluh zřízením veřejných jídelen a 
i nyní vyvíjí velkolepou činnost v oboru péče o sirotky a nemocné. 

V náboženském ohledu náleží Židovstvo podkarpatoruské velkou vět- 
šinou k směru konservativnímu (orthodoxnímu); tak zv. nový směr (neologos) 
vyznávají jen málokteří, hlavně ve větších městech. Židovská obec tohoto 
nového směru jest (vedle orthodoxní hlavní obce) jen v Užhorodě. — Kulturní 
výše Židů ve větších městech (Užhorod, Berehovo, z části i Mukačevo) jest 
dosti vysoká na podkarpatoruské poměry. V menších městech a obzvláště na 
vsích jsou — z různých důvodů — zaostalí, ale stojí přes to na vyšším niveau 
než jich selské okolí, od něhož se předně tím liší, že čítají mnohem méně 
analfabetů. Údaje statistické nejsou v tomto ohledu směrodatné, ježto, jsouce 



šablonovitě sestaveny, pomíjí velmi závažný moment: nerozeznávají pohlaví. 
Jest pravdou, že mezi podkarpatoruskými Židy mužského pohlaví stěží 
existuje nějaký analfabet ve vlastním slova smyslu, neboť každý dovede čisti 
aspoň hebrejsky a text napsaný hebrejskými písmenami. Na dívčí vyučování, 
jmenovitě na vesnicích, klade se ovšem malá váha, a proto jest mezi Židy 
ženského pohlaví poměrně veliké číslo analfabetů; nesmí se tu přehlédnout!, 
že asi 70% Židů v Podkarpatské Rusi bydlí ve vesnicích. 

K národní otázce zaujímají Židé v Podkarpatské Rusi stanovisko jen 
omezenou měrou. Sionisté přiznávají se k židovské národnosti, městská inteli- 
gence smýšlí z části maďaronsky, což ovšem jest přirozeno vzhledem k jich 
vychování ve škole a dalšímu chodu jich vzdělání. Převážná většina Židů ne- 
dovede chápati smysl slova »národ«. Jest židovská, myslí ale při tom na 
náboženství a i naděje v národní budoucnost židovského národa jsou jí jen 
částí náboženství; jinak cítí se býti částí státních občanů, která všechny povin- 
nosti vůči státu má loyálně plniti. Pro pojem »národa« sám o sobě chybí 
většině porozumění. 

Politicky uplatňují se Židé ve všech četných politických stranách, ale 
všude jen poměrně nepatrným počtem. Uvnitř Židovstva samého existují tři 
politické strany: sionisté, občanská strana a konservativní strana. Dlužno při 
tom rozlišovati pojem »konservativní« ve smyslu politickém a náboženském. 
Nábožensky konservativní jest velká většina Židovstva Podkarpatské Rusi a 
náleží proto k nábožensky konservativním Židům i ti, kteří se politicky hlásí 
k straně občanské a sionistické. 

Všeobecně možno říci, že jen měšťáci jsou politicky orientováni, politicky se 
uplatňují a zaujímají vůdčí postavení v politice. Vesničané mají na politiku 
málo času a k politickému uplatňování nemají žádného popudu. Jsou to klidní, 
skromní lidé bez aspirací, spokojení málem a pamětlivi toliko udržení své 
posice v hospodářském a občanském životě. A přes to jest jich politický vliv 
velmi značný. Ježto jsou inteligentnější než jich okolí a s politickými poměry 
— byť i jen z četby novin — v celku obeznámeni, uznává sedlák jich kompe- 
tenci a podrobuje se dobrovolně jich úsudku v politických otázkách. Nepře- 
háníme proto, tvrdíme-li, že kdo získá Židy, získal veškeré obyvatelstvo. 



EVMENIJ SABOV: 



LITERÁRNÍ JAZYK PODKARPATSKÉ RUSI. 

Před 30 lety jsem zjistil ve své »Christomatii l ), že literatura Podkarpatské 
Rusi se vzdělávala při rukověti svých vlastních gramatik, pod vlivem literárních 
jazyků: staroslovanského církevního a ruského a pod vlivem místních nářečí. 
— Od té doby počala se popularisace literárního jazyka díky přirozené evoluci 
na základech dříve stanovených, pod heslem »Zpět k lidu !«, což bylo také 
přirozeno. 

Náš národ mezitím zabýval se také již i světskými knihami, které do té doby 
byly pro něho — všeobecně řečeno — marností, nezajímaly ho. Dokonce i nyní 
má proň větší zájem církev. 

Již před Lučkajem jevil se výše zmíněný směr. On napsal roku 1830 srovná- 
vací mluvnici našeho jazyka (»Gramaíiea slavo-ruthena«). Ale ani on ani jeho 
vrstevníci nepsali v našem jazyku (nářečí), nýbrž psali způsobem, vyloženým 
v předmluvě gram. Lučkajovy takto: 2 ) »Nullam existere linguam eruditam 
cum plebe communem . . . Unde nec Gallica, Italica . . . eadem est lingua erudi- 
torům et communis plebis; sed ideo nulli indicit, communes modulationes, flexi- 
ones et expressiones anteponere Litterariis. Et ideo eadem manet Litteraria Ger- 
tnanica Loudini, Petropoli quae Viennae. »Neexistuje žádná řeč vzdělaná, 
společná s lidovou . . . Tudíž ani francouzština, ani italština . . . není zároveň 
jazykem vzdělanců i obecného lidu; ale proto nikomu nenapadá, aby lidovým 
obratům, sklonbě a výrazům dával přednost před literárními. A tak zůstává lite- 
rární němčina v Londýně, v Petrohradě, jako ve Vídni.« 

Všechno tištěné u nás bylo vedeno v tomto směru. Dokonce i Duchnovič se 
poddával tomuto vlivu. On pracoval taktéž v prostonárodním rázu domácího 
nářečí, avšak dle mínění Rakovského, přiblížil se k literárnímu. 
Dokonce sestavil mluvnici »Sokraščenaja gramm atika pišmennago russkago 
jazyka«. Podezřívají, že Rakovskij jí dal ráz všeruský. Bylo-li tomu tak skutečně, 
proč Duchnovič uveřejnil »ohlášku« v »Cerkovnoj Gazetě« roku 1856, 3 ) že mezi 
mnohými knihami jeho skladu je možno dostati i »Grammatiku« za 15 krejcarů. 
Či lze objasniti tuto publikaci jeho zištností? 

Můj strýc Kyrii Sabov a část jeho vrstevníků, členů i spisovatelů epochy 
»Spolecnosti sv. Vasila Velikého«, obdrželi ruské vzdělání na vídeňské 
universitě. 

1 25 



Ale jeho Grammatika z roku 1805 s grammatikou Duchnovičovou zavedla 
v pravém slova smyslu ruský ráz naší literatury. Vynikající naši spisovatelé na- 
podobovali pravidla těchto mluvnic, ale oni byli v pravdě »ruští« spisovatelé, 
jako : Urijil Meteor, Vladimír, Popradov. Při tom byl přehlédán 
novější směr Lučkajův. 

Jazyk Mitrakův 4 ) doporučil jsem k následování i v »Christomatii«. Evhemj 
Fencik (psal od roku 1807) zaujal takové stanovisko v populárních spisech i ve 
svých kázáních vůbec a od r. 1891 v »Dodatku k Listku« přednesl svůj program. 
Moje mluvnice neurčila nových pravidel, jí bylo vzděláváno mladší pokolení, ale 
její fonetika, vysvětlená i maďarským textem, odhalila dávno známou pravdu — 
že my nemluvíme »moskevsky«, ač každý inteligent věděl, že naše literatura napo- 
dobuje velikoruskou v tisku. To věděl i lid, protože všeobecný ráz nelišil se od 
církevního písma přijatého naším lidem. Vyznamenána prémií uherského mini- 
sterstva, grammatika A. Vološina liší se od mé tím, že jemu se nezamlouvají 
všechny přípony skloňování, on vypouští některé, odvolávaje se na národní vý- 
slovnost, a je důsledný; vypustil většinu z přípon v nových jejích vydáních; 
ale stal se nedůsledným, dav svůj souhlas k rozhodnutí »areopagu«, za předsed- 
nictví J Peška 6 ): 1. přidržovati se lidového jazyka; 2. udržeti v pravopisu ety- 
mologii podle nejnovějších výsledků filologie; 3. přiblížiti se k tak nazvanému 
verchovinskému nářečí, k němuž směřuje přirozený vývin dialektů. 

Nedůslednost Vološinova záleží v tom, že jemu, rodilému Verchovincovi, 
byla nesporně nejdražší jeho rodná, verchovinská výslovnost, avšak jeho další 
úspěšná práce musila ho přivésti k Mitrakovi a populárnímu od roku 1891 
Fencikovi, k nimž on důsledně tíhnul, těžko určití, zda vědomě čili nic. 

Kromě přípon, přehlédneme-li jeho spisy a jejich řeč, Vološin jeví se nám tím, 
čím byl dříve. 

Verchovinské nářečí u nás napodobí dopisovatelé »Svobody«. Není to 
však náš jazyk, jak byl zpestřen pod vlivem církevního i ruského, 
literárního do Duchnoviče. Ani řeč »Ruskoj Nivy« není jazykem Doliňanů 
(Hajnalů) při Hustu, který má nejtvrdší výslovnost a není způsobilý 
ani nechce se změkčiti na způsob verchovinského, protože Hajnalové jsou lidé 
hrdí, a Verchovinci u nás ve styku s Nižňanv pozdravují co nejponíženěji; 
»Ruska Niva« osvojila si cizí obraty řeči a slova nepřirozená v jazyce Hajnalů. 

I bez rozhodnutí Petrohradské akademie věd jsme věděli, že jazyk málo ruský 
(nářečí) má právo, chce-li se vzdělávati. Totéž potvrdil znamenitý Olaf Broch, 6 ) 
pokud se týče dávno u nás utvořeného podřečí Sotáků (u Korumly v Užho- 
rodě) pravě: »V podřečí Sotáků byl by základ pro řeč, chcete-li dostatečný 
základ pro řeč spisovnou. « Podle mínění »Svobody« není však sebrán ještě 
dostatečný materiál k vzdělání jazyka. Je-li tomu tak, musel by Vološin sebrati 
dříve látku pro novou školu anebo jiti i dále po ušlapané cestě našich předků 
k původnímu »svému« směru, vytvořiti literární jazyk »s v ů j« na základě 
místních podřečí. 

Na to měla vliv řeč našich původních Rusů »Cotáků«. Olaf Broch potvrdil, 
podle vědy jazykové, co z historie, dokonce i my nekulturní, podle našich legend 
i pověstí i ze styků s bratry »Cotáky« už dávno jsme věděli 6 ): Východosloven- 
ské nářečí je rusínskému velmi blízké a je Rusínům po celé jazykové hranici 
snadno srozumitelnou Velmi pravděpodobně mluvila značná část dnešních 
východních Slováků původně rusínsky.« 7 ) 

To by byla překrásná perspektiva. Oni se vzdělávali ruskými pověstmi jim 
nejpřístupnějšími Ale možno vráititi je po vědeckém prozkoumání do původní 



půdy, pomocí cyriliky, ku které oni tak vřele, jako k původní, lnou. Nechtějí se 
státi Slováky, ale jsou citem i duší Rusíny a nehlásí se za »Řusnáky« z té pří- 
činy, ze které Nižnanin nikdy ise nepovažuje za Verchovince, uvědomiv si své 
přednosti nad Verchovincem. 

Totéž dokazuje i fonetika jazyků i můj materiál — mých žáků — v Christoma- 
tii. 8 ) Později i Broch potvrdil, že původní »o« v horách přechází v o dokonce v w 
(nový zvláštní zvuk podle Brocha) 9 ) i v bi, ale neoznačil ani on v Uble (Zemplín, 
okres Snina) přeměnu tuto v i, a v tom je vlastně podstata věci. Zvuková harmo- 
nie 10 ) nejméně je vyvinuta u Hajnalů. Vývin převládajícího: bi dokonce místo 
starého u je původní ráz vyšovského (Marmaroš) podřečí. Kdo může po- 
pírati, že převládající zvuk bi charakterisuje výslovnost od Popradu až po Tisu 
našeho podřečí, dokonce i Verchovinců, vyjímaje naše Huculy a užhorod- 
ský areopag povznesl tuto řeč za náš úřední jazyk. Nač? Aby z nás 
udělali Ukrajince! Dostali od Petrohradské akademie věd tohoto druhu 
rozhodnutí? Když ne — od koho jsou zplnomocněni opakovati u nás 
jazykový pokus, který končil úplným fiaskem za Skoropadského na kijevské uni- 
versitě. Tam profesorovi, přednášejícímu ukrajinsky, sami Malorusové ne- 
rozuměli. 

Oni se přiznali již dříve než přestoupili hranice Podkarpatské Ru^i, že i Hucu- 
lové se hlásí k Rusínům. U nás není půda pro moskvofilstvo, tím méně pro ukra- 
jinism. Ten výraz je pro nás nový a my, chudáci, neuvědomělí. Nyní dokonce 
i »Svoboda« uznává jen maloruský jazyk a »Ruska Niva« jen v závorkách: ruský 
(ukrajinský). U nás přiznává celý národ příslušnost k jednomu kmenu s Rusy, 
ale n a š e ř e č j e n á m n e j m i i e j š í a jenom ze vrozené tvrdošijnosti může- 
me prohlásiti: my nepotřebujeme ani ruský ani ukrajinský jazyk. Naopak my 
potřebujeme svůj jazyk i v tisku. On se jím stane ve směru Mitrakově a Fenci- 
kově, protože v tom zrcadlí se zvláštnosti našeho živého jazyka. Oni oba byli 
vychováni v ruské škole a u nich nenajdeš maďarismů našich nových 
spisovatelů ani polonismů a germanismů ukrajinské řeči. 

L. Čopej v předmluvě svého »Rusko-maďarského slovníka^ 1 ) neochotně při- 
znává: »slovní poklad rusínského jazyka silně se rozchází se slovním pokla- 
dem ruským«. Vysvětluje rozdíl fonetiky ruských jazyků (dle rozhodnutí 
Petrohradské akademie věd), ale neporušuje ani shodu slovního materiálu a gra- 
maticko-syntaktické totožnosti našeho místního nářečí s velikoruským. On na 
politickou výzvu »divide« pod strašným »veto« Prešovanů ustoupil pro ně 
k ruskému a u nás od roku 1880 zavedl maďarisaci na základě p r i b e r e ž- 
ského rusínského jazyka. Tento pokus vedl i ku moskvisaci učebnic 
v Prešově a u nás k úplné neznalosti své i domácí, selské řeči, akinteligent- 
n í m dopisovatelům »Nauky«, kteří cyrilikou píší maďarský a jmenují se pra- 
vými Rusíny. Oni jsou původem Rusíny, oni i myslí, že píší ruský a nemají 
viny na tom, že před válkou se nehlásili ke svým. Neměli by se ale obraceti 
k ukrajinské straně, jejíž řeč ještě méně znají nežli jazyk své vesnice a jdouce 
touto cestou, uznávají rozhodnutí Petrohradské akademie věd, která rozhodla, 
že naše řeč je ukrajinská a žemaloruskénářečíjejazyk. 

A. Bonkalo 12 ) ustanovil, co se týká nás: »Oni vyvinuli se časem v samostatný 
národní kmen, který od ostatních Rusínů (Ukrajinců) i jazykem podstatně se 
liší.« 

Jak se má připojiti uvědomělá obec Nižňanů k ukrajinskému, po jejich názoru 
ne panskému jazyku, když i naši Huculové představují jen 5% a Verchovinci 
10%, dohromady 15% všeho našeho obyvatelstva. Rozumím, že pro číselnost 



127 



ruského národa, bývalo někdy dychtění po velkoruském jazyku z vlasteneckých 
důvodů, ale nenalézám příčin, pro které bychom měli přijmouti jazyk menšiny, 
i vzhledem ke kultuře našich Verchovinců, za základ místního literárního jazyka. 
»Rozmanitost našich dialektů — podle Brocha — nepomáhala k povýšení 
některého z nich na stupeň literárního jazyka. « 13 ) Naši vojenští zajatci nejen že 
neklonili se za hranicemi k ukrajinskému jazyku, ale přisvojili si moskevský 
jazyk a pyšní se jím. I otéž činili vzdělaní lidé a Nižňané do války. Chtějíce se 
mi zavděčiti, praví: »H o s p o d i n archidiakon.« Ano i hosté se mne ptají: 
»V Ugoči mluví všichni jako Vy, pane arcidiakone?« »Ano s tím rozdílem, že 
já neužívám maďarských slov.« Mně rozuměli i v Zemplíně. Nikdy jsem ne- 
mluvil moskevsky a ukrajinsky neumím. Naše snaha byla, aby nám rozuměli naši 
od Popradu až po Tisu. Proto jsme se vrátili ku svému sedláku a nejnovější 
areopag nás povede: k polskému. Toto si on přál? Maloruský slovník, ale no- 
vější než »Svobody«, obsahuje 150.000 slov, proč už maloruských a ne ukra- 
jinských, jak dříve psala »Nauka«? Nám dostačí 1500 slov, ale našich. 

»Ve své bohoslužebné řeči používají (Užhorodští) duchovní nejčastěji rusín- 
ské výslovnosti hlásek, jsouf většinou rodilými Rusíny (Ugrorussen) a malá 
větev této církve obsahuje hlavně Rusíny (Russnaken), jejichž řeč následkem 
historického vývoje tamních obyvatelů, tamější církevní slovanštině stojí nej- 
blíže« praví Brodí. 14 ) Totéž potvrzuji i já, co se týká eparchie prešovské. Tito 
kněží kázali dle Lučkaje, Artima i Fencika. Rusíni zpívají a modlí se z Popovi- 
čových Sborníků, z Duchnovičovy knihy »Chlib duši«, zpívají svorně v církvi: 
děť i starci, nestojí pouze a křižují se při zpěvu »zpěváků«, jak se u nás vyslovo- 
vali zahraniční »moskali«. Myslíte, že všechno, co u nás dostalo občanské právo 
v průběhu celých století, setře se okamžitě, při n e n a š í, ale přiznám se, měkčí 
ukrajinské řeči? 

»Vremja, pod koim orel tot 
vsju skálu tu razdrobit, 
s věčnosti: odin liš mih. 15 ) 

zpíval Vladimír. 

Fencík vzal v úvahu všeobecné přání a začal u nás od roku 1891 populariso- 
vati na přirozených základech, a to jsme přiznali svým. 

Užhorodský i prešovský sjezd kněží přiznává totéž a učitelské sjezdy žádali 
dříve gramaiiku Vološinovu (z roku 1919) a sborník Mitrakův, ale nyní žádají 
gramatiku Evm. Sabova. 

Je to jako vědomá nebo neuvědomělá potřeba s v é h o, to co se z Prahy ne- 
připouští do autonomní Podkarpatské Rusi, za devisy demokracie. 

A lid? Lid jde také cestou ruskou ne ukrajinskou. Dejte mu knížku ruského 
obsahu a on najde v ní i nesvá slova. Dejte mu ukrajinskou a on ani nezačne 
čisti, ale řekne: »To je polské.« A má pravdu, neboť polské, jak on to vycifuje, 
odráží se v té řeči, tu nenajde jen slova nesvá ale i obraty řeči n e s v é. 

Rusín, možno i neuvědomělý, ví, co i L. Čopej neupíral: příbuznost našeho 
literárního jazyka s ruským. 

Doposud nikdo nedokázal, že literární jazyk ukrajinský je vyšší než náš, a 
důvody k tomu nejsou ještě sebrány, jak přiznává »Svoboda«. 

Nebourají vetchý, sešlý dům, když nemají materiál na stavbu nového, ale na- 
jímají dělníky na jeho opravu. Hle, vejdi do hotového domu naší literatury a 
opravuj ho, aby v něm i na něm odrážely se všechny jeho vlastnosti a zvláštnosti 



našich řečí i společné vlastnosti s ruským jazykem a naše společné zvláštnosti, 
a on na ruském podkladě nebude polským ale bude svým jazykem, v šlépějích 
Mitrakových, Fencikových a bude jasný. Čistotu naší rusínské řeči nenalézám 
v ukrajinském tisku. Mne učil učitel Štěpán v prešovském gymnasiu následují- 
címu: »Obvyklý jest výraz, když s podstatnými zvláštnostmi řeči souhlasí a nic 
cizího neobsahuje.« 



LITERATURA. 



Olaf Broch. Weitere Studien von der slowakisch-kleinrussischen Sprachgránze 
in Ostlichen Ungarn. Kristiania. 1899. 

5 ) pag. 103.. 6 ) pag. 87., 7 ) pag. 103., 9 ) pag. 80., 10 ) pag. 70., 14 ) pag. 87. 

A. Bonkáló. Die Ungarlándischen Ruthenen. Sonderabdruck aus Ungarische 
fahrbiicher. Band I. Berlin. 1921. 

12 ) pag. 217. 

M. Lutskay. Grammatica Slavoruthena Budae. 1 830. 

2 ) pag. VII. 

A. Bojioiiihitl. O nucbMemioivrb H3bigh ÍIoak. pycnHOBa,. y^ropo/vb. 1921. 

5 ) pag. 36. 

Ebm. CaboBv XpHCTOMaTHH. YHFBap^. 1892. 

9 pag. 185—195., 4 ) pag. 205., 8 ) pag. 229. 214., 13 ) pag. 205., 15 ) pag. 166. 

LJepKOBHan Fa3eTa. ByAHirb. 1856. 

3 ) pag. 15. 



9 



1 29 



Dr. PANKEVIČ: 



JAZYKOVÁ OTÁZKA V PODKARPATSKÉ RUSI. 

I. 

1 Zeměpisná poloha podkarpatských Rusínů a její vliv na jejich jazyk. 

2. Jazykozpytné výzkumy a vyznačení místa, jež zaujímá jazyk podkarpatských 

Rusínů v rodině slovanských jazyků. 

3. Jazyk podkarpatských Rusínů jest jedním z dialektů ukrajinského jazyka. 

4. Poměr jazyka podkarpatských Rusínů k velikoruskému jazyku. 

5 Ukázky dialektů podkarpatských a ukrajinských. 

Na jazykovou otázku v Podkarpatské Rusi lze se dívati se dvou hledisek: 
jednak s historického stanoviska, jednak se stanoviska doby přítomné. Majíce 
na zřeteli vývoj literatury podkarpatských Rusínů a také jejich živý jazyk, 
divíme se, že tato otázka dostala se na přetřes v době nynější a k tomu ještě 
v takové formč, která nenalézá snad obdoby u jiných národů, proživších 
analogickou historii, zejména u Srbů, po vystoupení Vuka Karadžiče a také 
u haličských Ukrajinců po r. 1848. 

Všimneme-li si blíže těchto jazykových sporů a jejich odůvodňování, vidíme 
zřejmě, že tento spor přesahuje meze zápasu o kulturu na základě místního 
lidového a velikoruského jazyka 

Podkarpatská Rus národopisně a jazykově tvoří součástku ukrajinské ja- 
zykové skupiny nejdále vyšinutou ve směru jihozápadním. Kromě toho histo- 
rický vývoj vymezil jazyk podkarpatských Rusínů ve zvláštní skupinu ve slo- 
vanské rodině. Zvláštní zeměpisné postavení jejich zanechalo znatelnou stopu 
v jejich jazyku. Podkarpatští Rusíni žijí převážně v horách. Horská krajina 
vždy působila v tom směru, že zadržovala tempo jazykových procesů, které 
se uplatňovaly vůbec v celém území. Z toho důvodu zachovalo se zde mnoho 
takových starobylých zvláštností, jež v nížině dožívají svá poslední stadia. 
Kromě toho tato oblast hraničí se čtyřmi etnografickými celky, mezi nimiž 
dva jsou plemenně různé, totiž na jihovýchodě Rumuni a Maďaři, na severo- 
západě Slováci a Poláci, což na tomto úzkém podkarpatském pásu nemohlo 
zůstati bez vlivu na řeč Rusínů. 



1 30 




Nelze však pouštěti se zřetele tu okolnost, že i po druhé straně Karpat 
se nalézá stejná hornatá krajina a že i tato tvoří jistý celek se zemí po této 
straně Karpat. Celek tento jeví se především v plemenno-národopisném složení. 
Neboť stejně po té, jak po oné straně Karpat jsou: Huculové (na východě), 
Bojkové (uprostřed) a Lemkové (na západe). 

v 



HUCULOVÉ V JASINĚ. 



Není tudíž divu, že všichni vědečtí badatelé bez výjimky jsou zajedno 
v tom, že jest to součástka národa ukrajinského a že tudíž i jazyk podkarpat- 
ských Rusínů tvoří jeden z dialektů ukrajinštiny. 

Již roku 1826 zdejší rodák, žák Kopitarův, Berežanin ve svém po- 
jednání o jazykové otázce byl si vědom toho, jaké místo zaujímá jeho rodná 
řeč, a vyznačil všechny důležitější odlišnosti mezi veliko ruským a maloruským 
jazykem.*) Záhy potom, a to roku 1830, objevila se mluvnice tohoto jazyka, 
sepsaná Michalem L u č k a j e m, žákem Dobrovského, jež byla prvním 
pokusem v tom směru. 

Lučkaj stejně jako Dobrovský pokládal církevně slovanský jazyk za máteř 
všech slovanských jazyků. Slovanské jazyky mají se k sobě jako sestry. Z toho 

*) Dr. A. CBeHickiKm : Maxepia/ibi no HCTOpin B03po}KAeHÍa KapnaxcKOH 
Pycn I. JlbBOBm-1906 (c. 46-56). 



důvodu jeho mluvnice jest ve skutečnosti církevně slovanská, a vedle toho jeho 
rodná řeč jeví se čímsi vedlejším. Tato mluvnice má nadpis: »Grammatica 
slávo -rutena: seu vetero-slavicae, et aotu in montibus Carpathicis parvo-russi- 
cae, seu dialecti vigentis linguae«. 

Již na počátku hned v úvodu vidíme, že Lučkaj byl si vědom toho, jaké 
místo zaujímá jeho jazyk v rodině slovanských jazyků. Je patrno, že řídil se 
národnostním citem, chtěje nahraditi to, čeho dosud nebylo, totiž aspoň 
v malém rámci podati zprávy o jazyku svého národa. Na stránce VIII. svého 
spisu praví: »Jediný dialekt zůstává v této gramatice, velice porušený, a sice: 
rusínský čili podkarpatoruský, který od Malé Rusi a Polska vešel v užíváni 
v Haliči, Vladiměři a Bukovině a odtud přes jižní svah hor karpatských pře- 
nešen jest do horních Uher až do Spiše, kteroužto řečí mluví na půl milionu 
duší v diecés; mukačevské a prešovské a částečně i varadské.« 

Gramatika Lučkajova nebyla bez významu nejen pro podkarpatské Rusíny, 
ale i pro haličské. V Haliči do té doby nebylo tištěné mluvnice rusínského 
jazyka, třebaže byly psané. Pronikala do knihoven a přispívala rovněž k pro- 
buzení národnostního cítění. V prvé polovině XIX. stol. zájem o národnost, 
o její minulost, řeč a ethnografii velmi se prohloubil. V té době v důsledcích 
těsnějších styků mezi inteligencí haličskou a podkarpatskou mladým badatelům 
na poli ethnograíie a jazykozpytu Jakobu Holovackému a Ivanu V a hý- 
le v y č o v i byla dána možnost pobytu na tomto území, kde sebrali četný ethno- 
grafický materiál, kterého potom bylo využito v universitních přednáškách a 
ve sborníku písní. Holovackij byl první, kdož nářečí podkarpatská umístil 
v ukrajinské dialektologii. Zařadil je jako horské anebo karpatoruské nářečí, 
které podle jeho mínění jest hrubší a méně vyvinuto, jako by ztmulo, ale za to 
zachovalo mnoho slov, výrazů a vidů starodávných, staroslověnských.*) 

Tento úsudek Holovackého obsahuje mnoho pravdy, přes to však tato 
klasifikace nestála ještě na výši dialektologických studií. V úsudku tom jest 
nejdůležitější, že jazyk Rusínů po obou stranách Karpat tvoří jeden dialektický 
celek. Názory Holovackého dlouho vládly ve vědě, skoro beze změny. Přijal 
je MychaTčuk a Ohonovškij, který vydal dvě monografie kromě jiných od- 
borných dialektologických prací, věnovaných nářečím vesnice nebo okolí: na 
př. práce Olafa Brocha a Bonkala Sándora. 

Přesné postavení řeči podkarpatských Rusínů v ukrajinském jazyku vymezil 
Dr. J. Ziliňškij, jenž poukázal na zvláštnosti, které spojují tato nářečí s jinými 
nářečími ukrajinského jazyka. 

Zde sluší poznamenati, že dosud nikdo nepronesl pochybností stran pří- 
slušenství těchto dialektů k ukrajinskému jazyku, nikdo ve vědě nedokazoval nic 
tomu odporujícího, že by totiž měly náležeti k velkoruskému jazyku. Spory 
se vedly o řeč na jazykově smíšeném území, zejména na pohraničí rusínsko- 
slovenském, kde přechod jednoho dialektu k druhému jest kolísavý. 

Pro jasnost uvedu zde nejhlavnější rozdíly mezi jazykem velkoruským a 
nářečími podkarpatskými a tak i ukrajinským jazykem vůbec. 

1. Především zde není palatalisace, jaká jest ve velkoruštině. Ve slovech Hecy„ 
6epy, Aepy, slabika e-, 6e-, Ae- vyslovuje se tvrdě: nesu, beru, deru a ne: 
něsu, b’eru, děru. 

*) fl. TojiOBauKnn: Po3npaBa o H3nui io>KHopycKOM. i ero Hapiniax. PycbKa 
nncbMennicTb m. III., 246. 




2. Hláska e pod přízvukem a před tvrdou slabikou nepřechází, v protivě 
s velkoruštmou, v jo, na př. óepe3a, TeTKa, Hecem, HeceM, nevyslovuje se 
-beťoza, fotka, nesoš, nešom, nýbrž bereza, tetka, neseš, nesem. 

3. Hláska h (ě) vyslovuje se jako i, ji a ne jako měkké e nebo je jako ve 
velkoruštině, na př. Jihc, a^a, cTmh, Bhpa vyslovuje se: Tis, ďid, šimja, vira 
a ne l’es, ďed, šemja, vjera. 



HUCULSKÉ ŽENY V JASINÉ. 



4. Hláska o vždycky zní čistě a nepřechází v nepřízvučných slabikách v a 
jako ve velkoruském jazyku. Na př. BOAá, Horá, Homy, vyslovuje se vodá, 
nohá, nosu a ne vadá, nagá, našu. 

5. Jest tu neznáma velkoruská redukce samohlásek v souvislosti s jejich 
polohou. Naopak, všechny slabiky slova třebas i mnohoslabičného zní plně. 
Na př. mojiokó, ro;ioBa vyslovuje se čisté: molokó, holová a ne jwblakó, rblavá 

6. Hláska h (—i) úplně ztvrdla a stala se podobnou západoevropskému 
úzkému e a ne i jako ve velkoruštině; na př. xoahiu, bo3hiu, 3MMa, Ohth zní 
chodéš, vozéš, zéma, bété a ne chodíš, vožíš, žiíma, bit(i). S touto hláskou, 
splynula také hláska bi, takže nyní na ukrajinském území hlásky hi a h zní stejně 

Nářečí Podkarpatské Rusi spolu s dialekty Bojků a Lemků v Haliči tvoří 
v tom ohledu výjimku. Tady kromě huculských dialektů podrželo svoji dávnou 
výslovnost, ale artikulace jeho jest daleko hrubší než ve velkoruštině zejména 
po k, h, ch, p, b, v, m. V tom ohledu jest tu kontinuace starého znění. 





Co se týče souhlásek, nutno poznamenati tyto nejdůležitější zjevy, jež odlišují 
jazyk podkarpatský od velkoruského a spojují jej s ukrajinským. 

1. Hláska r (h) zní tu jako h a ne jako g, ve velkoruštině, na př. ropá, Horá 
jhTsao, vyslovuje se horá, nohá, hnízdo a ne gará, nagá, gnězdo. 

2. Hláska ji(1) na konci slabiky přechází v hlásku b (v), což ve velkoruštině ne- 
uvidíme; na př. staré tvary xoahji, AOJirmí, tojicthm, přešly v xoahb, aobhih 
tobcthh = chodév, dovhéj, tovstéj. 

3. Hláska b zamění se často hláskou y a naopak. Děje se to v nepřízvučných 
slabikách po samohláskách a na počátku slov. Obě tyto hlásky slévají se v tom 
případě v jednu hlásku bilabialní y h a tvoří spolu s předcházející samo- 
hláskou nebo s následující souhláskou dvojhlásku. Na př. yHHTH a bhhth, y>Ke 
a B>Ke. Znějí jako ůčété, ůže. Zrovna tak znějí i na konci slabiky: 3áBTpa, 
B>ice, AáB = záútra, ůže, dáů. 

4. Hlásky k, r, x před btě — i) mění se v u, 3, c, na př. hojiobhk — o mojiobíuí 
Hora — b H03Í, rpix — o rpici. 

5. Jazyk podkarpatských Rusínů jako jazyk ukrajinský vůbec nezná měkkostí 
retných: p, b, v, m, jež jest obyčejným zjevem ve velkoruském jazyce. 

Pomíjeje další zjevy v oblasti assimilace souhlásek připomenu jen několik 
zvláštností v oboru tvarosloví. Podotýkám, že zde v rámci tohoto pojednání 
nemohu podati srovnání, jež by vyčerpávalo všechen materiál, neboť právě 
v podkarpatoruských dialektech zachovalo se v oblasti tvarosloví mnoho sta- 
rých tvarů, jež těmto nářečím dodávají starobylého zabarvení. 

V oboru deklinace sluší poznamenati tyto zvláštnosti, jež poutají 
jazyk podkarpatských Rusínů s ukrajinským jazykem: 

1. Dat. sg. v mužské deklinaci zní obyčejně - obh na př. aíaobh, nanoBH, ch- 
hobh, cto/iobh. 

2. Nom. pl. má často při mužských jménech osobních anebo i personifiko- 
vaných koncovku — OBe: nanoBe, BÍTpoBe. 

3. Nom. sg. adj. vždy se končí na — bim vůbec není případu zakončení na 
— oíí jako v jazyku velkoruském: c.innbiH, onoAbiíí, cbipbin. 

4. Infin končí se vždycky na — th : xoahth, poóhth. 

5. Tvoření budoucího času prostřednictvím — My v marmarošských náře- 
čích: podHTH My, XOAHTH My. 

Tyto zvláštnosti jsou všeobecně, ukrajinské. Ale vyskytují se tu takové zvlášt- 
nosti, které odlišují podkarpatská nářečí spolu s dialekty zakarpatskými ve 
zvláštní dialektickou skupinu. 

Všeobecným rysem těchto dialektů vyjímaje huculský jest snížení artikulační 
základny, v důsledcích čehož všechny hlásky dostávají nenormální a velice 
hrubý ráz Tato hrubost padne každému do očí. Největší jest při hlásce bi, jež 
následkem blízkosti s artikulací o a y často přechází v tyto hlásky. Slyšíme často 
zejména v užhorodské župě a zároveň i na druhé straně v turčanském okrese: 

mojio místo Mbi/io, hohT místo Hbrnb, ynncaTH, místo BbinncaTH, yAaTH místa 
BbiAaTH. Mimo to koncovka první osoby sg. sloves — aio přechází v — ay 
nebo — aBy: MaBy, May místo Maio a v inst. subst., adj. a pronom. jest -ob 
- eB, msto -ok), -eio: noroB, pyKOB, AOÓpoB, mhob, neB místo Horio, pyxio, 
AOdpOIO, M1IOK), neio. 

Druhou takovou zvláštností jest zúžení e před následující měkkou slabikou; 
na př.: mhhí, pTHijb, Kynnub, hu;h, Tennpb, neTBupb = méňi, otéc, kupéČ, išči r 
tepér, četvér. 




Třetí zvláštností jest zachování přechodných hlásek v procesu přecházení 
starého o a e v i. Všeobecně ukrajinské i z o a e jest zde známo jenom v nářečí 
verchovinském a huculském. V župě berežské a ugočské zachovala se přechodní 
hláska ů a v jižní části marmarošské a ugočské župy — y místo o a k> místo e. 
Proto slova jako: kohí>, non, bos, moct, Bes, Hec znějí na území Podkarpat- 
ské Rusi — kíhb, nin, Bis, míct, BÍ3, híc, nebo KuHb, nfín, Bú3, MuCT, bú 3, HuC nebo 
KyHb, nyn, 6h3, mkct, óios, hioc. Nezmiňuji se již o přechodných hláskách bi a n 
s kterými setkáváme se tu a tam na rumunském pomezí a v Zemplíně, Šariši 
a Spiši. 



HUCULSKÉ ŽENY Z RAHOVA. 



Tento poslední zjev jest nejcharakterističtějším pro podkarpatské dialekty, 
neboť dělí je ostře ve dvě dialektické skupiny, které geograficky vždy nesouvisejí. 

Hláska y,T) místo o, e je v Užhorodě a Marmaroši. Jest to zjev ryze ukra- 
jinský, v minulých stoletích známý na celém území a dosud zachovaný ještě ve 
volyňském Polesí. 

Z podřadnějších zjevů zasluhují zmínky z oblasti souhlásek tyto: 1. zacho- 
vání měkkého p (= r) ve většině dialektů: Kocapb, Tenepb, p;apbMO, = kosař, 
tepéř, dařmo. 2. zachování rozdílu mezi měkkým, středním a tvrdým ji (= 1). 
3. staroslověnská skupina t*, jtl, přešla zde v pbi, jih = ry, ly: KpbiHbigH, 
HÓJibiKO = krynyča, jablyko. 



135 



Pokud se týče tvarosloví, jsou patrny staré tvary ve skloňování podstatných 
jmen rodu mužského v plurále proti novějším tvarům vzatým ze skloňování 
podst. jmen rodu ženského na a [dat. naHyM (pamom), instr. naHbí, lok. naHOx] 
a také přechod staré koncovky rodu středního ne = ije v a = ja, jak tomu jest 
v ukrajinských dialektech (nncame = nncaHa) třebaže je to zjev více fonetický 
než morfologický. 

Co se týče časování, dlužno uvésti koncovku 1 . plur. na — Me místo mo, 
což zajisté stalo se pod vlivem slovenským. Vztahuje se to na území lemkovské 
a bojkovské po obou stranách Karpat. 

Všechny tyto zjevy kromě posledního jsou známy také i v jiných ukrajinských 
dialektech. 

Zde dotknu se také otázky poměru podkarpatského jazyka k církevně slovan- 
skému. Byly vyslovovány názory, že jazyk podkarpatských Rusínů jest velmi 
blízký církevně slovanskému. Tento názor jest naprosto mylný a zakládá se 
pouze na zachování hlásky bi a na shora uvedených tvaroslovných zjevech. 
K tomu přistupují také stará slova, jež jinde už zanikla. Než všechno to ještě 
neoprávňuje k tvrzení o blízkém vztahu tohoto jazyka k církevně slovanskému. 
Zde možno inluviti pouze o konservatismu jazyka, v němž se zachovaly ještě 
některé zbytky starého slovníku, několik tvarů a jedna hláska. 

Jak vidno, hlásková soustava šetří všech zvláštností jazyka ukrajinského 
spolu s jeho historickým rozvojem. Zpožděné hláskové procesy ještě se dovršují 
a přibližují se k všeobecné hláskové soustavě ukrajinského jazyka. Odchylky od 
této soustavy zakládají se nejvíce na zachování starobylejších hlásek (bi a y, 10 , h 
miMo o, e) anebo v novotvarech na způsob MaBy, May místo Maio — konečně 
na přejímání cizích tvarů jako óyAeMe, poňHA\e místo starého mo« — známého 
i na druhé straně Karpat, u Lemků a Bcjků. 

Tak jazyk podkarpatských Rusínů jest jedním z dialektů ukrajinského jazyka, 
a to dialektem horským anebo archaickým, který se vyskytuje netoliko v Pod- 
karpatské Rusi, nýbrž zahrnuje v sobě i nářečí Bojků a Lemků na druhé straně 
Karpat a pojí se k nářečím bývalé gubernie lublinské, sedlecké a volyňské. Ná- 
řečí huculská nepatří ke skupině archaických dialektů ale souvisejí s dialekty 
jihoukrajinskými. 

Uvádím tu ku porovnání ukázky dialektů Podkarpatské Rusi a z ostatních 
částí ukrajinského jazykového území. Ukázky podávám obyčejným pravopisem. 

1. Holatyn, okres volovský, marmarošská župa (Verchovina). (Staré o, 
e = i, bi udržuje se všude.) 

Starobo zákonu koly caři vojuvaly, ne tak vojuvaly jak teper novoho svita. 
Jak izobralv trupu, tohdy u druhoho carja opjaf taka stojala. Ivysylaly borčiv, 
— kotryj kotroho peremože, tot carj musyt piddatyša, ustupaty. I buv oděn carj 
Makedoňskyj. I tot carj buv takoji viry jak i my. Vin rosčav s pohanym carjom 
vojnu. Koly mav vyladyty odnoho legiňa do borby, skazav: »No legiňi, teperj 
vystupajte! Ajbo koždyj legiň bojavša ity na perid. 1 tohdaž jšov Davyd, ščo 
buv vivčarj u carja, u toho makedoňskoho i káže: »Prešvitlyj čisarju! Jakomuš 
třeba peršomu buty ta jty t tomu na vojnu. « 

A u toho carja, u pohanoho, buv takyj slon, na trysta šisdešaf šukiv vysokyj. 

1 tohdyž káže Davyd: »Ta presvitlyj čisarju, pro božu volu ia jdu d ňomu.« 

»Ty nemaješ* Davyde, ňi jako ji zbroji, jak ty budeš jty ?« A Davyd sobi užav 
u svoju tašku try kameňi i prychodyt it tomu. A tot isklav ruky otak pit pleči ta 
stoit, ta dvvyt. I káže tot Davydovy: »De ty jdeš?« 



»A ja t tobi na vojnu. Ajbo«, káže, »chočeš izo mnoju hcvoryty, ta schytyša 
do mííi, bo ja ne čuv, ščo ty z hory hovory š iz pid nebesa. « 

I vin sobi položyv ruku u tašku, na svij kamiň. I s:hylyvša slon id Davydovu 
na zemku, bet doki taj naložyv id ňomu ucho svoje, aby hovoryly. A Davyd cep. 
Kameňom v holosnyču, a tot tehdy zadupiv i upav id zemi i. A Davyd vychopyv 
sabíu joho zňižňiv i vitťav jemu šyju i zatovk joho b olovu na sablu i »jiju« 
zahojkav. I uša trupa rnakedoňskoho carja »jiju« zabojkala perebyrovav (maď. 
vyderžav) Makedon. 




ŽENY Z VOLOVÉHO. 



I vitak káže Makedoňskyj carj: »Davyde, Boh fa blahoslovyv i ja tebe bla- 
hoslovku na carja. « I nastav Davyd místo makedoňskojo carja a carjovav za 
60 hoďiv. 

(Etnograí. zbirnyk t. III. Lvov 1896 st. 29.) 

2. Verecki Nyžni (Verchovina). 

(Staré o, e = i, „tk* udržuje se.) 

U jedním seli bulo sobranije na byrova (starostu), i ne mohly byrova vybraty. 
I tak jeden čolovik zobravša i pišov u pole i nachodyt tam vovka. I vovk zakra- 
duješa koňa imyty. 1 čolovik zakryčyt na vovka i káže: »Ty durňu, čoho tobi 
koňa toho suchoho. Ode ja pryjšov iz somarom (maď. == oslem), sidaj na ňoho 
i uvin bude znaty uže de iz toboju ity.« I šiv vovk na somara. I nese somar 




vovka. Hovory t somar do vovka: »Dobre bude tobi žytv, netřeba tcbi po lisu 
chody ty. Tu u tim seli za burova choťat položyty.« Nese somar vovka doli 
selom. A Tude vvďat taj bižat, taj kryčat akurat jak na vovka. Iz sokyramy taj 
z čipamy taj baby z kočerhamy, jak začnut vovka byty. Jak vovk uvydyt, ščo 
choťat byty, ta musyt byristvo lyšyty. Taj skočyt z somara taj ufikat ščo byruje 
(maď. = může). Taj vyjde na pole, taj začne ša lyzaty. Keď neňi třeba byrovaty 
tam mau na chrebet dostaty. (Z vlastních zápisků.) 

3. Rachovo (Marmaroš, huculština). 

(Staré O, e = i, „bi‘* neudržuje se, ja = je.) 

Odnomu čolovikovy zachofiloše jisty plody. Vin kupy v sobi odno jablyko ta 
pojiv — jemu šče še choťilo jisty. Vin kupyv sobi druhé jablyko taj pojiv; jemu 
šče še choťilo jisty. Vitak vin kupyv sobi i třete jablyko taj pojiv; y vse šče še mu 
choťilo jisty. Vitak vin kupyv sobi odnu hrušku a koly totu yživ, stav sytym. No 
ta čolovik udaryvše po holovi ta kazav: » Jakyj ja durnyj, kiíko ja jablyk pusto 
pojiv. Ne znav ja zaraz yzisty odnu hrušku. « 

(Bonkáló Sándor: A Rahoi kisoroz nyelvjárás, Gyongyós, 1910, str. 49.) 

4. Pozňakiivci (okres Mukačevo). 

(Staré o, e = ů, »bi« udržuje se ne všude.) 

Za bohača što pcmiňav pasky, jak pup sjatyv na Velykdeň pyra cerkvy. 

Buv chudobnyj čolovik, ta ne můh sobi muky kupytv na pasku ta dumav 
sobi: »Što robytv tuj bez pasky ?« Prydumav sobi, ož vozme jedno derevo 
i urubať by jednu pasku i tak včynyv. Potom jajčom zamastyv i poňůs na 
Velykdeň sjatyty. Stav pyra cerkvy kolo jednoho bohača, a boháč mav iz púdlo- 
ho žyta čornu pasku i uvyďiv u sušidy chudobnoho bůlsu y krasšu pasku. 
Tohdy, jak ša chudobnyj obernuv iz hanby, pomiňav pasky. Jak pup pošatyv 
pasky, 'půšly domův, tohdy chudobnyj uvyďiv, ož u něho dobra paska i káže: 
»Boh mylostyvyj posmotriv na mene i z derevranoji pasky učynyv žytnu! .< 
A bchač, ož ukrav pasku ta kazav: »Boh ňa pokarav, ož jem ukrav pasku, i pše- 
nyčnu pereminyv na derevFanu. 

(Verchratskyj: Znadoby I. str. 134.) 

5. Strabyčiv u Mukačeva (jako Pozňakůvci). 

Za toje, jak Chrystos rjannůj ďivči prysudvv půdloho čolovika. 

Ležav pud hrušov čolovik, ta íinovavša urvaty hrušky, ta tak lem totu zjiv r 
što jemu v rot upala. Tuda pctom išla jedna ďivka plaťa praty. Isus is Petrom 
išly ta, káže Chrvstos tomu čolovikovy: »Kudy ses puť ide?« A vůn půdňav 
nohu y káže: »Ot tuda!« Nohov ukazav puť. Išov Chrystos s Petrom dále, ta 
pryšly id ďivočči, što prala plaťa, ta káže: »Divočko, kude seš puť ide?« A ďi- 
vcčka verla prajnyk ta ukazala Chrystow, kuda tet puť ide. Ta káže Petro 
Chrystovy: »Što my tůj ďivci dáme za se, što nam puť ukazala?« »A toho čolo- 
vika jůj dáme, što ležyť pud hrušov. « »A Hospody, ta toho čolovika júj škoda 
daty, bo půd!yj.« A káže Chrystos: »Keď by oboje pudli, to by zhybly, a tak 
buduť žyty, bo ona rjadna, a vůn půdlyj.« 

(Verchratskyj: Znadoby 1. str. 130.) 

6. Vyšnij Šard, okres V. Sevljuš (Ugoča). 

(Staré o, e = ú, »' 3 i« udrželo se.) 




Dyňa i dub. 

Rosla jedna dyňa hon dubom. Žvidala duba: »Kiilko tobi rokuv bude?« 
»Sto rokuv ja mau,« káže dub. »0«, káže dyňa, »jak ty slabo rosteš. Ja tebe 
perejdu, pererošču ťa šoho lita. Cy vydyš ty takoje na meňi velykoje lysťa, 
jakyj krasnyj, velykyj cvit mau? A kulko žoludy třeba jednomu veprevy, aby 



ŽENY Z POROŠKOVA. 

sytyj? A z mene bude jedna dyňa, taj bude veper sytyj.« I perercsla dyňa duba. 
Zavijav viter studenyj ud šivera. Káže dub, žvidať dyňu: »A jak sa ty maješ ica- 
ryce, kehyne, dyne?« A dyňa káže: »ja lyše obstala ša dyňa, bo moroz jeji izmo- 
rozyv ta vže upala.« 

(Verchratskyj: Znadoby I. str. 154.) 

7. Voročovo, okres Perečín, Užhorodská župa. 

(Staré o — y, e = ju, ,,bi“ neudrželo se všude.) 

Óomu hromy bjut? 

De buv de ne buv jeden jagyr i zabravša do fisa s puškov, ta sydyt pud 
jednov skalov ta pyskat na orjapku. Raz zachmaryloša skoro, i počalo hrymity 
i duže počalo chrjaskaty, hromy byly do toji skaly, de vun sydyť. Raz vun tak 
hlypne u skálu i vydyť, uttam uchopyťša taka ďityna mačička čorna, a to pro- 
pasnyk hlumyvsa hromu. Za dovhyj čas toto tak čynylo. Vse okáže ša uttan, a 
hrum zapalyf a toto ša skryje u skálu, doky hrum doletyť, ta ne hoden zabyty. 



1 39 





A uno vse zad ustavyť, jak pučné hrymity. A tot jagyr sjačenu kuru kolo sebe 
(mav), ta drubnyj nabuj s pušky uňav taj pustyv kufu totu sjaščenu i prytysša 
t skali. Ta jak uno ukazaloša s skaly ta un tohdy pušku na lyce, tris do toho. 
S toho lem čornulo steklo. Zabyv propasnyka. Doraz chmary ša rozojšly i za- 
čalo sonce hrity. 

(Etnograí. Zbirnyk t. IV. st. 147.) 

8. K y b r j a 1, okres Šeredné, (Užhorod). 

(Staré o -- u, e ju, »n« udrželo se ne všude.) 

Ta propav kotel. Raz ukrav V van miďanyj kotel ut žyda i poňus ho uris ta 
izprjatav, no ne znav iz ňoho chosen uzaty. Pak pušov un samoho toho žyda. 
»Daj Bože«, hovoryť, ják zajšov do chyži. »Daj Bože«, káže žyd jomu. »A što 
novoho žyde?« zviduje Ivan. »Ej, brate, koš ut mene ukrav tot velykyj kotel 
miďanyj, « ponesu ješa žyd. »Aj našto by to ukrav datko, taď neznav by što iz 
nym čynyty,« otpoviduje Yvan. »A brate Yvane, de by ňit,« skaržyvša žyd, »po- 
rvbav by na darabčyky (maď. kousky), i poňus by do varoša (maď. = města) 
i prodav by ho tomu, ko iz midy robyť.« »Oj! ta tak propav kotel, « otvitvv 
naradženyj Yvan. 

(Christomatia E. Sabova, Užhorod 1893 str. 224.) 

9. Horinčovo, okres Eiust, jMarmarošská župa. 

(Staré o ~ u, e ju, » bi« udržuje se všude.) 

Svitlyj vyfaž. 

V jednuj pustyny žyla odna moloda žona. U seji žony urodyvša oděn chlo- 
peč. Koly dilopča choťila zahnaty do popa, javyvša Chrystos i sv. Petro i po- 
krestyly chlQpča. Po ščiňu (= kreščeňu) sv. Petro u podarunok dav jomu dva 
pruty praví a Chrystos oděn kryvyj prut. Iz pravých prutuv učynylaša puška, 
kotra sama ut sebe strilala i sabla, kotrov choť jak daleko mož bylo dešahnu- 
ty choť koho zarizaty. Iz kryvoho pruta učynyvša kuň, iz kotrym choť de načas 
mož bylo pobihnuty. Na poslidok ehuchnuv jomu Chrystos u rot i ut šoho 
takyj sylnyj učynyvša naš vyťaž pušov u svit iz podarunkamy. 

(Christomatia E. Sabova str. 214.) 

Ukrajinské dialekty. 

1. M š a n e č, okres St. Sambora, Halič. 

(„bi“ udržuje se, o, e = i.) 

Tak byla lyška i chodyla v selo to za kurmy, to za čym, bo una i kota by žila. 
Ale nadvbala kota, kil bizyt, vona movyt: »Ščo ty je?« »0 abož ty ne znaješ« 
Ta ja poíčkyj pan.« »>E, to my ša budemo dvoje ženyty.« I poženylyša. A lyška 
vojšla i nadybala medviďa i vin ščoš tam jij počav movytv: »E, e! Taď ja fa ša 
duže neboju, bo ja máju svoho pana porčkoho.« I tak medviď povídat: »Hm. 
Može ja bv toto sklykav, vovka i dykoho pačuka i zajča i my by dra noho spra- 
vyly hostynu.« Poviv: na tot i na tot den! Pišov medviď upčtfnyk i pryňis medu. 
Pišov pačuk, navyv burakiv do boršcu, bulo ščo potribne vže. Pišov zajač, 
prynis kapusty. Vovk pišov, pošukav mňasa vitkyš. Navaryly fajno, zaťahly 
jakyš ta msfiv, ity by prosyty polčkoho pana, žeby išov na hostynu. 

(Etnograí. Zbirnyk XXXVIII. str. 102—3.) 

2. V o 1 o š a n k a, okres Škole*, Halič. 

(Staré o, e — i.) 



Pcchoronne hološina za dorosloju dočkoju. Jojoj, donečkó moja luba y 
zolota! Poťišejko moja rozradojko moja! Joj doňču ty moja robitnyčko moja! 
Chto meňi vodyči vynese, chto my chatku zamete, chto d stajenči pide, korovyči 
podojit? Jojoj, zozulka ty moja sribnaja, doroha! čohoš tak borzejko vid ňa 
poleťila? Chtož mene na stari lita obyjde, poratuje? Ne budemy komu povi- 




KROJE Z POROŠKOVA. 



semce sprjasty, polotence vytkaty! Jojjoj, doňču ty moja myla , doroha, ne budu 
vže ty vešila spravlaty, any viddavaty. Viddalam fa vže syryj zemlycy. Vernyša, 
doňču ma sonejko bez ťa zajšlo, bervinok u horodojku yzsoch. Ustaň, ustaň, 
podyvyša na mňa. 

(Etnograf. Zbirnik XXXI.-II., str. 41.) 

3. H r j a da , okres Kremjanec, Volyň. 

Kolyš dávno šče za paňščyny žylo dva braty, iden z nych bidnyj a druhvj 
bohatyj. Oš nastaly žnyva. Bohatyj bohato nažav i navozyv a bidnyj maío 
nažav i toho ne maje čym pryvesty. Ot raz vin pišov do svoho brata i prosyt, 
šb toj pomih povozyty snopy. A vin káže: šoho dňa ne máju času a zavtra 
bude prysvjatok. Ja tobi pošlu pidvodu i chlopča i povozy, te sobi snopy. « 

(Fonografický zápis fonogr. institutu akademie věd ve Vídni č. 2708, udělám 
mnou v táboře zajatců roku 1916.) 



141 





Písemnictví podkarpatskoruské a literární jazyk. 

II. 

1. Vývoi literárního jazyka podkarpatských Rusínů, počínaje XVI. stol. 

2. Štefan Teslovskyj a jeho kázání. 

3. »Alexandrie« — ukázka světské literatury. 

4. Úřední jazyk. Velikoruské snahy v padesátých a šedesátých letech. 

5. Vítězství lidového směru v posledních desetiletích. 

6. Příčinou jazykových sporů jsou: konservatismus, neznalost lidového jazyka 

a politika. 

O literatuře zde lze mluviti teprve koncem XVI. stol. Sloužila ovšem takřka 
výhradně náboženským účelům, neboť v této době zdejší vzdělané vrstvy jevily 
největší zájem o náboženské otázky. 

Podkarpatská Rus příslušela tehdy k východní církvi, jež na tomto území 
stejně jako v Haliči prodělávala velikou krisi. Na jedné straně vzdělané třídy 
často vychované na západních universitách přijímaly nové náboženské myšlen- 
ky, které vytvořovaly protestantismus; na straně druhé se vedla živá diskuse 
o sloučení církve východní s Římem, což opět vyvolávalo reakci u starověrců. 

Každá strana se snažila získati pro sebe co nejvíce stoupenců a tyto nutno 
bylo vyhledávati mezi měšťanstvem a v lidových vrstvách. Proto byly psány 
náboženské spisy, lidovým jazykem. Nejoblíbenější formou této doby 
byly t. zv. postiíly, jež vykládaly lidu v jeho řeči písmo svaté, předčítané v ne- 
děli a o svátcích. Tyto postihy povzbudily nejednoho kněze k sepsání církevních 
spisů, jež často se vyznačovaly velmi živým výkladem s četnými příklady ze ži- 
vota svátých, předvedenými ovšem legendárním způsobem s prvky zázračnosti 
a fantastičnosti. 

Jak to dokázal Ivan Franko, v »Karpatoruském písemnictví XVII. — XVIIÍ. st.« 
(Lvov 1900), centrem tohoto nového hnutí byla karpatská oblast v Haliči, a ze- 
jména město Sianok. Odtud hnutí toto se rozšířilo po obou stranách Karpat a 
vznikající náboženská literatura se zřetelem k hornaté povaze krajiny po delší 
dobu se udržovala v rukopisných sbornících, a lze říci, že až do nynějška se 
zachovala v kněžských rodinách. 

Jazyk této nové náboženské literatury, jak bylo podotčeno, jest takřka čistě 
lidový, ryzejší než jak píše obyčejně nynější inteligence. Pravda, jsou na něm 
patrny někteic církevně-slovanské formy, čemuž však nelze se diviti, ježto autoři 
byli kněží a »diakové«. Nejlepší ukázkou této literatury může býti sborník 
— Teslovceva — z první poioviny XVII. stol. 

Pro ilustraci uvedu zde část jednoho kázání: 

Kazanja na boliojavlenie hospoda Boha našoho Isusa Christa. 

Najmylšije a pobožnyje chrystijane, pravoslavnyje synové*) cerkve Syonskoj 
vostočnoj! Nakloníte ucha vaši i prysluchajte ša prvšu o tom dnešnem velykom 
praznyči, ščo to jesť za svjato i día čoho toša nazyvajet Bohojavlenijem. Za 
pravdy jesť Bohojavlenije, javyl bo ša Boh na Jordány vody osvjatyty. Bo byly 
vody spohaneny zmyjevymy holovamy čerez prostupok Adama i Evy predkov 
našych. A znovy ša nazyvajet tvoje svjato kreščenijem, bo ša Chrystos Syn 

*) Církevněslov. bl i u podáno jedním znakem y. 



1 42 






Božij u toj deň krestyv i zmyjevy holovy vodoju spalvv. Pretož, bratije, potřeba 
nam znaty, ščo to za zmyjevy holovy byly u voďi. O tom teper nam, bratije, 
bešida duchovnaja nad diody t. 

Zmyjem ša nazyvajet šařkaň, zmyjem ša nazyvajet i dijavol . . . Zmij, to jest, 
bratije, dijavol, šarkaň sťrašnyj, kortryj načynyv ynšych zmyjev, menšych šata- 




ženy z UŽOKU. 

nov, sluh svoich. Zmyjem ša nazyvajet už jadovytyj, ale ne tot užyk, kotoryj 
u voďi z ryboju byvajet, bo toj ne kusajet i žadnoho v sobi smertelnoho jidu 
nemá jet. AÍež syt yži jadovytyje, zlyje, kotoryj e u žemly, u hateeh i u hnojach 
byvajut i u bolctach i u 1’išoch. Toty uži jajča nesut i s tych éa jajec uži lutyje 
ploďat. U toho to uža jid íutyj, zlyj, smrtelnyj horšyj ňiž u hadyn . . . 

I ješče nazyvajetša zmyjem polož i hadyna ijaščav tolstyj i aspyd dolhij, 
serdytyj, kotoryj vitru i šumúňa lisnoho nenavydyt , zatykajet ucha svoí 
chvostom: koly viter vijet i dereva šumFat, to šo on tohdy Futut i serdyt, nena- 
vydyt nakazu dobroho; koly jeho chto na dobroje naučajet, to on zatykajet 
ucha, nechočet sluchaty dobroho, ale ša Futyt, serdyt, jak zmij . . . 

Sut všeťakije na sviťi hadové. Jesf ješče jedyna hadyna žovtobruch, dovha 
jak užiň. Koly ša zozvet, to velykaja jeho kopyíča i strašen jest. Ale toho 
žovtobrucha leda chto zabjet, bo je barzo sonlyvyj i spyt barzo tverdo. 

(Pamjatnyky ukrajmško-ruškoji movy i literatury, výdaje archeografična ko- 
misia naukovoho tovarystva irneny Ševčenka. T. II., st. 174 — 177.) 

1 43 




Uvedený zde výňatek z velikého sborníku kázání kněze Teslovceva jest typi- 
ckou ukázkou náboženské literatury XVII. a XVIII. stol. Lidový jazyk plně 
proniká jak v slovníkové části tak i pokud se týče tvaroslovné a skladbové 
stránky. Jenom tu a tam jsou patrny stopy církevně-slovanské řeči ve tvarech 
a v slovech, také vliv onoho jazyka, jenž v té době byl vytvořen v Haliči při- 
míšením polských slov. Avšak u kněze Teslovceva (anebo Teslovického) mluví 
se jazykem Marmaroše, tedy řečí nejryzejší krajiny z celé Podkarpatské Rusi. 

Kázání Teslovceva souvisejí s jinými dosud známými nám náboženskými 
spisy té doby, jako na př. s postillami, kázáními, jejichž sborníky jsou četně 
zastoupeny v knihovně »Vědecké Společnosti Ševčenkovy« ve Lvově, v musejní 
knihovně spolku »Prosvita« v Užhorodě, v biskupské knihovně v Prešově, 
v národním museu v Budapešti, a celé množství ještě se přechovává po vesni- 
cích u »diaků« a v kostelích. Jedna z nich, totiž Niagovská postilla byla vydána 
A. Petrovem v Petrohradě (Matěriály k istorii Ugor. Rusi T. VII); o ně- 
kterých z nich se zmiňuje Dr. Hiador S t r i p s k ý (Bileňkyj) ve svém »Starším 
rusínském písemnictví v Uhrách« (Užhorod 1907) a také Dr. Ivan Franko 
v >'Karpatoruském písemnictví XVII. a XVIII. stol.« (Lvov 1900). 

Omezený rozsah tohoto pojednání nedovoluje mně uváděti zde více tekstů r 
které však lze najiti ve vydáních výše uvedených autorů. 

Tato duchovní literatura nezůstala bez vlivu také na světskou literaturu. 
Ukázkou této jsou četné opisy starorusínského románu »Alexandrie«, jež 
uschovány jsouce v horách, dochovaly se téměř do našich dnů v rukou gra- 
motných venkovanů. Takové rukopisné sborníky »Alexandrie«, objevené na 
ů/.emí Podkarpatské Rusi, byly nalezeny celkem 3 (1. v musejní knihovně spolku 
»Prosvita« v Užhorodě, 2. u prof. Kolesy a 3. v rukopisech Ivana Franka). 
Jsou vesměs v těsné souvislosti s obdobnými opisy »Alexandrie« v Haliči, 
jak toho dokladem jest Chvmarský sborník »Alexandrie« a jiných vypravování, 
živost líčení, ryzí lidový jazyk, udatné činy Alexandrovy, někdy až zázračné, 
zajistily tomuto dílu několikastaletý život na Podkarpatské Rusi a lze říci, že 
ještě nyní jest těžko vyrvati jej z rukou gramotného venkovana, jakožto jedinou 
četbu svého druhu. 

Nás zajímá však zejména jazyková stránka tohoto spisu. Podáváme tu proto 
z něho krátkou ukázku: 

Povisf slavnoi knyhy Aleksandryi, jak car Aleksander sam chodyv poslom 
do carja Darva perskoho. 

Učynyvšaša Aleksander car poslom, užavšy lyst i pereložyv sobi imja Antyo- 
cliom vybravša do carja Darya sam jedyn u poselstvi. I beručy iz soboju ňikoho 
inšoho, Antyocha zostavyv na svoiem miscu vo misto sebe. A sam pomolyvšyša 
nebesnomu Bohu Saraofu pošol do Persydy. I pryšovšy tam uvošol u polatu 
Darvjevu i poklonyvšyša prystojne carevy i vším jeho velmožam stanet hovo- 
rvty smilo i bezpečne jako posel carskyj tymy slovy rekučy: Velykyj carju Da- 
ryju, carju i Bože perskyj, žyvy vo víky i radujša. A to moj hospodař velykyj' 
car Aleksander klaňajeťsa tvojej velykosty čerez mene posla, sluhu svojeho 
Antyocha, kctoryj to jem pryšov do Tvojeho Velyčestva u poselstvi. I to vy- 
hovoryvšy znovu ša jemu prystojne poklonyt i podal jemu lyst i reče: Oto lyst 
tvojej mylostv ot samoho carja Aleksandra. 

Rek jemu Daryj: Budy zdorov i ty brate Antyoše, posle carskyj. Ďakuju 
ty za uvahu krasnuju, vir my, brate, hostu mylyj, kolko u mene poslov bývalo 
z roznvch žemel i storon, a nichto mja ješče tak ne pryvytal, jako ty. — Rek 
jemu Aleksander poklonyvšyša: Perebač Tvoja velvkosf, velcemožnyj carjit 




jako to volnomu poslu i služi svojemu. Daryj jemu poďakoval rekučy: Ďa~ 
kuju ty moj mylyj Antyoše za tvoj dobryj i krasnyj i prystojnyj rozum. Hodno 
bvty ne vojevodoju, ale carem byty, bo vyžu fa čolovika barzo vo vse prystoj- 
noho, mudroho i rozumnoho. Stanet lyst Aleksandrov čytaty a pročytavšy 
lyst rek Daryj do svich panov. — Sluchajte moi najmylšyi druzy i vojevody 
i vyťazi. jakyj to uťišnyj posel tot Antyoch, kotoroho to sluhy takoho ňigdy 
ne hoden byl maty Aleksander. 



SLOVENKY Z OKOLÍ UŽHORODU. 



Doplňkem k literatuře tohoto druhu byly různé legendy, které ponejvíce 
v ústním podání se dochovaly do nynějška. Tak na př. jedna legenda »Pověsť 
o edinom koroli, kotoryj chodiv so zloděem v noči krasti.« Nalézá se na konci 
»Alexandreis« z Týmová. (Musejní knihovna »Prosvity« v Užhorodě). Bylo 
jich však patrně více, neboť v rukopisu schází počátek a konec. Jest jinak 
úplně taková jako ve sborníku haličském z vesnice Chymary, v němž jest 
první mezi devíti jinými. 

Také úřední jazyk nelišil se v té době od tehdejší spisovné řeči. Měl však 
nepatrné stopy církevně-slovanských forem a tu a tam vypůjčené slovo z této 
řeči. Úřední jazyk především se uplatňoval v četných listinách a zápisech 
právnického významu, sepisovaných gramotnými knězi a »diaky«, někdy polo- 
gramotnými písaři. Ukázkou tohoto jazyka může býti »Darovná listina Ulaši- 

145 



10 




nova pro Imstičevský klášter«, uveřejněná v časopise »S v ět« roku 1868 (č. 2.) 
a v Christomatii Evmenia Sabova (Užhorod 1893, str. 51.): 

Roku Božija 1654, ijonija 16. Ja na imja Ulašyn, kotoryj žyvučy v seťi 
Mstyčovi (s) svoimy synamy Ilko i Torna, toho rady ja znajučy, až moi syny 
po moju smerty ne mnoho pamjatku včyňat za mnov, tedy ja pamjatajučy 
konec žyvota svojeho prydaju pod monastýrem horu svoju, kotra moja vlasna. 
I tak vičnymy časy daju za svoju dušu vladyči Ivanykiju, aby kotori budut 
kaluhory zostavaty v tom monastýry Mstyčevskom za svoje otpuščenije 
hrichov i rodyčov svoich ďidov i praďidov. I ktoby važylša toje otbyraty 
nazat ot monastyra, takovij povynen budet sud maty pered Bohom moim 
zo mnov, da budet prokrat, aby ne otdalyl tuju zemru ot monastyrja, any 
hymen, any kaluher, tilko aby zavše služyla monastyrevy, a po smerty mojuj, 
aby Hospoda Boha prosyly .... Vpysan v monastyri Mstyčevskom .... 

Tento úřední jazyk udržel se ve všech listinách XVII. a XVIII. stol. a v něm 
jest také sepsán, resp. do něho jest přeložen »Urbář Marie Terezie« z r. 1772, 
jenž obsahoval veškerá práva pánů vůči kmetům (mužíkům) a ustanovoval jejich 
povinnosti. Tento Urbář byl přetištěn A. Petrovem ve sborníku císařské Aka- 
demie Věd (čís. 84.). 

Tradice lidové řeči psané byly již tak upevněny ke konci XVIII. stol., že 
Mikuláš Teodorovič, kněz z Michalovic, sepsal v ní 2 spisky pro širší lidové 
vrstvy: »Vrač domašnij« (domácí lékař), překlad z maďarštiny a »Pomoščnik 
u domuvstvě i meždu ljudami« (Rádce v domácím hospodářství a mezi lidmi). 
Tento spis byl sepsán roku 1791, zůstal však v rukopise. K poznání jeho 
jazvka s vlivem slovenským uvádím tu ukázku z vytištěného prvého archu, 
který vyšel v Budapešti roku 1919 redakcí Dra. Hiadora Stripského.*) 

7. Pčjulnyk hde postavyty: Velykyj pčolař sam mni kazav takovu nauku 
ot svoich predkov majučy, že u zahoroďi, hde kto pčoly postavyty myslyt, 
na čotyry uhly postavyty třeba brytky i za dajakyj čas tamo ostavyty; pod 
kotry hde čomy murjagťi zyjdufša, tam pčjuťnyk prav. Ne choď jakoho 
čolovika pčoly ot nátury vystaty možyf, za to i ne každomu ša vedut’. Okolo 
konyj ne chodv, koly id pčolam choščeš i ty abo ich izbvraty. 

(Opus cit. str. 7.) 

Tím naprosto není vyčerpáno písemnictví tehdejší doby, v němž značné 
místo zaujímají náboženské písně, skládané kostelními pěvci, ve kterých se 
uplatňovaly také prvky lidové poesie, a to pokud se týče básnických obrazů 
i metrických figur. V XVII I. stol. objevuje se zde i lyrická poesie, jež z části 
přechází v lidovou píseň. Není tudíž divu, že básníci v XIX. stol. jako Dovhovič 
a Duchnovič, majíce tyto národní tradice, ji následovali. 

Počátek XIX. stol. přinesl však některé prvky nepříznivé pro národní živel. 
Byla to latinská vzdělanost a při tom povznesení významu církevně slovanského 
jazyka v bohosloveckých naukách. Proto v přednáškách profesorů bohoslovectví 
církevně-slovanský jazyk měl docela převahu nad lidovým. Tento vliv jest 
patrný také v kázáních první poloviny XIX. stol. Vezmeme-li literární tvorbu 
v užším významu tohoto pojmu a jakožto představitele té doby Alexandra 
Duchnoviče, shledáme u něho vliv těchto dvou snah. Psal jednak ryze lidovou 
řečí a jsou to básně literárně cennější, jednak užíval jazyka smíšeného, což 
potlačovalo živost jeho básní. 

*) riaMHTHMKH pycbKO-KpaincKoi MOBbi i jiiTepaTypbi I. 



Teprve v 50. létech objevují se nové snahy, a to ve směru zavěsti velko ruský 
jazyk v písemnictví. Tyto vlivy přicházely jednak z vídeňského kroužku, v jehož 
čele stál protojerej ruského vyslanectví ve Vídni, Rajevskij, a k němuž 
náleželi: Ivan Rakovskij, Mikuláš Noď a Viktor Dobrjanskij; jednak z Haliče, 
kde po průchodu ruských vojsk do Uher a v důsledku pochybností o vlastních 
silách, některé kruhy tamějších inteligentů počaly dělati pokusy o uvedení 
velikoruského jazyka, aniž by jej jak se patří znaly. Tam také vypukla jazyková 
a pravopisná válka, jež vytvořila 4 jazykové tábory v souvislosti s tím, jaká 
řeč měla býti uplatněna v literatuře (lidová, církevně-slovanská, starorusínská, 
velikoruská). 

Tento boj potrval téměř po celé desetiletí se zbytečnou ztrátou lidové energie 
a na škodu samotného lidu. Tohoto boje zúčastnili se také zdejší Rusíni, jako na 
př. Mik. Noď, A. Duchnovič, V. Dobrjanskyj, uveřejňujíce v haličských časo- 
pisech své polemické stati. V rozporu se svými původními pracemi zaujali 
protinárodní stanovisko, pokládajíce svoji řeč za sprostou a nezpůsobilou k vy- 
jadřování vyšších pojmů. Nejpodivnější jest to u Duchnoviče, jenž ve své prosté 
řeči, totiž lidové, sepsal nejkrásnější své básně a také 2 činohry a ku konci 
života podlehl vlivu velkoruskému. Roku 1852 sepsal také malou mluvnici, 
kterou bez jeho vědomí přepracoval velikorusky a vydal Ivan Rakovskij. 

Jiný básník více místního významu Alexandr Pavlovič sepisoval ponejvíce 
v šarišském dialektě pro t. zv. Makovicu. Také on se pokoušel občas psáti 
velikorusky, avšak nejlépe se mu dařily verše, z nichž vanul dech lidové poesie. 

Velikoruské snahy trvaly dále. Roku 1865 vyšla mluvnice velikoruského ja- 
zyka od Cyrila Sabova a podle ní tiskly se knihy vydávané t. zv. »Literárním 
spolkem Vasila Velikého v Prešově«. 

Pomocí tohoto spolku roku 1881 vydal Mytrak slovník rusko maďarský, 
do něhož bylo pojato velmi málo lidových výrazů, a v němž převahu měla 
veliko-ruská slova ze slovníku Pavlovského. 

R. 1868 začal vycházeti velikorusky časopis »Svět«, jenž brzy vyvolal reakci 
ve veřejnosti. Čtenáři »S vět a« protestovali proti zavedení jazyka srozumitel- 
ného pouze nemnohým jednotlivcům, a tak »Svět« pro nedostatek čtenářů po 
2 létech zanikl. Potom počal vycházeti »K a r p a t«, který původně byl psán 
velikorusky a později vycházel maďarský. Posledním pokusem v tom směru 
bylo vydávání »L i s t k a« pod redakcí Evžena Fencika. Všem těmto časopisům 
nedostávalo se životnosti. Nepřinášely nic hodnotnějšího z velikoruské litera- 
tury, kromě románů nejhoršího druhu, hlavním však jejich obsahem byly 
stati a poznámky ze života církevního a kázání. O duchovní potřeby širších 
vrstev obyvatelstva se nikdo nestaral, ba ani »Literární spolek Sv. Vasila Veií- 
kého« nekonal své povinnosti a zapomněl na své úkoly.*) 

Pohříchu iniciativu z rukou tehdejší veřejnosti převzala maďarská vláda a vy- 
slovila se pro lidovou řeč, což tehdejším vůdcům příliš se nelíbilo. Pod redakcí 
filologicky vzdělaného profesora Ladislava Č o p e j e vydány byly školské učeb- 
nice a příručky pro učitele sepsané v lidovém jazyku a r. 1880 vydán byl slovník 
»rusínsko-maďarský« s malou mluvnicí pro orientaci v pravopisu. Tento stav 
potrval až do 90. let, kdy došlo k menším změnám fonetického pravopisu 
dle soustavy Čopejovy ve prospěch etymologie. R. 1892 vyšla opět mluvnice 
resp. příručka rusínského jazyka, maďarský sepsaná od Evmenia Sabova, jež 

*) Podrobněji o tom viz Dr. B. Birčak: Literaturni stremlinja Podkarp. Rusi, Užhorod 1921, 
(str. 72—74], 



v lecčems opustila velikoruské stanovisko a zaváděla církevně-slovanské prvky 
a takto byla vzorem jazykové smíšeniny zvané »jazyčiem«. Používaly jí delší 
dobu kněží a učitelé a takto spoutali lidový jazyk okovy pravidel neexistujícího 
ve skutečnosti jazyka. 

Teprve roku 1907 v časopise »Nauka«, jenž vycházel od roku 1901, ve 
vědeckých pojednáních Dra H. Stripského (pod pseudonymem J. B i 1 e ň- 
k y j), byla historicky dokázána přirozenost rozvoje podkarpatské literatury na 
lidovém základě.*) Zároveň vyšla mluvnice rusínštiny s praktickými cvičeními, 
sepsaná maďaiským knězem a buditelem Augustinem V o 1 o š i n e m (Kisorosz 
[Putén] Nyelvtan — Ungvár 1907). 

Tato mluvnice znamenala největší pokrok ve směru uplatnění lidového ja- 
zyka, neboř takřka docela sbližovala se s ním a získala odměnu v buda- 
pešťské akademii věd. 

Avšak život se bral svou cestou. Po roce 1908 maďarisace začala se uplat- 
ňovati ve velmi ostrých formách a do jejího řečiště se dostala veškerá inteli- 
gence, docela i ty její prvky, jež vyšly z lidu. Rusínskému jazyku se vyučovalo 
pouze formálně a toliko v učitelském ústavě a v gymnasiu v Užhorodě, avšak 
praktické znalosti jeho mladá generace takřka již neměla. Vyučování rusín- 
skému jazyku na obecných školách se obmezovalo toliko na seznání cyrilské 
abecedy a čtení církevních knih. Učitelstvo duševně docela isolované od celého 
slovanského světa, a především od myšlenkového života haličských Rusínů, se 
kterým pojila je dlouhá století, mělo velmi málo pochopení pro rusínský jazyk 
a hledalo jej v církevních knihách. 

Tuto okolnost třeba zvláště zdůrazmti, abychom pochopili nynější psycho- 
logii lidového učitelstva, jež často vystupuje na svých kongresech se zvláštními 
prohlášeními, pokud se týče jazykové otázky. Zde přesně nutno vytknouti, že 
učitelstvo nezná lidové řeči, velmi málo ji ovládá, neboť nemělo kde se jí 
naučiti. Jiná složka inteligence, totiž kněžstvo, dosud neprojevilo veřejně svých 
názorů v té věci, zachovává jistou reservu vůči všemu, co jest veřejně mani- 
festováno o tomto problému. 

Jak tato palčivá otázka nyní vynikla a jaký jest její původ od počátku nové 
éry v životě Podkaipatské Rusi? Jest přírodním zjevem, bojem za vyšší cíle a 
vůbec jde tu o velikoruský jazyk? 

Připomeňme si jenom situaci, ve které se nalézalo zdejší školství, když území 
Podkarpatské Rusi dostalo se do správy Československé republiky. 

Předně učitelstvo bránilo se před přísahou a ve velmi zdlouhavém tempu 
se hlásilo do služeb. Nemělo národnostního uvědomění, jež bylo hlavním pod- 
nětem k poznávání všeho rusínského a takto i poznávání rodné řeči svého 
národa. Již samotný název »Rusín« znamenal pro inteligenci cosi sprostého 
asi jako chlap. Možnost vyučování v této mužické řeči byla velmi těžko po- 
chopitelná pro každého inteligenta. V tom tkví první psychologická příčina 
toho jazykového boje, jehož se podjala část učitelstva, slavnostně prohlašující 
na svých kongresech, že jest pro karpatoruský jazyk, avšak na základě slovníku 
Mytrakova, tedy velikoruského a mluvnice E. Sabova, tedy církevně slovanské 
a velikoruské. Pro tuto kuriositu opravdu mohou se prohlašovati pouze ti, 
kdož nemají ponětí o jazyku lidu, obývajícího Podkarpatskou Rus, a hájí tento 
slovník a mluvnici pouze pro svůj konservatismus. 



*) J. Bil eň kyj: Starša ruška pismennisť na Uhorščině. Ungvár 1907. 



Důvod, proč učitelstvo jest tak připoutáno k církevně-slovanské a lidové 
smíšenině jazykové, tkví v jejich konservatismu a malé sečtělosti. 

Vyskytují se hlasy, že neradi čtou ukrajinsky pro fonetický pravopis a zejména 
pro ukrajinské »i« místo etymologického o a e, přirozeného pro zdejší inteli- 
genci, zvykiou čisti dle církevního způsobu, tedy : Vol, stol, pop, hrom, nikoliv: 
vil, stil, píp, hrim, jak tomu jest ve verchovinském a huculském nářečí, anebo po- 
někud hruběji: vůl, stůl, pup, hrum, jak se mluví v berežské a ugočské župě, 
konečně: vul, stul, pup, hrum, jak se mluví v některých částech Marmaroše a 
Zemplína. Velikorusky čisti jest snadné, ježto písmo upomíná na církevní 
knihy a lze je tudíž pochopiti, vezme-li se zřetel k tomu, že vyskytuje se tam 
mnoho církevně-slovanských slov. Avšak mluvené (velikoruské) řeči již nikdo 
nerozumí. 

Proto někteří vyslovili se pro přijetí velikoruštiny se zdejší výslovností. Jiní 
pak navrhují: za základ vžiti lidový místní jazyk, ale nutno jej obohacovali 
slovy vypůjčenými z velikoruštiny. Dále navrhuje se spisovný jazyk Cyrila a 
Metoděje na osnově Mytrakova slovníku, nebo konečně vžiti spisovnou velko- 
ruštinu, ale odstraňovati z ní ryze moskevská slova. Vše to jest zřejmým do- 
kladem neseriosního projednávání této otázky. 

Z polemických pojednání o tomto problému zasluhují povšimnutí 2 brožury; 
Husnajova: — Jazyk o v ý vopros (Jazyková otázka), hájící veliko- 
ruštinu a uvádějící argumenty proti místnímu lidovému a ukrajinskému jazyku 
pouze na základě naprosté neznalosti obou, a pak publikace A. V o 1 o š i - 
nova: »0 pysmennom jazyci Podkarp. Rusínů«, ve které — na základě vě- 
deckých argumentů převzatých z brožury: »0 zrušení zákazů maloruského ti- 
štěného slova«, vydané jazykovou komisí Petrohradské akademie věd — jsou 
předvedeny snahy podkarpatských Rusínů od nejstarších dob psáti lidově. 

Tento zmatek v jazykové otázce jest pak zvyšován problémem pravopisu, 
jenž od r. 1907 byl připravován k řešení Dr. H. Stripským, který v celku se 
přidržoval fonetické zásady, podržel však podkarpatsko-rusínské zvláštnosti a 
především písmeny u a ó pro vyjádření různých hlásek (i, ů a u) ze starého o. 
Obnovoval pak staré zapomenuté písmeny: e = je a r = g, jež doposud byly 
označovány pouze znaky ear, pročež tato znaménka sloužila k vyjadřování jak 
e = e a e je, tak i r = h a r ř = g. 

Tyto usnadňující opravy pravopisu hleděl také uplatniti školský odbor, což 
bylo by vyučování jenom na prospěch, narazilo však na protest politisujícího 
učitelstva. Mluvnice mnou dle tohoto pravopisu sepsaná nemohla vyjiti, na- 
opak bylo nutno vrátiti se k historicko-etymologickému pravopisu, jenž ve 
svém základě jest velmi těžký, neboť v něm někdy jedno písmenko vyjadřuje 
tři hlásky. Věcně v této diskusi dosud nebylo promluveno, pojednání v »Učiteli« 
věnované tomuto novému pravopisu, zůstalo bez ozvěny; namítalo se pouze: 
nepotřebujeme mluvnice sepsané cizincem, máme-li vlastní. Učiteli zvolená 
pravopisná komise, do níž nevešel ani jediný filolog, dosud neprojevila žádné 
činnosti. — 

Toť stručný nástin otázky, jež očekává svého řešení od sněmu. Kdo bude 
ji tam řešiti, dosud není známo. Zatím školy potřebují učebnic, které by 
pomáhaly šíření vědy, a k tomu učebnic sepsaných jazykem podkarpatoruského 
lidu, jemuž inteligence má splatiti starý dluh, vyvěsti ho z temna. A to jest 
možno pouze na základě lidového jazyka. Není věcná námitka, že je mnoho 
dialektů, a že není snadno rozhodnauti, jakým se má psáti. Neboť tyto dialekty 



se neliší přímo mezi sebou a nejryzejším jest dialekt verchovinský a marma- 
rošský, oba prosté maďarských a slovenských vlivů. Tyto dialekty však jsou 
v podstatě rvzí ukrajinštinou, jazykem prvních buditelů haličských Ukrajinců: 
Ustianoviče. Mohylnického, bukovinského buditele Feďkoviče a průkopníků 
mladé literatury: Franka, Kovaliva, Martoviče, Stefanyka. 

Správné byly tedy důvody České akademie věd, když roku 1919, jsouc 
dotázána v této věci, vyslovila se pro ukrajinštinu, avšak se zřetelem ke kon- 
servatismu zdejší inteligence, doporučila pravopis historicko-etymologický, 
dříve užívaný v Haliči. 

Tento názor Akademie věd v Praze má ještě tu dobrou stránku, že v ukra- 
jinské literatuře nalezne myšlenkový základ pro další práci ve směru povzne- 
sení místního lidu. 

Tím ovšem neuzavírá se nikterak cesta k poznávání literatur jiných slovan- 
ských národů, zejména velikoruské, bude-li to přáním místního obyvatelstva. 




Ph. Dr. FRANTIŠEK TICHÝ: 



PÍSEMNICTVÍ NA PODKARPATSKÉ RUSÍ. 

(Pohled s ptačí perspektivy.) 

Podkarpatská Rus patří zeměpisně, národopisně, jazykově i kulturně k oblasti 
j i h o r u s k é, podle dnešní terminologie ukrajinské. V důsledku toho také 
literatura tohoto území, ať již tradiční či umělá, byla zpracována až na několik 
málo pokusů o monografie samostatné v rámci literatury ukrajinské. (Srv. Jak. 
Holovackého »Národnyja pěsni Galickoj i Ugorskoj Rusi«, literární dě- 
jiny Ohonovského, Franka, Jefremova, Barvinského a j.). 
V nejstarší době jest kulturní, a tudíž i literární vývoj Podkarpatské Rusi spo- 
lečný s vývojem ukrajinské Haliče, s níž tvořila Podkarpatská Rus jednotku; pro 
tuto jednotku si věda utvořila jméno »Karpatská Rus«. 

Ve staré době byly i na Podkarpatské Rusi středisky osvěty kláštery, tehdáž 
ovšem pravoslavné. Nejstarší z nich jest klášter na hoře Černecké u Mukačeva, 
založený knížetem MukaČevským TheodoremKorjatovičemna konci 
stol. XIV. Velmi se proslavil také dnes již zaniklý klášter hruševský (v Marma- 
roši),c němž tvrdí domácí tradice, že byl útulkem slavné tiskárny Š v a j p o 1 1 a 
F i o 1 a, který uprchl r. 1492 před krakovským arcibiskupem římským do Uher. 
Z tiskárny kláštera hruševského vyšla později též první tištěná kniha rumunská, 
překlad evangelia z r. 1696. 

Nejstarší památky literární, jimiž se domácí dějiny písemnictví chlubí, nejsou 
původu domácího. Tak o krásném pergamenovém rukopise Mukačevského žal- 
táře z počátku XV. stol. dokazuje Iv. Sokolov, že jest původu valašského. T. zv. 
Skoiarské evangelium z r. 1588 a »Dogmatika« z r. 1598 jsou podle mínění 
A. Petrova původu západoruského. A »nejstarši samostatná památka podkar- 
patoruského písemnictví«, jak se svorně vyjadřují domácí dějepisy literární 
o t. zv. Letopise mukačevském z r. domněle 1458, jest památka podvržená, zplo- 
zená z ducha romantismu, který na Podkarpatské Rusi vládl v 1. 1850 — 1870. 
Domácího původu jest pouze glossa v rukopise minei, datovaná rokem 1500, 
kterou objevil A. Petrov. 

Vlastní činnost literární na Podkarpatské Rusi počíná se teprve v stol. 
XVII. R. 1595 uzavřena byla ve Lvově unie ukrajinské Haliče s Římem, a v dů- 
sledku toho utlumuje sé tu mocné proudění národní literatury, kterou zatlačuje 
latina. A tak přelévá se nyní hlavní proud literárního tvoření karpatoruského 

1 5 1 



na Rus Podkarpatskou, kde jsou příznivější podmínky pro svobodnou práci 
kulturní. Vládne tu Bethlen Gábor, muž pokrokových zásad, smýšlení proti- 
římského, zapřisáhlý nepřítel jesuitů, který popřává kulturním snahám Pod- 
karpatských Rusínů plné volnosti. Tak rozvíjí se na Podkarpatské Rusi v stol. 
XVII. literatura tolik utěšená a bohatá, že možno plným právem tuto dobu zváti 
»zlatou dobou« písemnictví po dkarpato ruského. 

Kromě četných listin, psaných jadrnou rusínštinou, a kromě jazykově i histo- 
ricky cenného Letopisu huklivského setkáváme se v této době na Podkarpatské 
Rusi nejen se všemi druhy písemnickými, ale také již s prvým jménem literárním. 
Je to kněz Stefan Teslovič, jehož objemná rukopisná postilla z r. 1640 jest již 
opravdovým literárním dílem. Teslovič vplétá do svých »výkladů«, psaných ja- 
zykem podivuhodně tvárným, vše, co zajímá literárně jeho dobu. Čteme tu nejen 
oblíbená tehdá vypravování apokryíická a legendární, ale i světskou povídku a 
pohádku, ano i lyriku. Takové postihy, jimž vzorem bylo dílo slavného pro- 
testanta polského Nikolaje Reje, byly v té době oblíbeny v celé Karpatské Rusi, 
podkarpatoruská postihá Teslovičova je však nejkrásnější. Na Podkarpatské Rusi 
setkáváme se ve »zlaté době« ještě s postillami Jana Kapišovského, Teodora 
Duliškoviče a s t. zv. postillou danilevskou. Těžko uvěřiti, že utěšená vypravo- 
vání těchto postih rodila se v době velmi pohnuté, v době zápasů o unii s Ří- 
mem, jež se po boji téměř stoletém r. 1691 uskutečnila. Jak rozhořčený byl boj 
o unii, přesvědčuje polemický traktát kněze Michaila Andrelly Rosvihovského 
z r. 1672, nazvaný »0 b r o n a virnomu čoloviku«. Spis vyniká silným 
a vášnivým výrazem a jest oživován právě jako současné postihy episodickými 
povídkami. 

Na Podkarpatské Rusi vznikla ve »zlaté době« také prvá historická píseň 
karpatoruská, t. zv. »Píseň o obraze klokočevském«. Píseň byla složena nezná- 
mým skladatelem záhy po osvobození Vídně od Turků r. 1683. Turci tehdáž 
zle zpustošili Podkarpatskou Rus, také ve vsi Klokočevě (v župě užhorodské) 
spálili kostel. Píseň uvádí, jak dobře bylo by prý zemi uherské, ale »zlé její děti« 
(rozuměj Maďaři!) nedají pokoje, obracejí se proti císaři a táhnou s Turky na 
Vídeň. Císař však spolu s Poláky nepřátele odrazil a žene je až k Bělehradu. Buď 
mu za to sláva! — Jak patrné, byl Podkarpatský Rusín, který píseň skládal, po- 
litickým odpůrcem Maďarů. 

Zlatá doba literatury podkarpatské neměla však dlouhého trvání. Jakmile byla 
upevněna také na Podkarpatské Rusi církevní unie s Římem, trati se proud lite- 
ratury národní před přívalem západnictví. Jazyk lidový jest stále víc a více vy- 
tiskován mezinárodní latinou. 

Vítězným dovršitelem unie a prvním uniatským biskupem mukačevským jest 
římský mnich Josef de Camellis, který Podkarpatským Rusínům vydal první 
tištěnou knihu; jest jíKatechizisdljanaukiuhroruskimljudem 
zlo ženy j«, vytištěný r. 1698 v Trnavě. Již příštího roku přidružil de Ca- 
mehis k tomuto katechismu slabikář, »B u k v a r jazyka s 1 a v e ň s k a«. 
Třetí tištěnou knihu podkarpatoruskou vydal třetí nástupce de Camellisův 
Vizantij r. 1 727 pod názvem »Kratkoje pripadkov moralnych ili 
nravnvch sobranije, duchovným osobám p o t r e b n o i e«. 

Prvním latinským spisovatelem Podkarpatské Rusi byl biskup domácí krve. 
Michail Mamii! Olšavskij, vynikající osobnost lidská i literární. R. 1746 vydal 
Rusínům v tiskárně v Kluži učebnici latiny (Elementa puerilis insti- 



tutionis in lingua latina). Nej rozšířenější spis jeho jest traktát 
»S e r m o d e s a c r a, occidentalem i n t r e e t or ientalem e >c c 1 e- 
s i a m u n i o n e«, který vyšel r. 1765 ve Vídni, r. 1769 ve Lvově v překladě 
církevně slovanském a r. 1777 v Pětikostelí maďarský. Olšavskij založil na Pod- 
karpatské Rusi školu spisovatelů latinských; patří k ní Georgius Desko (ý 1758), 
Daniel Havrilovič a Joann Pastelli; z latinských veršotepců proslavil se Alex. 
Ilkovič (1773). 

Avšak tato latinská literatura, jakož i uvedené tištěné knihy rusínské byly ur 
ceny pro hořejších deset tisíc. Vlastní jádro národa podkarpatského, lid, nečetlo 
této literatury. Mezi lidem šířila se dále literatura rukopisná. Dále čtou se 
s oblibou vypravování apokryíická, jimiž oplývá rukopis užliorodský i postilla 
njahovská z r. 1758. Nyní však šíří se již také četba beletristická (podkarpato- 
ruská Alexandreis) i naučná (»Bohosloví popa Mitra*, přírodovědné knih> 
Nikol. Tedoroviče). Národním jazykem napsán a vytištěn byl též »Marmarošskv 
urbář« (1770—1772). 

Skladby veršované rozšířily se v XVIII. stol. také na Podkarpatské Rusi přímé 
epidemicky. Zachovala se nám řada zpěvníků a sborníků písní duchovníci: 
i světských (z nich jest hodna pozoru satira kanovníka J, Pastelliho, nám již 
známého spisovatele latinského, na lakomé faráře), jakož i básní příležitostných 
a pod. Z této doby pochází též velká skladba epická »Život Boliorodičky Marie«, 
nej rozsáhlejší to podnes veršovaná skladba podkarpatoruská. 

Osvícenství vracelo také na Podkarpatské Rusi inteligencí, propadlou 
zhoubnému vlivu latiny, poznenáhlu opět národnímu jazyku a lidu. Vzdělanci 
však pro latinu zapomněli rodnou řeč a museli se mateřštině teprve učiti. Jelikož 
byl naprostý nedostatek tištěných knih v řeči jihoruské. sáhali tito kajícní marno- 
tratní synové ke knize velkoruské. Poměrně bohatá domácí literatura rukopisná 
zůstala jim skryta jako lidu literatura jejich. Odtud možno datovati jazykový 
zmatek, jenž zásluhou národní školy byl v haličské části Karpatské Rusi překo- 
nán teprve nedávno, v Rusi Podkarpatské vládne z příčin na snadě ležících 
podnes. Jazyk těchto nových spisovatelů, pověstné »jazyčije«, jest směsí prvků 
církevně slovanských (jež poznali v kostele), velkoruských (jež poznali z knih) 
a posléze prvků z řeči mateřské, pokud ji nezapomněli. Takovým jazykem jest 
napsána první knížka rusínská XIX. stol., »K a t i c h i z i s* Joanna Kůtky, jedna 
z nej rozšířenějších knih podkarpatoruských. 

Také v době osvícenské vynikali Podkarpatští Rusíni duševně nad své soukme- 
novce v Haliči, dokazuje to velký počet Podkarpatských Rusínů, kteří se prosla- 
vili za hranicemi své vlasti. Ze spisovatelů jsou to Midi. Ščavnickij, rektor ge- 
ner. semináře ve Lvově, autor theol. dissertaee, Joann Zemančik, profesor mate- 
matiky a fysiky, a Petr Lodij, profesor filosofie na universitě lvovské, později 
v Petrohradě. V Rusku se proslavili Iv. Orlaj, Mich. Baludjanskij, Andrej Desko 
a Jur. Venelin, buditel bulharský. 

Osvícenství připravilo také na Podkarpatské Rusi půdu pro pěstováni vědy 
v službě národního probuzení. I tu v prvé řadě domácí historie probouzí za- 
ostalou inteligenci. Podkarpatská Rus našla historiografa v ihumenu mukačev- 
ského kláštera Ivannikiji Bazilovičovi (1742 — 1821), autoru 6dílného spisu 
»B r e v i s n o t i t i a f u n dá t i o n i s T h e o d. K o r i a t h o v i t s« (Košice 
1799 — 1804), který obsahuje zevrubné vylíčení politických i církevních dějin 
rodné země. Bazilovič napsal také tři spisy »jazyčijem«. 



Novou dobu písemnictví Podkarpatské Rusi zahajuje Vasilij Dovhovič 
(1783 — 1849), první spisovatel své vlasti v moderním smyslu: Tvoří uvědoměle, 
přijímá a zpracovává nové myšlenky filosofické i umělecké. Dovhovič dospívá 
také první nejen na Podkarpatské Rusi, ale vůbec na území Karpatské Rusi 
k tvorbě subjektivní, tak příznačné pro novodobé snažení literární. Psal rusínsky 
ohlasy písní lidových, latinsky a maďarský básně příležitostné i refleksivní a ma- 
ďarský spisy filosofické, jež prostému faráři mukačevskému přinesly členství 
maďarské Akademie. 

Bohužel zůstal Dovhovič ve své době osamocen. Nemohl býti pochopen 
dobou, kterou o tolik předešel. Součastníci jeho musili nejprve se přičiňovati 
o národní uvědomění svých vrstevníků. Nyní dostává se v této příčině k slovu 
jazykozpyt. Kopitarův žák, řecko-katol. farář vídeňský Iv. Fogorošij píše pod 
pseudonymem Berežanin r. 1827 »z lásky a příchylnosti k svému rodu« výklad 
o své mateřštině. Praví, že řeč Rusínů podkarpatských je »maloruská«, vypo- 
čítává odchylky její od církevní slovanštiny i ruštiny, a podává ukázky její, mezi 
jinými rozkošný obřad svatební. Soustavně a zevrubně probral mluvnici své 
mateřštiny proslulý Michail Lučkaj (1789 — 1843) v díle »Grammatica 
s 1 a v o-r u t h e n a« z r. 1830. Jak autor sám praví, píše mluvnici jazyka, jímž se 
mluví »mimo Ukrajinu zvláště v Haliči, Bukovině a Podkarpatské Rusi,« vzo- 
rem je mu Dobrovský. Lučkaj napsal také veliké — dosud největší a nejcen- 
nější — dějiny své vlasti pod názvem »Historia Carpath o-R u t he- 
no r u m, s a c ra e t c i v i 1 i s«, jež pro svůj rozsah zůstaly v rukopise. Vydal 
též první podkarpatoruskou sbírku kázání, »C e r k o v n y j a b e s i d y« (1881). 

Z vrstevníků Lučkajových proslavili se J. čurhovič a Ant. Čopej hlavně svými 
latinskými disertacemi, dále pak Aleks. Mihalič sbírkou rusínských kázání. 

R. 1848 zplodil Podkarpatské Rusi velikou postavu politického buditele 
v osobě geniálního Adolfa Ivanovice Dobrjanského (1817 — 1901), který dovedl 
způsooiti, že Podkarpatští Rusíni pc nezdařené revoluci maďarské byli politicky 
sloučeni v autonomní diskrit rusínský, jehož se stal představeným. Rusíni snili 
o návratu slavné doby knížete Korjatovičc, ale, žel, ne dlouho . . . 

Padesátá léta, léta bachovského absolutismu, jsou pro Podkarpatskou Rus 
na rozdíl od ostatních národů slovanských v bývalé říši, dobou rozkvětu: 
Absolutism zkíušil totiž Maďary, a tím se uvolnilo Rusínům. Rozvíjí se nyní 
přebohatá úroda literární, jež nese ráz romantický. Typickým představitelem 
této opožděné romantiky podkarpatoruské jest Aleksander Duchnovič (1803 
až 1865), prešovský kanovník, který plným právem požívá nejslavnější pověsti 
u svých krajanů jako jejich buditel. Vyznačuje se všestranností a všudypřítom- 
ností Básnické nadání jeho bylo poněkud úzké: Jeho verše jsou vesměs lyrické, 
převahou refleksivní. V nejlepších částech jsou to ohlasy lidových písní, jež 
Duchnovič jako pravý romantik pilně sbíral. Píseň »Ja Rusyn byl, jesm i budu« 
znárodněla a získala si posvěcení národní hymny. Duchnovič založil první pod- 
karpatoruskou školu básnickou. Vystupuje jako její vůdce v literárním spolku 
prešovském, a vlastně ovšem v almanaších, tímto spolkem vydaných a nazva- 
ných »P o z d r a v 1 e n i j e R u s i n o v« na r. 1851 a 1852. Podařilo se mu 
zde soustředili všecky význačné literáty současné. Ze starších již a známých 
jmen je tu zastoupen řecko-katol. kněz vídeňský Nikolaj Noď a nadaný básník 
Iv. Vislockij (pseudonym Orol Tatranskij), děkan z Vyšní Spiše. Z dlouhé řady 
žáků Duchnovičových získal si později zvučné jméno věrný jeho následovník 
Aleksander Pavlovic (1819—1900), věrný syn Šariše. 



Duchnovič napsal též první novodobou povídku podkarpatoruského písem- 
nictví, anakreontickou idyllu »M i 1 e n i L j u b i c a«. Na tomto poli našel 
šťastného pokračovatele v zemplínském mnichu Anatoliji Kralickém (1835 až 
1894), z jehož četných povídek, otiskovaných většinou v časopisech haličských, 
vyniká dějepisná povídka > K ň a z L a b o r e c«. Kralickij vynikl jako jeden 
z nejlepších spisovatelů Podkarpatské Rusi; vydával staré památky domácí, psal 
do časopisů i kalendářů články z literatury a dějin domácích i slovanských, pře- 
kládal básníky slovanské, sbíral tradiční literaturu atd. 




ALEXANDER VA3ÍLIJEV1Č DUCHNOVIČ. 



Duchnovič jest také autorem dvou pokusů dramatických, z nichž prvý, mo- 
rahsující hra »D o b r o.d i t e V p e r e v y š a j e t b o h a t s t v o«, vyšel r. 1850 
v Přemyšlu tiskem. I tu našel Duchnovič následovníka šťastného. Jest jím kněz 
Joann Danilovič (1834 — 1895), který r. 1867 vydal v Kolomyji tříaktovou 
komedii »Semejnoje p r a z d n e s t v o« pod pseudonymem J. J. Koryt- 
ňanskij. Danilovič jest prvý umělec v literatuře podkarpatoruské, který dovede 
svým postavám vdechnout! opravdový život, umělec realista, téměř až do 
dneška na Podkarpatské Rusi osamocený. Dílo jeho jest nejzdařilejším plodem 
novějšího písemnictví podkarpatoruského. 

Duchnovič rozvinul též vynikající činnost na poli prosy naučné. Kromě řady 
učebnic a dodnes nejoblíbenější knihy modlitební »C h 1 i b d u š i« napsal a ve 

1 55 





Lvově vydal cenný spis vychovatelský »Narodna pedagogija«, dále 
pak latinské dějiny biskupství prešovského, jež byly později vydány v ruském 
překladě. Vedle Duchnoviče vynikl na tomto poli zvláště Andrej Baludjanskij 
(1807 — 1853) znamenitým dílem »I s t o r i j a c e rk o v n a j a« a Stefan Must- 
janovič (1807 — 1865) sbírkou velmi oblíbených kázání. 

V tomto období rozvíjel též Ad. Dobrjanskij vynikající činnost literární, když 
mu Maďaři znemožňovali práci politickou. R. 1860 vydal v Paříži anonymně 
spis »Les Slaves ď Autriche et les M a g y a r s«, v němž prvý postavil 
myšlenku národního sebeurčení, tedy práva přirozeného, proti panujícímu tehdáž 
právu historickému. Zvláštní náhodou máme tento nejdůležitější spis Dobrjan- 
ského přeložen do češtiny — omylem jako spis Riegrův. Řeč Dobrjanského, 
která nesměla býti v pešťské sněmovně r. 1861 pronesena, proslavila jej i národ 
jeho dvojnásob, když vyšla tiskem (»R ede in der Adressangelegen- 
h e i t«) ve Vídni. Když byl Dobrjanskij přinucen jiti předčasně na odpočinek, 
věnoval se organisaci kulturní práce ve svém národě. Tato práce nebyla však 
bohužel tak šťastná, jako dosavadní jeho práce politická. Když totiž nezví- 
tězila jeho obhajoba práva přirozeného, viděl Dobrjanskij jedinou záchranu 
hynoucího národa svého v úzkém přimknutí se k velkému Rusku. On, dříve 
politik tak reálný, chápe se nyní romantické myšlenky panslavistické, a snaží se 
přiblížiti svůj národ k velkému Rusku kulturně. V prvé řadě jest ovšem potřebí 
rozšířiti co nejvíce znalost velkoruštiny mezi krajany. Dobrjanskij usiluje o to 
zcela metodicky. Získal věrného pomocníka a důvěrníka v knězi Joannu Ra- 
kovském (1815 — 1885), redaktoru rusínského překladu zemského zákoníka 
v Budíně. Dobrjanskij seznámil tu Rakovského s pravoslavným knězem, Rusem 
Vojtkovským, od něhož se Rakovskij učil ruštině; Dobrjanskij sám uměl zna- 
menitě — stýkal se r. 1849 s důstojníky ruské armády okupační jako vládní 
komisař rakouský. S pomocí Vojtkovského upravoval Rakovskij tekst zákoníka 
podle pravidel ruštiny, a čistou velkoruštinou vydával v letech 1856 — 1858 
časopis »C e r k o v n a j a g a z e t a«; v půli léta 1858 byl však přinucen časopis 
zastaviti a místo něho vydávati »C e r k o v n y i v i s t n y k« jazykem rusínským. 
Avšak již r. 1859 byl redaktorství zákoníka zbaven a stal se farářem v lze. 

Rakovskij byl idealista, upřímný vlastenec, ale také tvrdý, neústupný, vášnivý 
člověk. Upřímně, avšak bezohledně bil se za nereální myšlenku Dobrjanského, 
směřující za sjednocením všech kmenů ruských. Byl rozený žurnalista; jeho 
»Gazeta« i »Vistnvk« byly po stránce žurnalistické znamenité. Měl i velký talent 
organisátorský. Ten mohl plně rozviti ve »S p o 1 e č n o s t i s v. Vasila 
Velikého«, kterou s Dobrjanským založil v Užhorodě r. 1866. Tento lite- 
rární spolek ujal se ihned vydávání kalendářů s literárním obsahem, které předtím 
pěkně zavedli Duchnoviča AI. Horničko v. Od té doby jsou tyto »M i- 
š á c o s 1 o v y« jedinou pravidelnou publikací literární v Podkarpatské Rusi. 
Vlastní účel spolku byl vydávati školní knihy rusínské (v maď. stanovách vý- 
slovně: »orosz, azaz ruťhen«). Rakovskij způsobil však, věren své tendenci 
kulturně-politické, že knihy, spolkem vydávané, byly psány spisovným jazykem 
ruským. Také časopis »S v 1 1«, prvý to literární časopis Podkarpatské Rusi, 
který Společnost vydávala od r. 1867, byl vydáván v jazyce ruském a veden 
duchem rusofilským. Za redaktora získal mu Dobrjanskij znamenitého Jurije 
Ihnatka, gymnasijního profesora v Pešti, který se k vůli časopisu dal přeložiti 
do Užhorodu. Již po roce vrací se však Ihnatko zpět do Pešti a píše od té 
doby pouze maďarský. Je to první a nejbolestnější oběť, již vyžádalo si ne- 
šťastné rusofilstvo podkarpatoruské. Druhým redaktorem *>Svita« byl Kiril 



Sabov, autor prvé podkarpatoruské »G r a m m a t i k y pismennago 
russkago jazyk a« (1865), pilný spisovatel a publicista, třetím pak a po- 
sledním redaktorem byl Viktor Kimak, autor učebnice »V s e m i r n a j a i s t o- 
r i j a«. 

Hlavním spolupracovníkem »S v i t a« byl Rakovskij, ze starších spisovatelů 
psal sem D o b r j a n s k i j, Aleks. Horníčkova Anat. K r a 1 i c k i j. Z ostat- 
ních přispívatelů dlužno uvésti nadaného básníka a pilného spisovatele Aleks. 
Mitraka (pseud. Materin), autora pověstného velkého slovníku rusko-maďar- 
ského (1881), kněze Joanna Duliškoviče, autora trojdílného spisu, Ist o ři- 
če ski ja čerty U h r o-r u s s o v« (1874 — 1879) a záhy zemřelého Petra 
Azarije, který ve »Svitě« otiskoval verše (pod pseud. Boržavskij a Javorov 
i prósu (pod pseud. Askold); jeho povídka »P i j a v i c a« vyšla též samostatně. 

Rusofilský směr »Svita« nebyl v duchu a v tradicích podkarpatoruského ná- 
roda, a tak od sarného počátku ozývaly se hlasy, že jazyku jeho podkarpatský 
Rusín nerozumí. Odpor se rok od roku stupňoval, až konečně r. 1870 byli při 
valné hromadě Dobrjanskij i Rakovskij s vedoucích míst odstraněni. Nové 
vedení zastavilo vydávání »Svita« a ustanovilo vydávati »N o v y j s v i t«, jehož 
redakce svěřena Viktorii Hebejovi, literárně bezvýznamné osobnosti. Literární 
i společenské ovzduší bylo otráveno (nové vedení spolku bylo obviňováno 
z maďaronství, spolupracovníci »Nového svita« napadáni soustavně ve lvov- 
ském »Slově«, kam se rusoíilové uchýlili), a tak nový časopis udržel se pouze 
dva roky přes to, že měl dostatek velmi dobrých pracovníků. Práce účastní se 
tu nám již dobře známí J. D a n i 1 o v i č (pod pseud. Lopuch Maksimovič) a 
básník Aleks. Pavlovi č, kteří ve »Svitu« nepublikovali, dále pak Aleks. 
H o m i č k o v, Anat. Kralickij a Petr Azarij, bývalí spolupracovníci 
»Svita«. Nově tu vystupuje nadaný Popradov (vlastně Jul. Stavrovskij) 
a Theodosij Zlockij, prvý sběratel tradiční literatury prosaické v Podkarpatské 
Rusi. — 

Po zastavení »Svita« vydával poslední jeho redaktor V. Kimak krátký čas 
(r. 1871) výborný list satirický »Svon«, v němž vtipně, ale příkře slovem 
i obrazem napadal hlavně biskupa St. Pankoviče, jehož strana Dobrjanského 
měla za vlastního původce své porážky, a literáty z kruhu »Nového svita«, 
v prvé řadě J. Daniloviče. 

Zhoubný účinek bratro vražedných sporů jest patrný v celém tomto období, 
jež jest obdobím všestranného úpadku. Časopis »Karpat«, který od r. 1873 
do 1886 vydával Nikolaj Homičkov, jest ukazovatelem tohoto poklesu. Mezi 
přispívateli jeho, pravda, setkáváme se s dobrými jmény; zvláště bratr redakto- 
rův Aleksander podal tu dlouhou řadu statí velmi cenných, vedle něho Dani- 
lovič i Rakovskij se tu sešli v spolupráci. Ale celek jest rozpolcený, jazyk ne- 
jednotný, nedbalý a nesprávný (také Rakovskij v rusínském prostředí až trapně 
ruštinu zapomínal); bez charakteru a bez páteře propadá časopis čím dále tím 
více duševní maďarisaci. 

Když N. Homičkov zemřel, vystřídává »Karpata« nový literární časopis 
»L i s t o k«, založený velmi nadaným literátem Evhenijem Fencikem, který lite- 
rárně vystoupil již ve »Svitě«, kde otiskoval pod pseud. Vladimir pozoruhodné 
básně. Vladimir byl básník značného nadání formálního. Ale jako jest 
chladná jeho forma — je to přirozené, neboť nebásní ve své mateřštině, snaží 
se psáti jazykem velkoruským — tak také chladná jest i vnitřní náplň jeho 



157 



veršů. Fencik byl velmi plodný a mnohostranný. Kromě spousty veršů napsal 
též několik rozměrných pros, mezi nimi román »N a r o d bez o t e č e s t v a«, 
který vyšel v devadesátých letech v Rusku. Napsal též několik dobrých učebnic. 
Úžasná práce uložena jest v jeho »L i s t k u«, který vyplňoval z valné části sám. 
Nejvěrnějším a nejpilnějším spolupracovníkem byl mu jeho druh, rovněž farář, 
Joann Silvaj (pseud. Urijil Meteor), spisovatel rovněž velmi plodný, ale na- 
dáním nedosahující úrovně Fencikovy ani v naivních verších, ani v neumělé 
prose. Od r. 1891 vydával Fencik při »L i s t k u« zvláštní »D o d a t o k«, určený 
pro lid a psaný jazykem lidovým. Je to významná předzvěst nové doby, která se 
opět navrací k domácí tradici. 

R. 1897 počíná v Užhorodě vycházeti čtrnáctideník »N a u k a«, první časo- 
pis v Podkarpatské Rusi, mající ráz neliterárního žurnálu; politický časopis 
byl ovšem v Podkarpatské Rusi nemyslitelný. Redaktorem byl Julij čučka, ale 
vlastním původcem a duší nového časopisu byl kněz Evmenij Sabov (* 1859), 
od něhož pocházejí nejlepší články »Nauky«. Sabov, tehdáž profesor rusínštiny 
na užhorodském gymnasiu, proslavil se krátce předtím výbornou anthologií, 
nazvanou »Christomatija cerkovno-slavjanskich i uhro- 
russkich literaturnych pamjatnikov«, z r. 1893, jež zůstává 
podnes jednou z nejpěknějších knih podkarpatoruské literatury. Sabov podal 
tu nejen — po prvé vůbec — ukázky ze všech tehdy známých památek domá- 
cího písemnictví, nejen velmi vkusně a znalecky volené ukázky ze všech spiso- 
vatelů novějších, ale připojil též — opět první náčrt literárního vývoje Pod- 
karpatských Rusínů, psaný s velikou znalostí a láskou. Kniha Sabovova byla 
uvítána svorně se všech stran, a právem. Jest nová a radostná také po té 
stránce, že jsouc nesena pravou láskou k národu, staví se přátelsky nejen ke 
směru velkoruskému, k němuž se svým jazykem sama hlásí, ale i ke směru 
maloruskému, jak svědčí vřelá slova, která má pro osobnost Lad. Čopeje 
Sabov jediný ze své generace dožil se osvobození svého národa a pracuje 
nyní na díle vzpomínkovém. 

Kouzlo řeči mateřské jest nepřemožitelné. Poklad, pobloudilými bratřími za- 
kopaný a zavržený stále více a více lákal opravdové syny národa k sladkým vý- 
bojům. Prvý. kdo se pokouší o návrat k drahému jazyku předků, jest profesor 
Ladislav Čopej, jehož »RuškoMadjarskyj s 1 o v a r« z r. 1883 obsahuje 
slovní poklad mateřštiny Podkarpatských Rusínů. Také učitel Michajlo VrabeP, 
pilný sběratel písní lidových (»Russkij sol o ve j« z r. 1890, »Uhro- 
russkinarodnyspivanki« z r. 1901), usiloval o lidový jazyk v časo- 
pise »N e d i I’ a«, který od r. 1898 v Pešti řídil. 

Velkou posilou v obrodných snahách národních byly Podkarpatské Rusi 
oživené styky s bratrskou Haliči. Byl to hlavně známý ethnograf ukrajinský 
Volodymyr H n a t j u k, který od r. 1895 pilně zajížděl ze Lvova na Pod- 
karpatskou Rus za vědeckou prací. V prvé řadě jeho zásluhou objevény koncem 
století drahocenné rukopisy »zlaté doby« podkarpatoruské. Hnatjuk získal pro 
národní literaturu jedno z nejlepších jmen nové literatury podkarpatoruské, 
Jurije Žatkoviče (1S55 — 1920), který do té doby psal maďarský. Zásluhou Hna- 
tjukovou počal psáti Žatkovič svou mateřštinou, a napsal řadu statí po výtce 
z dějin své vlasti do četných publikací podkarpatoruských; některé práce otiskl 
ve Lvově ukrajinsky, tak i největší a nejcennější své dílo »E t n o g r a f i č n i 
z a m i t k y z u h o r š k o j i R u s i« (1896). Na sklonku života vytvořil Žatko- 
vič také několik půvabných povídek z lidového prostředí, plných pohody 



a tklivého humoru, jež staví svého původce mezi nejlepší beletristy Podkarpat- 
ské Rusi. Psány jsou lahodným, čistě národním jazykem. 

Mladší generace kráčela již uvědoměle ve stopách Žatkovičových. Phil. dr. 
Hiador Stripskij, nejdražší jméno tohoto pokolení, počal otiskovati ve Vrabe- 
Tově »N e d i 1 i« zajímavé verše (pod pseud. Jador), ale záhy obrátil se k práci 
vědecké na poli národopisu a kulturních dějin, zvláště také starší literatury 
podkarpatoruské. V jistém smyslu epochální jest jeho brožura »Starša ruška 
pismennosť na Uhorščini«, otištěná pod pseud. Biíeňkij původně 
v užhorodské »Nauce« r. 1907. Stripskij ukazuje tu na starou literaturu domácí, 
psanou jadrným a živým jazykem národním, a určuje ve smyslu krásné tradice 
nové cesty literárnímu úsilí své generace. Nejlepší své práce otiskoval Stripskij 
ukrajinsky, hlavně v publikacích vědecké společnosti jménem Ševčenkovy ve 
Lvově, jejímž jest členem. Také jur. dr. Michajlo Braščajko jde tímtéž směrem. 
R. 1908 otiskl v almanachu »Sič« ve Lvově »D es k i T k o sliv za uhorško- 
r u š k e prostonárodné žitje i p o e z i j u« ; studiu lidové poesie zůstal 
podnes věren — loni přednášel v literárně vědeckém oddělení společnosti 
»Prosvita« v Užhorodě o rusínských kolomyjkách. Třetí ve spolku jest kněz 
Augustin Vološin, z trojice nejagilnější a nejplodnější. Psal v mládí verše, po- 
zději věnoval se činnosti žurnalistické a je dnes vedle Mich. Braščajka nej- 
lepším novinářem Podkarpatské Rusi. Rusínské učebnice posledního dvacetiletí 
jsou vesměs z jeho pera. Také po maďarsku napsal svou velmi dobrou mluvnici 
rusínskou. 

Po osvobození rozvinul se na Podkarpatské Rusi netušený ruch publicisti- 
cký. Horlivou činnost vydavatelskou rozvinula zvláště lidovýchovná společnost 
»Prosvita« v Užhorodě, která za necelá dvě léta svého trvání vydala již dvě 
desítky cenných publikací. Spisovatelé domácí vedle sporého přírůstku nových 
sil, z nichž značnou naději budí nadaný beletrik Lukač Demjan, získali vítanou 
a vydatnou pomoc v ukrajinských emigrantech z Haliče. Mezi nimi jsou totiž 
některé osobnosti, známé již z literatury ukrajinské. Tak prof. Vasil Pacovskij, 
který si ve své vlasti získal pěkné jméno jako lyrik, tvoří na Podkarpatské 
Rusi dále, pokusil se o drama z podkarpatoruských dějin a píše »I s t o r i j u 
Podkarpatsko ji Rusi«; učitelka Marijka Podhorjanka napsala půvab- 
ným veršem dvě hry podkarpatoruským dětem; phil. dr. Volodimir Birčak 
vydal právě náčrt literárních dějin podkarpatoruských, »Literaturni 
stremlinja Podkarpatskoji Rusi«. 

Vedle emigrantů Ukrajinců pracují na Podkarpatské Rusi též emigranti 
Rusové. Z jejich řad pokusil se o vážnější práci literární pouze počeštěný Rus 
úctyhodného již věku, Lev Iv. Tyblevič, který vydal v Užhorodě loni tenoučký 
sešit veršů s názvem »S t i c h o t v o r e n i j a. (P ě s n i i b a s n i)«. Nehledě 
k tomu, že jsou to pokusy naprosto diletantské, je Tyblevičova knížka určena 
již předem zapomenutí, ježto zapadá do vývoje podkarpatoruské literatury zcela 
neorganicky, a už dokonce nečasově. 

Dnešní chvíle ve vývoji písemnictví na Podkarpatské Rusi jest ovšem dobou 
kvasu a hledání, ale hledání radostného a nadějného. Budoucnost patří Podkar- 
patským Rusínům právě tak jako všem osvobozeným národům. Ovšem pouze 
tehdy, splní-li podmínku, kterou jedinečně formuloval náš Jan Neruda, když 
ve svém odkaze volá: »Ďál, národe náš drahý, věčně dál!« 



Poznámka: Tento náčrt zakládá se na studiích pramenných a na výsled- 
cích vlastního bádání literárně dějepisného. Literatura, předmětu se dotýkající, 
jest zevrubně citována v autorově pojednání »Literární snahy podkarpatských 
Rusínů do sedmdesátých let XIX. stol.«, předloženém (jako práce konkursní) 
České Akademii. — Čtenářům doporučuji brožuru prof. dr. K. Kadlece 
»Podkarpatská Rus« (1920, nákl. Státověd. společnosti), kde na str. 
9 — 15 jest nastíněn též vývoj literární (hlavně podle Em. Sabova), dále oddíl 
»Rusíni uherštk v »Historii literatur slovanských« od P y p i- 
na-Spasoviče (českého překladu díl I., str. 361 — 363), a posléze článek 
Hnafukův »Rusíni v Uhrách« (Slovanský přehled I., 1899, str. 216 a 418). 




JOSEF PEŠEK: 



ŠKOLSTVÍ V PODKARPATSKÉ RUSÍ. 

I. 

Z minulosti v budoucnost. 

V oboru školství přejali jsme po bývalém režimu v Podkarpatské Rusi smutné 
dědictví. Byla tu sice 3 gymnasia, byly tu i školy měšťanské v obcích městských, 
ale školství elementární bylo velmi zanedbané. Maďaři starali se totiž pouze 
o vzdělání maďarského obyvatelstva, které sídlilo hlavně v městech, ale žádnou 
pozornost nevěnovali obyvatelstvu venkovskému, zvláště jinonárodnímu, ne- 
chávajíce je úplně nevzdělaným, takže lidí, kteří neznají čisti a psáti, bylo na 
území Podkarpatské Rusi přes 70 %. 

Počet dětí školou povinných je v Podkarpatské Rusi kolem 130.000, pro něž 
v roce 1913/14 bylo podle maďarské statistiky 634 škol, takže na 1 školu při- 
padalo 200 dětí. Poněvadž však mimo města byly všechny školy téměř jedno- 
třídní, neboť na těchto 634 školách působilo pouze 980 učitelů, nebylo možno, 
aby všecky děti do školy chodily, poněvadž na 1 učitele připadalo skoro 150 
dětí a také nebylo budov, do kterých by se děti tyto vešly. Mimo to jest třeba 
uvážili, že z těchto vykázaných 634 škol bylo 553 s vyučovacím jazykem 
maďarským a pouze 81 škola s vyučovacím jazykem také jiným, takže o vy- 
učování dětí nemaďarských vůbec nebylo postaráno a maďarské školy v ruském 
území měly jen jeden úkol, i j. maďarisovati slovanskou mládež. 

Nutno ještě podotknouti, že i ve vnitřní práci školní jevila se snaha co nejvíce 
mechanisovati a mechanickým způsobem přivésti slovanské děti k tomu, aby 
osvojily si nejzákladnější vědomosti maďarského jazyka. Naprosto nebylo hle- 
děno na výcvik rozumu a na pěstování citů, také výchova k práci byla za- 
nedbávána, takže charakter rusínského lidu nebyl harmonicky rozvíjen, naopak, 
bylo všemi prostředky školou pracováno k tomu, aby kmenové vlastnosti 
zdejšího lidu, jeho malá energie, jeho netečnost k vzdělávání, jeho nechuť 
k vytrvalé práci byly podporovány a tak aby přiveden byl k opravdové zkáze. 

Naše školská organisáce musela si vésti ovšem docela jinak. Poněvadž re- 
publika naše je demokratická a záleží jí na vzdělání širokých vrstev lidových, 
položila veškerý důraz na organisaci národních škol. Při práci té jest jí zápasiti 
s četnými potížemi, poněvadž nedostatek budov a nedostatek učitelstva nelze 

1 6 1 



li 



ihned překonati a bude několik roků trvat a značných nákladů bude vyžadovat!, 
než ve směru tom nastoupí takové poměry, jakých počet žactva v jednotlivých 
obcích vyžaduje. Můžeme-li však dnes vykázati na elementárních školách 1006 
učitelů, svědčí o tom, že poměry se značně zlepšily. Přitom třeba uvážiti, že 
všechny národnosti mají své školy elementární, že máme v Podkarpatské Rusi 
nejen školy rusínské, ale i maďarské, školy německé, školy slovenské, české, 
rumunské, ba i hebrejské. Všem národnostem dostalo se tedy možnosti, aby se 
kulturně rozvíjely a nejen to, i o to se snažíme, aby se změnil vnitřní duch 
práce, t. j. aby elementární školy nemechanisovaly, ale aby rozvíjely harmonicky 
celou povahu dítěte, t. j. aby dbaly i rozvoje citů jeho, i rozvoje jeho pracovní 
zdatnosti. Proto snažíme se učitelstvo vychovati v této nové cílevědomé školní 
práci, kde místo bývalého mechanického učení nastupuje vzdělávací vyučo- 
vání, jako podstatná složka vzdělávání vůbec. 

Vedle této snahy o vzdělání nového pokolení snažíme se napraviti co nej- 
dříve i hříchy minulosti, zakládajíce kursy pro negramotné (198) a i jiné kursy 
vzdělávací, podporujíce organisace čítáren, užívajíce i skioptikonu a přenosného . 
biografu a tak doufáme, že činnost naše, nesoucí se k vzdělávání nejširších 
vrstev lidových, ponese ovoce. 

Měšťanské školy rozšířili jsme na 10, střední školy máme 4, 3 učitelské 
ústavy (2 církevní), vedle toho jsou 2 obchodní akademie a 2 dvojtřídní obchod- 
ní školy a 3 učebné dílny. Snahou po výchově řemeslné pěstěním vyučování 
ručních prací, podporou domácího průmyslu chceme vzbuditi u zdejšího oby- 
vatelstva pracovní energii a tak přispěti k výchově silné vůle, jíž se mu právě 
nedostává. 

Aby i střední a odborné školy byly přístupny širokým vrstvám lidovým, zři- 
zují se všude při nich internáty, které umožňují, aby i chudší, ale snaživí rodiče 
poskytli dětem svým přiměřeného vzdělání. 

Vedle této demokratičnosti, která jest jednou zásadní myšlenkou naší organi- 
soce školské, dbáme úzkostlivě potřeb a poměrů kraje, čili budujeme školství na 
poměrech, jež jsme tu našli, pracujíce tak konkrétně a bezpečně. To je druhá 
zásada zdejší práce. 

A třetí idea, kterou se řídíme, jest ta, by děti naše s největším prospěchem 
mohly užiti vzdělání na všech školách Československé republiky, aby měly pří- 
stup do všech ústavů, snažíme se tudíž, aniž bychom zdejším potřebám ubližo- 
vali, co nejvíce sjednotiti zdejší školství se školstvím v ostatních částech re- 
publiky, pokud odlišnost zdejších poměrů a zdejší potřeby dovolí. Doufám, 
že řídíce se těmito zásadami, t. j. zásadou demokratičnosti vzdělávání, dále zá- 
sadou všestranného a harmonického a samočinného vyučování, dále konkrét- 
ností práce, která dbá místních poměrů a potřeb a konečně sjednocování veškeré 
vzdělávací práce a veškeré školské organisace v jednu velikou soustavu, že do- 
spějeme k cíli, který jest, aby i na Podkarpatské Rusi vyrůstal nám harmonicky 
všestranně vzdělaný člověk, který by byl dobrým občanem Čsl. republiky. 

Na těchto zásadách sestavili jsme osnovy pro obecné i měšťanské školy, dále 
osnovy z jazyka rusínského a na těch zásadách pečujeme i o pořízení rusín- 
ských učebnic, z nichž při nejdůležitějších, to jest při čítánkách, práce dosti po- 
kročila. 

Školský odbor vydává též jediný časopis pro děti na Podkarpatské Rusi »Vi- 
nočok«; jím hleděl u dětí vzbuditi zájem o vzdělání a probuditi slovanské 
vědomí. 



Školy opatřují se postupně knihami (jak ovšem vycházejí) a učebnými po- 
můckami Velká výstava učebný pomůcek téměř všech českých firem v tomto 
oboru pracujících byla v září 1922 v Užhorodě. 

Učitelstvo se nabádá, by i vlastní prací opatřilo školám pomůcky, i aby z okolí 
školy sneslo vše, co může povznésti individuelní a tvořivou práci školní. 

I v opatrovnách snažili jsme se povzbuditi nový, čilý, v pravdě dětský život. 
Rusíni však nechtějí svých dětí do opatroven posílati a tak postupně jsou opa- 
trovny tam, kde se neosvědčují, zavírány, ale všude jsou zřizovány útulky mlá- 
deže, které v době letní po celý den, v době zimní část dne mají chudé děti míti 
pod dozorem, chrániti je před úrazem tělesným i mravním, před špínou a kde 
poměry dovolí i před hladem. 

V nich jsou zaměstnány učitelky domácích nauk, které tak svou činnost pro- 
hloubí, rozšíří na prospěch výchovy nového pokolení a sobě zajistí existenci a 
ty, které s láskou a tedy i s úspěchem pracují, i požehnanou paměť. 



II. 

Organisace školství. 

Veškerou práci pedagogickou i administrativní, týkající se školství Podkai- 
padské Rusi řídí: »Školský odbor civilní správy Podkarpatské Rusi« v Užhorodě. 

Školský odbor je jednak nejvyšším zemským školním úřadem autonomního 
školství Podkarpatské Rusi, jednak expositurou ministerstva školství a národní 
osvěty v Praze. 

Všech úředníků, přidělených profesorů a učitelů i zřízenců je celkem 33. 
Školskému odboru přímo podřízeny jsou školy: Střední, odborné, obchodní, 
učebné dílny, školy národní (obecné a občanské), ústav hluchoněmých v Užho- 
rodě, pomocná škola při ústavě slabomyslných v Sevljuši. Spravuje však též zá- 
ležitosti osvětové i věci církevní. 

A) Střední školství: 

I. Reálná gymnasia: 

Užhorod, vyučovací jazyk rusínský, od IV. tř. maďarské pobočky postupně 
likvidují. Počet žáků 628, počet profesorů 35. 

Mukačevo: vyučovací jazyk rusínský, jedna pobočka maďarská. Počet žáků 
271, počet profesorů 18. 

Berehovo: vyučovací jazyk rusínský, u všech tříd pobočky maďarské. Počet 
žáků 504, počet profesorů 25. 

II. Reformní reálné gymnasium: 

Hust: Vyučovací jazyk rusínský. Dosud 2 třídy. Počet žáků 55, počet profe- 
sorů 3. 

III. Učitelské ústavy: 

1. Státní učitelský ústav v Mukačevě. Vyučovací jazyk rusínský. Počet žáků 
89, počet profesorů 9. 



2. Cirk. řec.-kat. mužský učit. ústav v Užhorodě. Vyučovací jazyk rusínský. 
Počet žáků 72, počet profesorů 1 1 . 

3. Cirk. řec.-kat. ženský učit. ústav v Užhorodě. Vyučovací jazyk rusínský. 
Počet žáků 88, počet profesorů 1 1 . 

Státní internáty: v Užhorodě, Mukačevě, Berehově, extemát v Mukačevě (též 
dívčí oddělení). Mimo to internáty církevní a spolku »Školnaja pomošč« v Užho- 
rodě. 

B) Obchodní a odborné školství: 

1. Rusínská státní obchodní akademie v Užhorodě (dosud byl ústav městský, 
který je nyní postátněn). 

2. Městská obchodní akademie (s právem veřejnosti) v Mukačevě (maďarská), 
se státním ředitelem. 

3. Dvojtřídní obchodní škola v Mukačevě, jazyk rusínský. Otevřena přípravka 
a 1 třída. 

4. Dvojtřídní a obchodní škola v Sevljuši. Jazyk rusínský. Otevřena přípravka 
a 1. třída. 

5. Státní učebná dílna řezbářská v Jasině. Vyučovací jazyk rusínský. 

6. Státní učebná dílna truhlářská v Užhorodě, vyučovací jazyk rusínský. 

7. Státní učebná dílna zámečnická v Jasině. Vyučovací jazyk rusínský. 

8. Živnostenské školy pokračovací v Užhorodě, Mukačevě, Berehově, Vel. 
Sevljuši, Hustě, Vel. Berezném, Tiačevě, Svaljavě a v Palance u Mukačeva. 
Inspektorát živnost, škol. pokrač. má sídlo v Užhorodě. (Pivovarská ulice). 
Počet všech žáků pokrač. živnost, škol 999. Počet tříd 36. 

9. Pokračovací školy kupecké: Užhorod, Mukačevo a Berehovo. 

C) Občanské školy : 

A) Státní: 



a) rusínské: 



1 . Užhorod, 


počet žáků 297, počet učitelů 


8 (s maďař, pobočkami) 


2. Mukačevo, 


» „ 606 „ „ 


10 


3. V. Berezné, 


» n 67 ji n 


4 


4. V. Sevljuš, 


„ . 203 „ 


9 


5. Hust, 


„ 91 


6 


6. Jasiňa, 

b) slovenské: 


„ „ 96 „ 


4 



7. Užhorod slov., počet žáků 92, počet učitelů 6; 
c) maďarské: 

8> Berehovo, počet žáků 297, počet učitelů 10. 

B) Církevní řec.-kat. dívčí: 

Užhorod: počet žáků 207, počet učitelů 5. 

Celkem na státních školách občanských 1749 (720 chlapců a 1029 dívek) a 
207 na církevních (dívky). 



Ze žáků těch je 122 čsl., 462 rus., 10 něm., 622 maď., 740 židov. národnosti. 
Nábož. 470 řím. kat., 497 řec. kat. 1 ev. čsb., 12 evang. augsb., 182 ev. ref., 
2 pravosl., 1 čsl. cirk. 787 židé, 2 jiného a 1 bez vyznání. Na tomto příkladě 
možno viděti, jakou tu máme směsici národnosti i náboženství. 



Ze 122 českosl. dětí chodí 82 do slov. tř., 21 do rusín. a 9 
462 rusín. „ „ 1 „ „ „ 452 „ „ 9 

10 nem. ,, ,, 1 ,, ,, ,, 9 ,, ,, 

622 maďař. „ „ — 104* „ 

740 židov. „ „ 8 „ „ „ 311 



518 

421** 



do maď. tř. 



>> >> 
>> >> i) 



* jsou roztroušeny v různých osadách v malém počtu. 
** většina Židů dosud se hlásí k Maďarům. 



E) Obecné školství: 

Obecné školství rozděleno jest na 14 okresních školních inspektorátů. 

1. Ruský inspektorát v Užhorodě. Sídlo Užhorod. Počet škol 43 rus. Počet 
míst učitelských 57. Počet školou povinných dětí 5471. 

2. Slovenský inspektorát v Užhorodě. Sídlo Užhorod. Počet škol 54. 27 slov. 
27 maď. Počet učitelských míst 85. Počet školou povinných dětí 5427. 

3. Školský inspektorát ve Vel. Berezném. Sídlo Velké Berezné. Počet škol 38. 
37 ruských, 1 slovenská. Počet učitelských míst 54. Počet školou povin- 
ných dětí 5261. 

4. Školský inspektorát v Perečíně. Sídlo Perečín. Počet škol 34. 33 rusínské a 

1 slovenská. Učitelských míst 36. Počet dětí 4543. 

5. Školský inspektorát mukačevského okresu v Mukačevě. Sídlo Mukačevo. 
Počet škol 49. 31 rusín., 7 maďař., 10 něm. a 1 hebrejská. Učitelských 
míst 108. Počet dětí 11.321. 

6. Školský inspektorát latorického okruhu v Mukačevě. Sídl oMukačevo. Po- 
čet škol 53. 51 rusínská, 1 čsl., 1 maď. Učitelských míst 49. Počet dětí 
6791. 

7. Školský inspektorát v Berehově. Sídlo Berehovo. Počet škol 61. 3 ruské 
a. 58 maďarských. Počet učitelských míst 135. Počet dětí 12.158. 

8. Školský inspektorát ve Svaljavě. Sídlo Nelipino. Počet škol 59. 57 rusín., 

2 něm. Učitelských míst 79. Počet dětí 8474. 

9. Školský inspektorát pro okres iršavsko-dolžanský. Sídlo Iršava. Počet škol 
52 rusínských. Počet učitelských míst 77. Počet dětí 11.052. 

10. Školský inspektorát ve Volovém. Sídlo Volové. Počet škol 44 rusín. Uči- 
telských míst 25. Počet dětí 8280. 

11. Školský inspektorát v Sevljuši. Sídlo Sevljuš. Počet škol 82. 1 čsl., 54 ru- 
sín., 27 maďař. Učitelských míst 108. Počet dětí 14.375. 

12. Školský inspektorát v Hustě. Sídlo Hust. Počet škol 48. 43 rusín., 5 ma- 
ďař. Učitelských míst 77. Počet dětí 11.549. 

13. Školní inspektorát v Tiačevě. Sídlo Tiačevo. Počet škol 57. 53 rusín., 
2 maďař, a 2 něm. Učitelských míst 51. Počet dětí 14.389. 

14. Školský inspektorát v Akna-Solotvině. Sídlo Akna-Solotvina. Počet škol 
50. Ruských 40, maď. 3, rumun. 7. Učitelských míst 65. Počet dětí 12.802. 



F) Mateřské školky: 

Počet škol: 135. Počet učitelských míst 119. 

92 rusínské, 

2 slovenské, 

1 německá, 

1 rumunská, 

19 maďarských, z nichž mnohé se změní na útulky mládeže 
(prijudy). 

Kursy pro negramotné. Ve škol. roce 1920/22 pořádány v zimních měsících 
při 80 školách kursy pro negramotné při celkovém počtu účastníků 2935, 
v roce 1921/22 bylo 191 kursů v 173 obcích. Účastníků 6608, z nich 5520 mužů 
a 1088 žen. 

Školský odbor vede téžjazykovékursy zřízené hlavně pro státní úřed- 
nictvo. V roce 1921/22 bylo 30 oddělení o 515 posluchačích, kteří kursy řádně 
dokončili. 

Úhrnný přehled obecných škol. 

724 školy, z nichž 540 rusínských, 130 maďarských, 32 československé, 7 ru- 
munských, 14 německých a 1 hebrejská. 

Dle vydržovatele 282 státní, 21 erární, 414 církevních, 5 klášterních, 1 obecná 
(selská) a 1 tovární. 

Celkový počet školou povinných dětí 133.893. 

Přibližný průměr školní docházky na školách Podkarpatské Rusi ve školním 
roce 1921/22 jest 60%. Z vypsaného jest viděti, že ještě se nám nedostává mnoho 
učitelů. Někde je méně učitelů než škol, místa jsou neobsazena buď pro nedo- 
statek učitelstva neb proto, že budovy školní jsou rozbité. 

Zvláštní kapitolka o školách církevních. 

V přítomné době působí na těchto školách 265 učitelů, čítaje v to i řeholnice 
v Šeredném, Užhorodě, Mukačevě a Berehově počtem 15. Z uvedeného počtu 
265 jest 151 učitelů řecko-katolických, 41 římsko-katolických, 64 reformovaní a 
9 židů, podle národnosti 154 rusínské, 10 slovenské, 9 židovské a 101 maďarské. 

Církevní školy Podkarpatské Rusi mají býti pokud se týče věcného nákladu, 
vydržovány příslušnými církevními obcemi; z osobního nákladu nesou tak ne- 
patrnou část (200 — 500 Kč ročně), že není možno ani to bráti v úvahu. Učitel 
při těchto školách je všude zároveň i církevním zpěvákem, závislým na místním 
faráři. Církevní obce ve veliké většině obcí zříkají se církevních škol, žádají o pře- 
vzetí státem a nechtějí povinnostem svým stran opatřování věcného nákladu do- 
státi. Vzhledem k tomu jsou církevní školy nedostatečně vypraveny nejen škol- 
ními potřebami a pomůckami, ale často nemají ani nejnutnějšího otopu, ba nej- 
sou řídké případy, že nutno školu v zimě zavříti a dožadovati se pomoci poli- 
tických úřadů, aby obec přinucena byla plniti své povinnosti. 

Malinký odstavec věnujeme maďarskému školství Podkarpatské Rusi. 
V maďarských novinách se tvrdívá, že maďarské školství je tu hrozně utlačo- 
váno. Čísla mluví takto: Maďarů je ze všeho obyvatelstva (604.221) 17.04% 
(102.998). Dětí mají z úhrnného počtu (133.893) pouze 15.74% (31.085), což 
vysvětluje se větším počtem dětí v rusínských rodinách. Z obecného Školství mají 



však Maďaři 25.82% úhrnného počtu tříd, na občanských školách mají 33.33% 
počtu tříd, na středních školách 44.68% úhrného počtu tříd, na obchodních 
školách 33.33% úhrnného počtu tříd. 

Z uvedených fakt viděti, že mají větší počet tříd, než jim přísluší a že nářky 
jejich jsou plané. 

Budovy školní, u všech škol státních i církevních jsou 
ve velmi chatrném stavu, v mnohých se dosud na Podkarpatské Rusi nemůže vy- 
čovati, jiné ohrožují život dětí i učitelů. 

Na opravy budov vydalo se již asi 3,500.000 Kč. Nová budova se dosud 
nevystavěla žádná. 

Dalšímu vzdělávání učitelstva věnovány hlavně prázdninové 
kursy, jichž v roce 1922 bylo celkem 12, na nichž téměř 500 učitelů bralo účast. 

5 učitelů škol elementárních (z nichž 3 inspektoři) a 2 ředitelé středních škol 
posláni na studijní cesty do Čech. 

Studijní cesty vykonali též učitelé obchodních škol a učebných dílen. 

Školský odbor vydává časopis »Učitel« a i »Úradovyj vistnyk« vedle úředních 
zpráv přináší i informační stati, směřující k dalšímu vzdělávání učitelstva. 

Organisace učitelská, ač ji všemožně podporujeme, nedostala se 
ještě z plenek prvních spolkových potíží a nemůže se dosud věnovati jak by bylo 
třeba, práci vzdělávací. Mnoho času a peněz věnuje se schůzím, na nichž se sice 
mnoho mluví, ale jichž výsledky jsou slabé. Předmětem debat a sporů jsou 
hlavně otázky jazykové. Všechno učitelstvo Podkarpatské Rusi jest sdruženo ve 
spolku »Učitelské tovaryšstvo«, které jest členem Čsl. obce učitelské. Vydává ča- 
sopis »Narodna škola«. 

III. 

Lidové umění v Podkarpatské Rusi, jeho podpora školským referátem a praktické 

zužitkování ve školní práci. 

Školský odbor prostřednictvím okresních inspektorů a učitelek sbírá zprávy, 
kde a pokud je zachován kroj národní, kterak je ozdoben, jak lid zdobí své pří- 
bytky, nářadí, kraslice a j., sbírá též staré výšivky, vzorky jich, součástky krojů 
i kroje, tkaniny, výrobky hrnčířské a košíkářské i j., a upravuje z nich stálou 
sbírku učebných pomůcek. 

K témuž cíli vypravil na studijní cestu prázdninovou jednu z učitelek ručních 
prací ženských, aby mohla se naučiti na místě též vzácnějším starým technikám 
lidovým, kterým dlužno bude naučiti i ostatní učitelky domácích nauk. 

Kursy doplňovací pro tyto učitelky uspořádány byly čtyři o prázdninách 1922 
ve Vel. Berezném. V nich zvláštní zřetel je věnován umění a uměleckému prů- 
myslu lidu v Podkarpatské Rusi. 

Pomocí učitelek ručních prací z Čech sem povolaných, jímž dostalo se pro- 
střednictvím školského referátu poučení po stránce národopisu Podkarpatské 
Rusi, jakož i pomocí absolventek % ročního kursu, který pro zdejší dívky byl po- 
řádán v r. 1920 týmž referátem, uveden byl lidový ornament Podkarpatské Rusi 



1 67 



do škol, kde se mu věnuje pozornost zvláště v ručních pracích ženských a v kre- 
slení. 

Aby ukázal, jak pěkný je lidový ornament zdejší a jak vhodný k prostým před- 
mětům praktického života i k ozdobě nádherných výrobků moderního průmyslu, 
přičinil se o to, aby uspořádána byla výstavka prací učebných dílen státních 
v Užhorodě (košíkářská, krejčovská, řezbářská i truhlářská), připojena k výstavce 
lidového bezplatného kursu šití, zřízeného školským referátem v Užhorodě a 
zúčastnil se pracemi týchž dílen i pracemi žactva občanských škol ruských i slo- 
venských — výstavy Podkarpatské Rusi při zájezdu Sokolstva do Užhorodu, 
dále v r. 1921 na výstavě při veletrzích orientálních v Bratislavě a i při výstavě 
lidového umění a průmyslu Podkarpatské Rusi v Košicích. 

V září roku 1922 obeslal i výstavku při veletrhu v Praze. 

Školský odbor pořádá kursy lidového zpěvu a vypsal ceny na sbírání lidových 
pořekadel, přísloví, pohádek, dětských hraček, her a zábav lidu, a vše to zužitko- 
vati chce v práci školní. 

Doufá, že tímto způsobem stane se veškeré vzdělávání dětí živým a krásným 
projevem kultury národní a že otevřenými okny světnice vnikne karpatoruský 
duch i krev lidu do mrtvých dosud školních síní. 

Jen aby naše učitelstvo snahy ty pochopilo a podporovalo. 



IV. 

Lidovýchova na Podkarpatské Rusi. 

Když v roce 1919 v září počali jsme s osvětovou prací na Podkarpatské Rusi, 
přirozeně hledali jsme tu i výsledky dosavadní práce maďarské ve směru lido- 
výchovném. Můžeme říci, že k svému velikému podivu nenalezli jsme v tom 
směru pranic, ale opravdu pranic. Charakteristické jest, že tato naprostá zaned- 
banost po stránce lidovýchovné jevila se nejen v obcích rusínských, kdež byla 
nám jasna, ale že bylo totéž pozorovati i v obcích čistě maďarských. Jak pravím, 
nikde nic, nikde nejmenší stopy po nějaké lidovýchovné činnosti. Čítárna lidová 
nebyla na Podkarpatské Rusi ani jedna, Maďaři znali jen čítárny v kasinech, 
které zabývaly se politikou. Knihovny maďarské našli jsme opět jen v městech 
a to u několika spolků křesťanských socialistů, kteří jimi lákali své přívržence. 
Divadlo pěstovala v městech maďarská židovská společnost, která postupně 
4 zdejší města objížděla. Jediné snad plus mohu z té doby zaznamenati a to 
spadá na vrub zaníceného jednotlivce, měšťana mukačevského Lehockého, který 
sbíraje po celý svůj život historické památky, založil na konci svého života 
spolek »Museum Lehoekého« jemuž své sbírky věnoval. To byl stav lidovýchovy 
na Podkarpatské Rusi, když jsme v ní práci počali. Také nikde jsem nenašel 
známek o tom, že by zdejší střední školy působily lidovýchovné, nenašli jsme 
zde působících zpěváckých spolků; nejvíce pozornosti tu bylo věnováno kopané, 
které jnk mládež tak i staří se věnovali s nadšením u nás nezvyklým. Stálé bu- 
dovy divadelní byly jen dvě a to městské v Užhorodě a v Mukačevě, obě na- 
prosto nevhodně stavěné a nedostatečně vypravené. 

Za těchto okolností nelze se diviti, že se počátky naší vzdělávací práce zde 
potkávaly s naprostým nezdarem a nepochopením u místního obyvatelstva ru- 



sínského a s úsměšky u Maďarů, kteří sami neznali, co vlastně osvětová práce 
jest, které jsou její cíle a jaké mohou býti její výsledky. 

Rusíni nejsouce ani ve školách ani mimo školu vzděláváni, zůstali 60% negra- 
motnými a ta inteligence, která se ve školách vzdělala, byla pro národ ztracena, 
neboť nabyvši v maďarských školách knižního vzdělání, pozbyla citu pro svůj 
národ. Vzdělání její bylo jednostranné, charakter její byl porušen a až na nepatrné 
výjimky byla pro národ ztracena. Prostý národ utkvíval v naprosté nevědomosti 
a pověrčivosti. Poněvadž všichni páni byli jeho nepřátelé, kteří ho vyssávali 
i hmotně a při tom jím pohrdali, neměl k nim důvěry a také ku vzdělání. Dětí 
svých do školy neposílal, poněvadž ani to neuznával za potřebné, by znali čisti 
a psáti; říkal: »děd neznal čisti a psáti a také byl živ«, nebo: »Notariušem ne- 
bude, fiškališem nebude, nač mu třeba znáti čisti a psáti«. Což divu, že za těchto 
poměrů díval se na první naše pokusy lidovýchovné nedůvěřivě, neznaje, co zas 
ti páni na něho vymyslili. 

Vedle tohoto všeobecného názoru na vzdělání překážela osvětové práci celko- 
vá zaostalost zdejších dědin a zdejšího lidu. Bylo a je smutné jeho položení, 
zvlášť na Vrchovině, kde těžko volatí k vzdělávání, není-li co jisti. Tomu, že 
zvýšené vzdělání přinese i hmotný blahobyt dlouho nebude chtít zdejší Rusín 
uvěřiti, ač má okolo živé příklady na svých spoluobyvatelích, Židech, na nichž 
z velké části je právě pro duševní zaostalost i hmotně odvislý. 

Nemálo zdejší práci vzdělávací brání vzdálenost a rozloha zdejších obcí, jež 
jsouce rozloženy v horách na mnoha kilometrech, brání soustředěnější a inten- 
sivnější vzdělávací činnosti. 

Jinými závadami lidovýchovné činnosti byly četné zdejší spory. V prvé řadě 
jest to spor jazykový, který způsobil, že lidé odkládají časopis i knihu, jež nejsou 
psány jejich pravopisem a který jest příčinou, že v mnoha obcích založeny byly 
dvě čítárny (ruská a »Prosvity«), z nichž potom žádná neprospívá a který jistě 
zavinil, že nebylo napsáno a vydáno tolik knih, kolik by bylo, kdyby tu byla ja- 
zyková jednota a určitost. Nepříznivě na práci lidovýchovnou působil zde též 
spor církevní mezi pravoslavnými i řecko-katolíky, neboť jedni nechtěli se zúčast- 
niti práce s druhými a často vzájemně činnost vzdělávací mařili. I spory poli- 
tické nebyly práci vzdělávací k prospěchu. Stran politických je tu poměrně veliké 
množství a jedna potírá práci druhé a vzniká jen vzájemná nedůvěra, která je 
živena orgány stran. Zvlášť některé směry použily počínající práce osvětové 
k tomu, aby podezřívaly, že Češi přinášejíce vzdělání, chtějí lidu vžiti víru. Než 
toto podezření bylo po několika našich pokusech osvětových nadobro rozptý- 
leno, neboť lid poznal, že si vážíme pravého, skutky projevovaného nábo- 
ženství. 

Dnes můžeme říci, že původní nedůvěra v lidu zmizela a že lid přichází osvě- 
tové práci ochotně vstříc. Tím vykonáno bylo vlastně to nejdůležitější pro další 
práci a základ je tím nejlépe položen. 

Ještě o jedné velké překážce naší práce musím se zmíniti. Jest to naprostý ne- 
dostatek pomůcek, se kterým nám bylo na počátku zápasiti. Nemůžeme říci, že 
pomůcek bylo málo, ale třeba uvážiti, že tu nebylo vůbec nic. Také nebylo po- 
mocníků z místního obyvatelstva, které práci vzdělávací naprosto nezvyklé ne- 
mohlo se do práce pustiti. Velkou úlohou bylo třeba opatřiti pomůcky a tu 
můžeme říci, že dnes máme aspoň to nejpotřebnější, takže mohli jsme již při- 
brati zdejší inteligenci k této práci, hlavně učitelstvo, o němž musím s pochva- 
lou říci, že se ve většině ochotně a se zdarem do vzdělávací práce pouští. 



Ještě se musím zmíniti o metodě naší práce. Přirozeně tato tu musela býti 
docela docela jiná než v Čechách. Počínali jsem s časopisem pro děti (Vinoček) 
a dlouho jsme se dále nepouštěli, pokud jsme neviděli, že je půda připravena. 
Potom následoval obraz (skioptikon), přenosný biograf, byl dalším stupněm naší 
práce. Potom byly kursy pro negramotné a potom přišly čítárny. Dnes připra- 
vujeme již knihovny a pouštíme se i do přednášek bez obrazů. Trpělivě čekáme 
na lid, až vyjde z kostela a rádi necháme ho po přednášce vymluviti se v růz- 
ných pro nás zdánlivě malicherných, avšak pro lid vážných věcech. Bývají to 
obyčejně dotazy po životní otázce zdejší, totiž po reformě půdy, ale také často 
zajímavé dotazy po různých poměrech republiky. Objeví se tu i tam i dotaz po- 
vahy politické a poměrně dosti časté jsou dotazy náboženské, které svědčí, že 
i zdejší člověk rád mudruje a hloubá. Je-li řečník trpělivý a dovede-li se k lidu 
snížiti, je mu za to lid povděčen a spokojen odchází z přednášky. Důležité bylo, že 
jsme v otázce divadla mohli navázati na zdejší národní tradici, což je vůbec 
vážný příkaz pro metodu počáteční vzdělávací práce. Zde totiž bylo v oblibě 
malé přenosné divadélko, na němž hrávaly se hry náboženského obsahu, 
zvlášť narození Kristova se týkající. Jest to obdoba našemu Betlemu s nímž 
u nás drataři chodili zpívajíce své vánoční koledy. Tyto zbytky vánočních her 
jsme znovu sebrali a znovu v život uvedli, ale nejen to, použili jsme přenosného 
tohoto divadélka a vzbudili zájem o divadelnictví vůbec. Provedli jsme tedy na 
přenosném divadélku i jiné hry a od něho přešli jsme k dětským hrám lidovým, 
až konečně se nám podařilo vylákati i dospělé na jeviště. Také loutkové divadlo 
tu vykonalo a vykonává dosud svůj úkol. Rovněž při snaze po opětném pěsto- 
vání písně vycházíme od písní a tanců národních a doufáme ve zdar. Tof obrys 
naší metody. Přirozeně a nenuceně. Všechno ať vyrůstá z půdy lidu. 

Rusíni za pomoci dosti zde četně usedlých uprchlíků z Haliče založili tu 
spolek »Prosvitu«, který účinně vedle jiných otázek (museum, vydavatelstvo 
knih) pracuje úsilně též v lidové osvětě, zvláště v divadle. 

Počet kursů pro negramotné a počet jich účastníků uveden v oddíle II. orga- 
nisace školství. 

Čítáren je na Podkarpatské Rusi 70, z nich »Prosvitou« založeno 43. Při 
čítárnách jsou i malé knihovny. 

V roce 1922 působilo 24 přednášečů, kteří vykonali 250 přednášek, které 
navštívilo 19.170 lidí. 

Na Podkarpatské Rusi je v činnosti 20 skioptikonů a jeden přenosný biograf. 
Se světelnými obrazy bylo 110 přednášek, jichž se zúčastnilo 14.590 lidí. 

Divadlo »Prosvita« má stálé divadlo v Užhorodě. Mimo to hráno bylo v 80 
jiných místech na Podkarpatské Rusi. Loutková divadla jsou tři. 

Práci osvětovou v okrese řídí osvětový sbor, který je ustaven pro každý po- 
litický okres. 

Časopis »Zorja«, který vydává školský odbor, přináší nejen ukázky litera- 
tury, ale i populárně psané články naučné a snaží se býti prostředníkem mezi 
čítárnami a mezi okresními osvětovými sbory. Má býti jich centrálním úřadem. 

Podporujeme, by po našich obcích vznikly lidové zpěvácké kroužky, které by 
bývalou zálibu zdejšího lidu dále pěstily. Podobné kroužky jsou v mnohých 
obcích a vyniká v tom směru zvláště choř bočkovský. 



Je krásná Podkarpatská Rus; od sněžných vrcholů Karpat k vlnám Tisy, od 
výstavného biskupského paláce užhorodského až k chudým chýším huculským 
nad Jasinou, co iu krásných obrazů krajinných, co tu nádherných panoramat. 

A dobrý je národ, který tu žije, dobrý, ale ubohý. 

Nuž pracujme všichni, kdož máme k tomu příležitost, ze všech sil, by krásný 
zdejší kraj nebyl jen rámcem bídy a ubohého života nešťastného lidu, jak bylo 
za Maďarska, ale aby z krásného obrazu krajinného Podkarpatské Rusi zíraly 
na nás veselé oči zdejších dětí a bilo nám přátelsky a spokojeně vstříc srdce 
dobrých, šťastných zdejších lidí. 




1 7 I 




DĚTI RUSÍNSKÉ. 



ANNA PIN KAVOVÁ-MAKARIUSOVÁ: 

DÍTĚ V PODKARPATSKÉ RUSI. 

Psáti o dítěti z Podkarpatské Rusi! 

Maně vynoří se mi v mysli oblázek »dětváka« v umolousané hrubé »soročce« 
(košili), bosého, ubohého se špinavou, šedivou, nevzhlednou plackou ovesnou 
v usmolených ručkách! Široce rozevřenýma očima patří na cizince, který snaží 
se propitvati jeho dušičku. Málo kdy dá se vylákati ze své reservy. Mluvíte-li 
naň, otočí se, a aby zbavil se dotěrného zvědavce, zmizí v tmavém otvoru ne- 
vlídné chýše. To jest pravé dítě hor, vychované v staré domácí tradici někde 
cennější, někde méně cenné než domácí zvířátko, žijící s ním pod jednou stře- 
chou. »Dětvák« sám sobě ponechaný tráví život tak, jak nejlíp umí. Hry jeho 
jsou tak primitivní, tak jednoduché jako strava, jeho postel, jeho celý život. 
»Dětvák« nezná písní, povídánek, mazlení — život jeho jest tvrdý jak ty buky 
kolem chýše Rodiče nemají na jeho výchovu času, nezpívají, nerozpráví s ním. 
Žije sám v sobě, v úzkém kruhu rodiny, celým světem mu je začazená jizba a 
úzký pruh oblohy, pronikající klínem vysokých hor. Usíná kolébán vichrem 
a v zimě omámen dusivým čoudem ohniště a zpěvánkou-kolíbánkou jsou mu 
nářky chudoby, která cení lačné své zuby ze všech koutů chudičké chaty. Nemá 
téměř žádných potřeb, v zimě v létě stačí mu ovesná placka, v zimě v létě jedna 
jediná »soročka« z domácího hrubého plátna. Zima oddělí ho teprve od ce- 
lého světa. Sněhu napadne nad chatu vysoko — a od chalupy k chalupě nutno 
se prokopávati. Jak smutné to dětství! Není v něm barev, není v něm zvuků, 
světla, hluku a vzruchu, zpěvu a povídánek, není v něm kromě šedivých stínů 
hladu a mrákotného podvědomí — ničeho. To je život dětí na Užocku. 



1 72 



O něco lepší a pestřejší jest život »dytyny« v kraji. Zde má již okolí i škola 
poměrný vliv na jeho mysl, duši i tělesný rozvoj. Hry jeho jsou rozmanitější, 
zná písně. Nyní působením školy zpívá již i písně rusínské. Ve hrách jejich, 
jako ve hrách našich dětí, objevují se společníci dítěte: krávy, voli, kuročky, 
holitbky, svini i vovk (vlk) z Vrchoviny. Na ukázku podávám některé: 

Chodiť naša kvočka (slípka) 
dovkola koločka 
a za něju dyty (děti) 
hej vy krásny cvity (květy) 
kvo — kvo — kvok! 

Lubiv bych oraty 
šíst volov honyty, 
keď by dachto prišou 
za plužok deržaty. 

Oj dzvony dzvoňat 
chorty vovka hoňat, 
holotami dolinami 
de luďi nechoďaf. 

Mnohé mají i humor, jako na př.: 

Požeň kačky do mlačky 

naj zberajut chrobačky 

kač, kač, kač, maty fa volať. 

Zakla kačky pohnala 
páru čo bot porvala 
kač, kač, kač, maty ťa volať. 

Bohužel tento poklad prostonárodní poesie jest velmi skrovný jako i poklad 
písní národních. Doplňuje se zpravidla maloruskými krásnými dumkami, které 
pronikají stykem s Ukrajinci a Velkorusy, dále písněmi českými, které tu za- 
nechalo české vojsko. Umělé písně i písně školní čerpány jsou rovněž po většině 
z cizích pramenů. 

Nejvíce po této stránce jest patrný staletý útisk zdejšího lidu. Oněměl národ, 
zmlkly písně, ztrnuly pohyby, neboť to vše je život — a Rusín žít nesměl, 
směl jen živořit. Národ zapomněl své písně, ponechány mu jen zpěvy církevní, 
protože církev a stát jedno bylo. Ostatní nahraženo bylo písněmi maďarskými, 
dětem již od opatrovny přímo vtloukanými. A tak v tomto kraji, tak bohatém 
na krásy přírodní, tak svěžím, kde staleté stromy zpívají věčné své chorály — 
umlkl zpěv. Všecku nepošlapanou jarost a touhu po barvách, jasu a teple 
přenesl národ do svých výrobků. Jedině v starých mistrných vzorech lidového 
umění můžeme hledati bývalý temperament tohoto lidu, ve výšivkách a keramice 
vyzpívaly a vyjádřily se přirozené umělecké vlohy tohoto lidu. V těchto mlčeli- 
vých projevech lidu bráněno nebylo, neboť výrobky ty byly Maďary kupovány 
a s nimi dále obchodováno. 



Ušlapaný Rusín ztratil i všecek půvab pohybů. Tance lidu jsou velmi primi- 
tivní; pouhé vrtění dvou osob buď různého neb stejného pohlaví na jednom 
místě, v kotoučích prachu při vřeštivé hudbě. 

Tančí-li se někde něco jiného, pak jsou to maloruské tance jako »kozáček« 
a »kolomyjka«, v kterých je života a pohybů až radost pohledět. 

Život dítěte městského neliší se valně od života městského dítěte u nás. 
Má tytéž pouliční hry, jako naše. 

V zimě koulování, bruslení, sáňkování s ohrožováním chodců spojené, zrovna 
jako u nás. Ale při tom jedno musím konstatovati. Uliční dítě zdejší není 
tak výbojné, jako bývají naše předměstské děti, uklidí se beze slova, jsou-li 
napomenuty. Neslyšela jsem ještě, že by hoch, třeba se choval uličnicky, dospělé 
osobě, která jej napomenula, odmlouval, neb hrubě se choval. Jinak i zde musí 
automobilisté obávati se mládeže. Z jara koulí kuličky, hraje »v drápky«, kreslí 
na všech chodnících »školu« (iškola), v níž po jedné nožce poskakuje, až docílí 
nej vyšší třídy. Na ulici, dvorečku, všude, kde najde místečka, »kope«. Leze na 
ploty, na stromy, chytá se vozů a pod. Jest tedy zrovna taková jako naše děti, 
nedospívá však té rafinovanosti jako naši předměstští gamini, neboť i v těchto 
divočejších projevech bujného mládí jeví se jakási zakřiknutost. 

Mezi dětmi rusínskými a slovenskými zvláštní kategorii tvoří děti židovské, 
jichž je tu největší procento. Pejzaté hlavičky hochů vyhlížejí jako směšné mi- 
niatury dospělých jejich otců a chundelaté hlavy děvčátek upomínají na paruky 
orthodcxních maminek. 

Schopnosti těchto dětí jsou veliké. Každé z nich mluví jedním neb dvěma 
jazyky slovanskými, německy zná každé, i maďarský i hebrejsky. Tvoří největší 
procento dětí do opatroven a škol docházejících. 

Duševní schopnosti dítěte možno sledovati teprve nyní, kdy vstoupila v život 
činná škola a děti naučily se rusínsky. S velikou radostí chápou se příležitosti, 
aby dokázaly svou manuelní zručnost při výrobě hraček a pomůcek. Velice 
rády a s nadšením hrají divadla, přednášejí, zpívají. Jsou nedůvěřivé, ale 
když poznají, přilnou. 

Nejzajímavější jest volné dítě přírody — polonahé cigáně. Téměř každá 
větší obec má »před branami« cigánskou vesnici, několik to slepených chatrčí 
plných polonahých snědých dětí. Objevíte se . a proti vám vyběhne čtyř- či pěti- 
letý nahý cigán, ač jest leden a mráz štípe, ale cigán nedbá. Přikládá drobné 
housličky pod bradu a z rozdrnčených strun line se světoznámý »bílý kví- 
teček^ Celý roj cigánčat vás obklopí, utvoří kolem vás nerozborný kruh mí- 
hajících se špinavých těl, vztahujících černých ruček a blýskavých očí. Máte 
co dělat, abyste se udrželi na nohou, neboť kruh se menší a úží a vám z pekel- 
ného vřesku, který kolem vás cháska tato tropí, zamotá se hlava. Jest potřebí 
skutečně velké energie, rázným způsobem zbaviti se tohoto bezděčného zajetí. 

Díváte-li se na cigánskou ves nepozorováni, z dálky, uvidíte, jak bezstarostně 
a volně bavit dovede se dítě cigánské. Od nejmladšího, které sotva běhat umí, 
do nejstaršího, točí se v slunci, broukajíce a hulákajíce do taktu jako roj ve- 
selých mušek. Barevné jejich cáry mění se v zářivém světle slunečním v prů- 
svitná křídla, plná barevných odstínů, z pod nichž blýskají se v slunci snědá 
nahá jejich těla, líbaná paprsky slunečními. 

Tak žijí animálním životem, ve špíně, hladu, mrazu, podnikajíce denní vý- 
pravy do ulic města, aby něco vyžebraly, nebo na věčnou oplátku si vypůjčily. 
Mrštně proplétají se mezi směsí venkovanů a venkovanek v kožiších, mezi 



prasátky a povozy. Seberou kde jaký odpadek a se závidění hodnou chutí 
se do něho pustí, ovšem že dříve se oň důkladně poperou. Největší rozruch 
způsobí nalezení oharku cigarety. Jsou s to pronásledovati vás celým městem, 
vidí-li, že dokuřujete cigaretu, loudí, abyste mu ji hned dali. Bohužel, že tento 
nešvar není zakořeněn jen v dětech cigánských. I děti venkovské, ba i městské 
kouří. Často vznikl požár jen proto, že děti zapalovaly cigarety. Nyní působením 
školy potlačuje se zděděná tato nemravnost. 

To vše o dětech pozorovaných v přírodě, na ulici a doma. Školy vážiti do- 
vedou si jen skuteční Rusíni, církevní rusínskou školou odchovaní. Ovšem tu 
by chtěli míti docela jen dle svých předpisů, což nejde. V takových čistě rusín- 
ských krajích na Verchovině dá se studovati duše dítěte, ale úplně nemožno 
je to v městech a krajích, kde děti nejprve musí učiti se jazyku a třebaže ve 
škole mluví a učí se rusínsky, to, co v duši jeho se děje, vyjadřuje doposud 
jazykem maďarským, a tu těžko do tajemné dílny lidské duše se vniká, když 
to nejvlastnější pro neznalost jazyka nám uniká. Bohužel, že dobrodiní škol 
i opatroven nejvíce využijí Židé a Maďaři. Rusíni stále ještě zůstávají neteč- 
nými ke škole, a jen přísné tresty přinutí je, aby dítě do školy posílali. Dítě 
od 5 let jest Rusínovi cennou pracovní jednotkou, a bolestně nese a raději 
pokutu zaplatí, než by této pracovní síly se vzdal. On »dětváka« potřebuje 
k polní i domácí práci a škola je jen pro »pány«. Bude ještě dlouho trvati, 
než podaří se tvrdohlavého Rusňáka přesvědčit o jiném, a než škola bude jeho 
štěstím a dobrodiním získané v ní vědomosti. 




VEŘEJNÉ ZDRAVOTNICTVÍ V PODKARPATSKÉ RUSI. 



Stav veřejného zdravotnictví odráží se vždy a všude ve zdravotním stavu lidu. 

Popatřme, jaký jest zdravotní stav rusínského obyvatele. Jsou to lidé ná- 
padně bledí, chudokrevní, špatně živení a předčasně sestárlí. Pátráme-li hlouběji, 
vidíme, že degeneraci tělesnou překonává ještě více degenerace duševní. Ne- 
gramotností, jež dosahuje 80 a v odlehlých horských obcích až 90%, jsou 
nejzřejměji vyjádřeny tyto neblahé poměry. 

Jest nesporno, že mnoho na stavu tom zaviněno jest nedostatkem škol, 
mnoho také duševní méněcenností rusínského lidu, podmíněnou nezdravými 
poměry sociálními, předčasnými sňatky v příbuzenstvu, alkoholismem, příjicí, 
tuberkulosou, jež jsou tu nad míru rozšířeny a zdraví lidu podlamují. Nemálo 
jej hubily též nakažlivé nemoci, z nichž tyf skvrnitý, právem zvaný též tyí 
z hladu, stal se tu endemickým. 

Tímto stavem vyjádřena jest zřetelně macešská péče bývalé vlády maďarské 
o Rusínsko a jeho zdravotnictví. 

Jest příznačno, že vláda, jež řešila sociální otázky na nejhumannějších zá- 
sadách a vydávala zákony dokonale prohloubené, neměla tolik morální síly, 
aby uskutečnila projektovaná humanitní zařízení a nepečovala o to, aby vy- 
dané zákony byly prováděny. 

Lékaři ve veřejné službě zdravotní ustanovení nenalézajíce ve služebních 
platech existenčního minima, věnovali se skoro výhradně soukromé praxi. 
Okresní lékař zařazen byl do X. hodn. třídy a jen několik málo starších do- 
stávalo platy dle IX. hodn. tř. Veřejná služba zdravotní byla úřednímu lékaři 
zaměstnáním vedlejším a nevěnovala se ani službě epidemijní ta péče, jak toho 
závažnost věci vyžadovala. 

Okresní lékař konstatoval prostě charakter nemoci, a zjistiv, že se jedná 
o nemoc přenosnou, označil dům nálepkem s názvem nakažlivé nemoci a zá- 
kazem volného přístupu cizím osobám. Byla-li v místě škola, uzavřela se. 
O isolaci nemocných nebylo pečováno; obydlí Rusína ji neumožňuje a zvlášt- 
ních zařízení isolačních tu nebylo. Obydlí buduje si Rusín nanejvýš primitivně 
s jednou místností, jež mu slouží za kuchyň, místnost denní i ložnici a v době 
zimní přechovává tu i drobný dobytek, nemaje pro něj dostatečně proti krutým 
mrazům zabezpečené stáje. 



Přeplněné a nečisté obydlí Rusína tvoří, byvši infikováno, pravé pařeniště 
pro vývoj nakažlivých nemocí a nákaza přechází následkem těsného styka 
rychle s jednoho člena rodiny na druhého a návštěvami nemocných, jež se 
dle starých zvyků hojně konají, přenáší se snadno do rodin jiných. Poučení 
o původu nakažlivých chorob se postiženým rodinám vyšetřujícím lékařem 
nikdy nedostalo, ba nebyl rodině dán ani návod, jak má nemocného ošetřovati. 

Nemá proto Rusín ani základních vědomostí o podstatě nakažlivých nemocí 
a pokládaje je dle hlasu duchovního správce za trest boží, hledá pomoci spíše 
v modlitbě než u lékaře. 

Isolační zařízení, jež dle zákona byly obce povinny míti pohotově, byly, kde 
obec uposlechla litery zákona a je opatřila, takového druhu, že nebylo možno 
nemocného ani s pomocí četnictva do nich dopraviti. Trefně se o nich svého 
Času vyjádřil bývalý předseda ministerstva Tisza, řka, že nejsou k isolování 
nemocných, nýbrž spíše proto, aby vzbuzovaly postrach, že v nich bude 
zavřen, kdo se nakazí. 

Ani při veřejných nemocnicích, vyjímaje užhorodskou, nebylo tak zařízených 
isolačních oddělení, aby v nich mohli býti nemocní ošetřováni bez nebezpečí, 
že získají tam jinou nákazu. Nad to se nemocným tu umístěným nevěnovala 
patřičná péče ani se strany lékaře, ani ošetřujícího personálu a zmíral tu 
těžce nemocný zpravidla bez pomoci. Zatajoval proto Rusín nakažlivou nemoc 
a skrýval nemocného před pochopy maďarskými, jen aby nebyl dopraven do 
nemocnice. 

Šířily se proto nakažlivé nemoci v Podkarpatské Rusi velmi rychle a nalezli 
isme při převzetí zemi tu prostoupenou skvrnitým tyfem, neštovicemi, tyfem 
střevním a jinými nebezpečnými nákazami. Zvláště byly to politické okresy 
Volovoje, Verecky, Hust, Tiačevo, Teresva a celá Marmaroš, jež velmi trpěly 
neštovicemi a skvrnitým tyfem. Tak v samotném městě Rahově zemřelo v roce 
1920 51 osob skvrnitým tyfem, ačkoliv úmrtnost touto nemocí jest v Pod- 
karpatské Rusi vlivem získané imunity poměrně velmi malá. 

Nevěnovala-li se valná pozornost těmto nejnaléhavějším věcem, nevěnovala 
se ovšem ani ostatním potřebám hygienickým. Opatřování vody pitné, od- 
straňování odpadových hmot děje se, ani města nevyjímaje, způsobem nej- 
primitivnějším. Vodovod s dobrou vodou pitnou má v celé Podkarpatské Rusi 
pouze obec Velké Berezné. V Užhorodě započato těsně před válkou se zřizo- 
váním vývrtných studní pro budoucí vodovod, studny ty založeny však v místech 
nezajišťujících bezvadnou vodu spodní a musí se pátrati po lepších zdrojích 
vody. 

Voda pitná opatřuje se v Užhorodě, jakož i v ostatních městech z obyčejných 
kopaných studní zařízených na okov, anebo vrtanými studnami nortouskými. 
Při zřizování jich nebývá zhusta brán zřetel na okolí a nacházíme často studnu 
poblíž záchodu, hnojiště, odpadové stoky. Že takové studny bývají často 
zdrojem nákazy tyfové, jest na bíledni. 

V horách, jež zaujímají čtyři pětiny země, pije se vesměs voda z řek a potoků 
a jen výjimečně najdeme tu studnu kopanou nebo nortouskou. Ani při škole 
tu často není vlastní studny. Přes to nepozorujeme v horských obcích častější 
vyskytování se tyfu střevního snad proto, že jest obyvatelstvo od dětství proti 
nemoci imunisováno požíváním infikované vody v době, kdy se tyfová nákaza 
u něho ještě neujímá. Za to však jsou téměř všeobecným zjevem červy, zvláště 
škrkavky u horského lidu, jichž vajíčka se získávají požíváním povrchové vody. 

1 77 



12 



Jako opatřování vody pitné jest stejně primitivní odstraňování odpadových 
hmot. Z domů při veřejných vodách svádějí se přímo do řeky nebo potoka, 
v místech odlehlejších jímají se do záchodových jam veskrze propustných. 
V horách nenajdeme však ani záchodů a rovněž tak ani upraveného hnojiště. 

Patřičná čistota veřejných míst, ulic, se neudržuje v hlavním městě, tím 
méně ve městech ostatních a ještě méně na venkově. 

Výroba a obchod potravinami ponechávány zcela bez kontroly a i mnohá 
veřejná lékárna nacházela se ve stavu, v jakém u nás ani lepší obchod smíšeným 
zbožím nenajdeme. Velmi málo lékáren má vhodnou pharmaceutickou laboratoř 
a ostatní předepsané místnosti, v některých lékárnách nebylo ani destilačního 
přístroje a používáno k výrobě léčiv vody studniční. Výroba léčiv svěřována 
na mnoze silám nekvalifikovaným a v lékárenství nevyučeným. 

Povolení ku provozování různých živností udělováno, třeba že podnikatel 
zaměstnával i více dělníků, pod vlivem soukromých vztahů a jest málo živno- 
stenských podniků v Podkarpatské Rusi, jež by vyhovovaly zákonitým před- 
pisům. Pouze veliké závody průmyslové byly příslušným ministerstvem při- 
drženy upraviti, čeho jest třeba k ochraně zdraví a bezpečnosti dělníků. 

Ve stavu nanejvýš desolátním nalézaly se i veřejné ústavy humanitní. Jsou 
lu 4 veřejné nemocnice — v Užhorodě, Mukačevě, Berehovu a Vel. Sevljuši — 
státní babská škola v Užhorodě, dva dětské útulky — v Mukačevě a Vel. 
Sevljuši, ústav hluchoněmých v Užhorodě. Chorobinců, chudobinců a útulků 
pro mrzáčky v Podkarpatské Rusi vůbec není. 

Dětské útulky a ústav hluchoněmých spadají do kompetence ministerstva so- 
ciální péče a nebude na tomto místě o nich jednáno. 

Z veřejných nemocnic jest stavebně dokonale vybudována pouze veřejná 
městská nemocnice v Užhotodě s 550 lůžky. Po stránce hospodářské i lékařské 
byla však stejně špatně vedena, jako ostatní nemocnice. Komise vyslaná v roce 
1920 ku provedení revise v nemocnici, se vyslovila, že hospodaření v nemocnici 
nesnese kritiky. Inventářů nebylo, o spotřebě potravin, dříví, uhlí a různých 
potřeb nemocničních se záznamy nevedly, nákupy, ač ve velkém, konaly se za 
ceny vyšší, než kupuje soukromník v drobném, služebního personálu vydržován 
iiadpočetný stav, služba lékařská zanedbávána, ambulantní léčbu vykonávaly 
po většině řádové sestry, pravidelné prohlídky na odděleních zredukovali si 
lékaři na 1, nejvýše 2 hodiny denně. 

V úplném hospodářském a lékařském úpadku nalezena veřejná městská ne- 
mocnice v Mukačevě. Ač nemocnice tato byla zřízena pro 120 nemocných, 
bylo v ní ošetřováno sotva 50 nemocných. Nemocní vyhýbali se této nemocnici, 
v níž léčba přenechána skoro výhradně řádovým sestrám. Rozsah lékařské čin- 
nosti naznačuje zřetelně ta okolnost, že operační pokoj sloužil řádovým sestrám 
za květinovou místnost, léčba ambulantní chudých nebyla prováděna vůbec, 
v infekčním oddělení, jež upraveno bylo z bývalé deputátní chalupy panství 
sehonbornského, nalezeni pomíšeně uložení nemocní spálou, záškrtem, tyfem 
střevním a jinými nákazami — patrně tam lékař nikdy nepřišel — ošetřovatelská 
čmnost řádových sester zračí se pak nejpádněji v tom, že se malým dětem ne- 
dávalo večer na suché pokrmy ničeho piti a děti mořeny žízní, aby ošetřovatelky 
nebyly jimi v noci ze spánku rušeny. 

Veřejná župní nemocnice v Berehovu byla spíše soukromou ordinací bývalého 
ředitele nemocnice, než veřejným ústavem léčebným. I za přijmutí nemocného 
do léčby nemocniční vybírány poplatky a nemocný nemajetný ponechán tu 



zcela sám sobě. Byly zjištěny případy, že chudý nemocný nebyl tu po 5 měsíců 
lékařem vůbec prohlédnut a z venerického oddělení byla propuštěna žena po 
3měsíční detenci, aniž byla u ní léčba její přenosné nemoci vůbec zavedena. 

Po stránce stavební jest nemocnice tak defektní, že bude nutno celou znovu 
ji vybudovati. Ač postavena byla před 30 léty, jest v ní upotřebitelných jen 
několik málo budov. Celá nemocnice dělá dojem provisoria, jednotlivé budovy 
jsou nad míru stěsnány, ač k účelu tomu věnovaný pozemek dovoloval největší 
rozpětí nemocnice. Nemocnice není ani zkanalisována, ba nemá ani řádných 
záchodů a pitná voda opatřovala se z obyčejných kopaných studní, nedokonale 
proti nečistým přítokům s povrchu zabezpečených. 

Též budovy nemocnice ve Vel. Sevljuši nejsou dobře upotřebitelné, ano pa- 
vilon pro vnitřní choroby, postavený v r. 1917, dle zevního vzhledu jako zděný, 
musí býti letos sbořen, ježto postaven byl z prken, olíčených na oklamání fa- 
sádou vkusnější než u druhých, skutečně zděných pavilonů. Prkenné stěny 
prostoupeny jsou houbou již tak, že celá budova hrozí sesutím. Oddělení 
venerické upraveno tu bylo ze stájí a kuchyně z obyčejného selského stavení 
z nepálených cihel. Kanalisace není a pitná voda brána ze studny tak ne- 
hygienicky upravené, že byla po léta příčinou domácích infekcí tyfem střevním 
v nemocnici. 

Nelékařské konání bývalého ředitele Dra. Nagyho illustruje případ, že 
i mezi operací tloukl nedokonale narkotisovanou ženu přes obličej, když bolestí 
křičela, a nemocné se zhnisalými bubony honil do práce ve své zahradě. Jak 
hospodařil se státními penězi, vysvítá jasně z toho, že kupoval různé drahé 
potřeby, jichž nemocnice naprosto nepotřebovala, ačkoliv se v nemocnici ne- 
dostávalo nejpotřebnějšího prádla, pokrývek, ba ani jídelních příborů tu ne- 
bylo a v kuchyni používáno z nedostatku míchaček kusu dřeva. Byl si vědom, 
že bude s ním jednou definitivně súčtováno a bude nucen z nemocnice odejiti. 
Koupil si též rozsáhlou vilu ve Vel. Sevljuši a zařizoval z ní sanatorium. 

Státní babská škola v Užhorodě nevyhovuje též naprosto moderním poža- 
davkům a bude nutno znovu ji vybudovati ve všech směrech, stavebně, admini- 
strativně i lékařsky, aby vycházely odtud porodní báby vycvičené nejen theore- 
ticky, nýbrž hlavně prakticky, a neopakovaly se příhody, že diplomovaná po- 
rodní bába vybavovala plod při příčné poloze za vyhřezlou ručičku a jiná zase 
že zavinila smrt více rodiček otravou krve tím, že vyplachovala dělohu ne- 
čistým irrigatorem, ačkoliv porod byl normální a jakýkoliv zákrok se strany 
porodní báby byl nemístný. 

Nemá proto Rusín důvěry k porodní bábě a svěřuje svou ženu spíše bábě 
fušerce, která, omezujíc se pouze na zevní zákroky, méně škody rodičce způsobí, 
než nedostatečně školená porodní bába, provádějící bez nutné indikace vnitřní 
vyšetřování nedokonale desinfikovanýma rukama a irrigace nečistými nástroji. 

Rusín nemá však důvěry ani v lékaře, jenž se mu věnuje jen dle platební 
jeho schopnosti. Chudý Rusín nevyhledává pomoci lékařské vůbec, nemaje z ní 
valného prospěchu. Ještě dnes přijdou do nemocnice lidé, žádající prostě 
prášek nebo mazání na chorobu, již kuse líčí, aniž se dají přesvědčiti o potřebě 
tělesného vyšetření. Většinou jde Rusín přímo do lékárny, kde se mu dostane 
žádaného léku, třeba protichůdně působícího, stejně jako konsultuje-li lékaře, 
jenž ho tělesně nevyšetří. 

Bují proto v Podkarpatské Rusi nad míru fušerství a to stejně jak v lékař- 
ství, tak v porodnictví a přiházejí se věci v těchto oborech, jež nám nejsou 
dobře pochopitelné. 



Jak bylo pečováno o léčbu chudých nemocných mimo ústavy, mluví jasně 
íakt, že v roce 1921 bylo ze státní pokladny vydáno za léky, předepsané 
chudým, 7.842 K 57 h, ač v tomto roce bylo Podkarpatské Rusi dáno vzhledem 
k veliké chudobě na účely ty 300.000 K a léčení chudých náleží k hlavním 
povinnostem obvodních a obecních lékařů. 

Jak videti, převzali jsme veřejné zdravotnictví v Podkarpatské Rusi ve stavu 
velmi špatném a bylo nutno budovati je od základů. Práce nesnadná a tím 
obtížnější, že se nedostávalo dobrých a svědomitých sil pomocných. Lékaři, 
převzatí od maďarské vlády, neměli pro naše demokratické zásady pochopení 
a také jich průprava odborně hygienická nebyla v souladu s našimi požadavky. 

Neuklidněné politické poměry v zahraničí nelákaly naše lékaře usaditi se 
v těchto odlehlých končinách s poměry nanejvýš neurovnanými a nezdravými. 
S příznivým postupem úpravy poměrů v zemi získávány pomocné síly z Čech 
a v poslední době z Ruska, tak že budou všecka uprázdněná místa okresních 
a obvodních lékařů již obsazena a nahraženi budou lékaři úřední i nemocniční, 
již zřejmě nepřátelsky s naším státem a Rusínem smýšleli. 

Přes nedostatek pomocných sil vykonána s několika obětavými českými 
lékaři ozdravovací práce velikých rozměrů. 

Nejprve přikročeno k reorganisaci veřejných nemocnic po stránce lékařské 
i správní. 

Veřejná městská nemocnice v Mukačevě, jež se, jak bylo již zmíněno, nalézala 
v úplném medicínském a hospodářském úpadku, byla převzata v říjnu 1919 
do správy státní a přivedena za odborného vedení ředitele dr. Alberta a 
české správy k takovému rozvoji, že se co do výkonů lékařských a vnitřního 
hospodaření řadí k prvním ústavům toho druhu v republice. Budovy nemoc- 
niční, pokud to dovolovaly prostředky po ruce jsoucí, byly opraveny a vhodně 
adaptovány, zřízeny řádné ambulanční místnosti se stanicí čisticí a desinfekční 
a zahájena rozsáhlá léčba ambulantní, jíž tu nebývalo. Veliký počet denně tu 
ošetřovaných ambulantů svědčí nejlépe o tom, jak důležitým pro chudý lid 
rusínský jest zařízení toto a jaké se těší důvěře. Nemocnice tato skýtá všecky 
podmínky státi se ústavem ústředním pro výchovu dorostu lékařského a rozvoj 
odborně lékařský. 

Pracuje se proto na jejím řádném vybudování; ještě letos započne se se stav- 
bou moderně zařízeného pavilonu pro chirurgii s oddělením pro orthopaedii 
a gynaekologii, zřídila se tu rozsáhlá centrální nemocnice epidemijní a upravila 
prosektura s diagnosticko-bakteriologickou stanicí pro potřebu nemocniční 
i celé země. 

Nemocnice má vlastní vodovod s bezvadnou vodou pitnou a jest též řádně 
nově kanalisována. 

V dalším postupu vybaveny ze správy maďarské župní nemocnice v Berehovu 
a ve Vel. Sevljuši, z kteréž poslední přes všecky překážky a největší odpor 
se strany maďarské odstraněn byl pověstný ředitel dr. Nagy, jehož nehumánní 
konání svého času velmi rozvířilo veřejnost. S ním odstraněna z nemocnice 
i celá správa a pořádku nezvyklý personál služební. Zároveň započato se sta- 
vebními úpravami jednotlivých pavilonů v obou nemocnicích a zřízena již 
v nemocnici v Berehovu z původní obytné budovy řádná ambulance se stanicí 
čisticí a desinfekční, upraven pavilon gynaekologický, venerický a pro duševně 
choré, jež nejvíce nedostatků a závad vykazovaly. Projektuje se tu pak stavba 
nového pavilonu chirurgického, kuchyně s prádelnou a řádná kanalisace a 
vlastní vodovod. 



V nemocnici ve Vel. Sevljuši zařízena obdobná stanice čistící s ambulancí 
a opravena budova pro veneriky určená, pokud nebude lze pro ně opatřiti 
přístavbou budovu vhodnější. 

Veliké energie vyžádalo si utlumení nebezpečných nakažlivých nemocí, jež 
byly v Podkarpatské Rusi velmi rozšířeny. Řádily tu neštovice, tyf skvrnitý 
vedle tyfu zvratného, tyfu střevního, úplavice střevní a jiných nákaz. 

Účinnému zasáhnutí proti těmto nákazám stavěl se v cestu úplný nedostatek 
potřebných pomůcek: isolačních nemocnic, desinfekčních přístrojů, nedostatek 
školeného personálu v epidemijní službě a veliká zaostalost a náboženské 
předsudky lidu. I bylo třeba budovati nejprve isolační nemocnice, neboť na 
isolaci nemocných v domácnosti Rusína, obývajícího skoro bez výjimky jen 
jednu místnost, nebylo možno pomýšleti. 

V té věci přispěl republice velmi účinně ku pomoci Červený kříž postavením 
epidemijní nemocnice v Hustu, středisku to největších epidemií. Nemocnice 
tato, opatřená dokonalou stanicí čistící a desinfekční, záhy vykonala svůj úkol. 
Z obcí, kde skvrnitý tyf nebyl ještě epidemicky rozšířen, svezeni byli jednotliví 
nemocní do nemocnice sanitními automobily; kde nemoc nabyla již rozšíření 
epidemického, ustanoveni byli epidemičtí lékaři, již bděli nad zákazem návštěv 
a poskytovali nemocným lékařské pomoci; neštovice potlačeny intensivním 
očkováním, jež od státního převratu nebylo v postižených jimi krajích vůbec 
piováděno; tyfu zvratnému čelí se rovněž svážením nemocných do nemocnice, 
proti tyfu střevnímu pak bude jediným prostředkem řádná úprava opatřování 
vody pitné v obcích a jednotlivých domácnostech. 

Dnes není život Rusína již ohrožován skvrnitým tyfem ani neštovicemi, neboť 
učiněna jsou všecka opatření, aby se nemocem těmto, jakmile se někde vy- 
skytnou, jak náleží čelilo. 

Podkarpatská Rus byla rozdělena na 2 epidemijní kraje, západní a východní, 
v jichž centrech zřízeny dostatečně veliké epidemijní nemocnice, aby pojaly 
první případy zhoubných těchto nákaz, jež se v jednotlivých obcích objeví. 
Odstraněním prvních nemocných z obce odstraní se vlastní zdroj epidemie a 
nemoc se v krátkosti potlačí. 

Včasný zákrok jest ovšem odvislý od dokonalého vykonávání služby epide- 
mijní, zejména pokud se týče neprodleného oznamování vzniku nemoci lékaři 
k tomu povolanými. 

Na veliké obtíže naráží účinné zasahování proti nakažlivým nemocem v nej- 
východnější části marmarošské župy, oddělené od ostatního území Podkarpat- 
ské Rusi, pokud se komunikací týká, územím rumunským. Nad to jsou končiny 
tyto příliš odlehlé, než aby se mohly ponechati bez řádné nemocnice. Pracuje 
se k tomu, aby tam zřízena byla okresní nemocnice v Rahově, při níž by se 
upravilo přiměřeně veliké oddělení infekční. 

Aby se i horským severním končinám dostalo snazší pomoci nemocniční, 
zřídil čsl. Červený kříž svým nákladem nemocnici s 18 lůžky ve Svaljavě, 
jež bude vhodným východiskem pro nemocnici okresní. V nemocnici této zří- 
zena bude dokonalá čistírna s desinfekcí a přispěje velmi ku pronikání vědomí 
o důležitosti čistoty tělesné. Nemocnice tato bude též střediskem dispensářů 
tuberkulosního, proti pohlavním nemocem a spolku ochrany matek a kojenců. 

Okresní nemocnice bude též třeba i ve Volovém, středisku to odlehlé horské 
krajiny, přístupné jen obyčejným vozem. 



Stále hrozící nebezpečí zavlečení cholery asijské a i moru indického z Ruska 
vyžaduje mimořádných opatření, jež bude nutno provésti. Projektuje se při- 
měřeně veliká karanténní stanice při epidemijní nemocnici v Mukačevě, kam se 
dopraví jednak osoby nemocné, jednak z nemoci nebo nákazy podezřelé, jež 
lékař v revisní pohraniční stanici zjistí. 

Se zřetele nepouštějí se též zdroje domácí nákazy vázané na vodu a půdu, 
jak tomu jest u tyfu střevního a úplavice střevní, kteráž poslední v době letní 
tu vždy velmi řádí a mnoho životů maří. 

Tyf střevní vyskytuje se ponejvíce ve městech, kde, jak bylo již řečeno, 
opatřuje se voda pitná obyčejnými kopanými studnami nebo nortonkami, 
ačkoliv podmínky pro zřizování jich tu jsou svrchovaně nepříznivé jednak 
z příčiny vysokého stavu spodní vody, jednak proto, že půda jest následkem 
nedokonalého jímání a odstraňování odpadových hmot ústrojnými látkami 
hojně prosáklá. 

Působí se k tomu, aby si města opatřila zdravou vodu pitnou zřízením 
vodovodů. Aby se práce urychlila, vypracoval městu Užhorodu státní stavební 
úřad předběžný projekt na vodovod a zřídil celou řadu pokusných studní 
na místě, jež připouští možnost získání zdravé spodní vody. Jakmile skon- 
čeny budou chemicko-bakteriologické zkoušky, přikročí se ku vlastní stavbě 
vodovodu. 

Není pochybnosti o tom, že i v ostatních městech musí vžiti vše do ruky stát, 
bude-li chtíti, aby s pracemi vodovodními vůbec se započalo. 

Obtížno bude též přesvědčovati Rusína o potřebě zřizování hygienických 
studní v obcích venkovských, kde, jak bylo uvedeno, se pije převážně voda 
povrchová. Studny, jež při vzniku cholery asijské v letech 1912 — 1913 byly 
vládou maďarskou zřízeny, Rusín zrušil, poněvadž po požívání jich vody 
onemocněl, nikoliv snad proto, že nebyly řádně stavěny, nýbrž proto, že vody 
jich málo používal a stagnující v nich voda se kazila rozkladem ústrojních 
látek, jichž něco se do každé studny s povrchu dostane. 

V této věci nastane obrat k lepším poměrům, až kultura rusínského lidu po- 
kročí tak daleko, že se bude každý den umývati, občas koupati, že bude čistiti 
své obydlí a spotřebuje k účelům těmto více vody. Prozatím se omezuje úřad 
na zřizování studní v místech, kde jest nedostatek vody povrchové i spodní a 
musí se voda dovážeti z dálky. 

Podobně bude se lze nadíti hygieničtější úpravy odklizování odpadových 
hmot z obcí, až Rusín pozná nebezpečí, jaké pro jeho zdraví vzchází z libo- 
volného ukládání nakažlivých dejektů kolem chalupy, jednak pronikáním jich 
do vody a půdy, jednak roznášením jich hmyzem na potraviny. Pak bude tu lze 
účinně zakročiti proti dysenterii, tyfu břišnímu a jiným nákazám. 

Nanejvýš žádoucna je tu též úprava očistných lázní ve všech větších obcích, 
aby se význam čistoty u Rusína rychleji vžil. 

Se vším úsilím se pracuje na hygienické úpravě obchodů potravinami, pe- 
káren, porážek, místností hostinských, živnostenských dílen atd. vydáváním 
vhodných nařízení a prováděním revisí jich. Aby se docílilo co nejdříve jednotné 
úpravy lékáren, vypracován byl podrobný návod, jak má býti lékárna zařízena 
a provozována. Návod doručen každému jednotlivému lékárníku a příležitost- 
nými přehlídkami se výkon obsažených v něm opatření kontroluje. 

Není oboru ve veřejném i soukromém zdravotnictví, v němž by se nepraco- 
valo, aby nanejvýš zanedbaná země tato byla přivedena na úroveň zemí 
kulturních. 



V péči sociálně lékařské se pracuje hlavně na vybudování institucí proti- 
tuberkulosních, jakožto nejnaléhavějších. Tuberkulosa jest v Podkarpatské Rusi 
vlivem nepříznivých poměrů podnebí, výživy a nezdravých poměrů sociálních 
nejvíce rozšířena. K jejímu omezení zřizují se protituberkulosní dispensáře 
při nemocnicích, v nichž se podstata plicní choroby zjišťuje a dle jejího stavu 
zařizuje se léčba nemocného buď ambulantní v dispensáři, nebo v sanatoriu, 
po případě v nemocnici, je-li proces již příliš pokročilý. 

Takový dispensář byl již zařízen ve státní nemocnici v Mukačevě, jenž 
s velkým úspěchem pracuje již od r. 1920, dále v nemocnici v Berehovu a 
Velké Sevljuši. Ósl. Červený kříž zřizuje pak tuberkulosní dispensář při své 
nemocnici ve Svaljavě. 

Tyto dispensáře tvoří též výchovná centra pro lékaře a sestry, jimž po ná- 
ležité průpravě ve službě dispensární se svěří vedení dispensárních expositur, 
jež se budou postupně zřizovati v městech a obcích, kde nemocnic není a po- 
třeba takového zařízení toho vyžaduje. 

Plného úspěchu v boji proti tuberkulose bude ovšem možno docíliti až 
provedením reformy pozemkové se Rusínu dostane vhodnější půdy, aby mohl 
sebe a svou rodinu lépe vyživovati, až vydáním jednotného stavebního řádu se 
docílí hygienické úpravy obydlí a zamezí stavba rozptýlených chalup po stráních 
v odlehlých horách, neposkytujících dostatečné obživy, ani zdravého obývání 
v době zimní, až zákon znemožní předčasné sňatky a sňatky v příbuzenstvu, od- 
straní se alkoholismus a Rusínu se dostane ve škole patřičné výchovy pro život. 

S dispensáři tuberkulosními se spojí dispensáře proti pohlavním nemocem, 
jichž jest v Podkarpatské Rusi zvlášť potřeba a bude též účelno, jestliže spolky 
pro ochranu matek a kojenců a lidovýchovná centra budou pracovati v přímé 
souvislosti s nemocnicemi a svrchu uvedenými sociálně lékařskými institucemi. 

Stále však bude třeba míti na zřeteli, že plný rozvoj veřejného zdravotnictví 
i sociálně lékařské péče jest odvislý v první řadě od pokroků kultury národa, 
jenž tu jest nanejvýš zanedbán. Lidu musí se dostati patřičné výchovy v hygieně, 
načež bude lze se nadíti náležitého uplatnění zásad zdravotních. 




183 



JOSEF CHMELAŘ: 



POLITICKÉ POMĚRY V PODKARPATSKÉ RUSI. 



V předválečném uherském státě řízeném maďarskou státní ideou byli ujař- 
meni a bezprávní všichni nemaďarští národové. Ale nepodařilo-li se bezohled- 
ným maďarisačním systémem udupat úplně politický a kulturní život Slováků a 
zvedli-li tito nejednou hlavu způsobem, který vyvolal světovou pozornost a 
vzbudil k protestům lidi rázu Bjornsona a Scota Viatora, Podkarpatští Ru- 
sové, ačkoli sama maďarská statistika čítala jich v Uhersku 430.282 a ačkoliv 
žili až do polovice 19. století velmi intensivním politickým a kulturním životem, 
byli pochováni v hrobě maďarské despocie úplně. Kdo věděl o existenci své- 
rázného slovanského kmene pod Karpaty a kdo se pohnul, aby zachránil jej 
před nepochybnou smrtí? Vykořisťováni na půdě, která patřila maďarské 
šlechtě a Schónbornům, sevřeni bídou hmotnou i mravní a vydáni na pospas 
odnárodňovacímu systému ve školách, úřadech ba i v kostele, — kde měli vžiti 
sílu k životu a růstu, kde odvahu k obraně a zápasu? 

Živé prameny krve, z kterých vyrůstati měla duchovní a politická síla slovan- 
ského podkarpatského kmene, unikaly několika proudy. Největší pohlcován byl 
panským národem maďarským, který byl ochoten poskytnouti vzdělání synům 
Karpat jedině za cenu vzdání se mateřského jazyka. Kolik inteligentů vzešlých 
z rusínského lidu neutopilo se v moři maďarském a neprodalo slovanskou duši 
za přízeň a chleba maďarských pánů? Nemenší proud unikal vystěhovalectvím: 
přirozeným důsledkem bídy sociální a hospodářské. V průmyslových městech 
severní Ameriky žilo v posledních předválečných létech na 3Ó0.000, dle někte- 
rých statistik dokonce 500.000 Rusínů vystěhovavších se z Uher. A byli mezi 
těmito vystěhovalci, kteří našli odvahu pustiti se na dalekou pouť a dáti se zde 
do boje s životem, jistě nejschopnější a nejenergičtější synové hynoucího kmene! 
V Americe propadají však tito vystěhovalci neúprosně »amerikanisaci« již ve 
druhém koleně, takže jen v části z vystěhovalců, jimž se dá dokázat původ 
z Podkarpatské Rusi, udržuje se cit pospolitosti s rodnou zemí v Evropě (asi 
100 . 000 ). 

Ti, kdo zůstávali na tvrdé půdě, umírali mravně i sociálně. »Zoufalství zmoc- 
ňuje se člověka při pohledu na tento vymírající lid. Již dnes lze předem určiti 
den, kdy poslední Rusín uteče z této země. Dosud se však nenašli dva tři lidé, 
kteří by se ujali těchto proletářů. « Tak charakterisoval před válkou situaci 
v Podkarpatské Rusi maďarský ekonom Edmund Egan. 

1 84 



»Mrtvé pole, duševní tma, politická poušť. « To byla Podkarpatská Rus před 
válkou. Slabý plamen národního života, který hořel, nepozorován světem, vy- 
jadřoval se primitivními náboženskými a uměleckými projevy národní duše, 
živen byl podvědomými, plemenými mízami kmene a v krajích přilehlých Haliči 
do jisté míry také nesmělým stykem se slovenskými bratry na východě. Vyšlehl 
zde poněkud prudčeji bezprostředně před válkou, — velezrádný proces s mar- 
marošskými sedláky značí jeho stopu — ale shasl zas, udupán bezohlednými 
snahami maďarského absolutismu. 

Líčiti politický obraz Podkarpatské Rusi znamená za takových okolností 
ob ráčeti se především k přítomnosti a zabývati se mladým politickým ži- 
votem, který nenalézá spojení s minulostí, nemá tradic, ale hledá teprve své 
vlastní formy a cesty. Znamená to líčiti především vzkříšení národa, 
který prolamuje si cestu překážkami nakupenými dlouhým otroctvím a který ne- 
obejde se při tom bez pomoci bratrských národů slovanských. 

Nesmí překvapovati, že snaha osvoboditi Podkarpatskou Rus z maďarského 
jařma a vytvořiti nové podmínky pro rozvoj jejích obyvatel, zrodila se v Ame- 
rice uprostřed rusínských vystěhovalců. Doma nebylo ani v poslední fási svě- 
tové války podmínek pro odboj proti maďarské nadvládě. Obyvatelstvo, které 
vidělo hrůzy války a jehož chudé vsi byly střídavě v rukou několika armád, ne- 
mělo odvahy vykřiknouti své žaloby a tužby přes to, že neskrývalo sympatií, 
když dospěla na jeho území ruská vojska a když později vidělo posádky doho- 
dové. Hlasitější sympatie tohoto druhu byly pramenem nejbezohlednější perse- 
kuce, jakmile maďarská vláda v důsledku střídavého vojenského štěstí stala se 
zde opět pánem. V Americe naproti tomu osvobozenské idee, jejichž hlasatelem 
byl profesor Masaryk, na počátku října 1918 zahájivší zde buditelskou propa- 
gandu, strhly všechny části slovanských utlačených kmenů a spojily je v jediné 
hnutí. Rusíni, kteří nosili v duších zvlášť hořké vzpomínky na bratry pod Kar- 
paty, přihlásili se nadšeně do řad tohoto hnutí. Po úradách svých vůdců, v jichž 
čele byl dr. Žatkovič, s profesorem Masarykem přihlásili se do středoevropské 
Unie ve Washingtoně 21. října 1918 a osvobozenskou ideu této Unie /propago- 
vali pomocí svých bratrstev a spolků mezi americkými krajany. Nebylo mezi nimi 
ihned jednoty o řešení problému osvobození rodné země. Náboženské, literár- 
ně-iazykové a politické zřetele dělily i americké Rusíny na několik táborů. Byla 
tu malá skupina lidí orientovaných velkorusky, byli tu jednotlivci klonící se 
k Maďarsku a byly tu silné dva proudy; ukrajinský, spatřující nejlepší roz- 
řešení otázky své vlasti ve spojení s haličskými a ruskými Rusíny a sloven- 
ský proud, zdůrazňující nutnost hledati osvobození ruku v ruce se Slováky a 
řešiti státoprávní otázku Podkarpatské Rusi jejím přičleněním k českosloven- 
skému státu, nabývajícímu stále konkrétnějších forem. Není pochyby, že zřetel na 
reálné poměry a přímá jednání s profesorem Masarykem získala tomuto posled- 
nímu řešení nejvíce přívrženců. Při hlasování rusínských vystěhovalců v Ame- 
rice uspořádaném v první polovici listopadu 1918 vyslovilo se celých 67% pro 
Československo, 28% pro spojení s Ukrajinou, 2% pro úplnou neodvislost 
země, 1 procento pro spojení s Ruskem a rovněž 1 procento pro setrvání ve 
svazku s Maďarskem. 12 listopadu bylo rozhodnutí p 1 e b i s c i t u, znamena- 
jící vítězství československé orientace, přijato manifestační schůzí americké rady 
R u s í n ů ve Washingtoně. Zatím shroutila se v důsledku vojenských porážek 
celá Rakousko-uherská monarchie, a národové její dokončovali na její půdě re- 
voluci vedenou za hranicemi. Také Podkarpatská Rus probouzela se reflexy 



této revoluce. Po obou stranách Karpat vzrostlo hnutí, které propagovalo 
myšlenku připojení uherských Rusínů a haličských Lemků k československé re- 
publice. Prešovská národní rada s drem Ant. Beskidem stala se hlavním nosite- 
lem těchto snah. Ale současně hlásili se k životu také stoupenci jiných orientací. 

Už 2. listopadu utvořila se pod vedením bratří Braščajků Rusínská národní 
rada v Hustu, která vyslovila se na schůzi pro ukrajinské řešení problému 
Podkarpatské Rusi. Analogické usnesení stalo se pak v Marmarošské Sihoti. 
21. ledna 1919 došlo k prvnímu velikému národnímu shromáždění v Hustu, kde 
zvolena byla delegace, která měla zajet do Kijeva a otázku připojení Podkarpat- 
ské Rusi k Ukrajině konkrétně projednati. Toto usnešení bylo však způsobeno 
především tím, že východní část Podkarpatských Rusů byla odříznuta od ostat- 
ního světa a Hustská centrální rada nevěděla vůbec o plebiscitu v Americe, a 
o úmyslu amerických Rusínů připojit se k československé republice. Jakmile se 
o tom dověděla, projevila ihned pod vedením dra Braščajky souhlas s připoje- 
ním k čs. republice na jarní schůzi v Užhorodě r. 1919. Ale Maďaři a Maďa- 
roni nelenili. Již 10. prosince svoláno bylo do Pešti tak zvané uhersko-ruské 
Národní schromáždění, které za účasti asi 150 osob vyslovilo se pro zachování 
Podkarpatské Rusi maďarskému státu. Hlavním argumentem byl tu slib 
maďarské vlády, že poskytnuta bude Podkarpatské Rusi autonomie; — formální 
ohlášení o zřízení Ruské Krajiny a jmenování Oresta Szabó v Pešti ministrem 
pro tuto Krajinu mělo pro Maďary zachrániti území, o které se nikdy valně ne- 
starali a jehož rusínské obyvatelstvo naopak systematicky utiskovali. Ale už na 
samotném sjezdě postavila se menšina vedena drem Braščajkem a knězem Doli- 
najem proti připojení k Maďarsku prohlášením, že sjezd nemá práva rozhodo- 
vati. Tím více pak vzrostlo hnutí pro rozbití svazků poutajících zemi s Maďar- 
skem uvnitř Podkarpatské Rusi. Pod patronací maďarského dra Szabó byla 
sice utvořena v Užhorodě Národní rada, ve které maďarská orientace měla pře- 
vahu, ale řada shromáždění po celé zemi propagovala orientaci českosloven- 
skou, která v důsledku amerického rozhodnutí a naznačené změny situace na vý- 
chodní hranici získala všeobecně převahy. Koncem ledna odejel s českosloven- 
skou delegací do Paříže na mírovou konferenci dr. Beskid, v únoru přijela tam 
deputace amerických Rusínů (dr. Zatkovič a Gardoš), která navázala ihned 
styky s drem Benešem a Kramářem a o připojení Podkarpatské Rusi k Česko- 
slovenské republice počalo se konkrétně jednati. Americká delegace odejela pak 
v polovici března přes Prahu do Prešova a po krátké informační a propagační 
práci dosáhla toho, že Ústřední ruská národní rada, která utvořila se 8. května 
spojením tří krajských rad: prešovské, užhorodské a hustské, schválila americké 
usnesení, a připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice, které bylo 
žádáno v Paříži, stalo se politickým programem všeho obyvatelstva, ovšem že 
až na Maďary, kteří ještě v polovici března na sjezdě v Mukačevě znovu se 
usnášeli, aby Podkarpatská Rus stala se autonomní částí Maďarska. Komu- 
nistický převrat v Maďarsku oslabil tyto slabé proudy, ačkoliv také komu- 
nistická vláda pokoušela se území Podkarpatské Rusi udržeti ve svazku maďar- 
ském a jmenovala pro ně lidového komisaře Ant. Štefana. Když už maďarská 
orientace ztratila úplně téměř půdu mezi obyvatelstvem Podkarpatské Rusi, za- 
čali tím více pracovati její exponenti, žijící v Maďarsku, zvláště po pádu Bély 
Kuna. Byl to zejména Kutkafalvy, který založil s řadou jiných v maďarských 
službách jsoucích lidí, t. zv politickou stranu uherských Rusínů a jejím jménem 
prováděl akce pro zachování Podkarpatské Rusi Maďarsku. Na počátku srpna 
předložil dohodě memoire v tomto smyslu a až do rozhodnutí pařížské konfe- 



rence organisoval protestní manifestace, jednaje po dohodě s Josefem Habsbur- 
ským, který po ztroskotání komunistického režimu stál Maďarsku v čele. Tyto 
snahy, které odpovídaly více zájmům a přáním maďarské vlády nežli obyvatel- 
stva Podkarpatské Rusi, nemohly býti přirozeně brány v Paříži v úvahu. 10. září 
1919 dospělo zde jednání ke konci podepsáním smlouvy ve Versaillích, která 
se stala základem dalšího státoprávního poměru Podkarpatské Rusi a která zna- 
mená v politickém vývoji této země počátek nového období. Sluší 
ovšem poznamenati, že území na východ od Berežavy, znamenající téměř dvě 
třetiny celé země, zůstalo okupováno rumunským vojskem až do 30. června 
1920. 

Do nových poměrů vešla Podkarpatská Rus bez hotového aparátu politických 
stran a organisací, jimiž by mohla se vyjadřovati organisovaná vůle obyvatel- 
stva, a jimiž uplatňovaly by se různé národnostní, kulturní a sociální zájmy 
občanů. Ale co ještě podstatnějšího: Vešla do těchto poměrů bez politické vy- 
spělosti vůbec. Negramotný, do nedávná tvrdě utlačovaný lid cítil jen instin- 
ktivně své nahé potřeby, ale daleko nebyl s to vžiti svůj osud do vlastních 
rukou. Jediným orgánem, kterým kromě případných veřejných shromáždění 
mohlo se relativně aspoň uplatňovati mínění obyvatelstva, byla Centrální 
ruská národní rada se sídlem v Užhorodě, která, jak už uvedeno, 
vznikla složením tří národních rad, a která vyhranila se postupně jako předsta- 
vitelka inteligence rusínského směru. Pod vedením dr. Beskida a Gagatky, zří- 
zena byla už 9. října 1919 Ústřední ruská národní rada, shromažďující opět 
inteligenci velkoruské orientace. Oba tyto orgány hájily právo mluviti a jednati 
jménem slovanského obyvatelstva Podkarpatské Rusi, při čemž nebylo ovšem 
vždy snadno určiti v jaké míře stojí za nimi opravdu mínění lidu. Povážíme-li, 
že do převratu vládnoucí v zemi Maďaři tvořili šestinu všeho obyvatelstva, že 
měli a podrželi společně se Židy i za nových poměrů v rukou průmysl, obchod 
i půdu a že jejich vliv nemohl býti rázem setřen v kruzích nevědomého lidu, 
čili že představovali dále významnou hospodářskou ale i utajenou politickou 
sílu, pochopíme, že uvedené dva sbory, v nichž soustředěna byla nečetná inte- 
ligence slovenská, rozdělená náboženskými a literárními spory, byly při vše- 
obecně nízké vyspělosti selského lidu příliš slabými a nedostatečnými pilíři 
správné a pevné politiky a že vložit! na ně anebo na jeden z nich celé břímě 
autonomie, bylo by činem nejvýš riskantním. Otázka nového režimu v Podkar- 
patské Rusi jevila se ihned především jako otázka administrace. Starý správní 
aparát opatřovaný maďarským úřednictvem shroutil se úplně ihned po pře- 
vratu. Přirozeně. Řady úředníků a zřízenců, exponovaných v Podkarpatské 
Rusi jako nositelé budapeštské a maďarisační politiky, opustily své působiště, 
v poznání že je konec této politice a i značná část těch, kdo zůstali na svých 
místech, neskrývala svého protistátního smýšlení a nemohla býti použita. Slo- 
vanská inteligence domácí vykazovala jistě řady nadšených a pracovitých jedno- 
tlivců, ale nestačila ani početně ani zkušenostmi a znalostmi k obsáhnutí celého 
administračního úkolu, jehož provedení bylo základní podmínkou každého dal- 
šího vývoje a další práce. 

Československá vláda, která převzala smlouvou závazek »zříditi« ru- 
síoské území jižně od Karpat jako autonomní jednotku v Československé re- 
publice a obdařiti ji nejvyšší měrou samosprávy slučitelnou s jednotností 
státu« — nemohla přehlížet! tyto poměry a politika její vycházela od začátku 
z toho hlediska, že je především nutno v dlouho zanedbávané Podkarpatské 
Rusi vytvořiti předpoklady pro zavedení samosprávy, t. j. postarati se 



o hospodářské, kulturní a tudíž i politické povznesení rusínského lidu, aby 
získanou svobodu dovedl udržeti a využiti. V této politice snažila se především 
opírati se o nečetnou uvědomnělou inteligenci, ačkoliv bylo velmi nesnadno ba 
nemožno při vnitřních sporech a různostech v náboženských a literárně jazyko- 
vých otázkách nalézti linii, která by mohla uspokojiti všechny tábory. 

Politika Podkarpatské Rusi v první fási po převratu byla politikou skrovné 
hrstky jednotlivců a neměla jednotné a jasné linie. Ovlivňovaly ji úplně nazna- 
čené vnitřní náboženské a jazykové spory. 

Československá vláda vydala 18. listopadu 1919 t. zv. generální statut 
Podkarpatské Rusi, který znamená zavedení provisorního režimu 
v zemi. »Aby zavládl v zemi pořádek a aby základy nové státní a autonomní ad- 
ministrace byly položeny, vláda podle článku 1. smlouvy z 10 září ustanovuje 
zatímně administrátora, jemuž nutný počet úředníků bude přikázán. Vláda 
jmenuje zatímně autonomní radu, která ve věcech autonomní správy pa- 
řížskou konferencí určené bude pro administrátora poradním sborem;« Tak řeší 
tento statut zatímně problém Podkarpatské Rusi v rámci republiky, když byl 
ovšem napřed zopakoval hranice stanovené mírovou konferencí, odkázal roz- 
hraničení mezi slovenským a rusínským územím dohodě představitelů obou ná- 
rodů a naznačil rozřešení jazykové otázky tím, že ve školách má býti zavedeno 
vyučování lidovým jazykem, který bude oficielním jazykem vůbec a že doporu- 
čil pěstování velkoruštiny ve vyšších třídách středních škol. Jinak- statut výslovně 
konstatoval, že do vědeckých sporů o rase, národnosti a jazyku pouštěti se 
nechce a ponechává i definitivní rozhodnutí o názvu právoplatně zvolenému 
sněmu (zatím doporučuje historický název Přikarpatská Rus nebo Podkarpat- 
ská Rus, event. Rusínsko). Ve smyslu tohoto statutu jmenován byl administrá- 
torem dr. Brejcha, členy autonomní rady nazvané direktorium: dr. Žatkovič, 
Aug. Vološin, dr. Julius Braščajko, dr. Toronský a dr. Hadžega. 

Toto řešení neuspokojilo v plné míře ani představitele rusínského směru, 
k němuž patřili všichni původní členové direktoria, mající převahu v užho- 
rodské Centrální ruské národní radě, ani ti, kdo soustředili se v Ústřední ruské 
národní radě (Beskidově). První počali záhy uplatňovati názory, že je třeba 
podstatně rozšířiti pravomoc direktoria a soustřediti v jeho rukou správu Pod- 
karpatské Rusi. Užhorodská Centrální rada ovlivňována těmito názory usnesla 
se 18. ledna 1920 na deklaraci, určené presidentu Masarykovi, ve které formu- 
lovala řadu požadavků. Uznávala sice nutnost určitého provisoria v otázce 
autonomie Podkarpatské Rusi, vyslovovala se pro »oddálení voleb, pokud toho 
autonomní zájmy rusínského lidu vyžadují«, ale žádala především, aby zajištěna 
byla práva Podkarpatské Rusi na zákonodárnou a administrativní autonomii 
ještě před definitivním zákonodárným upravením ústavy parlamentem a auto- 
nomním sněmem. 

Požadavky těmito charakterisované politické poměry komplikovány ovšem 
tím, že Národní rada velkoruské orientace zahájila proti direktoriu ostrou 
kampaň. Už v projevu z 11. prosince 1919 vyslovila se i proti ustanovení rusín- 
ského direktoria i proti vyhlášení generálního statutu a vznesla řadu vlastních 
požadavků, týkajících se ustanovení hranic slovensko-rusínských, zrušení ru- 
munské okupace atd. Tato akce podepřena byla později akcí selské deputace, 
která 14. února 1920 předložila v Praze memorandum, precizující uvedené i jiné 
požadavky. Deputace vyslovila spokojenost s jmenováním zatímního správce 
Podkarpatské Rusi a dávala tomuto k disposici Ústřední ruskou národní radu, 



požívající prý všeobecné důvěry. Memorandum bylo jinak velmi ostře zakro- 
čeno proti rusínské inteligenci, jíž vytýkalo národní nespolehlivost. 

Československá vláda, která v zásadě v plné míře uznávala a plniti chtěla své 
závazky, týkající se autonomie Podkarpatské Rusi a pouze v taktice a 
tempu hájila jiný postup, stavíc v přechodné době nad otázky státoprávní 
praktickou činnost na poli administrativy, školství, sociální péče, zemědělství a 
zásobování, neměla snadné postavení mezi těmito dvěma proudy a nic pocho- 
pitelnějšího, nežli že nemohla vždy oba tábory současně a stejně uspokojiti. 
Nicméně požadavky, které byly memorandy, projevy, a deputacemi přednášeny 
odpovědným orgánům, byly — pokud právě nešly za rámec administrativní — 
vždy předmětem jednání a staly se pravidelně východiskem nových akcí, refo- 
rem a opatření. 29. února 1920 byla schválena ústava Československé republiky, 
do níž vloženy příslušné smluvní závazky týkající se Podkarpatské Rusi, čímž 
splněn v podstatě požadavek, který je pojat v citovaném memorandu a který 
opakoval dr Žatkovič i ve svém politickém programu z 10. ledna 1920. 

Ke změně generálního statutu ve smyslu požadavků užhorodské Národní 
rady, došlo 26. dubna 1920. V čelo místní výkonné moci postaven guvernér, 
jmenovaný presidentem republiky k návrhu vlády na dobu, nežli se ustaví sněm 
Podkarpatské Rusi. Dr. Žatkovič jmenován prvním guvernérem 5. května 1920. 
K zastupování guvernéra určen viceguvernér jmenovaný rovněž presidentem. 
Viceguvernérem byl jmenován dr. Ehrenfeld, který po demisi dra Žatkoviče 
v lednu 1921 řídí prozatímně správu Podkarpatské Rusi. Požadavek sjednocení 
území nalézajících se dosud pod rumunskou okupací došel splnění 30. června 
1920, kdy došle k úplné evakuaci Rumunů. 

Byly-li téměř až do druhé polovice r. 1920 obě národní rady rusínská a velko- 
ruská jedinými orgány, jimiž vyjadřována politická vůle Podkarpatské Rusi a 
uplatňovalo-li se mínění lidu kromě nich jedině náhodnými stavovskými depu- 
tacemi, podle náboženských či národnostních zřetelů sestavenými, v druhé po- 
lovici roku 1920 lze už stopovati vznik i růst politických lido- 
vých stran. Nelze obecně říci , že by vznikaly všechny normálním zdravým 
vývojem, nicméně lze tuto éru politického života Podkarpatské Rusi považovati 
za éru probuzení a přirozené diferenciace národní i stavovské, která — jakmile 
projde dobou svého kvasu — vytvoří jistě předpoklady k normálnímu politické- 
mu životu. V únoru 1920 založena byla sociálně demokratická strana, v červnu 
republikánská strana sel janská, v srpnu Beskidova karpatoruská strana, v témže 
měsíci Braščajkova chleborobská strana atd. Samozřejmě, že okamžikem, kdy 
vznikají stále nové a nové strany, ať už vyzvědající stavovské, národní či lite- 
rárně-jazykové části svých zpočátku dosti chaotických programů — klesá 
úplně význam dosavadních dvou národních rad. 

V celkovém přehledu jeví se situace politických stran Podkarpat- 
ské Rusi asi takto : 

Slovanské strany rozdělují se jednak dle orientace náboženské a lite- 
rárně-jazykové, jednak dle zájmů stavovských. 

1. Strana Centrální ruské národní rady, v jejíž čele stojí řecko-katolický kněz 
a ředitel učitelského ústavu v Užhorodě Aug. Vološin, soustřeďuje kruhy ori- 
entace národnostně rusínské a nábožensky uniatské (řecko-katolické) a hájí za- 
vedení mateřského málo ruského jazyka jako spisovného jazyka Podkarpatské 
Rusi. V hospodářských otázkách je konservativní, v politických střízlivě loyální. 
Orgánem jejím je dvakrát týdně vycházející »Svoboda«, nahradivší dřívější 
týdenník »Nauku«, nejstarší a dříve jediný slovanský list Podkarpatské Rusi. 



2. Ruská chíeborobská partia (rusínská, zemědělská strana) má tytéž směrnice 
náboženské a jazykové, ale těžiště její je v stavovském zemědělském programu, 
jímž hájí zájmy drobných zemědělců rusínských, kteří jsou hlavním jádrem její 
příslušníků. Předsedou strany je rolník z Dravců Andrej Tóth, hlavním 
vůdcem dr Michajlo Braščajko, který zúčastní se živě také kulturní a hospo- 
dářské práce pro rusínský lid. Jeho bratr dr. Julius Braščajko je předsedou kul- 
turního centra rusínského »Prosvity«. Ke straně náleží také selský spisovatel 
Demjan Lukač. Politická linie strany je umírněná, v jazykovém ohledu hájí ma- 
teřský rusínský jazyk lidu. Orgánem jejím je týdenník »Ruská Niva«. 

3. Strana Ruské ústřední Rady, za jejíhož vůdce považovati lze 
dra Ant. Beskida, sleduje velkoruskou orientaci, to jest, propaguje velkoruský 
jazyk jako spisovný a vyučovací ve školách. Politická linie strany je umírněná 
a vůdce strany dr. Beskid chová se celkem loyálně. 

4. Ruskaja trudovaja partia (karpatoruská strana práce) je levým 
křídlem orientace ruské ústřední rady a vedena je drem A. Gagatkou jako před- 
sedou. Od skupiny Beskidovy dělí ji radikálnější nazírání na otázky hospodář- 
ské a kulturní. Orgánem jejím je »Ruskaja zemlja«. 

5. »K a r p a t o r u s k ý z e m ě d ě 1 s k ý s o j u z« patří ke stranám, které jsou 
v otázce jazykové pro jazyk místní, karpatoruský; v politickém ohledu vytýká 
vládě oddalování autonomie a žádá odstranění užhorodské vlády. Vůdcem 
strany je dr. Kaminský, který byl před převratem županem za maďarské éry, a 
v době komunistického režimu maďarským politickým pověřencem Ruské Kra- 
jiny. Orgánem strany je rusínský »Karpatoruský Věstník«, neoficielním orgánem 
je maďarský deník »Karpáti Futár«. Ke straně hlásí se vedle části rolníků ze- 
jména kněží, městští učitelé, notáři a převzatí státní zaměstnanci. 

6. Republikánská strana sel janská byla založena za účasti 
československé strany republikánské a vytkla si cíl zorganisovati rolnictvo 
Podkarpatské Rusi a zatlačit podle možnosti náboženské a jazykové rozpory. 

V čele jejím je rolník Jurko Balogh z Velkých Lúček, orgánem týdeník »Selo«. 

V sporných otázkách jazykových a náboženských je neutrální, v otázkách poli- 
tických staví se na linii československé vlády. 

7. Zemědělská strana autonomní, již založil rolník Mockoš, je 
malou frakcí a nemá vlastního orgánu. 

8. Rusínská strana sociálně demokratická po několikoná- 
sobné krisi způsobené komunistickými vlivy, znovu se kondolisovala a slibuje 
si značnou budoucnost. Na kongrese na počátku září 1922 přijala obsáhlý 
program, v němž přijímá vtělení Podkarpatské Rusi do hranic Československé 
republiky jako záruku pro zdárný politický, hospodářský, sociální i kulturní 
vývoj země i lidu a odmítá všechny snahy k uvolnění tohoto svazku. Staví se na 
půdu autonomie Podkarpatské Rusi, jejíž postupné vybudování považuje za 
zdravou decentralisaci, ale chce bránit tomu, aby autonomie nestala se nástro- 
jem reakce. Rozřešení jazykové otázky představuje si v duchu mateřské rusín- 
ské řeči. V čele této strany, jejíhož sjezdu zúčastnili se delegáti z 48 míst, stojí 
jako předseda býv. poslanec Ostapčuk. Orgánem strany je rusínský »V pered« 
a maďarská »Ruszinszkói Népszava«. 

9. Československá strana socialistická, rozšířivší své půso- 
bení na Podkarpatskou Rus, získala zejména státní zřízence, v zemi exponované. 
Předsedou strany je dr. Benda. Samostatného orgánu nemá. 



Maďarské obyvatelstvo, složené hlavně z městských vyspělejších 
tříd roztříděno je zhruba ve čtyři strany : 

1. Maďarská strana práva (Jogpárt) má vyslovenou maďarskou 
nacionalistickou orientaci. Předsedou její je dr. Endré Korláth, orgánem užho- 
rodský deník »Uj Kozlony«. 

2. Maďarská strana malorolnická organisuje maďarský bohatý 
zemědělský živel. V čele jejím je statkář Egry Ferencz z Velkých Gejovců, před- 
sedou dr. Bako Gábor. Oficielním orgánem je týdeník »Karpátaljai magyar- 
gazda« v Užhorodě. 




3. Maďarsko křesťansko sociální strana je extremní naci- 
onální stranou. Vedou ji advokáti dr. Josef Eperjessy a dr. Kerekes István. 
Orgánem jejím je týdeník »Hazárszéli Ujság«. 



4. Komunistická strana v Podkarpatské Rusi má jméno In- 
ternacionální, ale celková její orientace je maďarská. Vůdce její dr. Josef Gati, 
sekretář Mondek, Eíorvath a Ernó Seidler jsou vesměs Maďaři. Strana tato, 
která v roce 1921 nadělala mnoho hluku v zemi, velmi rychle upadla a z úpadku 
se už nevzpamatovala. 

Menší význam mají autonomní strana maďarských Rusínů vedená Arki Arko- 
sem a Šimonova strana maďarských sociálních demokratů. 

Židé dělí se hlavně na tři tábory: židovskou konservativní stranu, židovskou 
stranu občanskou a sionisty. 



191 




Pro velikou početnost bude padati židovstvo Podkarpatské Rusi na váhu 
nejen hospodářsky, nýbrž i politicky. 

Není pochyby, že vývoj politických stran v Podkarpatské Rusi nelze považo- 
váti za ukončený, že dojde ještě k mnohým změnám, nicméně jsou už narýso- 
vány hlavní linie politicko-stranické diferenciace, v kterých tento vývoj se bude 
pohybovati. Tento vývoj postupující současně s výsledky intensivní činností 
školské, osvětové, hospodářské a administrativní konané pražskou vládou bude 
jistě s to v krátké době už stvořiti podmínky pro provedení voleb do auto- 
nomního sněmu a pro nahražení dosavadního provisoria provedením autono- 
mie v rozsahu smlouvou zaručeném. 




1 92 



STANISLAV KLÍMA : 




SEZNAM OBCÍ V PODKARPATSKÉ RUSI. 



župa užhorod. — M<ynA y>KropoA. 



I. Město Užhorod. — Topon y>KropoA. 



Okres Velike Bereznoje. — OKpyr BeJiHKe Bepe3Hoe. 



1. Bereznoje Male 

2. Bereznoje Velike 

3. Bystra (Verchovina 
Bystra) 

4. Bukovce 

5. Čornoholova 

6. Domašina 

7. Hasna 

8. Kňahynyn 

9. Kostryny 

10. Lubňa 

11. Luh 

12. Ljuta 

13. Mirča 

14. Mocar Ruska 

15. Pastil Nižná 

16. „ Kosťova 

17. „ Roztoka 

18. Smerekovo 

19. Sol’ 

20. Stavnoje 

21. Stričava 

22. Stužica Nova' 

23. „ Stara 

24. Suchyj 

25. Tychyje 

26. Užok 

27. Viska 

28. Volosjanka 

29. Zabrod 

30. Zahorb 

31. Zausina 



Kisberezna 

Nagyberezna 

Verhovinabisztra 

Ungbtikkos 

Sóhát 

Domafalva 

Erdoludas 

Csillágfalva 

Csontos 

Kiesvolgy 

Ligetes 

Havaskóz 

Mircse 

Oroszmocsár 

Begendjátpásztély 

Kosztyovapásztély 

Rosztokapásztély 

Szemereko 

Szolya 

Fenyvesvolgy 

Eszterág 

Patakófalu 

Patakujfalu 

Szuhapatak 

Tiha 

Uzsok 

Viharos 

Hajasd 

Révhely 

Határhegy 

Szénástelek 



Sepe 3 Hoe Ma/ie 
Sepe 3 Hoe BejiHKe 
BbiCTpoe (biii) 

ByKOB 4 b 

HopHorojiOBa 

floMauíMHa 

rycbHbiii, TycHa 

KHHrHHHH, KHaruHH 

KoCTpHHbl 

JlyÓHfl 

Jlyr 

JliOTa 

Mnpaa 

PycbKa Monap 
Hw>KHa nacTijib 
KocTbOBa riacTiab 
PocTona riacTijib 
CMepeKOBo 
Cynb, Cijib 
C/raBHbiH, CTaBHoe 
CTpHnaBa 
CTy>KH4H HOBa 
CTy>wmfl CTapa 
CyxHH, Cyxa 
Thxíh 

y>KOK 

BbiiiiKa, BicKa 

BojlOCHHKa 

3 a 6 poAb 

3arop6 

3aycHHa 



195 



Okres Perečín. — Onpyr IlepeHHH. 




32. Bystra Turjaňska 


Turjasebes 


BbiCTpa TypHHbCKa 


33. Dubrinič 


Bercsényfalva 


flyÓpHHMH 


34. Hutá Poljanska 


Mezohuta 


riojiaHbCKa TyTa 


35. Lipovec 


Hárs 


JlHnoBei^b 


36. Novoselica 


Ujkemencze 


HoBoce/nma 


37. Mokra 


Mokra 


Monpa 


38. Pasika Turjaňska 


Turjavágás 


nacina TypaHbCKa 


39. Pastilky 


Kispásztély 


riacTijibKM 


40. Perečín 


Perecsény 


flepeHHH 


41. Polja ía Turjaňska 


Turjamezó 


riojiHHa TypHHbCKa 


42. Poroškovo 


Poroskó 


ílopOLLIKOBO 


43. Rakovo 


Rákó 


PaKOBO 


44. Remety Turjaňski 


Turjaremete 


TypHHbCKi PeMeTbi 


45. Simirky 


Ujszemere 


Chmhpkh 


46. Sirniry 


Ószemere 


CwMHpbl, CHMHpb 


47. Turica Mala (Turička) 


Kisturjaszog 


Typnija Majia (Ty- 
pnHKa) 


48. „ Veliká (Turica) 


Nagyturjaszog 


TypnuH BejiMKa (Ty- 
Pmuh) 


49. Volšinky 


Vorocsó 


BÓJIbllJHHbKH 


50. Voročovo 


Egreshát 


BopOHOBO 


51. Zaričovo 


Drugetháza 


3apineB0 


Okres Serednoje. — 0 k p y r 


C e p e a h o e. 


52. Andrašovce 


Andrásháza 


AHApainÓBut 


53. Antalovce 


Antalócz 


AHTaJlÓBU^ 


54. Bačava 


Bacsava 


BanaBa 


55. Čertež 


Csertész 


HepTH>K, HepTe>K, 
Wep-rbw 


56. Dubrovka 


Dubróka 


AyópoBKa 


57. Gajdoš 


Gajdos 


Tohaolij 


58. Hlubokoje 


Melyút 


DiyčoKoe, rnyóoKe 


59. Cholmec 


Putkahelmecz 


XojiMeub, XoabMg^ 


60. Chudlovo 


Horlyó 


XyAabOBO 


61. Komarovce (Ruski) 


Oroszkomorócz 


KoMapÓBijt (pycbKi) 


62. Kybrjal 


Koblér 


KHÓpjUlb 


63. Lachovce 


Lehócz 


JlíixÓBivb 


64. Lazy (Velild) 


Nagyláz 


Jla3bi Be/iHKi 


65. Lince (Ihlince) 


Ungesztenyés 


Jl^HLVfe 


66.. Orljava 


Ungsasfalva 


Idp/iHBa, IpjiHBa 


67. Serednoje 


Szerednye 


CepeAHoe, e 


68. Solotvina 


Nagyszlatina 


CoJlOTBMHa Hh>khh, 
CoJlOTBHHa 


69. Solotvinka 


Kisszlatina 


CoJlOTBMHKa, CoJlO- 
TBMH3 


70. Volkovoje 


Ungordas 


Bo/ikobog, Bojikoboh 



196 



Okres Užhorod. — OKpyr y>KropOA. 



71. Agtelek 


Tiszaagtelek 


AťTejlGK 


72. Baranince 


Baranya 


EapaHHHn^k, Bapa- 
híbij^ 


73. Botfalva 


Botfalva 


BoT({)ajibBa 


74. Ciganovce 


Czigányóez 


U^raHÓBu,^ 


75. Časlovce 


Császlócz 


HacaoBu,^ 


76. Dornanince 


Alsódomonya 


flOMaHHHL^ 


77. Dovhoje (Dlhe Pole) 


Hosszúmezo 


J\obtog 


78. Dravce 


Darócz 


/ÍpaBu,^ 


79. Eseň 


Eszeny 


EceHb 


80. Gejovce Mali 


Kisgocz 


ťeMoBp^fe Majii 


81. Gejovce Veliki 


Nagygocz 


fefíoBivfe BejiHKi 


82. Heďfark 


Hegyfark 


reAbtfjapK 


83. Homok 


Homok 


Tomok 


84. Horjany 


Gerény 


TopHHbí 


85. Hutá 


Hutta 


TyTa 


86. .Jarok 


Árok 


HpoK 


87. Jovraderma 


Órdarma 


ííoBpo-flepMa 


88. Kamenica 


Ókemencze 


KaMHHHpg 


89. Ketergiň 


Ketergény 


KeTepreHb, TenepAMH 


90. Konchaza 


Konczháza 


KoHxa3a 


91. Korytnany 


Kereknye 


KopHTHHHbl 


92. Lekart 


Lakárt 


JlenapT 


93. Minaj 


Minaj 


MHHaii 


94. Nevickoje 


Neviczke 


HeBHUKoe 


95. Onokovce 


Felsodomonya 


Ohokóbii,^ 


96. Orechovica 


Rahoncza 


OpiXOBHItfl, 


97. Radvanka 


Radváncz 


PaABaHKa 


98. Salovka 


Szalóka 


CajioBKa 


99. Stripa 


Sztrippa 


C/rpnna 


100. Šišlo vce 


Sislócz 


LUbllU JlOBL^k 


101. Tarnovce 


Tarnócz 


TepniBivfe 


ŽUPA BEREG. — >KynA BEPEfOBO. 


II. Město Berehovo. — Beregszász. — 


TopoA BeperoBO. 


III. Město Mukacevo. — 


Munkács. — fopOA MyKaneBO, MyKaniB. 


Okres Berehovo. — Onpyr 


BeperoBO. 


102. Ardov 


Beregvégardó 


ApflÓB 


103. Astej 


Asztély 


AcTew 


104. Badalovo 


Badalo 


Ba^ajihOBo 


105. Balažir 


Balazsér 


Baaa>KHp 


106. Begaň Mala 


Kisbégány 


Mana EeraHb 


107. „ Veliká 


Magybégány 


BejiHKa „ 


108. Bene 


Bene 


BeHe 



197 



109. Berehy 

110. Boržova 

111. Bulču 

112. Četfalva 

113. Čoma 

114. Didovo 

115. Geča 

116. Gut Malyj 

117. Gut Velikyj 

118. Halabor 

119. Hať 

120. Homok 

121. Janosiovo 

122. Kiďouš 

123. Kvasovo 

124. Močola 

125. Mužijovo 

126. Novojeselo 

127. Ruskovo 

128. Remeta Nižná 

129. „ Vyšna 

130. Vary 



Okres 

131. Babic Pokutja 

132. Bilky 

133. Bogarovica 

134. Brod ÍBrud) 

135. Desko vce 

136. Dilok 

137. Dubrovka 

138. Duby 

139. Ilnica 

140. Ivaškovica 

141. Imstičevo 

142. Iršava 

143. Kivjažd 

144. Komluš 

145. Krajna Martinka 

146. Kobalovica 

147. Kolodnoje 

148. Lokoť 

149. Loza 

150. Lukovo 

151. Miďanica 

152. Osoj 



Nagybereg 

Nagyborzsova 

Búcsú 

Csetfalva 

Tiszacsoma 

Beregdéda 

Mezogecse 

Kisgút 

Nagygút 

Halabor 

Gát 

Mezohomok 

Makkosjánosi 

Kigyós 

Kovászó 

Macsola 

Nagymuzsaly 

Beregujfalu 

Sárosoroszi 

Alsóremete 

Felsóremete 

Mezovári 



Iršava. — O k py r 

Bábakút 

Bilke 

Falucska 

Boród 

Deskófalva 

Papfalva 

Cserhalom 

Dubi 

Iloncza 

Ivaskófalva 

Miszticze 

Ilosva 

Kovesd 

Komlós 

Végmartonka 

Gálfalva 

Tokesdeskófalva 

Nagyábránka 

Fuzesmezo 

Lukova 

Medencze 

Szajkófalva 



Eepern 

Bop>KOBa 

EyjibHy 

HeTt()a^bBa 

HoMa 

fl^Ab ob o 

fena 

Majibik ťyT 

BenwKHH TyT 

Tajiflóop 

TaTb 

Tomok 

Hholuíobo 

KÍAbOBUI 
KBacoBO 
MaHOJia 
MywioBO 
Hobog cejio 
PyCKOBO 
Hh>khh PeMeTa 
BblllJHH „ 
Bapbi 



puiaBa 

BaóiiM FIoKyTH 

Eíjikh 

EorapoBMijH, Borepe- 

BM4H 

BpÓA 

AeUJKOBHUfl 

A^JIOK 

AyOpóBKa, Ay^paBKa 

Ay6bi 

M/ibHHi;q 

MBaLUKOBHHH 

Mmcthmobo 

IdpmaBa 

KMBÍDKAb 

KoMjiyui 

KpaiiHH MapTHHKa 
KoóajibOBHi^H, Koóa- 

AeBímH 

Kojioahog 

JlOKOTb 

JIo3a 

JlyKOBO 

MiAíIHMUfl 

Očím, Ocyii 



198 



153. Potok Cornyj 




Kenézpatak 


MopHbiH IIotík 


154. Roztoka 




Gázló 


PocTona 


155. Silce 




Kisfalud 


Cijibii,e, Cijiepb 


156. Sulomigovica 




Kisábránka 


CyJIOMHr OBHH,H 


157. Sobatyn 




Szobatin 


CoÓarblH, CodOTHH 
LLlapKaflb 


158. Šarkaď 




Sarkad 


159. Voloskoje 




Oláhcsertész 


BoaocKoe 


160. Volovica 




Pálfalva 


Bo/iobhu,h 


161. Zahaťa 




Hátmeg 


3araia 



Okres 


Kosino. — Onpyr 


Kochho. 


162. Barkasovo 


Barkaszó 


BapnacoBo 


163. Baťovo 


Bátyu 


Baiiotso 


164. Boutraď 


Bótrágy 


BoBTpaab 


165. Čahory (Čomoňa) 


Csongor 


4aropbi 


166. Dobroň Malyj 


Kisdobrony 


floópoHb Majibiw 


167. Dobroň Veliký j 


Nagydobrony 


/ÍOÓpOHb BeJIHKHÍl 


168. Haranglab 


Harangláb 


TapaHťjiaó 


169. Hetěn 


Hetyen 


TeTen 


170. Kosino 


Mezokaszony 


Kochho 


171. Papjevo 


Csonkapapi 


IlaneBo 


172. Rafajna Novoje Selo 


Rafajnaujfalu 


Pa^aiiHO HoBoe Cejio 


173. Serně 


Szernye 


CepHe 


174. Šom 


Beregsom 


UJom 


175. Zapsoň 


Zápszony 


SancoHb 



Okres Mukačevo. — Onpyr MyKaneBO. 



176. Almáš Veliký j 


Nagyalmás 


BejiMKHH A/iMam 


177. Ardanovo 


Ardánháza 


ApjiaHOBo 


178. Barbovo 


Bárdháza 


BapóoBo 


179. Berezinka 


Nyirhalom 


Bepe3HHKa 


180. Brestovo 


Ormód 


EpecTOBo 


181. Bukovinka 


Beregbiikkos 


ByKOBHHKa 


182. Davidkovo Nove 


Ujdávidháza 


flaBHAKOBO HoBe 


183. Dercen 


Derczen 


flepueH 


184. Dorobratovo 


Drágabáctfalva 


ftopočpaTOBO 


185. Dunkovica 


Nyiresfalva 


flyHKOBHIJfl 


186. Fogaraš 


Fogaras 


óoťapaui 


187. Fornoš 


Fornos 


OopHOHJ 


188. Goronda 


Gorond 


ťopoHaa 


189. Kenderešovo 


Kendereske 


KeHAepemÓB 

KeHAepemoBgb 


190. Klučarky 


Klucsárka 


KaiOHapKH 


191. Koropec** 


Felsokerepecz 


Koponeu,b 






199 



192. Kučova Nimecka 

193. Lalovo 

194. Lecovica 

195. Lučky Veliki 

196. Makarjevo 

197. Negrovo 

198. Novoje Selo 

199. Novoselica 

200. Paušin 

201. - Pistrjalovo 

202. Podhorod 

203. Palanky 

204. Rjapeď 

205. Romočevica 

206. Stanovo 

207. Strabičovo 

208. Zaluža 

209. Zavidovo 

210. Žniatyno 

211. Žofia 



Okres Roz 

212. Balašovce 

213. Belebovo 

214. Benedikovce 

215. Bobovišče 

216. Capovce 

217. Cerejovce 

218. Čerlenovo 

219. Davidkovo Staroje 

220. Fedelešovce 

221. Fridešovo 

222. Hercovce 

223. Hrabovo 

224. Hribovce 

225. Ivanovce 

226. Ilkovce (Jivkovce) 

227. Kajdanovo 

228. Kalnik 

229. Klačanovo 

230. Klenovce Novi 

231. Kločkovce 

232. Kolčino 

233. Kopinovce 

234. Kučova Ruska 

235. Kuštanovica 

236. Kuzmino 



Németkucsova 

Leányfalva 

Léczfalva 

Nagylucska 

Makaria 

Maszárfalva 

Alsóschonborn 

Kisrétfalu 

Pósaháza 

Pisztraháza 

Váralja 

Várpalánka 

Repede 

Romocsabáza 

Sztánfalva 

Mezóterebes 

Kisalmás 

Dávidfalva 

Isznyéte 

Zsófiafalva 



vihovo. — O k p y r Po 

Ballósfalva 

Kiscerjes 

Benedike 

Borhalom 

Csapóczka 

Cserház 

Cserleno 

Ódavidháza 

Fedelesfalva 

Frigyesfalva 

Hegyréd 

Szidorfalva 

Gombás 

Iványi 

Ilykócz 

Kajdanó 

Beregsárrét 

Klacsanó 

Nyárásdomb 

Lakatosfalva 

Kolcsény 

Nagymogyorós 

Oroszkucsova 

Kustánfalva 

Beregszilvas 



H^Meuna KynoBa, 

KynaBa 

JlajioBo 

JIeubOBHi;fi 

JlyHKH BejlHKÍ 

ManapioBo 

HerpoBo 

HoBe cejio 

HoBocejitmíi 

naBiuHH, riaBmHHa 

riHCTpHJlOBO 

flÓAropoAb, FlyAropoAb 

flajiaHKM 

PaneAb 

POMOHeBHUH 

CTaHOBO 

CTpaÓHMOBO 

3ajiy>Ka 

3aBMA0B0 

>Khhtmho 

>Ko(J)íh 



B h r O B o. 

EajiawÓBivb 

BejieóoBO 

BeHeAHKOBi;^ 

EoóoBnme 

HanÓBi;^, HonoBivfe 

Hepe^BLvfe 

MepjieHOB, MepjieHOBO 
flaBiiAKOBO CTapoe 
OeAejiemoBu^ 
<l>pÍA6IIJ0B0 

TepuÓBu^ 

rpaóoBo 

rpHÓÓBLTfe 

MBaHÓBivb 

HAbKOBlvfe 

KaíiAaHOBO 

KaAHHK (KaJIHHKOBO) 

KjianaHOBO 

KjieHÓBu^fe Hobh 

KjIOHKH, KJlOHKÓBirb 

Kojihhho 

KonHHÓBi;^ 

KynaBa (KynaBap) 

KyiUTaHOBHUH 

Ky3bMHj|a 



200 



237. Lauka 

238. Lisarňa 

239. Lochovo 

240. Medveďovce 

241. Mikulovce 

242. Patkanovo 

243. Podhorjany 

244. Podmanaster 

245. Puzňakovce 

246. Rakošin 

247. Rozvihovo 

248. Ruskoje 

249. Serenčovce 

250. Šelestovo 

251. Škuratovce 

252. Trosťanica 

253. Vižnica Nižná 

254. Vižnica Vyšna 

255. Zborovce 

256. Zniacjovo 

257. Žukovo 



Okres Sv 



258. Brusturovo 

259. Činadievo 

260. Dickovica 

261. Dračiny 

262. Dusina 

263. Haňkovica 

264. Hliňance 

265. Holubinnoje 

266. Hrabovnica Nižná 

267. Hutá Izvorska 

268. Izvor 

269. Kosinovo 

270. Nelipino 

271. Obava 

272. Oleňovo 

273. Pasika 

274. Pavlovo 

275. Plavja 

276. Ploskoje 

277. Poljana 

278. Rosoš 

279. Sasovka 



Lauka (Lóka) 
Erdopatak 
Beregszólloč 
Fagyalos 

Kismogyorós 

Patakos 

Orhegyalja 

Klastromalja 

Szarvasrét 

Rákos 

Oroszvég 

Orosztelek 

Szerencsfalva 

Selesztó 

Bereghalmos 

Nádáspatak 

Alsóviznicze 

Felsoviznicze 

Rónafalu 

Ignécz 

Zsukó 



aljava. — Onpyr Cb 
L ombos 

Beregszentmiklós 
Kisvadás 
Ujtovisfalva 
Zajgó 
Kisanna 
Pásztorlak 
Galambos 
Alsógereben 
Forráshutta 
Beregforrás 
Ko(*zkaszállás 
Hársfalva 
Dunkófalva 
Sz ar va skut 
Kishidvég 
Kispálos 
Zsilip 

Dombostelek 
Polena 
Kopár 
Szászóka 



JlaBKa 

JILcapHH 
JIoxobo, JloroBO 
MeABeAHBii,^ 

(MeABLflHOBi;^) 
MnKyjiHBL^L 
FíaTKaHOBpL 
(riauKaHbOBa) 
nóAropHHbí 
nÓAMOHaCTblpb 
nÓ3HHKOBU, r fe 
PaKOUIHH 
P 03BHr0B0 
PycbKoa 
CepeHHÓBi^L 
IJJejiecTOBO 
(UJejiecTÓB) 
LUKypaTÓBi;^ 
TpOCTflHHIJfl 
BbI3HHU,fl 
BbI3HMIJfl BblUIHH 
SOopÓBi;^ 
3HHU,bOBO 
>KyK0B0 



a ji h a b a. 

BpycTypOBO 

HMHaA^eBO 

flmjbKOBHIJfl 

flpaHHHbl 

flycHHa 

r aHbKOBHU,H 

rjIHHHHeiI,b 

roayÓHHHoe 

rpaÓiBHH^ 

TyTa M3BopCKa 

M 3 BOp, 3 BÍp, y 3 BÍp 

Kochhobo 

HejrfemiHO 

OóaBa 

OjieHbOBO 

flac^Ka 

naBJÍOBO 

fljiaBe 

njlOCKHH(oe) rijlOCKOBO 

riOJlHHa 

Pocoui 

CaciBKa 



201 



280. Siňak 

281. Soločina 

282. Strojno 

283. Suskovo 

284. Suskovo Novojeselo 

285. Svaljava 

286. Tibava Mala 

287. Tibava Veliká 

288. Uklin 



Okres Verecky 



289. Abranka (Kuznica) 

290. Bilasovica 

291. Borsučina 

292. Bystroje Male 

293. Bukovec 

294. Hrabovnica Vyšna 

295. Huklivyj(oje) 

296. Jalovyj(o) 

297. Kanora 

298. Kičorna 

299. Kotylnica 

300. Laturka 

301. Lazy 

302. Miškarovica 
303 Medveža 

304. Paškovce 

305. Perekresna 

306. Petrušovica (Verbjaš) 

307. Podpolozje 

308. Roztoka Mala 

309. Roztoka Veliká 

310. Roztoka Nova 

311. Skotarsko 

312. Šerbovce 

313. Tisová 

314. Verecky Nižni 

315. Verecky Vysni 

316. Volovec 

317. Zadilska 

318. Zavadka 

319. Zbun 

320. Ždeňovo 



Kékesfíired 

Királyfiszállás 

Malmos 

Bánvafalva 

Szuskóujfala (Erwins- 
dorf) 

Szolyva 

Mártonka 

Havasalja 

Aklos 



Nižné. — Onpyr Be 



Abránka 

Bágolyháza 

Borzfalva 

Sebesfalva 

Beregbárdos 

Felsogereben 

Zúgó 

Jávor 

Kanora 

Nagycserjés 

Katlanfalu 

Latorczafó 

Timsor 

Miskafalva 

MedvefaJva 

Paskócz 

Pereháza 

Verebes 

Vezérszállás 

Felsohatarszeg 

Alsóhatárszeg 

Ujrosztoka 

Kisszolyva 

Beregsziklás 

Csendes 

Alsóvereczke 

Felsóvereczke 

Volócz 

Rekesz 

Rákócziszállás 

Izbonya 

Szavásbáza 



Chhhk 

Co/IOHHH 

CTpOHHO, CTpOHHa 
CyCKOBO 

CycKOBo Hobog Cejio 

CBaaaBa 
TwóaBa Majia 
„ BejiHKa 
YKaMH 



euni Hmjkhí. 



AópaHKa 
BijiaCOBHLJH 
BopcyHHHa 
BbiCTpoe Majioe 
ByKOBeub 

TpaÓiBHHUfl BblUIHíí 
ryKJiHBbiii (oe) 

HjioBbiH (oe, a) 
KaHopa 

KHMipHbIH, KHHOpHa 
KOTMJIbHimH, KOTH/Ib- 
HHHHblH 

JlaTipna, TlaTypna 
Jla 3 bi 

MmiJKapOBMua 
MeaBewa, MeaBea>KbiM 
nauiKiBLvfe, riauiKOBei^b 
riepenpecHa (bin) 
rieTpymoBHUH (Bep- 
6huj) 

nianoji03e (h) 

PocTona Maaa 
PocTona Bejuina 
PocTona HoBa 
CKOTapCKHM (oe) 
LilepóiBiti, LLIepóo- 
Beub 

TwinoBa, Thujíb 
B epeuKi Hh>khí 
Bepei^Ki BbDKHi 
BojioBeub 
3aAÍJibCKnw, (a) 
3aBaAKa 

36yH, 36yHa, 36hh 
>KaeHbOBa, M<AeHbOBO 



202 



ŽUPA UGOČA. - M<ynA yťOHA. 

Okres Sevljuš. — OKpyr CeBJíioin. 



321. Akly 

322. Ardov Čornyj 

323. Ardovec 

324. Batar 

325. Bykeňa 

326. Bočkovo 

327. Cepa 

328. Čoma 

329. Corna 

330. Čingovo 

331. Ďula 

332. Egreš 

333. Fančikovo 

334. Farkašfalva 

335. Fertešalmaš 

336. Huďa 

337. Homlovce 

338. Hetyň 

339. Horbky 

340. Hreblja 

341. Chyži 

342. Karačfalva 

343. Kerestur 

344. Kiralhaza-Dubovinka 

345. Kopanica 

346. Kopanja 

347. Kriva 

348. Kumňata 

349. Maťfalva 

350. Nevetlenfalva 

351. Novoselica 

352. Olejahovo (Vlahovo) 

353. Onuk 

354. Palata Veliká 

355. Petrovo^ 

356. Potok Čorny] 

357. Rakovec Malyj 

358. „ Veliký] 

359. Rokosov 

360. Roztoka Ugočska 

361. Sasfalva 

362. Sevljuš 

363. Sirma 

364. Sard Nižný] 

365. ,, Vyšnyj 

366. Sašvar 

367. Šalanky 



Akli 

Feketeardó 

Szollosvégardó 

Batár 

Bokény 

Bocskó 

Csepe 

Csoma 

Csarnato 

Nagycsongova 

Szollosgyula 

Egres 

Fancsika 

Tiszafarkasfalva 

Fertesalmás 

Godényháza 

Homlocz 

Hetény 

Rákospatak 

Felsokaraszkó 

Kistarna 

Karaczfalva 

Tiszakeresztúr 

Kirá lyh.-Tolgyesfalva 

Alsóveresmait 

Felsoveresmart 

Tiszakirva 

Magyarkomját 

Mátyfalva 

Nevetlenfalva 

Sósujfalva 

Olyves 

Ilonokujfalu 

Nagypalád 

Péterfalva 

Feketerpatak 

Kisrákócz 

Nagyrákócz 

Rakasz 

Szollosrosztoka 

Szászfalu 

Nagyszollos 

Sirma 

Aldósárad 

Felsosárad 

Sasvár 

Salánk 



Akjiw 

Ap^ÓB MopHbiH 

ApAOBepb 

EaTap 

BbiKeHH 

Bohkobo 

Hena 

HoMa 

MopHa 

MHHraBa 

flřojia 

8rpem 

OaHHHKa, <t>aHHHKOBO 
d>apKaui(})ajibBa 
OepTeuiajibMam 
Ty«H 

Tomjióbp^ 

TeTeHfl 

ropÓKH 

rpeójiH 

Xh>kí 

KapantJjajibBa 

KepecTyp 

Kipajibrasa-ZíyóoBHHKa 

KonaHHpn 

KonaHH 

KpHBa 

KyMHHTa 

MaTb(|)ajibBa 

HeBeTjieH(})ajibBa 

HoBOcejiHpn 

OjienroBO 

Ohók 

BeaMKa naaaTa 
IleTpOBO 
MopHblH IIOTÓK 
PaKOBepb Maabiii 
PaKOBeub BeaHKifi 
Pokocób 

PocTOKa yroHCKa 
Cac(})aaoBo 
CeBaíoin 
CwpMa 

LLiapA HM>KHbIH 
„ BblIIIHbIH 

LLJauiBap 

LLlaaaHKH 



203 



368. Tekehaza 


Tekehaza 


Tenerasa 


369. Tivadar 


Tivadarfalva 


TiBaflap 


370. Ujhely 


Tiszaujhely 


yfirejib 


371. Veljatyn 


Veléte 


Be/IHTHH 


372. Verjacja 


Verécze 


Bepaua 


373. Verbovce 


Verbocz 


BepB 


374. Vilok 


Tiszaujlak 


Bíjiok, ynjiaK 


375. Zariča 


Alsókaraszkó 


3apiHe, 3apina 


376. Zavadka 


Kiscsongova 


3aBaAKa 



ŽUPA MARMAROŠ. — >KynA MAPAMOPOLU. 


Okres 


Dovhoje. — Onpyr 


floBroe. 


377. Berezniky 


Bereznek 


Bepe3HHKH 


378. Dovhe 


Dolha 


JX OBre, Hobvog 


379. Kerecky 


Kereczke 


KepeuKi 


380. Kušnica 


Kovácsrét 


KyiiiHHI^H 


381. Lipša 


Lipcse 


JlHnuia 


382. Lisičevo 


Rókamezo 


JIhchhobo 


383. Polana Lipecka 


Lipcsemezo 


JlnneuKa floaHHa 


384. Suchobrohka 


Szuhabaranka 


CyxoópoHbKa 


385. Zadně 


Zárnya 


3aAHboe, 3aAHG 



Okres 


Hust (Chust). — Onpyr 


Ty ct (Xy ct). 


386. Berezovo 


Berezna 


Bepe30BO 


387. Bystry] Nižný] 


Alsóbisztra 


BbICTpbIH HlDKHblíl 


388. Danilovo 


Husztsófalva 


/^aHHJlOBO 


389. Drahovo 


Kovesliget 


flparoBO 


390. Horinčevo 


Herincse 


r OpHHHOBO 


391. Hust 


Huszt 


Tyči, XycT 


392. Iza 


Iza 


H3a, l3a 


393. Kopašhovo 


Gernyés 


KonaniHbOBO 


394. Košeljovo 


Keselyraezo 


KouieabOBo 


395. Krajnikovo 


Mihálka 


KpailHHKOBO 


396. Nankovo 


Husztkoz 


HaHKOBO 


397. Saldoboš 


Száldobos 


CajiAOÓoiu, CojiHwme 


398. Selišče 


Alsószelistye 


Cejrnme 


399. Sokyrnica 


Szeklencze 


CoKHpHHAfl 


400. Šandrovo 


Ósándorfalva 


LLlaHApoBO 


401. Vyškovo 


Visk 


BblLUKOBO 


402. Zolotar]ovo 


Ótvosfalva 


3ojioTapbOBO 



204 



Okres Rah 



403. Bilin 

404. Bočkov Veliký] 

405. Bohdan (Tisa Bila) 

406. Jasiňa 

407. Kvasy 

408. Luh 

409. Poljana Kosivska 

410. Poljana Kobylecka 

411. Rahovo 

412. Rozsuška 

413. Trebuša (Potok Bily]) 



Okres T 



414. Apša Nižná 

415. „ Šeredná 

416. „ Vyšna 

417. Bedevlja 

418. Bilovarce 

419. Bohuc, Kruhlyj Verch 

420. Brustury 

421. Cerkov Bila 

422. Dubovoje 

423. Ganiči 

424. Hrušovo 

425. Kaliny 

426. Krive 

427. Krasnišory 

428. Luh Široký] 

429. Mokra Nimecka 

430. „ Ruska 

431. Njagovo 

432. Neresnica 

433. Novoselica 

434. Podplešy 

435. Solotv na Akna 

436. „ Selo 

437. Terešul 

438. Teresva 

439. Ternovo 

440. Ustčorne 

441. Vulchovce 



v o. — Onpyr Paxi 
Bilin 

Nagybocskó 

Tiszabogdány 

Korosmezo 

Tiszarborkút 

Lonka 

Kaszómezo 

Gyertyánliget 

Rahó 

Rászócska 

Terebesfejérpatak 



resva. — OKpyr Te 



Alsóapsa 

Kozépapsa 

Felsoapsa 

Bedóháza 

Bedomonostor 

Kerekhegy 

Brusztura 

Tiszafejeregyháza 

Dombó 

Gánya 

Kortvélyes 

Alsókálinfalva 

Nagykirva 

Taraczkraszna 

Széleslonka 

Németmokra 

Oroszmokra 

Nyágova 

Nyéresháza 

Taraczujfalu 

Pelesalja 

Aknaszlatina 

Faluszlatina 

Tercselpatak 

Taraczkoz 

Kókényes 

Királymezó 

Irhócz 



P axo b o. 



Bíjimh 

EblHKÍB 

BorAaH 

Gcíhg, Hcíhh 

KBacbi 

Jlyr, Jlyru 

KociBKa flojiHHa 

KočwaeuKa ílojiHHa 

PaxiB, PaxoBO 

PociuiKa 

TpeóyinaHbí (BíJibíM 
FIotík) 



p e c b a. 



Armia Hh>khh 
„ Cepe^HH 
„ BblllIHH 
Be^eBJíH 

BiaoBapegb, Bíjio- 
Bapp^ 

Boryp, Kpyrjibm Bepx 

BpycTypbi 

Bijia pepKOB 

flyóoBe, flyóoBoe, 

ťaHHHÍ, 1 aHHH 

PpymoBo 

KajMHbí 

KpHBe (biw) 

KpacHiuiopbi, KpacHO- 
inopa 

Jlyr ujHpoKHH 
MoKpa HiMegKa 
» pycbKa 
HnroBo 
HepecHMgn 
HoBocejiMpn 
FIoAnjiema 
CoJIOTBHHa AKHa 
„ Ceno 
Tepewyjib 
TepecBa 
TepHOBO 
y CTHOpHe 
BÓJlbXOBL^ 



205 



Okres Tiačevo. — Onpyr Ta ne b o. 



442. Buštyn 

443. Čomaljovo 

444. Dulovo 

445. Handal-Buštyn 

446. Kolodne 

447. Kričovo 

448. Tereblja 

449. Tiačevo 

450. Uglja 

451. Ujbarjovo 

452. Urmezovo 

453. Vonijovo 



Okres V 



454. Bukovec 

455. Holjatyn Novyj, 
Novoje Selo 

456. Holjatyn Staryj, 
Staroje Selo 

457. Izky 

458. Kelečin 

459. Koločava Nižná 

460. „ Vyšna 

461. Lozanskoje 

462. Ljachovec 

463. Majdan 

464. Podobovec 

465. Pilipec 

466. Prislop 

467. Poljana Sinivirska 

468. Repenoje 

469. Rekyta 

470. Rička 

471. Roztoka 

472. Sinivir 

473. Sojiny 

474. Studenoje Nižnoje 

475. „ Vyšnoje 

476. Tjuška • 

477. Toruň 

478. Vučkovoje 

479. Volovoje, Volovyj, 



Bustyaháza 

Csománfalva 

Dulfalva 

Handalbustyaháza 

Darva 

Kricsfalva 

Talaborfalu 

Técso 

Uglya 

Ujbárd 

Urmezo 

Vajnág 



lovoje. — Onpyr B 

Biikkospatak 

Tarujfalu 

Tarfalu 

Iszka 

Kelecsény 

Alsókalocsa 

Felsokalocsa 

Cserjés 

Lengyelszállás 

Majdánka 

Padócz 

Fuloppatak 

Pereszló 

Felsószinevér 

Repenye 

Rekettye 

Kispatak 

Roztoka 

Absószinevér 

Vizkoz 

Alsóhidegpatak 

Felsohidegpatak 

Csuszka 

Toronya 

Vucskómezo 

Ókormezo 



ByiIITHH 

HyMa^bOBO 

flyjiOBO 

TaHaajib ByuiTMH 
Kojio^He, KojioflHoe 

KpHHOBO 

Tepeójia 

Thhcbo 

yrjiH 

yiióapioBo 

ypMe30B0 

ByHiroBO, Bohíhobo, 
yHiroBo 



O JI O B bl M. 



ByKOBeub, ByKiBivb 
r OJIflTHH HOBblíí 

„ CTapbiíi 

I43KH, I3KM 
KeaeHHH 

KojioHaBa hh>khh 

„ BblLUHH 

Jlo3aHbCKoe (biii) 
JlaxoBeijb 
MaiiflaH 
flofloóoBeub 
nnjiHnepb 

ripucjiin 

flOJlHHa ClIHHBMpCKa 
PMnwHoe(biH) 

PeKHTa 

PiHKa 

PocTOKa 

Cmhhbhp 

CoilMbl 

CTyaeHbin hmokhím 
CTyAeHOG HH>KHOe 
„ BblUIHOG 

TioiiiKa 

TopOHb, TopyHb 
ByMKOBO, ByMKOBoe 
BoJIOBblH, 06 



206 



POZNÁMKA K RUSÍNSKÝM NÁZVŮM OBCÍ. 



Rusínské názvy ustálila komise, kterou tvořili tito pánové : Josef Pešek, 
Dr. Bircak, Aug. Vološin, C. Kločurak, Dr. M. Braščajko a Dr. Paňkevič. 

1. Názvy napsány jsou tak, jak je vyslovuje lid. Při čtení třeba pama- 
lovati, že i čte se jako e, 'b čtou na Podkarpatské Rusi jak i nebo ji, 
v názvech užito 'b jako měkkého ji (na př. JiflXOBi^ = Ljachovcji), ó = pře- 
hláska o v i, kteiý vyslovuje se v jednom kraji jako i (Verchovina), v jiném 
jako ii, v jiném jako u (IJotók = Potik, Potiik, Potuk) — viz stať dr. J. Paň- 
keviče v tomto sborníku o jazykové otázce Podkarpatské Rusi. e = je, ť = g, 
m = y, bi = tvrdé y. 

2. Místní názvy Podkarpatské Rusi obsaženy jsou v knize S. Tomašivskij : 
^Etnografična karta ugorskoj Rusi“, vydané v Petrohradě 1910. Na ty byl 
vzat zřetel, pokud to bylo možno. Některá obec má několik názvů : 1. starý 
rusínský, 2. maďarský úřední, 3. rusínský dialektický. 

Těžko je ustáliti koncovky názvů. Jsou zakončeny na yj, oje, e nebo a. 
Obec nazývá se Huklivyj, ale i Huklivoje, Huklive. Podkarpatská Rus je 
většinou horský kraj. Vesnice jsou nazvány často podle potoků, nad kterými 
leží. A proto správný název je Huklivyj, totiž potok. Tak povstaly názvy: 
Studený j, Volovyj, Stavnyj, Suchyj atd. Vedle toho užívá se však i novějších 
názvů, zakončených na oje nebo e. Uvedené obce budeme podle toho nazý- 
vati: Huklivoje, Huklive, Volovoje, Volové, Stavnoje, Stavne atd. totiž „selo“. 
Pod vlivem maďarských názvů, zakončených na a, dostaly rusínské obce 
názvy zakončené na a. Tak máme nyní vedle sebe názvy Stavnyj (mužský 
rod), Stavnoje, Stavne (střední rod) a Stavna (ženský rod). Podobně Tichyj, 
Tichoje, Tiché, Ticha. Nejlepší ustálení těchto názvů bylo by na e, názvy 
na a jako maďarské vyhynou. 

Podobně často střídají se koncovky názvů ovo, evo a iv. Mukačevo, 
Mukačiv, Poroškovo, Poroškiv, Davidkovo, Davidkiv, Rachovo, Rachiv, Vo- 
ročovo, Voročiv atd. Názvy na ovo, evo jsou starší. Při některých názvech 
užívá se pouze tvarů na iv, na př. Kenderešiv, Rokosiv atd. 



Dr. Volodymyr Bircak. 



LITERATURA O PODKARPATSKÉ RUSI. 



Volodymyr Hnaťuk: Rusíni v Uhrách. (Slovanský přehled I. 1899, str. 216 a 418). 

Lubor Niederle: K sporu o ruskoslovenské rozhraní v Uhrách. (S mapou, Slovanský přehled 1903, 345. 
Lubor Niederle: Ještě k sporu o ruskoslovenskou hranici v Uhrách. (Slovanský přehled 1904, 258). 
Lubor Niederle: Uherští Rusíni ve světle maďarské statistiky. (Slovanský přehled 1904, 460). 
Stanislav Klíma: Ruskoslovenská hranice na východě Slovenska. (Slovanský přehled 1907, 60, 112). 
Dr. Samo Czambel: Slovenská reč. Turč. Sv. Martin 1906. 

Lubor Niederle: Slovanský svět. Praha 1909. 

Inž. Alois Hora: Podkarpatská Rus. Přehled poměrů karpatských. S mapkou. Praha 1919. 

Inž. Alois Hora: Organisace státní správy Podkarpatské Rusi. Praha 1919. 

Inž. Jaromír Nečas: Uherská Rus a česká žurnalistika. Užhorod 1919. 

O. Gozdava: Uherská Ukrajina. Praha 1919. 

Prof. Dr. K. Kadlec: Podkarpatská Rus. (Přednáška ve Státovědecké společnosti 21. května 1920). 
Vojtěch Lev: Brána na východ. Praha 1920. 

V. Drahný a Fr. Drahný: Podkarpatská Rus, její přírodní a zemědělské poměry. Praha 1921. 
Florian Zapletal: Rusíni a naši buditelé. Praha 1921. 

V. Drahný: Zemědělské poměry P. Rusi. Užhorod 1921. 

V. V. Melmuka: Pozemková reforma P. Rusi. Užhorod 1921. 

Dr. Josef Doškář: Veřejné zdravotnictví P. Rusi. Užhorod 1921. 

Josef Pešek: Školství P. Rusi. Užhorod 1921. 

Josef Pešek: Kulturní poměry a osvětová práce P. Rusi. Užhorod 1921. 

Předběžné výsledky sčítání lidu z 1 5. února 1921. Praha 1921 (obce do 2000 obyvatelů). 

Dr. Fr. Koláček: Fysikální zeměpis karpatské části Cs. R. Praha 1911. 

Ročenka Čs. R. Praha 1922. (Podkarpatská Rus, str. 370 — 393). 

Seznam obcí a úřadů na Podkarpatské Rusi. Vydala Civilní správa P. Rus\ Užhorod 1922. 

Bohumil Kočí: Podkarpatská Rus. Její poměry hospodářské, kulturní a politické. Praha 1922. 

Josef Linek: Podkarpatská Rus. Úvahy a poznámky. Habry 1922. 

Amalie Kožmínová: Podkarpatská Rus. Obraz práce života a lidu po stránce národopisné. Praha 1922. 
Kap. Florian Zapletal: O dřevěných kostelících P. Rusi. Praha 1922 (v tisku). 

Kap. Florian Zapletal: Horjanská rotunda. Olomouc 1922 (v tisku). 





























,Y 












































OBSAH: 



t 



+ 

+ 



t 



i 



Předmluva 7 

Kadlec Karel: O právní povaze poměru Podkarpatské Rusi k republice 
Československé 9 

Klíma Stanislav: Zeměpisný obraz Podkarpatské Rusi 17 

Drahný František: Geologické poměry Podkarpatské Rusi 27 

Drahný Václav: Zemědělství v Podkarpatské Rusi . 41 

Melmuka Václav: Pozemková reforma v Podkarpatské Rusi 60 

Nečas Jaromír: Průmysl Podkarpatské Rusi 79 

Perfeckij E. : Přehled dějin Podkarpatské Rusi 88 

Perle ckij E.: Východní církev Podkarpatské Rusi v nejstarší době .... 94 
*Vološin Augustin: Recko-katolická církev v Podkarpatské Rusi .... 99 

*Michail Mejgeš: Pravoslavné hnutí v Podkarpatské Rusi 113 

Zapletal Florian: Dřevěné chrámy Jihokarpatských Rusínů 117 

Brody Jindřich: Židé v Podkarpatské Rusi .122 

**Sabov Evmenij: Literární jazyk Podkarpatské Rusi 123 

**Pankevič: Jazyková otázka v Podkarpatské Rusi 130 

Tichý František: Písemnictví na Podkarpatské Rusi 151 

Pešek Josef: Školství v Podkarpatské Rusi 161 

Pinkavová-Makariusová Anna: Dítě v Podkarpatské Rusi 172 

Doškář Josef: Veřejné zdravotnictví v Podkarpatské Rusi 176 

Chmelař Josef: Politické poměry v Podkarpatské Rusi 184 

Seznam obcí Podkarpatské Rusi 193 

Literatura 209 



Poznámka red. : Články označené hvězdičkami pojednávají o týchž otázkách s různých stanovisek. 
Církevní a náboženské poměry jsou líčeny zástupci jednotlivých vyznání s jejich hlediska : Augustin Vološin 
hájí tudíž stanovisko řecko - katolické, kdežto Michail Mejgeš zastává hledisko církve pravoslavné. 
Podobně k otázce jazykové mluví zástupci obou hlavních směrů P. Rusi : Evmenij Sabov vyjadřuje názory 
literárního směru, který je nazýván na P. Rusi velkoruským, kdežto Dr. Ivan Pankevič zastává směr 
ukrajinský (maloruský) tím, že dokazuje totožnost nářečí podkarpatských s jazykem ukrajinským. 







v 



Vytiskla knihtiskárna Horký a spol., Praha - Vršovice. 



I 



/ 







1036 



J.JUTA 



1«79J 



foU AVA 



l KOŠÍn 



JLNtCA 



KOVEC* 



KOŠBLfOVOp 



KUHNJATA % 1 

)) RAKOSO\ 



VB UJAT! N*. 






4 



35 7 






VVSVĚT LÍVKV • 

© SÍDLA ŽUPNÍ 
<5 hlavnosluž. URAĎ 
o SÍDLA PŘES 2000 OBW. 

hranice župni 

t=: SILNICE STÁTNÍ 

.. ŽUPNÍ 

__ .. vicinální 

, neudržované 



CESTy POLNl 

- DRÁHy NORMÁLNÍ 

, — ÚZKOKOLEJNÉ , 

„ HLAVNÍ nové projekt. 

mam hranice státní 

a BODy TRIGONOMETRICKÉ 



rum 



PODKARPATSKÁ' RUS. 






MERJTKO 1 : 59^.00 0 

1 , 0 20 3 . 0 



-5fi= 



I. MÍSTOPIS (MÍSTA PŘES 2000 OBW.) 

I KOMUNIKACE 
I. HRANICE NA'RODNOSTNl' 

NÁRODNOSTNÍ 7 HRANICE MEZI RUSINY A MAĎARY. 

A RUMUNY. 



á 0Kr " 



OBYVA TELSTVO, P. RUSI PODLE URE DMIHO 
SČÍTÁNÍ Z 15. ÚNORA 1921. 




60.599 pravoslavných